Ležím zády v měkké trávě na naší zahradě a pozoruju noční oblohou osvětlenou měsícem s blyštívými hvězdami, mezi kterými sem tam prolétnou zářivé Perseidy. Je to tradice, na kterou jsem se rok co rok nemohla dočkat. S maminkou jsme se na meteorický roj těšily snad více, než na Vánoce. Snesly jsme si ven spoustu dobrot a pozorovaly kouzla vesmíru.

Tak to bylo až do mých sedmi let, kdy maminka zemřela a zbyl mi po ní jen zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru hvězdy, se kterým si vždycky automaticky hraju, když jsem nervózní nebo se plně soustředím. Při vzpomínce na maminku a na to, jak se radovala pokaždé, když viděla padající hvězdu, se mi po tvářích začnou kutálet slzy. Tak moc bych si přála, aby tu se mnou mohla být.

Ráno se probudím na trávě smáčené ranní rosou a zatřesu se zimou. Na to, že je srpen, není moc velké teplo. Zvednu se ze země a bolí mě každý pohyb od toho, jak jsem spala na tvrdé zemi. Došourám se až do svého pokoje s plánem, že si ještě ustelu v teploučké posteli a na chvilku si ještě zdřímnu. Když ale otevřu dveře padne můj pohled ke stolu na kterém je položená tmavě modrá krabička posetá třpytivými kamínkami seskládanými do tvarů souhvězdí.

Dojdu až k ní a vezmu ji opatrně do rukou. Snažím se otevřít její víčko, ale nedaří se mi ho nadzvednout ani o kousek. Otáčím jí pořád dokola až si všimnu otvoru na spodní straně, který vypadá stejně tvarovaný jako moje hvězda, co nosím na krku. S třesoucíma rukama si sundám řetízek a jeho přívěsek položím do připravené dírky, do které nádherně zapadne. V krabičce zacvaká a její víčko se otevře.

K mé smůle jsem ale truhličku držela stále vzhůru nohama, a tak se její obsah rozsypal všude po zemi. S povzdechnutím se sehnu a zalapám po dechu, když zjistím, že se všude rozletěly mé fotky z dětství a na většině z nich jsem vyfocená s maminkou. Po tváři mi při sbírání tancuje smutný úsměv a vzpomínám na všechny ty krásné zážitky.

Mezi fotkami si ale všimnu i zažloutlé obálky popsané mým jménem. Popadnu ji do rukou a rychle jí roztrhnu, abych se dostala k jejímu obsahu.

Milá Lauro,

doufám, že tento dopis jednou objevíš a že jsi neztratila přívěsek, který jsem ti dala a je jediným klíčem k truhle, ve které je tento vzkaz uložený.

Na začátku bych tě chtěla poprosit o to, aby ses na mě během čtení nezlobila a dostala se až na konec.

Lauro, já nezemřela, jak sis asi dlouhá léta myslela, pouze jsem od tebe a tvého tatínka musela odejít. Neříkej mu o tom, že to víš, hrozně by ho to ranilo. Odešla jsem kvůli tomu, že bych vám jen nosila neštěstí. Bylo mi to předpovězeno ve hvězdách. Píšu tento dopis ještě před odchodem, ale k tobě se dostane, až nastane čas a já ti ho budu chtít ukázat.

Až se mi bude chtít ukážu se ti i já sama.

Pusu,

tvá máma

Zůstanu hledět na psaní s pusou dokořán a nevím, co dělat. Moje máma nezemřela, ale rozhodně se zbláznila. Rázem si vzpomenu na to, jak občas mluvila z cesty, jak si někdy povídala s lidmi, které nikdo jiný neviděl. Někdy mluvila tak podivně, že jsem se jí i bála. Na to všechno jsem ale zapomněla, když jsem si myslela, že zemřela a v hlavě jsem si po celé roky nosila myšlenku toho, že byla naprosto dokonalá.

Celý den probloumám, ani nevím jak, a večer bez přemýšlení zamířím zpátky na zahradu, abych mohla znovu obdivovat noční oblohu a doufám, že mi její klid pomůže urovnat myšlenky. V okamžiku kdy si lehnu na trávník mi začnou padat víčka a pomalu upadám do říše snů, z které mě ale vytrhne šouravý zvuk blížící se ke mně. Otevřu oči a přede mnou se motá opilá postava.

„Tvoje hvězdička se vrátila," zahlaholí hlas mé matky, který jsem tak dlouho neslyšela, a skřehotavě se zasměje, „je na čase si promluvit."