Ahoj lidi! Tak už tu zase po hrozně dlouhé době (ani ty století radši nepočítám) jsem zpátky s novou kapitolou! :D Teda, jestli to ještě někdo vydržel číst... :D Aspoň ta kapitola je zas nestravitelně dlouhá (a to měla být dvakrát tak dlouhá) ;D No nic, už nebudu kecat, užijte si prázdniny (a pokud možno tak čtení :D) :)

Ariin pohled

Unaveně jsem si protáhla hlavu. Jak dlouho tu už vlastně jsem? Od příchodu stormíka Nevímjaksejmenuje mohl uběhnout den, dva? Co já vím! Už ani ten blonďatej zmetek, co si dovoluje nazývat se mým bratrem, sem nechodí tak často.

Otevřela jsem oči, ale čekal mě šok. Já špatně vidím! Nemůžu zaostřit! Co to má znamenat?! Dělají si ze mě pr... Aha! To jsou jenom moje vlasy... Už tu začínám bláznit. Nebo jsem se už zbláznila? Ne, to snad ještě ne... I když... Dan vždycky říkal, že blbec o sobě neví, že je blbej... Ne, to určitě ne... I když už jako blb přemýšlím... No vážně! Jak si tady mám asi udržet zdravou mysl?

Zadívala jsem se na pramínek vlasů. Už vím co... Je to divný, ale... Vyplázla jsem jazyk a začala na něj mastný pramen namotávat. Je to docela zábavné... Jak to krouží a krouží...

Trhla jsem hlavou nahoru. Ty dvířka od šachty se snad... pohly! Ne, to je kravina. Vrátila jsem se k předešlé činnosti. Zase! Na stropě něco zašramotilo! Dvířka se propadly a někdo dovnitř vpadl. Nejdřív jsem to vnímala jen jako oranžovou šmouhu, než jsem rozpoznala jeho.

„Eflo!" kousla jsem se do jazyku. Černovlásek se na mě pobaveně podíval. Vyplivnula jsem vlasy z pusy. „Co tady děláš?!"

„Vadím ti?" zazubil se na mě. Otevřel mi pouta. Sklouzla jsem se po lavici dolů, ale nemohla jsem vstát hned. Úplně mi zdřevěněly nohy.

„Ještě jsi mi neodpověděl," řekla jsem a opatrně se zvedla. Jak jsem to udělala, jemně mě objal a usmál se.

„Pro rohlíky jsem sem asi nepřišel. Hele, máme trochu naspěch. Musíme odsud vypadnout." Odfrkla jsem si.

„A kudma asi?!" On se jen rošťácky pousmál.

„Hádej, kudy jsem sem přišel."

„No to snad ne..."

„Neboj, to zvládneš. Je to hračka. Pomůžu ti." Nastavil dlaně, abych se mohla o ně zapřít.

Šachta byla dost úzká. Ach Sílo... Už se těším, až se odsud dostanu.

Někdo mi zatřásl s nohou. „Už můžeš lízt," zaslechla jsem hlas, který mohl patřit jen jedinému člověku (protože kdyby to byl někdo jiný, byla bych v dost velkým průseru).

Plížili jsme se ani ne půl minuty, když se ozval elektronický hlas: „Přízraku šest, jak jsi na tom?" Ezra mě chytil za kotník, abych se zastavila.

„Jo, už ji mám, jsme teď na Únikovce jedna."

„Super, tak to vemte po Trojce."

„Co?! A-ale proč?! Vždyť to je šílený i na naše poměry!"

„Nemáme čas!"

„Ale-"

„Prostě to udělej! Přízrak jedna končí."

„Co se tam děje...?" zeptala jsem se nervózně. Přiznávám, že se tu necítím moc dobře...

„Můj mistr tě pozdravuje... A vzkazuje, že tahle únikovka není dost rychlá."

„Proč?!"

„Já nevím! Protože Kanan se zcvoknul!" vyjel na mě.

„Tak na mě neřvi! Nemůžu za to! Já... už to tady nevydržím!" zaječela jsem na něj a začala mlátit do plechu. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo... Chci se jen odsud dostat! Vlhly mi oči a kolem začalo být nesnesitelně horko.

Ezra mě znovu chytnul za kotník. Myslela jsem, že ho kopnu do obličeje, ale ten kontakt mě nějak uklidnil. Čekala jsem, že mě sjede za to, že nás teď všichni uslyší, ale on se jen opatrně zeptal: „Ty... jsi klaustrofobička?"

„Co... co to znamená?"

„To je, když... No to je teď jedno, prvně se musíme odsud dostat, dobře?" Kývla jsem na souhlas (i když to nejspíš neviděl) a dolezli jsme zpátky do cely.

„Nějakej nápad, jak se dostat odsud, aniž by si nás všimli ti stormíci?" kopnul Ezra do zdi. Usmála jsem se.

„No, když neslyšeli, že jsme odsud utekli, stihli se sem vrátit a ještě se tu spolu nahlas bavíme..."

Ezrův pohled

Podle toho, co říká Aria, tak jsou zdejší kyblíci asi úplně hluší. Já bych na to tolik nespoléhal...

„Půjčil bys mně tvůj meč?" Zasmál jsem se.

„No... Já bych do zdi díru nedělal..." Dala oči vsloup.

„Prostě mi ho pujč!" přikázala. Vůbec se mi do toho nechce. Ale na druhou stranu... Zajímá mě, co chce udělat... Docela rád bych viděl holku se světelným mečem. Tenkrát u Jabby jsem si ten pohled nemohl moc užít... Dal jsem jí ho do ruky a ona se přikrčila za dveře. Pak ale začala děsivě kašlat. Sílo... Vždyť ona se nemůže nadechnout! Párkrát jsem ji fláknul do zad, aby popadla dech, ale místo toho jsem si od ní vysloužil dost ošklivý pohled. I když zas tak ošklivý není. Vlastně je docela pě-

„Au! Co to děláš?!"

„Nemohla jsi dýchat, tak jsem-"

„Blbečku, to bylo naschvál! Kašli radši taky."

„No tak promiň, no, chtěl jsem pomoct," řekl jsem si spíš pro sebe a začal kašlat taky. Pak se otevřely dveře. Stačil jsem postřehnout to, jak Aria vystřelila z mého lightsaberu na otvírajícího stormtroopera a zároveň aktivovala čepel. Mezitím druhý stormík po ní vystřelil, ona však odrazila střelu na něj. To bylo... úžasný!

Otočila se na mě. Ten moment jako by zpomalil čas. Na tváři jí pohrával široký úsměv a v očích jí jiskřila radost. V tu chvíli mi byla nějaká Sabina úplně ukradená, protože tohle bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl! „Takže... Jdeme, ne?"

„Eh, jo jasně." Vrátil jsem se zpátky do reality. „Ale chci svůj meč!" Až teď, když jsem si ho dal za opasek, jsem si připadal zase bezpečně (v rámci možností, protože můj život posledních osm let bezpečný rozhodně nebyl). Vydali jsme se spolu do výtahu.

„Tak... Jak ses tu celou dobu měla?" zeptal jsem se, protože tu bylo trapné ticho. Vzápětí mi došlo, jak moc debilní otázka to byla. A jí taky.

„Jak asi?! Představ si, měla jsem vlastní pokoj s polohovacím křeslem napojené na elektrický proud!" vyštěkla a zamračila se. Pak se ale rozesmála a sarkasticky dodala: „Tos nebyl nikdy ve vězení?"

„Náhodou-" začal jsem, ale výtah sebou škubl. Možná bych dokázal udržet rovnováhu... Ale proč nevyužít příležitosti, že? Za chvíli jsem už na ní ležel. Sice byla špinavá a trošičku smrděla, ale to mi bylo úplně jedno. Všiml jsem si, že zrudla, ale to asi jen na vteřinu. Chvíli jsme takhle na sobě leželi a dívali se jeden druhému do očí. Má v nich takovou zvláštní jiskru, kterou jsem ještě neviděl. Ta jiskra mě strašně srala, ale takovým milým způsobem, že se mi to vlastně líbilo. „Neříkal Kanan, že nemáme čas?" nadzvedla nakonec obočí. Tím to zřejmě haslo, tak jsem jí chtěl pomoct na nohy. To však odmítla a zvedla se sama.

Něco tu bylo jiné – a nebyla to jenom trapná atmosféra, která teď mezi náma visela ve vzduchu. Výtah se zastavil. Okamžitě jsem přiskočil k jeho ovládání, ale nic se s tím nedalo dělat. Celý se to nějak... rozbilo! Jediné, co fungovalo, bylo otvírání.

Nemusel jsem ani nic říkat, aby pochopila. Vyšli jsme ven na chodbu. „Nepřijde ti divný, že tu nejsou žádní stormtroopeři?" zamračil jsem se.

„A není to pro nás dobře?" oplatila mi otázkou. Já však cítil nějakou špatnou energii.

„Hele, nemám tu z toho dobrý pocit."

„Vítej ve věznici," ušklíbla se.

„Ne, vážně. Měli bychom odsud rychle vypadnout. Vím, že jsi unavená, ale... Nevadilo by ti, kdybychom běželi?" Zakroutila jen hlavou, tak jsme se dali do běhu.

Zaostávala sice trochu za mnou, ale na to, že byla zesláblá, běžela dobře. Zpomalit jsem však nehodlal. Cestou jsem si všiml, že probíháme pod velkými vraty po celé chodbě, což se mi ani trochu nelíbilo.

Vtom jsem zaslechnul výkřik a dobře známý zvuk, který mě však děsil mnohem víc.

„Ario!" Začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Ariu ozařovalo červené světlo čepele, kterou jí držel u krku nějaký vysoký, zle vyhlížející blonďák.

„Ty!" pohodil na mě hlavou. „Dej mi tvůj meč. Jinak jí ublížím." Do hajzlu, co mám teď dělat?! Když se vzdám, tak mám tak nulovou šanci na přežití. Když ne, tak ji podřízne! Můžu to jenom zdržovat...

„Hele, klídek kámo, jo? Není kam spěchat..." Naklonil k ní hlavu a s výsměšným soucitem jí řekl do ucha: „Neřekla jsi mi, že tu budeš mít pánskou návštěvu." Cítil jsem, jak mě zalila vlna žárlivosti.

„Neřekla jsem ti nic, co jsi chtěl slyšet!" To ho očividně naštvalo. Rukou, kterou jí předtím držel za vlasy, ji objal kolem pasu a přitáhnul k sobě. No to snad ne! Tváře mi hořely a žaludek se stáhnul. Okamžitě jsem po něm vystartoval, ale on mě jen odhodil Sílou pryč. Jako kdyby odháněl obtížný hmyz. A aby toho nebylo málo – přivolal si můj meč.

Ona ale toho chytře využila. Z opasku mu strhla meč, kterého jsem si předtím nevšiml (dost možná, že byl její). Když zapnula modrou čepel, odsekla tu červenou od svého krku a hned stála v elegantním postoji naproti blonďákovi, připravena zaútočit i bránit se. Musím uznat, že tohle na mě udělalo dojem.

On to zřejmě nečekal. Pověsil si můj meč za opasek a jen tak tam naproti ní stál. Ji už nebavilo čekat, byla netrpělivá – tak mu zaútočila na nohy. Její modrá čepel narážela na jeho červenou, až z toho kolem létaly žluté jiskry. Všimnul jsem si, že on její útoky odrážel jen tak tak, šerm šel očividně lépe jí.

Po chvilce Aria přimáčkla jeho ke zdi. Tohle je teď má příležitost. Přivolal jsem si svůj meč a chtěl jsem jí jít na pomoc, ale cítil jsem, jak se mi někdo chce dostat do hlavy. Vlny vycházely z jejího směru, byly ale moc slabé. Tak jsem se propojil já s ní.

Jdi, já ho už zvládnu, řekla ve své hlavě.

Seš si jistá? vyslal jsem k ní. Nerad bych, aby ta cesta sem byla na nic, jestli víš, co tím myslím.

Jsem. Běž už. Ještě jsem ji zaslechl, jak říká: „Vzdej se!"

„Užij si ten falešný pocit vítězství. O to drtivější bude tvá porážka," řekl ten kluk. A pak dodal jediné slovo, které vše změnilo: „Sestro."

Sestro?!

Chtěl jsem běžet zpátky za ní, ale už bylo pozdě. Aria ležela na zemi a ten blonďatej zmetek zavíral dveře. Se škodolibým úsměvem mi zamával a svůj meč ještě zapíchnul do ovládání. V tu chvíli to bylo, jako by mi probodl žaludek.

Ariin pohled

Znovu jsem ležela na zemi, opřená o lokty tak, jako předtím. Laion mi namířil špičku meče ke krku. Jen jeden jeho pohyb – jedno bodnutí mě dělí od smrti.

„Jsi tak naivní," pronesl velice nadřazeně.

„A ty tak zaslepený," vrátila jsem mu to. „Jen posloucháš něčí rozkazy!"

„A co ty? To ty se necháváš svazovat zbytečnými pravidly špatného řádu! To ty tu teď bezmocně ležíš a záleží jen na mně, jestli tě nechám žít." Nic jsem neřekla. Jen jsem se mu dívala do těch jeho odporně žlutých očí. Vypadalo to, jako by byl zmatený, ale přesto přesvědčený o správnosti svých zvrácených ideálů. „Připoj se ke mně. Temná strana není ta špatná, jak si myslíš. Posílí tě. Tvá moc vzroste! Ty," řekl a Sílou mě vyzdvihl do úrovně svých očí, „máš velký potenciál v Síle. Vím, co si myslíš," obešel mě. „Že máš blok. Nedokážeš se na nikoho napojit. Ale ty můžeš. Díky Temné straně ano."

„Tak to tě asi zklamu," zasmála jsem se. „Jestli o tom nevíš, Sílou jsem přinutila jednoho z vašich vojáků, aby mi dal napít!"

„Tak to zklamu já tebe," pousmál se. „Protože jsi to dokázala jen díky temnotě v tobě!" Tak tohle bylo jako rána do břicha. „A jen tak mimochodem, v cele jsou kamery."

„A-ale můj Mistr to už dělal hodněkrát! On... V něm žádná temnota není!"

„V něm možná... Ale to, co jsi udělala ty, nebylo jediské ovlivnění mysli. Při tom si dotyčný neuvědomuje, že danou věc provádí. Ty jsi pronikla do jeho myšlení. A změnila ho. A to dokážeš jen přes Temnou stranu."

„Ne..." zašeptala jsem.

„No tak si to přiznej, sestro. Nebuď zbabělec a přijmi svou moc!" Pak mě začal škrtit. Sice jen slabounce, ale stejně to bolelo. Tak moc.

„Nikdy... mi... tak... neříkej...!" vykašlala jsem ze všech sil.

„Jsi tak pošetilá... Budeš plýtvat cenným dechem na slova, která jsou zbytečná. Sestro." Neviditelná smyčka se kolem mého krku utáhla. Má mysl se začala upínat k Danovi. Pořád jsem chtěla nějakou akci... A teď? Nejspíš to ani nepřežiju! Ach Dane, jak ráda bych tě ještě viděla! Jen jednou, jedinkrát! Odpusť mi to, prosím. Byl jsi pro mě jako můj otec... A někdy i jako matka! Další věc, co už asi nezjistím; kdo zabil moje rodiče. Jasně, vím, že to bylo Impérium, ale kdo konkrétně?!

„Tohle bys chtěla vědět?" Úplně jsem zapomněla, že by mi ten hajzl mohl číst myšlenky. „Naši rodiče byli... jediové," řekl s odporem. „Byli slaboši. Tak je jako slabochy zabili! Na příkaz Inkvizitora. Měla bys mu za to poděkovat." Nechtěla jsem věřit vlastním uším. Mé srdce se začalo plnit hodně pocity, ale rozeznala jsem jen dva. „On nás vysvobodil." Smutek a... „Tak proč se znovu vydáváš do otroctví?" A nenávist. Ale ani ne tolik k Inkvizitorovi. „To jsi taky tak slabá?" To k němu. Působí mi bolest, zraňuje mě. Nejen fyzickou bolestí. Jeho slova. Jsou... Jsou jako jed! Nemůžu se jich zbavit!

„A co ty?" vydralo se ze mě najednou. Počkala jsem, až se mi v omezeném množství dostane kyslíku a pokračovala. „V čem... jsi... silnější...? Než já..." Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. „Než rodiče..."

Přiškrtil mě ještě víc. „Tak ty se budeš srovnávat se mnou?!" zaječel. „Budeš srovnávat mě s rodiči?! To ty ani neznáš naše jméno!" Pohlédla jsem mu do očí. Nebyla v nich jen nenávist; bylo tam hlavně opovržení. Už jsem ho v nich viděla, ale to mě vnímal jen jako jediskou špínu. Teď v tom hrála roli hrdost. „Je to Garamin, slyšíš?! GARAMIN!"

Páni. Nemůžu si to pamatovat, byly mi tehdy dva roky... Ale něco jsem si uvědomila. Když pořád ctí naše jméno... Tak není úplně ztracený.

Jeho pohled se změnil. Pak se podíval do země. Že by slyšel, co jsem si myslela?

Potom mě pustil na zem. Zalapala jsem po dechu. Co to má znamenat? Že by se smiloval?

„Neseš naše jméno a máme stejnou krev. Zasloužíš si zemřít lépe." Jeho slova mě vrátila zpátky do reality. Je na Temné straně, co jsem si vůbec myslela? Ale lepší nabídku nedostanu. Jestli mám zemřít, tak ve stoje. S hrdostí. Opatrně jsem se postavila na nohy.

Opravdu to má takhle skončit? Na osud jsem nikdy nevěřila. Vždycky máme život ve svých rukou.

Ostrý zvuk zapnutí meče mě v tom ještě utvrdil. Já nejsem připravena zemřít. Rozhodně ne rukou svého bratra.

To bylo poprvé, co jsem si to přiznala. Je logické, že předtím ne. Ubližoval mi, mučil mě. Tak proč si to přiznávám až teď, když mě chce zabít? On mě jako sestru bral od momentu, co se o tom dozvěděl. A je hrdý na naše jméno. Jsem já ta špatná?

Naše pohledy se znovu střetly. Neuhnu očima, nezavřu je. Neprokážu strach. Jeho ruka se roztřásla. Čepel mi držel u krku. Znovu jsem do něj zabodla svoje oči. Zajímalo by mě, jakou barvu mají ty jeho ve skutečnosti. Když nejsou žluté. Teď v nich však byla poznat jistá nerozhodnost.

Napřáhl se, ale nepřestával se mi dívat do očí. Věřím, že to neudělá? Upřímně; nevím. Naposled pomyslím ještě na Dana, na všechen ten čas strávený s ním. A na jeho dlouhé vlasy, lesknoucí se v záři sluncí a tančící ve větru. Při této vzpomínce se jako vždy pousměju. I teď, před smrtí. Kdybych mu tak mohla říct, že ho mám ráda jako nikoho.

Laion máchnul.

Všechna naděje na to, že to neudělá, klesala přímo úměrně vzdálenosti meče od mého těla. Hlavou mi rychle ještě probleskne myšlenka na všechny, kteří mi kdy byli aspoň trochu blízcí.

Sbohem Hero. Záchrana tebe za tohle všechno paradoxně může, ale i tak ti za to děkuju.

Sbohem Kanane. Ještě teď cítím smrad tvého zeleného svetru nasáklého potem, když jsem se s tebou poprvé setkala na Tatooinu.

Sbohem Ezro. Nikdy nezapomenu na to mírné vzrušení, které jsem v tvé přítomnosti cítila.

Sbohem Bene. Byl jsi skvělý učitel. To já byla špatná žákyně.

Sbohem Dane. Vzpomínám teď na tebe nějak často. Nikdy se ti už nebudu moci odvděčit za ty skvělé roky života, co jsi mi dal.

Sbohem Laione. Možná jsem tě kdysi měla ráda.

Že jsem se smířila se smrtí? Ano. Teda ne. Vlastně nevím. Utěšuji se myšlenkou, že to nebolí.

„Ne!"