Rodinná dovolená.

Pro někoho příjemně strávený čas ve společnosti nejbližších osob, pro někoho spíše zhmotněný zlý sen. A pro dospívající puberťačku se onen zlý sen měnil v tu nejhorší noční můru.

Které osmnáctileté středoškolačky jezdí na dovolené s rodiči? Správně, žádné! Žádné kromě Mii, která byla donucena strávit prázdniny ve společnosti svého mladšího bratra, rodičů a prarodičů na rozpadající se chatce u lesa.

Idylka.

"Už tam budem?" vznesl již snad posté totožný dotaz Miin bratr, Jacob. Se založenýma rukama seděl zabořený v sedadle a zachmuřeným výrazem hypnotizoval zátylek svého otce, jenž v autě zaujímal místo řidiče.

"Ještě chvíli, Jacobe," ujišťoval jej muž s úsměvem, krátce pohlížeje do zpětného zrcátka, "chata už není daleko."

"To jsi říkal i předtím," zamračil se chlapec, "a stejně tam pořád nejsme!"

Mia si snad poprvé za celou cestu vytáhla z uší sluchátka a ve snaze nevybouchnout se na svého bratra otočila.

"Musíš ještě vydržet," promlouvala k němu skutečně jako k malému dítěti, "než se naděješ, už budeš spokojeně popíjet babiččinu horkou čokoládu."

Hnědovlasému chlapci se rozzářila očka a upřel na svou starší sestru toužebný pohled. "Horká čokoláda? Opravdu?"

Mia chlapce jemně pohladila po vlasech.

"No samozřejmě," přikývla s úsměvem, "a jsem si jistá, že nebudou chybět ani babiččiny ovesné sušenky."

"Juchů, sušenky!" zavýskl chlapec a nedočkavě vyhlédl z okna, hledajíce v krajině první známky masivní dřevěné chaty. Dívka s kaštanovými vlasy po jeho boku se pousmála a následně setkala s pohledem jejího otce ve zpětném zrcátku, který jí beze slov děkoval za vyřešení situace.

Ačkoliv ji někdy její bratr vytáčel k nepříčetnosti, uměla to s ním. Věděla, jak s Jacobem mluvit tak, aby například zmlkl nebo něco pochopil. Proto se často ujímala i takovýchto situací, kdy s ním nebyla řeč a pomáhaly jedině zmínky o jídle nebo o něčem, co má rád.

Jacob, ačkoliv nedávno oslavil teprve desáté narozeniny, připomínal u jídelního stolu doslova bezednou popelnici. Nikdo z rodiny nechápal, co všechno se do chlapcova drobného těla vešlo. Asi si umíte představit potupný pocit Miina otce, když jeho desetiletý syn spořádal často daleko větší porci oběda, než on sám.

"Podívej, Jacobe, tamhle na kopci už je vidět střecha chaty!" upozornila chlapce matka obou dětí, jež doteď podřimovala na sedadle spolujezdce.

A opravdu. Za hradbou hustého lesa se odkrýval výhled na budovu chaty, v níž měla Mia strávit následujících několik týdnů.

Dovolená snů tak mohla oficiálně započít.

***

Jakmile auto zastavilo na štěrkové příjezdové cestě, celá posádka jako na povel vystoupila. Otec se chopil zavazadel, která začal jedno po druhém vytahovat z objemného kufru jejich bílé Audi.

Zbytek rodiny mezitím zamířil ke dveřím, které byly kupodivu odemknuté.

"Jsme tady!" zavolala Mia do útrob domu, jakmile společně s matkou a Jacobem za zády vešli do prostorné chodby za dveřmi. Jako na zavolanou se před nimi zjevila postarší dáma.

"Konečně!" spráskla ruce stařenka a vydala se všechny řádně přivítat. Vtáhla obě svá vnoučata do řádného medvědího objetí a jakmile oba téměř zbavila přísunu kyslíku, věnovala Jacobovi i Mie mlaskavé polibky na obě tváře. Poté se stejným způsobem přivítala i se svou dcerou.

"Ahoj, mami," usmívala se žena, dusíc se v drtivém objetí své matky.

"Vítejte u nás!" rozpřáhla ruce babička. "Už jsem se začínala bát, že jste se ztratili. No tak, pojďte, pojďte! Co nevidět bude hotový oběd!"

Až nezdravě aktivní stařenka uchopila Miu i její matku za paži a obě za sebou táhla jako pejsky na vodítku. Jacob v chodbě osaměl.

Hlava rodiny mezitím s vypětím všech sil dotáhla do domu všechna zavazadla, která s žuchnutím dopadla na plovoucí podlahu.

"Tak co, Jacobe, půjdeme se podívat za dědečkem do dílny?" optal se svého syna, který pouze nadšeně přikývl a rozběhl se zadními dveřmi ven. Muž ho se smíchem následoval.

"Dědečku, dědečku!" hulákal Jacob jako na lesy, jakmile se dostali na doslech od dílny. "Už jsme tady, dědečku!"

Z dílny o pár chvil později vykoukla šedivá hlava postaršího pána v montérkách, jenž s pravačce svíral malířský štětec a usmíval se od ucha k uchu.

"Nazdar, kluku!" sklonil se k malému chlapci, kterému se v očích opět zjevily nadšené jiskřičky, "chceš mi pomoct natírat?"

"Ano!" souhlasil hnědovlásek okamžitě, tahaje dědečka na nohavice montérek.

"Ahoj, Richarde," všiml si stařík konečně i muže stojícího opodál. Zmíněný kývl na pozdrav a teprve tehdy se odvážil přijít blíže.

"Zdravím vás," potřásl si s dědečkem rukou, nedávaje najevo nepříjemně mravenčení v pravé ruce. Holt měl jeho tchán o něco silnější stisk.

"Tak pojď, Jacobe, ať ty desky stihneme natřít ještě před obědem," obrátil se dědeček zpět na svého vnoučka, který ho poté následoval do útrob dílny. Otec se vrátil do domu s úmyslem do oběda nanosit zavazadla do příslušných pokojů.

V kuchyni se mezitím dokončovaly přípravy oběda. Babička svou dceru i vnučku ihned zapřáhla do pomocných prací, tudíž se všechny tři ženy současně pohybovaly po kuchyni a pracovaly na přípravě jídla pro mužskou část osazenstva domu.

"Podejte mi někdo tu sůl!"

"Kde máte talíře?"

"Z cesty, procházím!"

"Opatrně s těmi příbory!"

"Pozor, házím nůž!"

"Krucinál, kdo vylil na zem tu omáčku!?"

"Babi, dávej pozor!"

"Au!"

Richard Peterson se nestačil divit nad různorodými pazvuky, které vycházely z kuchyně, zatímco do patra vynášel další pár objemných zavazadel.

Ačkoliv to tak na první poslech nevypadalo, ženám v kuchyni se po čase skutečně podařilo oběd přichystat, tudíž se celá rodina mohla sejít u jídelního stolu a popovídat si o společných zájmech a koníčcích. Kterých mimochodem příliš nebylo.

"Takže, Mio," ujala se po chvíli trapného ticha slova babička, "co tvé kamarádky ze školy? Jak si užívají prázdniny?"

Tohle nebyla nejlepší otázka na začátek konverzace. A rozhodně ne pro Miu.

"Jak si užívají!?" zajíkla se dívka, jakmile zopakovala stařenčinu otázku. "Většina je u moře nebo někde se svýma klukama. Na instáči vidím denně fotky jak se válejí na pláži. A já? Já trčím tady!"

Po poslední větě zvolací se u stolu rozhostilo ticho.

"P-pardon, to jsem trochu přehnala," uvědomila si brunetka okamžitě a s potupným výrazem raději sklopila pohled k talíři před sebou.

"Ta dnešní mládež," lamentoval dědeček s nakvašeným výrazem, "ničeho si neváží a nejraději by pořád někde rajzovali!" Mia holt nebyla dědečkovým oblíbeným vnoučetem.

"Kde že to vídáš ty fotky?" zeptala se najednou babička, ignorujíc vnuččin emocionální výstup.

Brunetka si povzdechla. "No na instáči přece."

"Na pekáči?" mračila se stařenka zamyšleně ve snaze rozluštit název oné sociální sítě. Jacob v ten moment vyprskl smíchy a Mia se praštila do čela.

"Ne na pekáči, proboha, ale na instáči," ujala se vysvětlování, "instáč je zkratka pro instagram, což je sociální síť, na kterou lidé dávají různé fotky."

"Aha!" rozjasnila se babiččina tvář, jakmile pochopila. "Takže něco jako fotoalbum, ale někde na internetu!"

Mia s povzdechem přikývla. "Jo, babi, něco takového."

"Já chci taky instáč!" zvolala najednou babička, čímž všechny překvapila. Jacobovi zaskočil kus kuřecího masa a rozkašlal se na celé kolo, Miiné matce spadl z vidličky kousek mrkve, Richard Peterson vylil obsah své sklenice na svou čistě bílou košili a dědeček upustil příbor, který hlasitě dopadl na dlaždicovou podlahu. Jakmile utichlo kašlání, nadávky a řinčení příboru, všichni se na babičku zděšeně otočili.

"Co že jsi to říkala?" ptala se Mia za všechny přítomné, zatímco ze země sbírala dědečkův příbor.

"No že chci mít taky instáč, abych si tam mohla dávat vaše fotky," vysvětlovala babička, jakoby se nechumelilo.

"Důchodkyně s instagramem, kdo to kdy viděl," ozval se Jacob šeptem, jen co se mu podařilo konečně zpracovat onen neposedný kousek kuřecího masa.

Jeho šepot byl bohužel minimálně o dva stupně hlasitější než jeho normální mluva, tudíž jeho poznámku bez problému zaslechli všichni stolující. Chlapec si tak vysloužil výchovný pohlavek od svého otce a káravý pohled z matčiny strany.

"Miuško, zlatíčko, udělej mi tam ten instáč," nabádala svou vnučku stařenka, zatímco jí do rukou tiskla svou tlačítkovou Nokii.

"To asi nepůjde, babi," vracela brunetka onen artefakt zpět své babičce, "nemáš v mobilu ani internet, bez něho instagram nefunguje."

"Kruci," povzdechla si starý dáma sklíčeně a zamyšleně si promnula tvář.

"Aha, mám to!" zvolala najednou a prudce se zvedla od stolu. S nově nabytou energií začala pobíhat po kuchyni a nebýt toho, že nebyla nahá, vypadala by v ten moment jako Archimédes, jenž běhal syrakuskými ulicemi a volal 'Heuréka!'.

"Mám to! Mám to! Mám to!" opakovala stařenka pořád dokola jako smyslů zbavená, zatímco různými tanečními kreacemi proplouvala kuchyní a vystavovala tak na obdiv své nadšení, na které všichni přihlížející zírali doslova s otevřenými ústy.

"Co máš?" nechápala Miina matka a vlastně nikdo z ostatních členů rodiny.

"No," ujala se babička vysvětlování, "za týden mám narozeniny. A hrozně moc bych chtěla ten instáč. A vy jste přece říkali, že nevíte, co mi koupit."

"To je pravda," přikývl Richard, stále však lehce zmaten.

"Tak mi můžete koupit nový telefon, na kterým mi bude instáč fungovat!" zvolala vítězně, načež se konečně zastavila a hluboce rozdýchávala své předešlé taneční vystoupení.

"Tak to fakt ne, mami," ozvala se opět Miia matka, "vždyť s dotykovým telefonem neumíš!"

"Mia mě to naučí," stála si za svým stařenka.

"Že ano?" obrátila prosebný pohled na svou vnučku. Brunetka si povzdechla.

"No jasně, babičko."

***

Jak stařenka rozhodla, tak se i stalo.

Rodiče Mii a Jacoba se hned další den skutečně vydali do obchodního centra v nedalekém městě a koupili babičce ten nejlevnější a nejjednodušší telefon, jaký našli.

A o týden později s tajemnými úsměvy předali babičce tento netradiční dárek, ačkoliv stařenka již od počátku tušila, co se v zabalené krabičce nachází.

No a zbytek práce poté zbyl na nebohou Miu.

"Takže, babi, tady zboku je takové tlačítko, tím se to zapíná," ukazovala zrovna na boční stranu telefonu, kde se skutečně nacházelo tlačítko pro zapnutí.

Jacob, posedávajíce v křesle v obývacím pokoji, pouze protočil očima.

"Důchodkyně s instagramem," zopakoval opět onu nelichotivou větu, nevěřícně kroutíce hlavou, "to svět neviděl."