Pohled stormtroopera Carla

Stál jsem před na hlídce před celou. Vážně netuším, kdo v té cele je. Nemám na to oprávnění.

„Ne! Nikdy se k tobě nepřidám!" zaječel dívčí hlas.

„Špatná odpověď!" pronesl mužský hlas. Pak chvíli byly z cely slyšet jen elektrické výboje. A křik. Páni... Na vězení tu jsou nějak tenké stěny. Musí ji tam mučit na tom vězeňském křesle.

„Nemáš na výběr..." řekl znovu ten muž. Jestli tam ten výslech probíhá už déle, byl jsem asi hodně dlouho mimo. Ovládla mě zvědavost. Tohle se mi ještě na směně nestalo! Podívali jsme se s Mattem (druhým strážným) na sebe. Sundali jsme si helmy a přitiskli jsme si uši ke stěně.

„Co na mě tak čumíš? Řekla jsem, že se k Temné straně nepřidám, tak mě zabij! Ukonči to!"

„Smrt je jen sladké vykoupení, které si nezasloužíš, moje sestro."

„Nejsem tvoje sestra! Ty nejsi můj bratr! A nejsme spolu příbuzní! Tak mi tak přestaň říkat!"

„Smiř se s tím. S tím, že jsem tvůj bratr. A s tím, že ty přejdeš k nám."

„Ne!"

„Ale ano. Je to v tvém osudu. V tvé krvi, kterou máme společnou. Je to jen otázka času. Dříve či později pochopíš, co je správné." Takže tady máme rodinku s nevyřešenými problémy. To neskončí dobře. Chvilku tam bylo ticho. „Dobře, řekni mi, kde je teď tvůj Mistr a ti povstalci," řekl po chvilce.

„A jak to mám podle tebe vědět, když jsem byla chycena v boji? Blbečku. A stejně bych ti nic neřekla."

„Můžeme to vyzkoušet." Ozvalo se sýpání a kašlání.

„Nic nevím," řekla přidušeně ta dívka.

„Lžeš!" Znovu jsem zaslechl ty výboje. Tohle nebude pěkný. „Máš už dost?" zeptal se pohrdavě. Místo odpovědi bylo slyšet jen těžké oddechování. „Tak zase zítra."

Matt a já jsme se odlepili od zdi a rychle si nasadili helmy. Dveře cely se otevřely. Kdo z nich vyšel, byl ten blonďatý kluk od Inkvizitora. „Ty!" ukázal na mě.

„Pane?" postavil jsem se do pozoru. Snad neví, že jsem poslouchal...

„Jdi do cely. Umyj tam krev z podlahy a ošetři vězně. A převleč ji," přikázal mi.

„Ano, pane!" Otočil se na podpatku a odešel. Otevřel jsem dvířka ve zdi a vytáhnul lékárničku. Odložil jsem do skříňky svůj blaster, když tam byl vězeň.

„Uží si to, zdravotní sestřičko," uchechtl se Matt.

„Drž hubu," okřiknul jsem ho. Vešel jsem dovnitř. První co jsem zažil, byl šok. Čekal jsem nějakou skoro dospělou dívku. Tohle byla čtrnáctiletá puberťačka. Měla skloňenou hlavu skrytý pod prameny hnědých vlasů vypadaných ze směšně rozdrbaného copu. Navíc jí mírně stoupaly nahoru, ještě z těch elektrických šoků. Ztěžka oddechovala a občas ošklivě zakašlala.

Přistoupil jsem k ní blíž. Neviděl jsem ji už někdy...? Nadzvedl jsem jí bradu, abych jí líp viděl do obličeje. Bylo vidět, že ze rtu jí odkapává krev. Byl taky ošklivě nateklý. Chtěl jsem jí tu ránu vyčistit, ale furt se tam pletly její vlasy. Dal jsem jí neposlušný pramen za ucho. Na obličeji měla takové zvláštní černé fleky. Ale tetování to není. Ona... je... Zůzijka. Ty blbe... to jeta holka, co tě zmlátila! „Ty...?!" vydralo se mi z úst. Zvedla ke mně své zelenohnědé oči. Byly skelné; ale za tou vrstvou skla se ukrýval vzdorovitý pohled.

Dostavil se sladký pocit zadostiučinění. Vidět ji takhle bezmocnou a... a zlomenou. Patří jí to. Svini jedný. Ale stejně... Byl to dost hrozný pohled.

Vrátil jsem se k čištění její rány. Očima jsem sklouzl k její tunice. Byla špinavá a byla na ní zaschlá krev. Musím ji svléknout.

„Opovaž se," zachroptěla.

„Mám na to rozkaz," ohradil jsem se.

„Nešahej na tu tuniku!" řekla znovu vysíleně. Ušklíbl jsem se.

„A co s tím asi tak uděláš?"

„Rozkašlu se a řeknu, že si mi ublížil." Cože?! Ona v takovém stavu mi bude vyhrožovat?! To je ale... I když... Tohle riskovat nemůžu.

„Fajn, dobře, oukej." Dal jsem se do čištění zaschlé krve na podlaze. Čekal jsem, že se mi bude vysmívat, ale ne. Všiml jsem si, že rukáv je taky od krve. Vyhrnul jsem jí ho, abych se podíval na ránu. Ta nevypadala tak hrozně. Byla jen odřená od pouta. Zarazilo mě něco jiného. Ta ruka byla dost hubená. „Hele... Dali ti tu vůbec najíst?" Zakroutila hlavou. „A napít?" Odpověděla stejně. „Počkej tu chvilku."

Vyšel jsem na chodbu. Ze skříňky jsem si vzal láhev vody.

„Na co si bereš tu flašku?" zeptal se Matt.

„Ehh... Chcu s tím vyčistit krev na zemi," zalhal jsem pohotově. Co to dělám? Natavuju krk kvůli malé holce, která mě zmlátila a ostaní si ze mě kvůli tomu utahujou. Ale na druhou stranu... Mohla by umřít, když bych jí nedal napít. Museli bychom se zodpovídat za mrtvého vězně. Takže tím prokazuju službu i Impériu!

Přiložil jsem jí láhev k ústům a mírně ji naklonil. Hltala každý doušek, jako kdyby celý den nepila. Počkat – ona vážně nepila celý den. „Děkuji," zašeptala vděčně.

„Nikomu o tom hlavně neříkej." Odešel jsem.

„Tak co? Šlo to vyčistit?" zeptal se Matt.

„Cože? Eee... Jo! Jo, v pohodě," odpověděl jsem mu. Byl to skvělý pocit. Konečně jednou někomu pomoci.

Er forma

Ben by byl na mě pyšný, řekla si Aria v duchu. Úsilí o malý, i když těžko dosažitelný cíl se jí podařilo. A co víc, usmála se. Podařilo se mi přesvědčit toho kyblíka aby udělal něco, co nechce.

Zdarec! Tak konečně po třech měsících máme novou kapitolu! :D Ano, byla jsem už zoufalá, tak jsem to prostě napsala z pohledu stormtroopera, no :D Když už jsme u toho, vyhovovala by vám spíš ich forma nebo 3rd person? :) A mockrát vám děkuji za překročení 1K reads! Jste úžasní! Starwarsoidní den vám všem :3