O Cardassianech je obecně známo, že hodně mluví, tedy abych byl přesný, že mluví až příliš. Jednou to bude známo celým třem kvadrantům galaxie, ovšem našeho času, tedy ve třiadvacátém století, o tom ví jen jeden z nich, a to kvadrant Alfa, domovský kvadrant tohoto poněkud upovídaného druhu. Jeden z Cardassianů, gul Tagel, tomuto stereotypu však dodává úplně nový rozměr. Bez nadsázky o něm můžeme říct, že je zticha, jen pokud jí, pije, spí nebo si čistí zuby. Jinak mluví prakticky neustále, což se kupodivu ukázalo být dosti užitečné při vyslýchání zlodějů a jim podobných podvratných kriminálních živlů. Každý totiž nakonec raději řekne všechno, co ví, jen aby gul Tagel alespoň na chvíli zmlkl.

A tehdy stál gul Tagel u okna, shlížel na město tyčící se pod ním a rozmlouval. Snad sám k sobě, snad k rušným ulicím plným cardassijských občanů, právě v tom momentě mířících do práce či do školy. Někde mezi tou hromadou slov se z konzole za ním ozvalo zapípání – přišla mu zpráva. Mírně rozladěn náhlým vyrušením si sedl do křesla a zmáčkl žluté tlačítko. Na obrazovce se objevil vzkaz, který ho donutil přestat mluvit úplně. Ovšem ne na dobu delší než několik sekund. „Proboha..." pronesl znepokojeně. Obsah zprávy se mu ani za mák nezamlouval. Uplynulo již spoustu let od doby, co se tu odehrála poslední bankovní loupež.

Tagel, tenkrát ještě chlapec školou povinný, se na cestě do školy zastavil u vysoké bankovní budovy obehnané bezpečnostní páskou a spoustou policistů a příslušníků ozbrojených sil. Velitel místní policie právě sepisoval jakýsi dokument s novým ředitelem banky Markatem, jehož i jindy bledá tvář nabírala odstínů ještě daleko bledších. Před bankou stál dav rozhořčených majitelů účtů, kteří přišli o své peníze a dožadovali se kompenzace. Ten pohled, jako vystřižený z detektivního románu, způsobil, že Tagelovi došla slova, což v jeho případě nebyla úplně běžná záležitost. Zapomněl v tu chvíli nejen mluvit, ale i pokračovat v cestě do školy, za což byl později toho dne velmi přísně pokárán.

A teď, po tolika letech, opět mířil k té samé bance, kde se kolemjdoucím naskýtala téměř identická scenérie a odehrávala se podobná situace jako tehdy. Téměř jako by někdo vzal starou zaprášenou kazetu, která měla být dávno zapomenuta, vložil ji do videopřehrávače a znovu ji pustil. Banka byla obehnána bezpečnostní páskou a kolem se srocoval dav čumilů, přesně jako v ten den, kdy byla vykradena naposledy.

Přímo na rozhraní veřejného prostoru a zajištěného pozemku banky, téměř u rohu budovy, stály tři děti se školními batohy na zádech. Gul Tagel, který si celou cestu cosi povídal sám pro sebe, jakmile je spatřil, vzpomněl si, jak tu před lety přesně takhle stál a fascinovaně zíral na probíhající vyšetřování.

Poklepal jednomu z dětí na rameno. „Mazejte do školy, než začne vyučování," doporučil jim, ale tak nějak tušil, že jim to bude stejně lhostejné, jako tenkrát jemu, třebaže jeho nikdo na školu neupozornil.

Prodral se davem ke dvěma policistům sepisujícím protokol s jedním z občanů, který, jak sám Tagel mohl zaslechnout, neměl zrovna nejlepší náladu, z čehož logicky usoudil, že mají zřejmě co do činění s jedním ze zákazníků banky, do jejíž budovy se zrovna chystal vejít. Překročil bezpečností pásku a zamířil přímo ke dveřím.

Když vešel do vstupní haly, rozhlédl se kolem. Pokud mohl soudit, nevypadalo to tam zrovna na loupežné přepadení. „Tak jsem tady, můžete přivést ředitele," oznámil, na svůj vkus až příliš stručně, policistce, která se právě na něco vyptávala zaměstnance banky tvářícího se, jako by zahlédl ducha, a to docela nedávno. Ani sám gul Tagel netušil, jak blízko má zmíněné přirovnání k pravdě.

„Ředitele jsme nenašli," informovala ho policistka, „ale tohle si pojďte poslechnout, veliteli."

Tagel přistoupil blíž, změřil si zaměstnance pohledem a mírně se zamračil, jako vždy, když se jeho vyhlídky na možnost vedení obsáhlé řeči blížily nule. „Tak povídejte, doufám, že nám to pomůže objasnit tuhle záhadnou..." nevěděl, jaké slovo použít, protože tohle se za loupež označit rozhodně nedalo, „...tohle vykradení," ukončil, nikdy by si neodpustil, kdyby nedal dohromady alespoň jedno jediné souvětí před tím, než přenechá slovo někomu jinému.

Pak už jen zamračeně naslouchal zaměstnancovu vyprávění a mračil se čím dál víc, čím více mu zaměstnanec pověděl. „Ferengové?" otázal se nakonec, nepříliš přesvědčen o pravdivosti historky.

Zaměstnanec přikývl.

„Kde je ředitel banky?" změnil téma gul Tagel, který se samotným pachatelem mínil zaobírat až o něco později. „Při vyšetřování se bez něj neobejdeme," dodal, aby svá slova, původně složená jen do první věty, o něco dalšího obohatil.

---

Schodiště vedoucí do podzemních pater vysoké prosklené budovy bylo k nepoznání od zbytku stavby. Kdyby zaměstnanec neodpřisáhl, že cesta, po níž právě šli, skutečně vede k trezoru, Tagel by si byl myslel, že se ocitli v nějakém polozříceném válečném bunkru plném pavouků a jim podobné havěti.

Prach, podle Tagelova odhadu nejméně sto let starý, se povaloval všude kolem po celé konstrukci schodiště, buď jako jemný šedý pokryv na jednotlivých schodech a na zábradlí, nebo ve velkých hustých chomáčích povalujících se v koutech. Všichni tři, Tagel, jeho kolegyně a zaměstnanec banky, dýchali co nejjemněji, jak to jen zdejší podmínky umožňovaly. Bylo jim totiž jasné, že kdyby snad dýchli o trochu silněji, dosud stoicky usazený prach by se rozvířil, což by jim dýchaní znemožnilo takřka úplně.

„Dveře!" zvolal nadšeně zaměstnanec, který se z toho zatuchlého tmavého prostoru už zoufale toužil dostat, takže vám snad nemusím vysvětlovat, jakou měl radost, když se dostali na konec této prašné cesty. Velmi záhy zjistil, že radostné zvolání nebyl zdaleka tak dobrý nápad, jak se prve zdálo. Prach, který tu nepohnutě ležel celé století, se zvířil. Všichni tři začali kašlat a čím víc kašlali, tím víc je prach v dýchacích cestách štípal.

Policistka udělala krok vpřed. Opatrně, protože musela jít poslepu, jinak by jí nalétal prach i do očí. Šla dál, dokud se nedostala ke dveřím, nahmatala kliku a k velké úlevě, své i jejích společníků, je otevřela.

Umělé světlo pronikalo skrz poletující částečky prachu, kterých se již ujaly ventilační systémy. Během několika sekund všichni přestali kýchat a také si již mohli dovolit otevřít oči.

„Copak tady nemáte výtah?" ptal se namíchnutě gul Tagel a úkosem se podíval na zaměstnance banky. Ten k jeho velkému údivu ukázal na kovově se lesknoucí dveře na konci chodby. Gul Tagel zrudnul. „A to jste nám to nemohl říct dřív?!"

„Neptali jste se," odvětil nevzrušeně zaměstnanec, nevšímaje si Tagelova nakvašeného pohledu.

---

Za zdánlivě nezničitelnými dveřmi bankovního trezoru si ředitel Markat připadal daleko bezpečněji. Není se také čemu divit, když před bankou stál dav naštvaných občanů dožadujících se vrácení latinia, kterým už banka v současnosti bohužel nedisponovala. Seděl na jedné menší hromádce onoho vysoce ceněného materiálu, která kupodivu útok zlodějů přežila. Upřeně hleděl do neurčitého bodu kdesi za boční stěnou místnosti a tvářil se, jako by mu kopali hrob, což bylo, tedy aspoň podle jeho názoru, skutečně možné.

Místností se rozlehla kovová ozvěna způsobená kýmsi, kdo ťukal na mohutné jednokřídlé dveře. Markat sebou trhl, jako by si byl jist, že ten, jenž právě čtyřikrát zaklepal, ho přišel zabít. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. Ozvalo se znovu. Markat se roztřásl jako zasažený proudem.

„Řediteli Markate!" zavolal příchozí, „já jsem gul Tagel, vyšetřovatel, tak nebuďte blázen a vylezte."

Markat jen zavrtěl hlavou v tichém nesouhlasu.

„Já vím, že tam jste," nenechal se jen tak odbýt Tagel. Když se ani teď nedočkal žádné reakce, rozhodl se, že řediteli promluví do duše.

Tak tedy spustil. Mluvil a mluvil.

A Markatovi nezbylo nic jiného, než poslouchat. Nebyl totiž z těch, kteří pouští slova jedním uchem tam a druhým ven. Seděl, pohrával si s prutem do zlata raženého latinia, pozoroval prasátka, která onen prut vrhal na stěnu, a naslouchal. Trvalo to snad pět minut, snad čtvrt hodiny. Nevěděl. Nakonec si povzdechl, zvedl se a zamířil ke dveřím. Snad jen bytosti Q, a možná ani ty ne, vědí, zda ho přesvědčila výmluvnost Tagelových slov, nebo spíše jejich kvantita. „Kód je 174692," oznámil rezignovaně, pak už jen sledoval se skřípěním se otevírající dveře.

---

Panovalo zde hrobové ticho. Ne jako obvykle způsobené odhlučněnými stěnami Markatovy kanceláře v padesátém prvním patře prosklené budovy. Ne, v tomto tichu viselo cosi nezvyklého, podivného.

Sluneční paprsky procházející skrz skleněnou venkovní stěnu zbarvovaly místnost do zvláštního odstínu oranžové. Seděl v křesle za širokým stolem, pročítal jakési dokumenty a mračil se u toho jako deset Klingonů. Jak tento den nápadně připomínal včerejšek, leckomu by se mohlo zdát, že se vrátil v čase. Snad až na jeden drobný detail, a to, že osoba sedící v křesle za stolem ředitele banky nebyl nikdo jiný než gul Tagel.

Prudce se otočil na židli, čímž narušil ono neklidem nabité ticho v místnosti. „Takže," začal, „ze zpráv a protokolů, které jsem dostal dříve a které jsme tu sepsali, je jasné, že pachatelem byl Fereng, kterého na vlastní oči viděl jeden ze zaměstnanců banky," kývl na zaměstnance. Ne snad, že by mu předával slovo, to si ještě na chvíli plánoval ponechat. „Pravděpodobně to ale byli Ferengové dva," upřesnil, aniž by přítomným vysvětlil, kde k této hypotéze přišel. „Jak se do trezoru a především do samotné banky dostali, zůstává záhadou," odmlčel se, po chvíli pohlédl na zaměstnance banky, který měl tu čest nebo smůlu, to už nechám na vás, jednoho z pachatelů spatřit.

„Myslíte, že byste toho Ferenga dokázal identifikovat?" otázal se Tagel.

„Všichni Ferengové vypadají stejně," bezradně pokrčil rameny zaměstnanec.

„Můžete to alespoň zkusit?" nevzdával se Tagel.

Zaměstnanec opět pokrčil rameny.

Gul Tagel si povzdechl.

Ředitel Markat zabořil hlavu do dlaní. Příliš známých skutečností nenasvědčovalo tomu, že svoje peníze, tedy peníze klientů banky, ještě někdy uvidí.

Tagel vytáhl zařízení podobné tabletu. „Naštěstí jsem již informoval patřičná místa a tady," poklepal na obrazovku zařízení, „mám seznam nejhledanějších ferengských zločinců," podal tablet zaměstnanci banky. „Pokuste se identifikovat pachatele," sdělil až neobyčejně stručně.

„A i kdybych toho lumpa dokázal poznat, kde berete jistotu, že v tom vašem seznamu je?" pochyboval zaměstnanec.

„Podívejte, dostal se až do banky, odemkl trezor a téměř nepozorovaně zmizel i s velkou částí jeho obsahu. Dělám u bezpečnosti už dost dlouho, abych vám mohl s jistotou říct, že něco takového rozhodně nesvede žádný začátečník," vysvětlil mu Tagel.

Zaměstnanec přikývl na znamení, že chápe, vzal si elektronické zařízení a začal si prohlížet fotografie.