Matyáše dav zanesl až do zchudlé části Prahy, kde na ulicích nebyli žádní obchodníci s doutníky nebo látkami, ale jen žebráci a obecně chudina. Děti natahovaly ruce po jeho nohou, aby si získaly jeho pozornost a poté třeba i jen pár drobečků chleba či jiné jídlo.

Mladý učenec se třásl. Zimou to rozhodně nebylo, naopak slunce hřálo až moc. Plechové střechy domů – spíše chatrčí – neposkytovaly téměř žádný stín, kde by se před ostrými paprsky slunce schoval. Splašky na ulici nevoněly nijak půvabně. Smrděly stejně jako obyvatele s nižším a bídnějším postavením, než byl nezkušený alchymista.

Matyáš nerad vzpomínal na své dětství. Prosil o jídlo každého kolemjdoucího? Nadával honosným pánům, kteří zbytky jídla vyhazovali na ulici? To si už nepamatoval. Za to si moc dobře pamatoval ten sžíravý pocit v žaludku, když několik dní nic nejedl. Po týdnu měl už takové křeče, že nedokázal udělat ani krok, zvednout hlavu nebo jen někoho požádat o jídlo.

Musel se dostat zpět do domu svého pána. Tam bude v bezpečí. Hlad mu už neublíží a nikdy ho nezažije, pokud dokáže knížete přesvědčit, že je i bez svého mistra užitečný. Nebude už nikdy muset prosit ani žebrat na ulici. Nezůstane napospas pouličním krysám.

Při vzpomínce na starce, jež ho objevil na trhu, když se snažil usmlouvat prodejní cenu s jedním obchodníkem o kresbu koně za boty, slitoval se nad ním a vzal ho pod svá křídla, zabolelo ho u srdce. Měl ho zachránit, jako on Matyáše tehdy z ulice, když utekl ze sirotčince. Od sedmi let byl pro něho Augustin vším. Otcem, který mu zemřel, ještě když byl malý, učitelem, vzorem, ale i přítelem. Téměř vždy svého učně a pomocníka vyslechl a poradil mu.

Matyáš si povzdechl. Otřel si zpocené čelo do rukávu plátěné košile. Látka se mu lepila na kůži. Kožené kalhoty mu ani trochu na komfortu nepřidaly. Bylo po poledni a do setmění se potřeboval dostat do sídla knížete Windischrätze, dát si studenou koupel ve staré rezavé vaně na půdě, kde měl skromnou ložnici spolu s mistrem, sníst pozdní oběd – zbytky z kuchyně a od stolu generála rakouských jednotek v Praze – a vše vysvětlit.

Noc mimo bezpečí domu by nemusela pro takového čahouna dopadnout dobře. Možná byl Matyáš vytáhlý, chytrý a vzdělaný, přesto něco jako násilí mu bylo téměř zcela cizí. Sice jako malý kradl na trhu jablka nebo mrkve, dokud ho nechytili vojáci městské hlídky a nedovedli do sirotčince, ale nikoho úmyslně nepraštil, nezmrzačil nebo nezabil. V jistých ohledech byl slečinka, ale jeho způsob života mu z větší části vyhovoval.

Matyáš přidal do kroku, dokud neběžel rozpálenými ulicemi. Rychlé tempo Matyášovi ale nevydrželo dlouho. Jeho fyzička se rovnala asi tak krvi mouchy. Jenže moucha nemá krev, ale krvomízu, nebo-li hemolymfu, takže jeho kondice byla silně dole pod bodem mrazu.

Nakonec se úplně zastavil o jeden blok dál. Nejen proto, že se potřeboval vydýchat, ale i z důvodu, že všechno se mu zdálo stejné. Neoznačené ulice, tmavé výklenky a zákoutí přímo stvořená pro žoldáky a zloděje, vzduch prostoupený pachem zkaženého jídla, výkalů a potu, Matyášovi dost jasně připomínal, že by se měl dostat co nejrychleji pryč.

Matyáš si frustrovaně projel rozčepýřené vlasy oběma rukama, načež se opřel o oloupanou omítku, která kdysi možná připomínala šedou barvu, jakou mívá nebe před úsvitem, a přesně tuto barvu neslo staré, s rozbořenou střechou nemalé skladiště.

To vedro mu nedělalo dobře, ale neměl na vybranou. Raději si na chvíli odpočine, než aby tady omdlel a někdo ho podřízl v bezvědomí. Pak půjde dál, nalezne cestu ke knížeti a Augustinovi.

Kdo ví, co právě teď vojáci dělají s jeho mistrem. Čím dřív se toto nedorozumění vyřeší, tím to bude pro Augustina lepší.

„Musím se vzchopit," zamumlal si potichu pro sebe Matyáš. „Když to stihnu, nebude z Augustina mastný flek na šibenici nebo popel na hranici."  Už jen při té představě mu přejel mráz po zádech. Tichý, ale stále přítomný škodolibý hlásek mu našeptával: „Možná je už pozdě."

O vojácích knížete slyšel už leccos, ale čemu se dalo věřit, to nevěděl. Nikdy Matyáš nevěřil na vodníky, bludičky ani rusalky. Ale věci jako vědecké objevy, které mohly být nebezpečné pro něj i jeho zemi, mu naháněly tu pravou hrůzu. I když muži jeho pána byli také děsiví.

Proslýchalo se, že vojáci knížete Windischrätze zabili nebo umučili každého, kdo jim zkřížil cestu. Jeden muž z hospody nedaleko Matyášova útočiště vyprávěl, že své zajatce nejdříve mučili tak dlouho, dokud nevyzradili svá tajemství. Když zajatci neměli žádné další užitečné informace, vyřízly jim jazyk a zašili jim ústa. Nakonec je upálili na hranici pro výstrahu ostatním občanům, povstalcům, či jen nepohodlným lidem. Ale téměř nikdy to jejich vězeň nevydržel až do fáze upálení nebo vyříznutí jazyka. Jejich metody byly opravdu nelidské a nelítostné.

Když Matyáš tuto historku slyšel před pár dny poprvé, jeho žaludek to nevydržel a vyložil na stůl, jako kartářka své věštecké tarotové karty, svou večeři i s brusinkovým koláčem, který dostal na počest narozenin jednoho z dětí knížete. Ostatní návštěvníci podniku se mu smáli, ale od toho večera se mu nepodařilo zbavit stísněného pocitu v břiše.

Strach vyčkával na svou šanci a právě teď ji dostal. Vyčerpaný Matyáš nedával pozor, co se týkalo jeho okolí. Dostatečně ho ze mdlob probrala studená ocel přiložená na jeho hrdle.

„Koho pak to tady máme?" zašeptal mu do ucha dívčí hlas. Jestli se předtím bál, tak teď byl vyděšený k smrti. Čůrky potu mu stékaly po zádech, dlaně měl ledové. Svou barvou v obličeji musel připomínat písek, jelikož jeho nazlátlá pokožka ještě zatím nikdy nechytila odstín bílých lilií, ale v tuto chvíli ho mohla mít.

„Kdo to je?" zeptal se druhý hlas. Tentokrát promluvil muž svým chraplavým, hlubokým hlasem, ze kterého sršel respekt. Dívka nic neodpověděla, jen se ďábelsky usmála. V jejích karamelově zlatých očích se nebezpečně blýskalo. Bronz se v nich doslova roztékal a jen málokterý muž jim odolal. V Matyášovi hrklo, protože mu dívka ostří nože přitlačila ještě blíž ke krku, až sykl bolestí. Nechybělo moc a podřízla by ho jako slepici.

Matyáš její oči ani výraz vidět nemohl. Chvíli bylo mezi nimi ticho, což rozhodně nenapomáhalo strachu, který se v něm usadil. Vyklíčil, vyrostl a byl stejně nebezpečný jako zmije, kterou dráždil někdo bosou nohou.

Pak se ale znovu ozval ten muž. „Ne, takovejhle chcípák se ti líbí?" zahřímal, hlas mu poskočil o oktávu výš, přesto – Matyáš nevěděl, jak je to možné - zněl ještě děsivěji.

„J-já," doloval ze sebe stěží Matyáš, ale jeho věznitel ho přerušil.

„Sklapni." Úsečný tón Matyášovi sebral i tu špetku odvahy, jež v něm zůstala. „Pokud nemá prachy, jdem. Jestli ho teda nechceš přinýst šéfovi jako zábavu na večer."

„Neříkej mi, co mám dělat," zasyčela na svého parťáka dívka. Sevření nože na Matyášově hrdle povolilo. Až teď si všiml, že měla jednu nohu obtočenou kolem jeho kotníku, aby ho mohla rychle složit na zem, kdyby dělal nějaké problémy. Tenhle chvat viděl už u dětí knížete Windischrätze, když si jeho synové hráli na vojáky na zahradě v Rakousku. Jenže v hlavě měl vymeteno, jako kdyby se ráno vzbudil s Alzheimerovou chorobou a nevěděl, kdo je, kde je a proč tu je.

Matyáš stál jako opařený, když se před ním objevil stejný zrzek, co se proplétal davem za rusovláskou v rudých šatech. Jeho kamenná bledá tvář byla děsivější než jeho chraplák. V jeho hlase bylo znát, že zuří, ale po nějaké emoci Matyáš v jeho tváři pátral hodnou chvíli – nic. Jako kdyby byl socha. Nebo zvíře, blesklo mu hlavou.

Když tak Matyáš přemýšlel, ubíhaly mezitím drahocenné vteřiny, ve kterých mu vytáhlý zrzek po zuby ozbrojený uštědřil kopanec do břicha. Sevření okolo jeho krku i kotníku povolilo. Dívka za ním ladně uskočila  na stranu, když se učenec vynálezce Augustina prohnul dopředu.

Matyáš měl co dělat, aby jeho skromná snídaně neskončila na špinavých dlaždicích. Zrzek se k němu naklonil, mezitím kývl na svou sestru, aby prošacovala jejich oběť. Mladá zlodějka si byla vědoma medailonku v jeho kapse, ale nic neřekla. Medailonek byl sice možná podle jejího usouzení zlatý, ale tak špinavý, že jeho vyčištění by stálo hodně a tolik by na něm zase nevydělala.

Sedmnáctiletému vynálezci se ulevilo, když rodinný šperk jeho mistra zůstal v jeho kapse. Dívka se nad něho sklonila a zašeptala: „Mám to u tebe."

Svět se ponořil do inkoustově černé tmy, když Matyáše uspala jedinou ránou do spánku zdobeným jílcem své dýky. Zmizela ve stínech skladiště a v patách měla své zrzavé dvojče. Potutelně se usmívala, protože přechytračila bratra s medailonkem, který zůstal u jeho majitele, ale když ho o ulici dál vytáhl z kapsy, úsměv ji přešel. Byla rozhodnutá ho vrátit jeho nositeli co nejdříve.