Sedmnáctiletý osiřelý učeň se z nedobrovolného spánku probral na tvrdé dlažbě za východu slunce. Hřejivé paprsky ho šimraly na tváři, když se opřel o omítku domu vedle sebe.

Po uvědomění, že přežil noc v ulicích Prahy, aniž by ho někdo podřízl jako kohouta na pekáč, chtěl nechat spustit fanfáry, když si ale strčil ruce do kapes, zhrozil se. Jediný odkaz, co mu zbyl po jeho zmizelém mistrovi.

Pro jistotu, než se rozhodl plnohodnotně panikařit, že ho někdo okradl, důkladně prohledal kapsy špinavé a propocené košile, prostých černých kalhot, než propadl beznaději ze ztráty onoho šperku.

Medailonek se vypařil stejně rychle, jako se zjevila dvojice včerejších útočníků. Hlas dívky mu stále zněl v hlavě. Mám to u tebe. Neměl ponětí, proč by jí měl být co dlužný, když ho stejně okradla o jediné, co mu dědictvím patřilo. Vlastně ne jediné, opravil se v duchu, protože po smrti svého mistra mu náležel jejich společný výtvor – Print. Životní dílo jeho mistra bylo středobodem života a nadějí pro Matyáše. Díky němu by mohl zůstat ve službách knížete. Tím si ale nemohl být jistý, protože jeho pán byl nevypočitatelný.

Namísto polemizování nad možnostmi, jaké se mu v tuto chvíli nabízely, musel jednat. Pokud chtěl zůstat živý, získat Printa a dokončit ho, nezbývalo mu než se dostat do sklepení od domu, v němž v Praze kníže přebýval. Usmlouvat s knížetem čas by nemusel být problém, pokud bude Matyáš jednat chytře, tak jako kdysi na tržišti, kde si ho Augustin všiml.

Oprášil se, jak jen to šlo, ale stále vypadal jako ušmudlaný kluk z ulice. Prach a písek z prašné cesty mu zůstal v neposlušných kaštanových vlasech. Vzhled byl jeho poslední starostí, jeho mistr by mu to hned vyčetl: „Šaty dělají člověka, ať se mu to líbí, nebo ne. Podle oblečení poznáš postavení dané osoby. Kdyby ses alespoň jednou učesal, možná bys vypadal jako pomocník a ne jako dělník, Matthias."

Augustin velmi rád používal znění německé verze jeho jména namísto té české, jež mu dali v sirotčinci. Také mu často vytýkal nedokonalosti a maličkosti, kterých by Matyáš nedbal, nebýt svého otce, jímž mu Augustin byl. Avšak slova tohoto moudrého muže mu mohou pomoci zůstat ve službách generála. Vzhledu si Augustin cenil a nejednou mu to pomohlo vyhrát rozepři ve společnosti, když ho pokládali za žebráka, ale svým umem ovládat slova a zevnějškem své okolí dokázal přesvědčit o opaku.

Matyáš by rád vypadal jako elegán ze škatulky, bohužel mu to situace neumožňovala. Naopak brzké hodiny ranní mu daly výhodu, že pokud se dostane do domu brzy, mohl by do něho nepozorovaně vejít a stejně tak odejít se svými věcmi, pokud by změnil názor na vzniklou situaci.

Když se odhodlal najít cestu zpět do svého útočiště, povšiml si skladiště za sebou. Rozlehlá budova, zřejmě nepoužívaná, byla ve velmi dobrém stavu, na to že byla opuštěná.

Matyášovi to nedalo a musel se jít podívat dovnitř. Pokud by chtěl kdysi úschovnu uhlí a dřeva využít pro dokončení Printa a jako úkryt, musel nejdřív zjistit, jestli je vůbec možné sem svůj stroj dopravit a uschovat.

Matyáš se rozhlédl kolem sebe. Nikdo nikde, ani živá noha v dohlednu. Dobře pro něho, protože nikdo nemohl vidět ostudný vpád do skladiště rozbitým oknem. Teprve nedávno nabyl své nynější výšky a ta mu stále tak trochu překážela. Útlé tělo se sice protáhlo oknem jako nic, ale působilo dojmem, jako by ho ovládal někdo jiný namísto Matyáše.

Částečky prachu, jež se vznesly do vzduchu, když neobratně dopadl na betonovou podlahu, se rozvířily do všech stran. Tma, která zde panovala, ho překvapila, avšak obrysy trámů, horního patra a žebříků dokázal rozpoznat spolehlivě, rovněž jako několik zažloutlých plachet. Na zemi leželo mnoho střepů, ale také sláma, kterou zde rozhodně nečekal. Rozbořené trámy a kusy suti tvořily prostor stejně jako okna zastíněná pytlovinami. Vyskládané dřevěné bedny do úhledných kvádrů poskytovaly vyhovující skrýš, když by se potřeboval někam rychle schovat před hrozícím nebezpečím. Sloupce světla sem proudila dírami ve střeše, ale několik svíček by to ihned spravilo.

Se spokojeným pocitem, že vymyslel náhradní plán, kam by se mohl uchýlit, se mladý učeň začal štrachat ven z bývalého skladu uhlí. Stejně neohrabaně, jako když sebou ryba na suchu plácá ze strany na stranu, se Matyáš dostal ven tím samým oknem, jímž se dostal dovnitř.

Když se vynořil z hlubin suti opět na jasné světlo, zjistil, že jestli doteď nebyl špinavý, tak teď vypadal zaručeně jako prase ve chlívku. I když by toto Augustin rozhodně neschvaloval, vydal se špinavý do středu a do více kultivovaných částí Prahy najít dům knížete.

Spolehlivě ho na místo určení dovedly barikády, vylidněné a čistší ulice se širšími chodníky pro kočáry tažené koňmi. Obchodníci otvírali své obchody, avšak stánky zůstaly prázdné.

V ulicích Prahy panoval neklid. Vzduch byl prodchnut strachem. Svíravým strachem, který se usadil i v Matyášovi. Cestou vymyslel několik plánů, jak bez úhony uniknout z domu, pokud by ho jeho pán nechtěl vyslechnout, přesto si nebyl jistý, jestli dělá dobře. Nikdy s knížetem nemluvil, ne přímo. Všechny důležité věci vyřizoval vždy Augustin. Ovšem Windischrätzovu chladnou povahu už zažil, i když pouze zdálky. I tato zkušenost mu však stačila k doplnění úsudku o jeho pánovi a drbům od služebnictva.

Bál se ho. Strach ho lapil do svých spárů stejně jako dravci kořist a nechtěl ho pustit. Našel svého hostitele, který ho svědomitě krmil, tak proč odcházet?

Matyáš byl stále nezkušený a toužil cítit tabák, vůni kůže svého deníku se zápisky týkajícími se nejen vědy, alchymie a strojařství, ale i jeho života. Nechtěl být odkázán sám na sebe. Potřeboval otcovský vzor, který měl v Augustinovi. Chtěl cítit vůni tavené oceli, oleje a teplo lásky, kterou ho starý badatel zahlcoval. Bez ní si teď připadal jaksi prázdný. A sám. Nebyl si ničím jistý, ani tím, co se chystá udělat.

Chmury, trable a starosti se nad ním nashromáždily jako černé mraky, co po včerejším parném dnu pluly po obloze. Rovněž temný a ponurý byl i dům knížete Windischrätze. Působil majestátně a monstrózněji zároveň. Ať se vila knížete zdála na venek jakákoli, vevnitř ale vládl chaos.

Matyáš se jako jedno velké klubko neštěstí do vily dostal vchodem pro služebnictvo, které chystalo tak akorát oběd a u toho štěbetalo jako ptáci na stromech. Dostat se přes dvojici strážných mu nedělalo problém. Zaměstnal je výkřikem o nebezpečí na rohu ulice, kam se okamžitě rozběhli. S potutelným úsměvem se Matyáš protáhl dveřmi do víru hovoru o zavražděné paní domu. Tato novinka byla děsivá už jen kvůli zjištění, že dům generála a jeho obyvatelé by měli být v tom největším bezpečí. Namísto toho v jeho samotném středu byla zbloudilou kulkou zabita manželka pána domu během včerejšího povstání. Doktor nic nezmohl. Na smrt byla veškerá věda krátká. Střela byla přesná a smrtelná. Jejím cílem bylo srdce bohaté ženy, jež také zasáhla.

Matyáš by si rád promluvil s knížetem, ale když zaslechl jeho hněv v podobě tříštění drahého porcelánového servisu, rozhodl se pro plán B.

Každý si svůj smutek neseme jinak. Mladé nezkušené ptáče osiřené ze dne na den by se chovalo podobně jako Matyáš. I on cítil hluboký zármutek nad ztrátou milované osoby. Ostřílený velitel byl však vztekem bez sebe, ale jeho pevné vědomí bezpečí se mu drolilo pod rukama jako zob pro ptáky. Zabřednout s ním do hovoru o jeho dvou poddaných by byl špatný tah na hrací desce.

Matyáš se vyběhl po schodech nahoru do podkroví do malého pokojíku, jež měl společný se starým mistrem, než aby žádal o audienci u pána. Sám si tu připadal nepřirozeně a nepatřičně. Když otevřel dveře, čekal, že jeho mistr bude sedět na židli u stolu, dívat se z okna a mumlat si pro sebe nové vychytávky Printa, zatímco čeká na svého učně, aby to zapsal. Bohužel se nic takového nestalo. Zešeřelé poslední patro domu bylo prázdné a chmurné jak vše toho dne.

Nahoře si Matyáš sbalil těch pár švestek, co měl, než se vyřítil jako velká voda po vachrlatém schodišti dolů do provizorní dílny. Bez rozmyslu házel do své brašny nářadí, součástky a plány na sestavení obtížného stroje, který měl zastávat funkci ochránce a sluhy v jednom.

Při vybílení dílny si nezkušené ptáče, co hodlalo vyletět z hnízda, uvědomilo, že musí vzít rozum do hrsti. Kdyby vyběhl stejně zběsile, jako se dostal do suterénu domu, okamžitě by ho zatkli. S plnou brašnou odcizených věcí, na které by sám nikdy nenašetřil, ale každodenně je používal, by pojali strážci u vchodu podezření, že je zloděj. Zbytečné komplikace si nemohl dovolit.

Mozek se mu rozšrotoval na plné obrátky. Cvakání ozubených koleček musí být snad slyšet i stájníci ve stájích, pomyslel si. Nejjednodušším řešením se nakonec ukázalo přesunutí Printa ve vozíku, který by si Matyáš vypůjčil a později možná vrátil. Marně si sám snažil namluvit, že nekrade, pouze si půjčuje věci, jež potřebuje, ale opak byl pravdou.

Neměl čas se zabývat správností svého činu, proto jednal. Hbitými pohyby odšrouboval paže svého stroje spolu s hlavou připomínající morového doktora i spodní končetiny poskládal do beden, ve kterých ho převezli z Vídně do Prahy.

Vynesení, dopravení a naložení beden na vozík na dvoře, kde se sušilo prádlo, učně s vyhublou postavou stálo až příliš mnoho energie. Nebyl zvyklý na náročné práce a nošení těžkých věcí. Připomněl si, když si otíral zpocené čelo do rukávu košile, že to dělá pro svého mistra a jeho čest.

Bez dalších zbytečných okolků přikryl náklad plachtou, zkontroloval uzly od provazu, jimiž bedny zajistil, a vydal se vstříc osudu, který ležel na uvěřitelnosti jeho poslání. Důležitý byl pro něho čas a rozhovor, na který se chystal, musel zvládnout rychle, aby se včas dostal přes město do chudších čtvrtí a do skladiště.

Matyáš si to razil rovnou přes dvorek k brance pro sloužící, kde stáli oni dva vojáci. Čelo si převázal kusem černé látky, aby ho nepoznali, ale také na náznak truchlení za paní domu, aby jeho role byla uvěřitelná.

„Kam s tím jedeš?" hrubý hlas mohutného vojáka v naleštěné uniformě si s ním nebral žádné servítky.

„Odvážím knížeti věci na základnu," lhát se mu příčilo, ovšem jinou možnost neměl, pokud chtěl svůj plán dotáhnout do konce. Naklonil se přes vozík s bednami k strážci a naléhavěji než kdy dřív zašeptal: „Mezi námi, je to tajný. Nikoho jste neviděli s bednami, rozumíte? Sám generál mě poslal, abych to dopravil na základnu."

Ne moc přesvědčeně si ho přeměřil pohledem, ale mladá kuchtička, co pospíchala do kuchyně, nám vynadala, že bráníme chodu domácnosti, když takto postáváme uprostřed cesty, a tak mě voják, ač nerad, pustil, protože nastal čas střídání a jeho kolega mu už klepal na rameno, že je čas jít pro druhou dvojici.

V Praze se za barikádami schovávali vojáci, lidé se jim vyhýbali velkým obloukem, když vycházeli s obchodů do nepřirozeně tichých ulic. Přicházející bouře slibující krev v nervózním přecházení vojáků, ale i počasí, se nedala vystát. Praha se přes noc proměnila stejně jako situace a role v Matyášově životě. Teď byl sám svým pánem, ale nebylo to tak osvobozující, jak si to vždycky představoval. Bylo to únavné být na všechno sám.

Ruce mu už dřevěněly, košili mu na zádech smáčel ledový pot. Dlaně ho pálily, protože byly sedřené od neopracovaného dřeva na madlech vozíku. Přesto se snažil co nejvíce chvátat ke skladišti, aby stihl Printa složit a dodělat mechanickou soustavu ještě dnes.

Až chvíli po poledni se dostal do cíle. Nejen že bloudil na rozcestích, ale především slábl. Od včerejšího rána nic nejedl a bylo to znát. Síly mu docházely, což se podepsalo i na jeho stroji. Dát ho dohromady mu trvalo po zbytek odpoledne i s mechanickými detaily. Přes tu všechnu práci Matyáš ale spokojený nebyl, když ulehal do prvního patra ve skladišti na slámu schovaný za pár bednami.

Než se nadál, sám proti své vůli usnul, i když chtěl bdít dlouho do noci nad plány a dalšími postupy, se kterými si nebyl bez mistrových rad jistý.

Z hlubokého spánku ho probudil tichý hovor a světlo, co se rozprostřelo ve skladišti, které nebylo zas tak opuštěné, jak si myslel. Spolehlivě ho probrala dýka letící kousek od něho, jež se zabodla do trámu za ním.