„Notak vstávej! " rozkřikl se na něj a opět do něj vší silou kopnul. Jen jsem odvrátil tvář a znovu jsem potáhl z cigarety. Neměl jsem tyhlety jeho výlevy vzteku rád, ale co jsem tak mohl dělat? Už tak to bylo zlé a tenhle kluk si o to prostě říkal. Říct Tomovi před celou školou, že je buzerant? Jakoby rovnou říkal, vymlať ze mě duši.
Ono by to asi nebylo tak zlé, kdyby mu řekl jen tohle. Tenhle namyšlený fracek ředitele však nehodlal sklapnout jen tak, přeci jen musel obhájit svou čest, když jej Tomáš veřejně zesměšnil v jídelně, když našel jeho písemku ze zeměpisu a nahlas předčítal odpovědi. Teď upřímně stále nevím, jestli si jen dělal legraci, nebo je ten kluk doopravdy tak blbý. Jeho odpovědi totiž rozhodně neodpovídaly pětce ale minimálně desítce. Domácí zvíře? Traktor. Tato odpověď mě dorazila a většinu jídelny taky.

„Tak kdo tu píchá svýho kámoše do prdele!? " znovu jej udeřil a já odvrátil znechuceně tvář kvůli ošklivému křupnutí. Bylo na čase zasáhnout. Pevně jsem Toma chytil kolem pasu a násilím jsem jej od toho idiota odtáhl. „Klid, chlape, notak klid. Má dost." Chvíli sebou ještě zmítal. Čelist byla stejně jako pěsti zaťatá a já párkrát taky schytal jednu do zubů.
„Notak, Tome, prosím," zachraptěl jsem, protože moje síla se s tou jeho nedala srovnávat a ani tomu nepřispíval fakt, že já byl silný kuřák.
Konečně se uvolnil a odtáhl se ode mne.

„Šmejd," odplivl si a berouc tašku se rozešel pryč. S povzdechem jsem zkontroloval toho mamlase na zemi. Dýchal a byl při vědomí, ale zdá se, že mu Tom zlomil nos. Poplácaje ho po tváři jsem rychle sebral i svůj batoh a rozeběhl jsem za tím horkokrevným pitomcem.

Opíral se o plot. Klouby měl celé zakrvavěné a všiml jsem si, že mu teče krev i ze rtu.
„Než zas začneš s tím, jestli mi to stálo za to, tak jo. Stálo mi to za to,"řekl svým typickým chraplákem.
„Jen všem oznámil, že spolu něco máme," zasmál jsem se, ale do smíchu mi moc nebylo.
„Ten šmejd nemá právo říkat mi buzerant! Nejsem nějakej přihřátej kretén v sukýnce a s kabelečkou. " Mlčky jsem přihlížel jeho proslovu. Rozzuřeně kolem sebe šermoval rukama v divoké gestilkulaci. Slova, která říkal, jsem poslouchal jedním uchem a tím druhým je zase vypouštěl. Byly to stejně vesměs jen nadávky a posměšky.

„Tomáši?" ozval jsem se nakonec, když jsme procházeli postranní uličkou.
„Hmm?" zarazil se a tázavě se mě zadíval.
„Sklapni," řekl jsem naprosto vážně a následně jsem se spolu s ním rozesmál. Poté jsem však zase zvážněl.
„Nelíbí se mi, když se tady oháníš, že nejsi žádnej... " vyrušil mě zvuk telefonu. S povzdechem jsem sledoval, jak hovor přijímá a následně mizí pryč s mávnutím ruky.
Je to doopravdy pablb, ale i tak ho mám rád. Ještě chvilku jsem pohledem pronásledoval zrzavou čupřinu vlasů, když se mi však ztratil ze zorného pole, tak jsem se konečně vydal domů.

-

„Jdeš pozdě, "zabručel jsem nevrle, když jsem čekal před jeho domem.
„Sorry, brácho," objal mě, ale brzy mě zase pustil. Ani jsem jej nestihl obejmout nazpátek.
„Jdem? " usmál se a já kývl v souhlas. Celou cestu jsme vedli jako vždy družný rozhovor, žduchali do sebe, vtipkovali, ale přišlo mi, že je tu určité napětí. Chtěl jsem se na to zeptat, ale už na to nepřišla příležitost, škola se totiž v našem zorném poli objevila až moc rychle a nečekaně.

„Uvidíme se o velké, ok? " kývl na mě a rozešel se na svou první hodinu, což byl tělocvik. Sám jsem zamířil na něco mnohem smysluplnějšího, jehož náplní nebylo pobíhání za míčem ale naopak snaha něco skutečně vymyslet a přijít na správné řešení. Ne, že bych sportem opovrhoval, ale nemám jej rád. Jak Tomáš nemá rád matiku, já nemám rád tělocvik, ale říct, že Tomáš matematiku nemá rád, je velmi slabé slovo.

Kráčel jsem po chodbě a naprosto jsem ignoroval své okolí. Tomáš možná žil ve svém kouzelném ideálním světě, já však viděl skutečnost jaká tu byla, je a bude. Tom patřil mezi oblíbence a já mezi vyvrhele. Bylo to dáno už díky hierarchii této školy. Tom je fotbalista a další sportovní nadšenec. Je vtipný, veselý, přátelský. Já jsem naopak celkem šprt, kuřák a kluk s velmi malým talentem vytvářet si nové přátele. Když budu mluvit v rámci naturalismu, mohu s jistotou říct, že jsem Tomášovým nádorem, který mu ubližuje. Nedělám to záměrně, ale s tím je už spjata má podstata.
Sedl jsem si do volné lavice a upřel jsem unavený pohled na tabuli.
Proč jsme se tedy s Tomem bavili? Nebylo to tak vždy. Ve školce jsme se neznali, na základce jsme se stali ale celkem dobrými přáteli. Možná i nejlepšími. Pak ale přišel druhý stupeň a světe div se, stal jsem se obětí šikany a to bohužel i z jeho strany. Bylo to asi nejtěžší období v mém životě. Táta zemřel, máma měla deprese a já byl upřímně na dně. Naštěstí však přišel zlom, který jsem ani náhodou nečekal.

„No, že konečně jdeš! " už z dálky na mne mával. Odevzdaně jsem trošku zrychlil a sedl jsem si za ním přímo do trávy.
„Jak ses zatím měl?" pousmál se a jemně mi odhrnul vlasy z čela. Taky jsem se pousmál. „Stejně jako vždy," ukázal jsem mu jedničku z písemky, na kterou jsem se učil přes dvě hodiny.
„Ty jsi fakt šprt, mě ta mrcha dala čtyřku," vytáhl svou písemku a já mu se smíchem sdělil, že tohle bylo rovnou na pětku, načež do mě strčil. Oba jsme se smáli, převalovali se v trávě, bylo to rovno idylce, až do chvíle než se opět ozvalo to dokonalé oslovení. „Buzny."

Tomáš v tu chvíli vyskočil na nohy, pěsti zaťaté a tvář rudou vzteky. Normálně bych zůstal ležet, ale teď jsem rychle vyskočil na nohy. Tahle situace byla totiž hodně špatná.
Kolem nás se vytvořila skupinka lidí v čele s tím kreténem ze včera. Doopravdy měl zlomený nos, to mi sice udělalo menší radost, teď mě ale zajímalo jediné. O co jim sakra jde?

„Dělejte si ty svý teploušský věci jinde a ne na naší škole! " rozječel se ten pablb a já duchapřítomně Tomáše chytil za paži. Tomu se svaly napínaly. Byl jako býk a ten idiot mu přímo mával červeným šátkem před obličejem.
„Nejsme buzny, ty mrňavej sráči," procedil mezi zuby. Kroužek lidí se zasmál a já dalších deset minut poslouchal, jaké věci dokazují, že mě Tomáš píchá do zadku.

„Tak to dokaž!" tato věta mě probrala. Narovnal jsem se a zvídavě jsem se na Toma zadíval. Ten se taky tvářil lehce vykolejeně.
„A to máme udělat jak?" zeptal jsem se za něj. Pak proč, že nemám lidi rád. Vždyť jsou úplně vypatlaní.

„Vraž mu. Nikdo si ani nemyslí, že jsi teplej ty, Tomáši. To tenhle tě nakazil," ozvala se jedna z dívek a obviňovačným pohledem na mě ukázala prstem. S překvapením jsem zjistil, že je to ta blbka, co Tomáš minulý rok odmítl a stále odmítá. Smutné si takhle vybíjet vztek, ale nebylo by pro její čest lepší, když bude Tomáš gay, než aby všichni věděli, že ji odmítl, protože je ošklivá jako dračí prdel? Ne?

„Co? " vypravil ze sebe Tomáš a já viděl, že je v koncích. Ruce se mu nyní třásly nervozitou. Těkal pohledem střídavě ze mě na ně. Zavřel jsem v očekávání oči a modlil jsem se, aby mě netrefil do obličeje. Když se však stále nic nedělo, tak jsem se odhodlal oči zase otevřít.
„Notak šup, "pobídl jsem ho šeptem. Záporně zavrtěl hlavou.
„Je to jedna rána," pobízel jsem jej, ačkoli ve mně byla malá dušička.
„Moc dobře víš, že to nebude jen jedna rána, "zavrčel naštvaně a víc ke mně přistoupil.
„Nedělej blbosti," řekl jsem už celkem naštvaně, když jsem si všimnul jeho ruky, která mířila k mému boku. Ne však za účelem mě praštit.
„Mysli na to, co si budou říkat," dál se ke mně přibližoval a já rychle couval. Ostatní jásali, nevěda, co se ve skutečnosti děje.
„Notak, Tome, přece nejsi buzna, ne?"
Zašklebil se a já mu úšklebek opětoval.
„Nevyprovokuješ mě, idiote," zašeptal a opět byl u mě až nebezpečně blízko. Odevzdaně jsem pokývl hlavou. Skutečně nemělo smysl na něj křičet nadávky.
„Slíbil jsem, že už tě nikdy nepraštím." Tvářil se tak vážně a odhodlaně, miloval jsem jej takto vidět.
„Já ale ne, promiň, " zašeptal jsem mu do ucha, než jsem mu uštědřil ránu do obličeje.

„Proč zrovna obličej! " zaskučel. Byli jsme na školních záchodcích. Tomovi se ze rtu valila krev a já se mu to snažil ošetřit. „Bylo to takové malé zadostiučinění, ale věř mi. Tohle víc bolelo tebe než mě."
„Kecy, "odfrkl si a šlehl po mně zlým pohledem.
„Stejně je klika, že se tam objevil učitel a..."
„Proč jsi mi to nedovolil? "
Provinile jsem uhnul pohledem. „Nechci, aby sis zničil pověst, Tome," pronesl jsem po rozmyšlení své odpovědi.
„Už mě to nebaví," najednou byl u mě a já mu koukal zpříma do očí. Tedy, musel jsem zvednout hlavu, abych se mu díval do očí, což je stále lehce ponižující.
„A co tě nebaví? Jak tě ostatní nazývají buzerantem jen kvůli tomu, že se se mnou bavíš a sem tam mě obejmeš? Co by ti udělali, kdyby zjistili, že... "
„Ach jo," rozesmál se a chytil mé tváře do svých dlaní.
„Mysli taky na sebe! Myslíš, že nevidím, jak tě to bolí, když se na mě lepí ty holky, jak se mnou flirtují a myslí si, jak nejsou sexy? Nežárlíš? "
Posměšně jsem si odfrkl, ale mé tváře nabraly sytý odstín rudé. „Já? Nikdy," odsekl jsem i tak a založil jsem si ruce na hrudi.
„Chci, tě brát na pravá rande, chci s tebou chodit za ruku. "
„Odkdy je z tebe romantik?" popíchl jsem jej se smíchem ale do očí se mi hrnuly slzy. Nechtěl jsem brečet, ale popravdě jsem si myslel, že nic z toho nechce.
Palcem mi setřel slzu, která přeci jen unikla z mého špatného vězení. „Miluju tě, " zašeptal těsně před tím, než mě něžně políbil.
Odtáhl jsem se a s vážnou tváří jsem se na něj podíval. „Taky tě miluju." Hned na to jsme se zavřeli v jedné kabince, kde jsme se tvrdě a náruživě pohroužili do dravých polibků.
„I tak nechápu, "odtrhl jsem se od něj zadýchaně, „proč si všichni myslí, že to ty pícháš mě." Odpovědí mi bylo jen uchechtnutí a další várka horkých polibků. Spokojeně jsem zamručel.

„Takže se přiznáme, že jsme páreček buzerantů? " zeptal jsem se jej pro jistotu ještě jednou. Naštvaně sykl. „Nejsme buzeranti, sakra. " Chytil mě za ruku a začal mě tahat ven. „Jsme gayové, když už, "zamrmlal si pro sebe a já jej zvesela políbil na tvář. „A teď hurá na popravu," pobídl jsem jej a vyšel jsem ze záchodků na chodbu. Vstříc tomuhle pitomému světu po boku jednoho dokonalého ňoumy, kterého miluju.

Po dlouhé době se tu objevuji s kratším příběhem, snad se vám líbil a v blízké době se můžete těšit na další. :)