Vesmír. Nekonečný, pustý, nepřátelský. Temný prostor všude, kam se oko podívá.

Vesmír, tak impozantní a ohromující, se všemi galaxiemi a hvězdnými systémy, že na někoho mohl působit až skličujícím dojmem.

Vesmír, nehostinný a bez hranic, s miliardami hvězd, které se z té nekonečné dálky zdály menší než pixel na obrazovce. A všechny ty hvězdy se právě odrážely v čímsi oku. Tedy spíš očích. Očích, které byly pohledem, jenž se jim právě naskýtal, doslova fascinovány. Nebo snad jejich majitele zaměstnávalo něco úplně jiného a scenérie za oknem toho byla pouhou kulisou?

„Jak je ten vesmír prázdný, nikde nic, jen sem tam nějaká kometa a asteroid, a když máte velké štěstí, tak i planeta nebo dokonce hvězda," zněl čísi hlas, zatím klidný jako hlas člověka vyprávějícího starý, nejméně tisíckrát opakovaný příběh. „Ale jak malá je pravděpodobnost, že na něco takového narazíte? Řekl bych, že ne příliš velká." Potom se hlas, doposud netečný, prudce změnil. „A v podstatě nulová, pokud je vaše loď polorozpadlá kraksna, které blbne navigace, jako je ta moje!" zvolal naštvaně.

Přestože Tagel na svou loď Haseki občas nadával, nedalo se říct, že by ji neměl rád. Právě naopak, byla pro něj tím, čím je pro Čecha starý trabant, který sice jede pomalu jako Internet Explorer, a pokud chce zahnout na vedlejší silnici, tak má smůlu, ale pořád se nějak nemůže odhodlat se té staré popelnice zbavit.

Nicméně pravdou zůstává, že tahle nenadálá porucha navigačních systémů už jen těžko mohla přijít v méně vhodnou chvíli. Zrovna teď hráli o čas s ferengským lupičem, jehož jistý zaměstnanec banky před pár hodinami zdárně identifikoval a který byl naposled údajně spatřen na ferengské vesmírné stanici Dowlack. A právě v této chvíli byli na cestě k oné stanici. Tedy přesněji řečeno měli být na cestě.

Ano, měli by být na cestě, a místo toho už pěkně dlouho trčeli někde v... vlastně Qvíkde. Oni to bez navigačních systémů nevěděli.

Díky svým bohatým zkušenostem si Tagel pamatoval, že je mnohdy od dopadení pachatele dělilo jen několik minut, tudíž s každou minutou navíc, strávenou opravováním té pitomé lodi, jejich šance chytit Ferenga jménem Sinthay klesají přímo kvadraticky.

„Někde tam jsi..." promluvil k pachateli, který ho nemohl slyšet, jelikož byl skutečně tam, kam se Tagel právě díval. Venku, ve vesmíru. „Ale já tě dostanu!" přísahal.

Vtom někdo zaklepal na dveře.

„Dál!" vyzval návštěvníka ke vstupu, nutno poznamenat, že poněkud rozladěným tónem. „Tak jak jsme na tom?" zeptal se, ale nebyl si jistý, zda chce znát odpověď.

„Oprava potrvá ještě zhruba hodinu," ozvala se tiše Tagelova zástupkyně. Zůstala stát ve dveřích, protože vzhledem ke zprávě, kterou nesla, se obávala, že po ní velitel něco hodí. Nerada by skončila jako jejich hlavní inženýr. Myslí jí prolétla vzpomínka, jak se nestihl skrčit před krabicí, kterou po něm v nedávné době sama mrštila, ale radši ji hned zahnala.

Gul Tagel, navzdory všem jejím obavám, si jen povzdechl a dál zíral do vesmíru.

---

Později toho dne, tedy možná už na začátku dne následujícího, se na stanici Dowlack zadokovala stará cardassijská bitevní loď. Gul Tagel, jeho zástupkyně a stejně tak všichni, kdo byli do případu alespoň trochu zasvěceni, si byli víc než jisti, že Sinthay už stanici dávno opustil. Ačkoliv bylo na pováženou, zda se tam vůbec kdy po krádeži zastavil, byť třeba jen na minutu.

„Takže," začal Tagel výslech obvyklou částicí, „vy tvrdíte, že zde byl před dvěma dny spatřen námi hledaný pachatel?" otázal se velitele stanice.

Obtloustlý Fereng neřekl nic. Jediné, čeho si Tagel mohl povšimnout, bylo, že se liščí výraz v jeho tváři, patrný od samého začátku, změnil. Stal se ještě daleko výraznějším. „To záleží..." promluvil po chvíli, předpokládaje, že Tagelovi dojde, na čem záleží, a sice na množství latinia, které je ochoten obětovat.

Tagel zkřivil ústa, škleb, který tím vytvořil, velmi přesně odpovídal jeho momentálnímu rozpoložení. Byl znechucený chamtivostí toho ušatého skřeta sedícího za stolem. Dalo se jasně rozpoznat, jak moc se musel přemáhat, aby mu jednu nestřelil, když místo toho sáhl do kapsy a položil na stůl jeden prut do zlata raženého latinia.

Fereng se zazubil, vzal prut do rukou a chvíli si s ním pohrával, jako by zkoumal jeho pravost. Poté pohlédl na Tagela. „Před dvěma dny se tady skutečně zastavil. Přiletěl ve velmi podivné lodi, řekl bych, že romulanské. Otázkou však zůstává, kde ji sebral. Tipnul bych si, že tím Romulany pořádně nakrknul." Jeho odpověď byla obsáhlá, možná až příliš.

Tagel se zamračil. Mluvení byla jeho parketa a o tom nemínil diskutovat. Vlastně co to povídám, diskutoval by o tom tak dlouho, dokud by nedokázal, že je skutečně nejvíc užvaněný tvor ve vesmíru.

Nicméně Fereng pokračoval. „A nechcete náhodou vědět, co tady pohledával?" otázal se, potom se odmlčel. Poskytl Tagelovi informace odpovídající jednomu prutu latinia. Zvedl tázavě obočí, čímž naznačil, že jestli chce další, musí zaplatit.

Cardassijský vyšetřovatel skřípal zuby, když pokládal na stůl další prut. Je pravda, že to nešlo z jeho kapsy, služební výdaje hradí stát, ale jde přeci o princip.

„Hmm," velitel stanice si prut opět prohlédl, „vyzvedl tady svého kumpána, majitele tamtoho baru," ukázal na zavřený bar naproti své kanceláři. „Nikoho z nás tady na stanici by nenapadlo, že by se ten moula zmohl na něco takového, jako je vykradení banky," informoval Tagela, opět až příliš obsáhle. „I když..." dodal na důkaz, že má ještě nějaké cenné vědomosti.

„Čert tě vem!" procedil Tagel. Tentokrát si tuhle poznámku už prostě nemohl odpustit. Podal mu další prut latinia a z hloubi duše doufal, že už poslední.

„Nevím, jestli tam je nějaká spojitost," začal větou, která se Tagelovi vůbec nelíbila, „ale den před tím se v jeho baru stavili nějací lidi z toho..." zaboha si nemohl vzpomenout na jméno říše, či co to bylo za státní útvar, „ze Spojené federace planet. Ta loď se myslím jmenovala Entreprise, nebo tak nějak." Rozhodil rukama, nebyl si správností těch názvů jistý a popravdě mu to bylo jedno. Své latinium už obdržel.

Tagel zůstal jako přimražený zírat, normálně se říká s otevřenou pusou, ale to v jeho případě není zrovna neobvyklý stav, tak tedy zůstal zírat se zavřenou pusou. Skutečně mu došla slova, když si představil, jak daleko by zločin, který právě vyšetřuje, mohl vést. Hned co se vzpamatoval, vyskočil ze židle a se slovy „Víc vědět nepotřebuju!" odkráčel z kanceláře velitele stanice, který si spokojeně promnul ruce a poté vložil tři pruty zlatem raženého latinia na bezpečné místo. Na místo, kde by žádný zloděj nikdy nic nehledal. Do šuplíku ve svém stole, do toho šuplíku, co neměl žádný zámek.

Mezitím se Cardassiané ještě věnovali slídění po opuštěném baru ve snaze vypátrat jakoukoliv stopu, která by je mohla dovést o něco blíže k pachateli. Želbohu neúspěšně. Právě z tohoto důvodu naznali, že jejich jedinou šancí je loď Spojené federace planet zvaná Entreprise, nebo tak nějak. Ferengův odhad jejího názvu by se za přesný dal považovat jen stěží.

---

O něco později loď Haseki žhavila motory do ruda, jak se snažila dostihnout inkriminované plavidlo. Warpová stopa, kterou po sobě Enterprise zanechala, byla ještě čitelná, sice velmi slabě, ale sledovat se i přes to dala bez větších problémů.

Kapitán Kirk se právě usadil do svého kapitánského křesla a na klín si položil svůj dnešní oběd sestávající ze dvou hamburgerů s průměrem jako standardní jídelní talíř, ještě větší porce hranolků s kečupem a dvoulitrové lahve s Coca Colou. Nabral rukou několik hranolek a zhltnul je, než byste stačili říct McDonald. Až poté zvedl svůj velectěný zrak ke zbytku osazenstva můstku. „Čechove!" zařval, až vyprskl několik drobků přinejmenším metr před sebe. „Dejte si ty nohy z konzole, jestli nechcete, aby vám je utrhla, až zase vybouchne!" důrazně mu doporučil.

„Rozkaz, kapitáne," odvětil otráveně Čechov, předvedl jakousi parodii na salutování a až poté sundal nohy dolů. Hned v příští chvíli byl nesmírně rád, že tak učinil, neboť se konzole rozblikala, jako by tím hrozila, že se skutečně chystá rozletět na kousky. Čechov od ní pro jistotu svižně odstoupil a napjatě sledoval, co se bude dít. K velkému údivu všech přihlížejících neexplodovala.

Uběhlo ještě několik sekund, ne-li dokonce minut, než se Čechov odvážil přistoupit ke konzoli a podívat se, co je s ní v nepořádku. Ukázalo se, že nic. Zato vbrzku mohlo být něco v nepořádku s celou lodí. „Kapitáne!" zvolal polekaně. „Hlásí to, že nás sleduje nějaká loď!"

Kirka to zaskočilo tak, že mu málem zaskočily i hranolky, které právě žvýkal. Rád by se zeptal, o jakou loď se jedná, jenže to dost dobře nebylo možné, neboť měl plnou pusu.

„Jaká loď?" zeptal se za něj Spock.

Čechov si nebyl jistý. Přísahal by, že byl zrovna nemocný, když to na akademii probírali. A protože nechtěl, aby tato jeho zásadní neznalost vyšla najevo, snažil se získat čas všemi dostupnými prostředky, takže místo odpovědi dal prozatím onu loď na obrazovku.

„Cardassiani," zdárně identifikoval jejich dosud neznámou společnost Spock. I když neprojevoval naprosto žádné emoce, dalo se z výrazu jeho tváře číst, že Cardassiani jsou ti poslední, koho by tu čekal.

Kapitán Kirk mlčel. Urputně se snažil vzpomenout si, hledal v zamlžené mysli obrázek Cardassiana. Notnou chvíli mu to dalo, ale když uspěl, shledal, že se mu zamlouvaly víc i věci, které viděl na talíři ve školní jídelně. „Zjistěte, co nám chtějí," přikázal.

Uhura cosi naťukala na svém komunikačním panelu.

---

„Veliteli, doháníme je," hlásil Cardassian sedící za pilotním terminálem.

Gul Tagel se usmíval, zdálo se totiž, že má vyřešení případu na dosah ruky.

„Volají nás," ozval se komunikační důstojník zrovna, když chtěl Tagel navrhnout, že Enterprise zavolají.

„Na obraz!" poručil. Jakmile byl jeho rozkaz vykonán, hleděl Tagel na přežvykující obličej kapitána Kirka.

V té chvíli se oba zatvářili úplně stejně. Kirk i Tagel oba právě koukali na tvář, kterou by radši nikdy neviděli a kterou by rozhodně nechtěli zahlédnout po tmě ve skladišti. Oba nasadili ten stejný výraz vyjadřující hluboký odpor.

„Co nám chcete?" otázal se Kirk, aniž by se představil, a opět vyprskl několik drobků.

„Jsem gul Tagel z Cardassijské unie a vyšetřuji vážný zločin, k němuž došlo v bance na Cardassii I," vysvětlil. „A jehož doposud proběhlé vyšetřování jasně ukazuje vaším směrem," dodal, když se muž na obrazovce zatvářil tak nechápavě, jak je to jen možné.

Následně kapitán Kirk vytřeštil oči tak, že by Tagel vsadil svoji loď na to, že mu vypadnou z důlků. Ani pro celou galaxii si Kirk nedovedl připustit, že by se snad někdo z jeho posádky nebo dokonce, velitelství Hvězdné flotily mu odpusť, on sám mohl zaplést do něčeho takového, jako je vykradení cizí banky. Ne, to prostě nepřicházelo v úvahu. Ani omylem! Několik sekund, či dokonce minut, s vytřeštěnýma očima zíral na svou posádku, jako by se jim tak snažil vsugerovat stejné přesvědčení o jejich nevině, jako měl on sám.

„Kapitáne, budete takhle zírat, dokud se vesmír nezhroutí, nebo nám k tomu něco řeknete?" otázal se netrpělivě gul Tagel.

Kirk nemohl popadnout řeč, jak byl z celé té prapodivné, podezřele vyhlížející situace vyjevený. „Já vůbec nemám tušení, o čem to tady mluvíte!" odsekl nakonec ukřivděně.

„Tak podívejte se, kapitáne, já tady vyšetřuji velmi závažný zločin, takže nemám čas na vaše výmluvy!" nedal se jen tak odbýt Tagel. „Zastavte, ať vás i členy vaší posádky můžeme vyslechnout a ať to máme co nejdřív za sebou!" poručil, jako by šlo o naprostou samozřejmost.

V té chvíli Kirk viděl rudě. Co si to ten Karďák dovoluje?! pomyslel si, vytočený Tagelovou drzostí. Už se chystal říct mu něco, co si za rámeček rozhodně nedá, když vtom Tagel promluvil znovu, už o poznání mírněji.

„Podívejte..." z Kirkova nasupeného výrazu jasně poznal, že to nejspíš vzal za špatný konec, snažil se to tedy napravit. Tenhle spor by nerad řešil použitím zbrojního arzenálu své lodi, už proto, že zmíněný arzenál stál v podstatě za starou belu. „Abyste chápal, nikdo vás z ničeho neobviňuje, pouze jsem se od nejmenovaného zdroje dozvěděl, že se jistí členové vaší posádky v předvečer krádeže setkali s jedním z pachatelů, takže bych jim rád položil pár otázek. To je vše, kapitáne." Během své řeči sjel podezíravým pohledem Sulua, Uhuru a Čechova. Nakrčil levé obočí, přimhouřil oči, jako by tím chtěl své zorné pole zúžit do nějakého rentgenového paprsku, marně však na můstku druhé lodi hledal čtvrtého z podezřelých, obtloustlého a možná i mírně podnapilého šéfinženýra Scottyho.

„Tak to je jiná," připustil Kirk, jehož dosud brunátný obličej nabral opět svou běžnou barvu, „ale povězte mi, gule Tagele, co z jedné nevinné návštěvy baru chcete vyvozovat?"

„Já doufám, že nic," mínil Tagel, skutečnost byla však přesně opačná. Přál si, aby tady zachytil stopu, ať už jakoukoliv. „Ale znáte to, nesmíme přehlédnout žádný detail – a důraz kladu na slovo žádný," vysvětlil. Byla to pravda, mnohdy ho k těm největším stopám zavedly právě ony zdánlivě nepodstatné detaily.

„Tak tedy dobrá," povzdechl si rezignovaně Kirk, „můžete mou posádku vyslechnout, ale výslech povedete na mé lodi, za mé přítomnosti a provedete to rychle. A všimněte si, že důraz kladu na slovo rychle!" upozornil Tagela nevrle.

---

V konferenční místnosti panovala velmi napjatá atmosféra. Šéfinženýr Scotty, komunikační důstojník Uhura, šéf bezpečnosti Sulu a navigátor Čechov seděli v křeslech v jedné lajně, mlčeli jako mumie a tvářili se, jako by spáchali zločin, za který se je Cardassiané chystají poslat za mříže nejméně na deset let.

Scotty si odkašlal, všichni se na něj otočili, jelikož se domnívali, že se chystá pronést obhajovací řeč. Ve skutečnosti ho jen škrábalo v krku.

„Takže začněme," započal gul Tagel výslech.

Vyslýchal ty čtyři členy posádky tak dlouho, že si kapitán Kirk, který to celou dobu sledoval, musel třikrát poslat pro další hamburger. Právě žvýkal dvojitý BigMac s kečupem navíc, když Tagel uznal, že tihle lidé nic nevědí, neboť kdokoli, kdo kdy něco věděl, to vyklopil v polovičním čase.

Než však zklamaně pokynul svým pomocníkům k odchodu, zaostřil zrak na kapitána. Celou dobu ho totiž svíral divný pocit, že tenhle nevšední konzument hamburgerů ví víc, než je ochoten prozradit. „A vy, kapitáne, co o tom víte vy?" otázal se ho.

Kapitán vyvalil bulvy. Copak už jednou neřekl, že on, kapitán Kirk, je v celé té věci naprosto nevinně, že s tím nemá nic společného a že ani pořádně neví, o co tu vlastně jde? Myslím, že řekl, a to dost jasně.

„Já jsem nic neudělal!" bránil se milovník fast foodu tak, že poprskal Tagela několika drobky z hamburgeru, kterým se právě živil. Tagel nehnul ani brvou, nevěřil mu, načež kapitán zareagoval ještě vehementněji. „Já s tím opravdu nemám nic společného!" Následovala další sprška drobků.

Musím vám říct, že Kirk tak urputně trval na své nevině, že se z tohovšichni přítomní Cardassiané později ještě několik hodin myli od drobků. A gulTagel? Tomu nezbylo nic jiného než přiznat, že tentokrát, co se vyšetřovánítýče, byl naprosto vedle.