Vběhla jsem do svého pokoje a zmateně se rozhlížela. Rukama jsem se snažila nahmatat malý kousek papíru, jelikož jsem přes své uslzené oči viděla vše rozmazaně. Sebrala jsem ze stolu propisku a na papírek načmárala spz toho auta, ve kterém odjeli s Harrym. 

Pomalu jsem si sedla na zem a snažila se uklidnit. Dech se mi zadrhával, slzy tekly proudem a já věděla, že pokud se brzy neuklidním, skončí to se mnou špatně. No tak Liss, to dáš. Vzchop se! Povzbuzovalo mě mé vnitřní já, ale moc to nepomáhalo. Seber se, nebo to s Harrym skončí špatně. Trhla jsem sebou. Mé vnitřní já umí být drsné.

Přetočila jsem se na všechny čtyři a oči upírala do země. V duchu jsem si počítala do deseti a snažila se si tím tak zklidnit dech. Proces jsem zopakovala několikrát, dokud se mi dech neuklidnit úplně. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy, kterými se mi pořád plnily oči a do ruky si vzala papírek s číslem.

Jaká to náhoda, že papírek, který jsem použila, byl zrovna letáček z Harryho oblíbené restaurace. Smutně jsem se podívala na červeně zakroužkované časy. Každý den po tréninku jsem tam chodila a sledovala, jak se baví s ostatními, jen ne se mnou. 

Vzala jsem si notebook a zadala číslo spz auta, které odvezlo Harryho. Chvíli jsem projížděla internet, ale nakonec jsem narazila na firmu, která prodávala auta. Nevypadala přímo legálně, ale číslo spz sedělo. 
Našla jsem si město a číslo ulice, kde se údajně má vše nacházet a zapsala si to do mobilu. Bylo to odsud nejméně hodinu cesty a já nevěděla, kam mě to dál zavede, tak jsem se raději rozhodla, vzít si s sebou pár věcí. 

Do malého batohu jsem si naházela pár proteinových tyčinek, prášky, baterku, peníze, nabíječku, powerbanku, flašku s vodou, bundu a rukavice. Vzala jsem si na sebe ještě mikinu a pohodlné tenisky, abych v nich vydržela nějakou tu dobu. Vypadalo to jako bych jela někam na týden, i když se to všechno vešlo do tak malého prostoru.

Pořád jsem na sobě měla "převlek". Sundala jsem si paruku a hodila ji na postel. Kontaktní čočky jsem si ale nechala.
Letáček, na kterém bylo to číslo jsem si složila a dala si ho do kapsy mých džín. Mobil jsem si hodila do kapsy od mikinu a přes hlavu si přehodila kapuci. Batoh jsem si hodila na záda a ze stolku ještě sebrala sluneční brýle, které jsme si nasadila. 

Otevřela jsem okno a slezla po připevněné železné konstrukci, po které mamce mají růst květiny. Než jí to táta ale připevnil, měl vědět, že máma je opravdu příšerná zahradnice a nikdy ji tam nic neporoste. Plus pro mě.

Zamířila jsem si to do centra na zastávku odkud by mi měl jet autobus přímo do té ulice. Bylo něco málo kolem páté hodiny, takže většina lidí už byla ze školy a já tak měla celý autobus jen pro sebe a toho upovídaného řidiče. 
Naštěstí jsem si vzala sluchátka a mohla se tak obejít bez toho aby se do paměti zbytečně vrylo pár otravných vzpomínek na to, jaké jsou jeho děti na Vánoce. On to nevěděl, takže si v klidu mluvil dál. Myslím, že to prospělo obou stranám. 

"Tak jsme tady." Starý řidič mi musel sundat z uší jedno sluchátko, protože já jsem pravděpodobně v půlce cesty usnula. Nevypadal zrovna nadšeně, když zjistil, že jsem ho vlastně celou dobu neposlouchala, ale i tak byl hodný, že mě vzbudil.

"Děkuju." Tiše jsem odpověděla a rychle vypadla z autobusu. "Víš jistě, že tu budeš sama v bezpečí? Je to dost nebezpečná čtvrť." Křikl na mě ještě, ale já už ho nevnímala. Stála jsem před polorozpadlou továrnou s obrovským parkovištěm plným starých aut.

Nesměle jsem se vydala přes parkoviště a zastavila jsme se až u velkých kovových dveří. Nevěděla jsem, co mám udělat, tak jsem se snažila alespoň zaklepat. Ozvalo se nějaké šustění, jakoby spadlo pár věcí,  a nakonec se přede mnou zjevil postarší chlapík umaštěný od oleje a s oblečením roztrhaným tak, jako by práv projelo skartovačkou.

"Promiňte, ale sháním někoho, kdo tu prodává auta." Mrkla jsem na něj, aby pochopil, že nejsem práskačka. 
"To budu asi já, pokud nejseš polda. Pak je to támhleten týpek vzadu." Děsivě se na mě pousmál a vzápětí mávl na kolegu za sebou.

"Nejsem, jen bych potřebovala vědět, kdo si tady koupil tohle auto? Vypadalo docela nově, ale je mi jasné, že to mohlo být už dlouho, ale pokud byste si vzpomněl, byla bych moc ráda." Z kapsy jsem vytáhla dvacet babek a nenápadně mu je podstrčila. Úsměv se mu ještě víc rozšířil a já věděla, že to mám v kapse.

"Nemůžu vám říct kdo to byl, ale můžu vám říct, kde ten někdo právě teď je. A pro vaše štěstí to není moc daleko." Úsměv jsem mu oplatila a čekala co řekne. "Když dojdete na konec ulice, je tam křižovatka, na ní se dejte vlevo a pak znovu vlevo. Po pár metrech by tam měl být velký hotel s modrým plameňákem. Tam to je pokoj čtyři. Hodně štěstí, holka." Všechno na mě vychrlil tak rychle, že jsem si to ani neměla šanci napsat. Kývla jsem a rozběhla jsem se tam, kam mě poslal. 

Po dvou odbočkách jsem vážně v dálce viděla starou budovu s modrým plameňákem, přes celou jednu stranu. Vešla jsem dovnitř, ale recepce byla prázdná. Pro moje dobro jsem se rozhodla, že to je možná raději dobře a šla jsem po schodech nahoru. Výtahy nejsou moje.

Zastavila jsme se před pokojem, který měl na sobě velkou číslici čtyři a pomalu se několikrát zhluboka nadechla. No tak, pro Harryho to zvládneš. Znovu jsem se musela vnitřně povzbudit. Kdyby to nebylo pro Harryho, asi se na místě otočím a uteču. 

Moje ruka automaticky vystřelila naproti dveřím a já dvakrát ostře zaklepala. Ve dveřích se objevila žena celá v bílém s kloboukem a velkými slunečními brýlemi, která vypadala, jako by právě přišla z módní přehlídky. Zmaten jsme se na ní podívala.

Na její tváři se objevil malý úšklebek a vytáhla na mě to samé co ti muži na Harryho. Otočila jsem se a chtěla utéct, ale místo toho jsem narazila na toho chlapa, který mě sem poslal. Nevěděla jsem, co mám dělat. Otočila jsem se zpátky, ale to jsem neměla dělat. Stiskla spoušť a já měla v jednu chvíli vše rozmazané. V druhou nebylo nic.

---

Dívčina, která psala MNHMN ho dočasně smazala, aby ho mohla předělat, takže teď nemůžou být díly.. Ale snad vám po opravdu dlouhé době postačí tahle kapitola. :)