Tento příběh vypráví o třech ženách a jednom pokoji, jenž se setkaly, osudem provázaly a společně nechtěně trpěly.

Na oddělení vládl obyčejný, každodenní ruch a shon.
Sestry a ošetřovatelky pobíhaly sem a tam, všude okolo vonělo prádlo a dezinfekce. 

A pak tu byly ještě vůně, které jste necítili nosem, ale srdcem. 

Strach bolest, beznaděj. 

Každodenní boj o přežití. Boj s nemocí. Boj s bolestí. Se samotou.

A to vše se střídá a prolíná s čím dál větší intenzitou a pravidelností, až se dech zadrhává a srdce plesá bolestí a lítostí. Již to není jako dřív...

Práci sestry vykonávám desátý rok. Vzpomínám na své začátky. Jen čas a zkušenosti dělají ze sestry sestru lepší, jen čas umí prohloubit její skutečnou podstatu a empatii, a teprve čas ukáže, zda volba být sestrou byla dobrá či nikoli.
Shledávám sestry, jenž sestrami neměly být velmi otrávené, unavené, jsou nenaplněné. A pak teprve netrpí jen ony samy, ale zejména pacienti. 

Ale i pacienti se mění, dnes již u vizity nestojí v pozoru jako dříve, držíce kapesník před ústy. Dnes si klidně leží na lůžku, mobil u ucha, odměřeně sledují lékaře, který je na vizitě a čeká, až se pacient uráčí se alespoň posadit. 

Kam ten svět spěje. Doba letí dopředu, modernizace, spěch, technika... ale srdce zůstávají stejná, bolest a strach rovněž. 

Jen nemoc má ostřejší drápky, delší úponky, je daleko víc agresivnější a zlá.

A v těchto chvílích se sestra ve svém denodenním shonu a běhu pozastaví, vztáhne srdce, duši, otevře náruč a čeká.
 Většinou to netrvá dlouho a do náruče s naléhavostí vpadne pacientova bolest, strach, úzkost. A sestra naslouchá, vnímá. Odpovídá pohlazením duše a pokývnutím, ano, jsem tu pro vás, poslouchám, pojďte...

Ale i sestra je jen člověk, umí dělat chyby, jako kdokoli, byť se je snaží eliminovat na minimum. 

A dnes už vím, jak velkou chybou bylo dovolit, aby jeden pokoj sdíleli tři pacienti se stejnou diagnózou, natož s velmi špatnou prognózou. A o této chybě budu vyprávět.

Těm třem ženám bude říkat  třeba Anna, Marie a Jana. Běžné tři ženy, pacientky, matky, manželky.
A nádor. Zlý, ošklivý a bující. Ale je tu a bude boj. Oboustranný. Málo naděje.

Přichází paní Anna, jako první.

 Pokoj číslo 4 je připraven.
Paní je milá, příjemná, vcelku dost dušná, už ode dveří vnímám její bolest. Bolest zad, která jí brání v provozování běžných denních činností ji přivádí k nám na oddělení. Později se dozvím, že právě nádor tlačí a způsobuje ony bolesti.
Dobře.
Příjem jako každý jiný, pár podpisů, informací, seznámení s oddělením, odpovídající dieta, zavést kanylu, podat kyslík, nebulizace, analgetika. Vše jde podle plánu.

Ještě není vše hotovo a za dveřmi již stojí další pacientka, tentokrát k došetření, začíná vykašlávat krev. Nádor je již stanoven delší dobu, paní Jana prošla mnoho onkologických oddělení. Ví dobře, co ji čeká, je jistá, neusměje se, působí až pohrdavě, snaží se nabudit silný dojem.
Mne ale nepřekvapí, už teď cítím její slabost.
 Opět další várka podpisů, pár stručných informací, zavést kanylu, což se mi podaří až na třetí pokus, pacientka ani nemrkne.
Pobyty v nemocnicích vás změní.
 Děkuji a prosím z jejich úst nevyjdou, spíš zcela nepatrně trhne hlavou. Váhavě odpovídám stejně. Přistupuji na její hru. 

Každý člověk je unikát a sestra zavčasu, nejlépe už od příjmu by měla poznat, s kým má tu čest a pokusit se plout na stejné ,,vlně," projevit empatii a navodit pocit klidu a důvěry. Ne vždy se to podaří. Pak ale ovšem budeme tápat a nejistota vše zhorší. Vzniká tak situace nevhodná jak pro pacienta, tak pro sestru. Vše se zcela zbytečně komplikuje.

Třetí pacientka je přijata v noci, dušná a slabá, bolesti tak silné, že je nutné podávat opiáty. 

A dny běží. Všechny tři ženy intenzivně sleduji a vnímám. 

Někdo se domníval, že ubytovat zmíněné ženy na jeden pokoj je dobrý nápad, že se pobaví a snad i podpoří. 

Opak byl pravdou. 

Pokud jedna z nich měla bolesti, jako by se propadla bolest i do spolupacientek, když nejedla jedna, nejedla druhá, když plakala jedna, plakaly tři, když se dusila jedna, dusily se všechny. 

Všechno špatně.

 A v tomto stadiu je absolutně nešlo přestěhovat, bylo pozdě. Pozdě jsme si uvědomili fatální chybu.

Víte, jaký je to pocit, když vám zaskočí třeba kousek chleba? Vnímáte tu chvilku, kdy se nemůžete nadechnout? A teď si představte, že se budete dusit hodiny!!! Neskutečné, nepopsatelné. Strašné. Váš vlastní dech vás dusí a vraždí. 

Hrozné. 

Bolest se dá zmírnit léky, strach také, ale dech, dušnost, dusit se...to je ukrutné. Domnívám se, že dušnost je jedna z nejhorších příznaků. Na dušnost jsou léky, samozřejmě, ale než zaberou, než se dech zklidní, a to nemluvím o tom, jak rychle buší srdce a oči lezou z důlku strachem. Tady nepomůže držet za ruku, pohladit... tady jen čekáte, pro pocit otevřete okno, hledáte úlevovou polohu, hodiny na kyslíku vytáčíte do nesmyslných čísel... 

Jen pro trochu důvěry. 

Sestro stůj u mne, nechoď pryč prosím! Nenávidím pocit bezmoci, a v případě dušnosti stonásobně.

A pak se stav jedné z pacientek zhoršil natolik, že již nebylo možné oddálit to nejhorší.

 SMRT. 

Byli jsme nuceni paní převést na jiný pokoj, kde v blízkosti své rodiny skonala. Při stěhování jsem u obou zůstávajících pacientech viděla v očích strach, ale i díky za ohleduplnost.

 A mně v hlavě probleskla strašná myšlenka. Strašná a pravdivá. 

Je obrovská pravděpodobnost, že zbývající ženy dopadnou stejně. Akorát s tím rozdílem, že ta ,,poslední" nebude z pokoje odvezena, ale zůstane. 

Bylo mi zle.

 A co nejhůř, obě ty ženy to cítily. Obě. Jejich oči vypadaly více než výmluvně. Na jejich pohledy nikdy nezapomenu. Křičely do ticha strachem a bolestí. 

A v té chvíli jsem je pochopila. Ony mne potřebovaly. 

A začal kolotoč. 

Rychle velice silně vycítily, že jsem ochotna se jim věnovat více než ostatním pacientům, cítily, že si pro ně vyšetřuji speciální čas. 

A já jsem podlehla. 

Vím, že není moudré se k pacientům příliš poutat, ale já věděla, že musím pykat za chybu, kterou jsme udělali na začátku. A ano, trápily mne i výčitky svědomí.

Nejhorší byly noci.

 Nosila jsem oběma kostky ledu - víte, je zajímavé, jak vás dokáže utišit led. Neptejte se proč, já to opravdu nevím, ale těžce nemocní lidé mají rádi led. Dělá jim dobře chlad, v ruce, na rtech, na kůži. 

Když obě ženy zjistily, že mám noční službu, viditelně se uklidnily, po dávkách opiátů byly povolné, chvílemi i spaly. Při kontrole pokojů z jejich postelí vykukovaly spokojené oči, takové důvěřivé a jisté. 

Dny a noci plynuly, stav pacientek se měnil. Někdy byly dny lepší, jindy horší, někdy byly bolesti a dušnost tak kruté, že mé ruce a klouby modraly od pevného stisku žen. 

Ale já držela, neuhnula, ani o píď. 

A pak zůstal pokoj číslo 4 prázdný. 

Zůstaly jen tři prázdné postele, čisté povlečení a vůně dezinfekce. 

Ve vzduchu pachuť smrti a omylu. 

Omylu, ze kterého se poučíme. 

Okno jsem nechala otevřené. Tak leťte duše, leťte, na místa hezčí, bez bolestí, plné lásky a úsměvů.