Marvin se do pracovny přiřítil jako velká voda. Přimotal se ke svému šéfovi bohužel ve špatnou chvíli. Kent si vyřizoval účty s jedním z hudebníků, který vyhrožoval, pokud mu Kent nezaplatí do týdne, že udá jeho lokál.

Dýka přitisknutá na hrdle muže ve středních letech zabarvovala jeho ušmudlaný límeček košile do ruda.
„Zmiz mi z očí, jinak si tě Marvin najde a to nebude jen škrábnutí.“ Kent nebyl blázen, aby zabil pianistu, kterého potřeboval. V názorné ukázce své síly si ale liboval. Jak rád s oblibou říkával: ,,Trocha násilí ještě nikomu neuškodila."

„Nějaké nové zprávy?“ otočil se na svého nejvěrnějšího vyděrače, zatímco otíral kapičky krve z dýky do cípu rudé košile. Když mu jeho osobní strážce stále neodpověděl, otočil se k němu čelem. „Zavřeš dveře, nebo chceš následovat tu casořitku?“

Hora masa poslušně a stále bez jediné vydané hlásky zavřela dveře. Jen blázen by si troufl odposlouchávat Kenta při jeho obchodních záležitostech, jež se točily především kolem nelegálního zboží – přes kradené šperky, nábytek a další cennosti, obchodoval i s informacemi či nelegálním alkoholem -, ale zvyk je železná košile.

Marvin zůstal stát před dveřmi, prohlédl si místnost zkušeným pohledem zabijáka, než začal z rukávu rovněž rudé haleny tahat esa jako podvodníci v kartách.

Rudé haleny obarveny červenou cibulí se staly nejen symbolem gangu Rudých, ale i praktické pro nájemné vrahy v rukou syna svíčkaře, jenž to tady vybudoval od základů.

„Ten dědula, o kterym si chtěl něco vědět, je mrtvej,“ významně se podíval na svého šéfa. „Pracoval pro Windischrätze, jedna služka říkala, že knížeti něco sestavoval-“

„Proč ho zabili, když byl jeho člověk?“ skočil Marvinovi do řeči. Posadil se na pohovku, kde se včera Eleonora rozvalovala v nových, teď už zničených šatech.

„To je ono,“ odmlčel se a protáhl si ramena. Drobounké copánky sněhově bílých vlasů se mu zavlnily na zádech, než začal pokračovat: „Prej si vyžádal soud nebo co. Bylo jasný, že ho pověsej, a kdyby ne, tak by ho rozstříleli jako cedník. Ten stařík neměl šanci.“

Jeho výraz zůstával i nadále nečitelný. Ocel v jeho očích ještě více ztvrdla i s modrými odlesky, které podědil po svém opileckém otci. Nepřipouštěl si žádné emoce kromě hněvu, vášně a vznětlivosti jakou má i jeho jediná láska - výbušniny.

„Takže to zinscenovali?“ Kent se často potýkal s právníky nebo jinými úředníky a za ty roky pochytil lecjaké výrazy.

„Jestli myslíš, že to na něho narafičili, tak jo. Ten soud by dopadl pokaždý stejně, i kdyby nějak sehnal nejlepšího právníka. Moje zdroje jsou spolehlivý, věř mi.“

„A co ti ty tvé zdroje ještě řekly? Pokud nic zajímavého, tak můžeš najít zrzavou ďáblici s jejím bratrem. Přijďte všichni tři do Skladiště. A Catharinu vem sebou, třeba bysme mohli k nám přetáhnout ňáký lidi z jinech podniků.“ Vypadalo to, že Kentův dlouhý monolog skončil, ale těsně před Marvinovým odchodem dodal: „Budem muset chvíli dělat mrtvý brouky. Jestli vojáci zabíjej lidi knížete, tak pak je to solidně podělaný. Vezmeme si ze Skladiště zásoby.“

Ticho v pracovně narušovalo jen hlodání krys ve zdech, kde měly své pelechy. Nebe se za oknem s kovovým kováním zvenku zbarvilo do nachova, červánky do růžova, zatímco jindy blankytně modrá obloha vybledla do posledních světle modrých pruhů. Připomínaly tak modré cáry zbytků látky od Eleonory ze stolu. Slunce se po dlouhém dni z oblohy skutálelo dolů k Vltavě, aby udělalo místo svému bratrovi oděném ve stříbrném kabátě.

Až když se začalo smrákat a ulice Prahy schovala noc pod rouškou tmy, se do krčem začala slézat všechna špína z tohoto města. Žoldáci, zloději a lapkové si vyměňovali své postřehy u korbele piva, ne-li dokonce zboží. Mastili polovinu večera karty a svou návštěvu v hospodě završili bitkou. Pokud tedy zrovna neměli kšeft a nevěnovali se plnohodnotně své práci.

Na ulicích po tmě v této části nebylo bezpečno, i když teď s příchodem vojáků se nebezpečí pro obyčejné občany zmenšilo. Za to pro místní podsvětí se jen zdvojnásobila šance, že přijdou o možné zákazníky, zásilky, obchody ale i podniky.

Intriky a lži doprovázeli Kenta s Marvinem a s osmnáctiletou kurtizánou až do jejich útočiště, kde gang Rudých měl svou základnu. Členové gangu měli kde složit hlavu i mimo hostinec U Ptáka Ohniváka. Nikdo je totiž ve starém, polorozbořeném skladišti na uhlí nehledal ani nečekal. Ve Skladišti sídlil i jejich tatér, který novým a osvědčeným členům gangu Rudých vytetoval srdce z ozubených koleček na libovolné místo na těle - většinou na levé předloktí, ale kurtizány ho mívaly u levé klíční kosti.

Když se Kent protáhl oknem v přízemí zahaleném plachtou do liduprázdné a rozlehlé budovy v části čtvrti, kde bylo málo příbytků, dvojčata Provazníková na ně už čekala.

Eleonora se houpala na železném trámu, který nebyl – jako většina věcí – na svém původním místě, ale jeho polovina se zřítila a stála na kovovém kvádru, jenž možná kdysi býval sloupem.

Johann vystoupil ze stínů, které byly všude kolem nich, dokud se nezapálí jedna z louční. Jeho štíhlé a hbité tělo působilo mnohdy na lidi jako duch, než zloděj. Mohl za to i porcelánový odstín pleti, díky němuž dobře zapadal mezi smetánku, jak tvrdil Kent.

Kent byl zvědavý na zprávy, co se dvojčatům podařilo někde vyšťourat. Trochu se děsil, kolik bude ztrát na jeho straně a mezi jeho lidmi, ale stále si držel masku vůdce gangu, majitele nevěstince a hospody U Ptáka Ohniváka a drsňáka s vyholenou hlavou, mnoha jizvami, respektem a smrtícím uměním zabíjet, když není po jeho.

Dýka v botě ho svrběla a vyzívala, aby po ní sáhl, hodil jí s nadlidskou přesností, načež zasáhne cíl – srdce jeho protivníka, kterým se stal kníže Windischrätze. Ale ovládl se, protože v této místnosti byli lidé, které zatím potřeboval.

Ela seskočila ze svého bidýlka, když si všimla Marvina. Tohoto hromotluka nenáviděla snad ještě víc, než vyšší vrstvu. Když pracovala na jednom kšeftu, tak jí ho právě Marvin překazil svým vpádem do akce, kdy zabil jednoho ze soudců, ze kterého měla dostat jisté informace. Zprávy, jež se chtěla dovědět, zůstaly navždy pohřbené na hřbitově na druhé straně Prahy. Od té doby jsou na kordy. I když zrzavá dračice spíše upřednostňuje dýky a vrhací nože.

Za to jejímu sokovi se na zádech leskne dlouhý meč s vyváženým ostřím bez zdobené hrušky na každém kroku. Jeho doslovný poklad má již něco za sebou, to ale neubírá jeho nebezpečnosti. Totožně tomu je i u Kenta. Nemusí mu být osmnáct, aby obstál v boji a vyšel ze všech soubojů jako vítěz.

„Kolik lidí zmasakrovali?“ zeptal se bez zbytečných řečiček okolo jejich nadřízený.

„Pár ztrát je i u nás, vojáci chtěj hlavně nahnat strach, střílí, jen když musej,“ odpověděl Johann, ačkoli se to chystala říct jeho mladší sestra. Ta se podívala na pobledlou Catharinu, svou přítelkyni, než se rozhodla obsah svého tvrzení lehce poupravit a vynechat z něj krvavé pasáže.

„Petra ukřižovali jako Ježíše. Vystavili ho u domu Windischrätze, kde jedna zbloudilá kulka zabila jeho ženušku, to ale už víš,“ řekla rychle Ela, protože Kent se jí chystal popohnat k jádru věci.

„Další jako výstraha skončil bar Pod mostem, kde chytili několik povstalců. Všechno tam rozstříleli na cimpr campr-“ Johann převzal slovo, když se ozval rachot nad nimi. Nikdo ani nedutal.

Kent pohnutím ruky naznačil Eleonoře, aby se držela poblíž jeho cenné investice, zatímco sám tasil jednu z mnoha zbraní, co měl poschovávané pod oděvem.

Zašustění se ozvalo znovu, a to nikdo na nic nečekal. Dýka se zablýskla ve vzduchu, než našla svůj cíl.