Ariin pohled

Stála jsem jako přikovaná. Skutečnost, že laserovou čepel mám jen kousek od krku, mě nezarážela tolik jako pohled na mého bratra.

Ztěžka oddechoval a díval se do země. Pak meč vypnul.

„Já... Já prostě nemůžu," vydechl se sklopenou hlavou. Tohle... Tohle jsem nečekala. Padnul na kolena. „Omlouvám se..." Chtěla jsem k němu jít, ale pak dodal něco, co mě totálně vyděsilo. „Mistře."

Z tmavé postranní chodbičky vylezl vysoký Pau'an. Inkvizitor. Okamžitě mnou projela vlna strachu a odporu. To tady byl celou dobu?

„Velice jsi mě zklamal, můj mladý učedníku," vyšlo z jeho hadích rtů. „Jsi můj nejlepší žák. To ti dělá problém tahle nicka?" Nicka?! Co si o sobě myslí?!

„Ona je má sestra! Nemůžu ji jen tak zabít! Nic... Nic mi neudělala." Něco ve mně se pohnulo. On... za mě bojuje? Inkvizitor ho vzal za bradu a postavil ho.

„Víš, že soucit je nepřípustný. Za žádných okolností," přerušil ho. „Budu tě muset znovu poslat na převýchovu." Laion prudce zvednul hlavu. Poprvé jsem v jeho očích spatřila strach.

„Ne! Prosím, jen to ne! To přece není nutné!" Inkvizitorova ústa se protáhla v sadistický úsměv. Řekl tu nejočekávatelnější větu, co mohl.

„Tak to dokaž."

Laion bez rozmyšlení aktivoval svůj meč (dneska už po několikáté). Začala jsem couvat. V jeho tváři byl najednou téměř fanatický a temný výraz. Ze země létaly jiskry, jak po podlaze táhnul špičku čepele.

Inkvizitor mě zvednul Sílou do vzduchu. Nemohla jsem se nijak pohnout.

Přikročil ke mně blíž.

Dneska jsem už na smrt myslela tolikrát... A hlavně na Dana. Teď to dělám taky, ale přitom se pousměju. Na smrt myslet nemusím. Ze zdi totiž vykoukla zelená čepel a nakreslila tvar nedokonalého kruhu.

Tušila jsem, komu patří; to nic ale neměnilo na tom krásném pocitu, když jsem ho znovu spatřila. I s jeho vlasy.

„Nesahej na moji padawanku!" zařval Dan a rozběhl se proti Inkvizitorovi. Ten teď svoji veškerou pozornost musel soustředit na Dana, jehož šermířské schopnosti značně neodhadnul.

Mezitím se Laion vrhnul ke mně. Neměla jsem meč, neměla jsem se jak bránit. Když mi ostří letělo na hlavu, instinktivně jsem si ji zakryla dlaněmi.

„Au!" vyjekla jsem, když mi kůží projela prudká bolest popálení. Nenávistný výraz ve tváři se vzápětí změnil na... lítostivý? Cosi zašeptal, ale nezaslechla jsem to, protože mě někdo odstrčil – Kanan.

Najednou jsem neměla co dělat. Dan bojoval s Inkvizitorem, Kanan s Laionem. Otočila jsem se směrem k díře, ale do kohosi jsem narazila – do Ezry. Beze slov mě popadnul za levou ruku a rozběhl se se mnou ven. Zasyčela jsem, když se dotkl mé popáleniny. „Tam ne, ty idiote!" Možná jsem nemusela být tak hnusná, prostě mi to ujelo.

„Promiň," chytnul mě za zápěstí a mně bylo najednou líto, že jsem na něj tak vyjela.

„A-ale co Dan?" Po chvilce jsem ještě dodala: „A Kanan?"

„Ti se zvládnou o sebe postarat. Teď musíme dostat do bezpečí tebe." Na vteřinu mě jeho slova zahřála.

Všude kolem ležela těla stormtrooperů. „To jste je všechny... pozabíjeli?" Zasmál se.

„Ne, to je Zeb jenom zmlátil."

„Zeb? Kdo to-" nestihla jsem doříct otázku, než jsme doběhli na balkon. Tam nad těly kýblohlavů stál zubící se Lassat. „Aha."

„Jak se teď odsud dostaneme?" otočila jsem se na Ezru. Ten se jen usmál.

„Takhle." A skočil z balkonu. Vyjekla jsem a šokovaně se podívala na Zeba. Ten se jen uchechtnul a strčil mě do zad.

Byla bych radši, kdyby to neudělal, protože ta chvilka volného pádu byla vážně děsivá a naražená kolena po dopadu dost bolela.

Ezra mi pomohl vstát a já se rozhlédla. Stáli jsme na střeše nějaké vesmírné lodi. Společně jsme se vydali dovnitř. On někam hned odběhl a já zůstala bezradně stát sama uprostřed neznámé konstrukce.

„Tak to ti pěkně děkuju," zabrblala jsem jeho směrem a vykročila tam, kam mě to táhlo. Došla jsem do místnosti s velkým kulatým čelním sklem, zřejmě do hlavního kokpitu.

Zezadu jsem spatřila zelené, energicky se třesoucí lekku na místě pilota. Hera! „Takže jsme už všichni?" křikla do vysílačky.

„Ano, Přízraku dva," ozvalo se z přístroje. „Můžeme odletět."

„Připoutej se, maličká. Jdeme do hyperprostoru!" zvolala vesele. Ani jsem netušila, že si mě všimla. Radši jsem ji poslechla a sedla si na sedadlo vedle ní.

Hera něco naťukala do ovládání a já v konečcích prstů cítila, jak loď zrychluje.

Naskytl se mi ten nejúžasnější pohled v životě. Hvězdy, které doposud tvořily jen stříbrné body na nebi, se protáhly v nekonečně dlouhé přímky. Pak černá obloha zmodrala a změnila se ve stejně barevný, oblačný tunel.

Ani jsem nedokázala tak obrovskou rychlost vnímat. Jako by má mysl zůstala na místě, ale mé tělo cestovalo.

„To je... nádhera," zašeptala jsem užasle, dokud jsem nezaslechla kroky. Prudce jsem trhla hlavou a viděla Kanana vstupovat dovnitř.

Ale pak za ním vyšel Dan.

Okamžitě jsem se odpoutala a vyběhla za ním. Bez jakýchkoli slov jsem mu skočila kolem krku a on mě sevřel taky. Začal se mnou houpat ze strany na stranu.

Nebyl krásnější pocit, než si vychutnávat jeho bezprostřední blízkost. Jeho náruč, jeho objetí, jeho vůni. Už ho nikdy nechci pustit!

Klekl si se mnou. „Ario," zašeptal mi do vlasů. Zabořila jsem svoje vlhké oči do jeho tuniky. „Odpusť mi to, prosím. Už tě nikdy nepřestanu chránit. Slibuji."

„Za všechno můžu já. To je moje vina," zamumlala jsem mu do ramene. Vzpomněla jsem si na Laiona a spustila se nová vlna slz, ale tu jsem vzápětí potlačila. Teď tu jsem se svým Mistrem, otcem. Na ničem víc nezáleží...

„Miluji šťastné konce," slyšela jsem špitnout dojatě Heru.

„Jasně," poznamenal suše a pobaveně Kanan. „Ale tohle ještě konec není."

Ahojte všichni! :D Jop, taková slabší kapitolka... ale jak řekl Kanan, tohle ještě konec není, takže se nebojte, příběh pokračovat bude! ;) By the way, tohle je můj vydávací rekord :D Tak si užijte prázdniny :) Vaše Áša