„Luku! Synu, nenech mě zemřít!“ křičel ne Darth Vader, ale můj otec.

Chtěl jsem ho zachránit, ale nedokázal jsem se hnout z místa. Nohy mi ztvrdly, naprosto jsem ztuhl. Jediné, čím jsem mohl pohybovat, byly ruce a rty. Snažil jsem se vyprostit a otcovi pomoct. Nemohl jsem dovolit, aby zemřel znovu.

„Luku! Zachraň mě! Budeme moct žít společně jako rodina. To nechceš?“

Při bližším pohledu na jeho tělo svíjející se v bolesti mi vyschlo v hrdle. Odsunul si z hlavy svou typickou černou masku a já zavřel oči. Netoužil jsem se znovu zahledět na tu tvář – plnou jizev a bolesti, strachu a utrpení. Plnou slz uroněných pro špatného člověka.

Kousl jsem se do rtu, abych se přiměl myslet alespoň na něco jiného než na něj. Necítil jsem žádnou bolest, jen tu jeho. A bolest hluboko uvnitř mě samotného, jak křicí a divoce se dere na povrch. Byla to větší bolest než fyzická.

Mermomocí jsem se snažil zůstat klidný a koncentrovaný, chtěl jsem se nechat unášet svobodným proudem Síly, jež proplouvá v prostoru mezi mnou a Anakinem Skywalkerem. Chtěl jsem mu říct, že to bych si přál, aby to dopadlo jinak. Abychom byli rodina a žili spolu jako otec se synem. Leia by byla také ráda. Ale jakmile jsem otevřel ústa ke slovu, nevydal jsem ani hlásku.

Nakonec byla má vůle příliš slabá a já polevil oční víčka. Zorné pole se najednou změnilo z černé na šedou, až nakonec dosáhla nepříjemného bílého odstínu, ze kterého mě oslepující světlo probudilo do momentu pohledu na otce.

Jako by se vracel čas a otec s ním. Postupně mu dorůstala ruka, již jsem mu usekl při souboji na Hvězdi Smrti II. Kdy mě poprvé ovládl hněv natolik, že jsem jej použil proti někomu, koho jsem mohl mít jako nejbližšího přítele.

Za nepříjemného chrčení se obvody obtočily okolo opravené mechanické ruky a zacelily poslední jizvy a památky na můj hněv. Nevědomky jsem obrátil zrak na vlastní ruku z kovu a sundal si černou rukavici. Stále poškozená, nebyly na ní žádné známky regenerace.

Ještě jedno letmé cvaknutí a jeho černé brnění se roztříštilo. Nahý jak červ se kroutil a snažil se zbavit špíny a kouře, který ho obklopoval. Měl jsem jedinečnou možnost prohlédnout si dokonalý mechanismus jeho umělého těla.

Když jsem prohlédl skrze oblak prachu a hledal odlesky kovu, nalezl jsem pouze hlínu. A pak, jako prozření nebo světlo naděje, se pohnula lidská končetina. Zděšeně jsem na ni namířil konec svého zeleného meče, v případě, že by to mohl být Imperátor.

Můj strach se prohluboval pod každou ranou. Znělo to jako salva lámání kostí a křikem umírajících. Pomocí Síly jsem si z cesty odstranil poslední částečky prachu a pohlédl na znovuzrozené tělo. Mého otce. Měl obě nohy opět lidské a levou ruku zrovna tak. Jen pravá zůstala mechanická a chránila ji dlouhá černá rukavice.

Natáhl jsem k němu ruku v naději, že se mi nerozplyne a já budu moct poznat jemnost pevného otcovského sevření. Vtom jsem ale dostal do ruky příšernou křeč a přitáhl si ji zpět k tělu. Mezitím se jeho proměna dokončila a ležel přede mnou Anakin Skywalker – Rytíř Jedi.

A pak křik. Pronikavý a intenzivní jako zvuk sirény nebo alarmu. Poznal jsem jen pár slov, která se mi podařila rozluštit a uložila se mi v hlavě.

„Vždyť  jsi byl Vyvolený! Měl jsi Sithy zničit, ne se k nim přidat! Měl jsi nastavit rovnováhu Síle a ne ji zanechat v temnotě!“

V ten moment znovuzrozené tělo vzplanulo. Nedokázal jsem to sledovat. Toužil jsem po tom, aby zmizel. Aby tu netrpěl před mýma očima.

„Luke Skywalker. Jaké to je, když ti mizí někdo drahý přímo před očima?“ zašeptal neznámý hlas.

Otec se rozpadal v prach. Postupně si braly plameny to, co bylo před mýma očima vytvořeno, za cenu obrovské bolesti a svíjení se v posledních sekundách agónie. Jeho křik mi trhal uši a vháněl slzy do očí.

„Ne!“ bylo to poslední, co jsem vykřikl, než úplně zmizel.

Můj křik se rozpínal po vnitřní konstrukci v druhé Hvězdě Smrti. Ale on byl pryč. Nikdy jsme nemohli být opravdová rodina. Nikdy jsem mu nemohl říct, jak jsem po tom toužil již od útlého dětství na Tatooinu na farmě. Jak mi strýček Owen namlouval, že můj otec rozvážel koření a zahynul při nehodě…

Chtěl jsem ho obejmout a nijdy nepustit. Potřeboval jsem na něj pohlédnout tak, jak jsem si ho ty dlouhé noci na farmě představoval.

„Zemřel a je to tvá vinna, Luku! Kdyby ses přidal na tu správnou stranu, mohlo to dopadnout jinak.“

Otevřel jsem oči a rychle se posadil. Nebyl jsem v Hvězdě Smrti. Byl to jen sen. Jen sen. Ale tak opravdový, až mi dozajista naskočila husina.

Slyšel jsem plynulé nádechy. Otočil hlavu směrem k nim. U mě stála má sestra. Dlouhé bílé šaty až na podlahu obepínaly její štíhlou figuru a prameny lián čokoládových vlasů měla svázané do jednoduchého copu.

Uvědomil jsem si, že byla vyšší než obyčejně. Ležel jsem na zemi. V boji sám se sebou ve snu jsem asi spadl z postele. Deku jsem zahodil o pár metrů dál. Mé polonahé tělo pokrýval vlhký pot. Mohl jsem být jen rád, že se rýma léčí rychle a snadno.

„Luku, co se děje?“ zeptala se Leia, když mi pomáhala vstát.

Moje zpocená ruka jí klouzala, ale po pár pokusech o pevnější stisk jsem stál na nohou. Věnoval jsem jí omluvný pohled a zasunul pramen neposlušných vlasů za ucho. Podle tmavých kruhů pod očima jsem usoudil, že ji probudil můj křik.

„To otec. Znovu se mi zdálo, že mi zmizel před očima,“ řekl jsem a prohrábl si volnou rukou vlasy ulepené na čele.

Znovu se mi vybavil obraz a zpětný čas. Jak se zregeneroval a shořel jako kus papíru. Při této myšlence mnou projela nová vlna třasu a zděšení. Co když je to skutečně má vina?

„Nemůžeš si dávat za vinu, že jsi mu nedokázal pomoct. Určitě by byl na tebe pyšný. Vrátil jsi ho na naši stranu. Zachránil jsi tak celou galaxii. To ti nestačí, Luku?“ snažila se mě uklidnit Leia a hladila mě po tváři.

Nějak jsem přestal toužit po jejím sesterském dotyku a odsunul jí ruku z mé tváře. Pevně jsem ji sevřel v dlaních.

„Chtěl jsem zachránit i jeho. Mohli jsme být opravdová rodina. Někdy tak přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby se Anakin Skywalker neobrátil proti Jediům. Byli bychom spolu? Mohli bychom bránit mír v galaxii. Nebyly by války ani násilí, možná by žila i matka. Cokdyž jsem nás o tohle připravil já?“

Pustil jsem její ruku a zaťal jsem pěsti. Kdybych tak dokázal všechno vrátit zpátky. Zachránit ty ztracené životy. Starý Ben by mohl být ještě naživu a taky i ostatní z řádu, které Imperátor zabil. Nebyl bych poté poslední Jedi.

„Náš otec nám hodně ublížil. Nevím, jestli by dokázal žít s vědomím, že tě skoro zabil,“ řekla Leia a pohladila mě po tváři. „Jdu si lehnout. Tobě radím totéž. Musíš si odpočinout.“

Odtáhla ruku od mé tváře a odešla. Já jsem se sice cítil unaveně, ale nechci usnout. Nechci další sen o mém otci.

Mimoděk jsem si vzpomněl na ten hlas. Vzpomínka na sen s otcem ho s sebou nesla, nemohl jsem to ignorovat. Kdo to byl? Kdo ke mně mluvil, kdo rozvířil mé pochyby? Nikdy jsem ho neslyšel, tím jsem si byl jistý.

Rozhodl jsem se, že se půjdu projít. Přemýšlení mi tak půjde třeba lépe.

Potichu jsem si oblékl černou vestu, róba by teď nebyla zrovna vhodná volba, a obešel jsem pokoj Hana a Leii. Vyšel jsem ven na čerstvý vzduch.

Temnota noci se začínala ztrácet a na obzoru vynikala červeň jednoho ze čtyř hvězd na Altarrnu. Tahle planeta je sice blíže hlavního sídla Impéria, ale Říše je ztrátou vládce oslabena. Mohli jsme proto riskovat a najít si vhodnou planetu k životu a tahle je dokonalá. Je zalesněná a máme tu vše, co potřebujeme. Dřevo, jídlo, vodu, dostatek kyslíku a zdroje energie.

Začal foukat silný studený vítr, který si hrál s mými blond vlasy. Zastudil mě na holé hrudi a zase odešel. Pořádně jsem se zakryl a šel jsem dál. Vítr se vratil a vál spolu s mými kroky. Pomáhal mi dostat se dál. Posunout hranice a zbyvit mne unavenosti. Byl jsem teď jako jeho loutka. Zavál mě do lesa.

Na okraji přestal foukat a vykouklo jedno slunce. A pak jsem to ucítil. Soustředění síly. A opravdu silné.

Že bych nebyl poslední Jedi?