Na panství Malfoyových, majestátním sídle ukrytém mezi zasněženými stromy, vládla melancholie, která se jako neviditelný závoj vinula každým koutem. Všichni, kdo v tomto domě žili – Narcissa, Draco, Astoria a Scorpius – cítili, že se blíží nevyhnutelné.

Astoria Malfoyová, rozená Greengrassová, se narodila s čistou krví, jež byla v kouzelnickém světě symbolem prestiže a výjimečnosti. Ale ta stejná krev nesla prokletí, pronásledující její rodinu po staletí. Když byla dítětem, slyšela šeptané příběhy o ženách, nesoucích toto břímě. Nikdy jim nepřikládala význam – byly to přece jen staré pověry, které se nehodily do moderního kouzelnického světa.

Žila svým životem bezstarostně, odmítala připustit, že by něco mohlo narušit její štěstí. Do svých pětadvaceti let byla zdravá, energická, plná snů. Milovala Draca, svého manžela, a rok po jejich svatbě se jim narodil syn Scorpius. On byl světlem jejího života, jejím smyslem a nadějí. Ale právě v tom okamžiku, kdy se stala matkou, začala cítit první náznaky, že něco není v pořádku.

Slabost, jež se nejprve zdála být jen únavou z novorozeného dítěte, se postupně měnila v cosi hlubšího. Rok za rokem se Astoria cítila slabší. Každé kouzlo, které vykouzlila, ji vyčerpávalo více než to předchozí. Zatímco Scorpius rostl a rozkvétal, její vlastní životní síla jako by se vytrácela.

Teď, když se kvapem blížily Scorpiusovy dvanácté narozeniny, věděla, že jí nezbývá moc času. Cítila to v každém svém kroku, v každém nádechu, těžším než byl ten předchozí. Ale přesto se usmívala, když se dívala na svého syna, na odraz jejích nejlepších nadějí.

Pro Draca, Narcissu i Scorpiuse bylo těžké vidět ji chřadnout. Draco se snažil skrývat svou bezmocnost za strohým chováním, Narcissa zůstávala mlčenlivá a pečující, zatímco Scorpius byl příliš mladý na to, aby chápal, co se děje. Ale v jejich tichých pohledech, ve způsobu, jakým se kolem ní pohybovali s nevyřčenou starostlivostí, se zrcadlil jejich strach.

Astoria věděla, že nemůže změnit to, co se stane. Měla své dny spočítané, ale rozhodla se je žít tak, aby si její syn pamatoval matku, o níž mohl s jistotou tvrdit, že byla silná, laskavá a plná lásky. Její křehké tělo možná sláblo, ale její duch zůstával nezlomný.

A tak zatímco sníh dál tiše padal a pokrýval zemi, na panství Malfoyových se stíny prohlubovaly. Každý v tom domě cítil, že přichází konec jedné kapitoly. A mezi těmi, kdo sledovali Astorii chřadnout, byla i její sestra Daphne – žena, která nikdy nevěřila na osud, a doposud vůbec nevěděla, co se v životě její milované Astorie odehrává.

Jako každou čtvrtou neděli, přesně patnáct minut před polednem, sídlem řinčel zvuk, jenž oznamoval příchod nezvaného hosta. Kvílení, ostré a pronikavé, zasáhlo nejen obyvatele skvostného panství, ale i blonďatou ženu, která nervózně přešlapovala před branou chráněnou starodávnými kouzly.

„Každý měsíc," sykla frustrovaně blondýna, jejíž oči zdobily vějíře vrásek od smíchu – taková totiž Daphne byla; za každou cenu se dokázala usmívat, přestože svůj život nikdy nemohla nazývat šťastným či veselým. Na to měla příliš mnoho šrámů na duši. „Každý měsíc sem chodím na ty blafy, ale oni se nemají k tomu, aby mě nechali vstoupit bez tohohle cirkusu. Třináct let, Merline, ty to vidíš, že?"

S tichou modlitbou zvedla zrak k šedé obloze. Cítila, jak na její tvář dopadaly vločky, jež pod náporem horka z jejích tváří tály.

Zatímco kvílení neustávalo, Daphne sklopila zrak a prohlédla si tolik známé sídlo. Kamenné zdi, lemované zasněženými keři a velká kovaná brána působily dojmem chladu a nepřístupnosti, který vždy považovala za tak typický pro svého švagra a jeho rod. Přesto bylo v tomto sídle temnoty něco, co ji nutilo pokaždé přijít.

Scorpius – její milovaný synovec – a Astoria. Kdyby tam ti dva nežili, nejspíš by pro svůj dobrý pocit nechala sídlo Malfoyových shořet. Natolik jeho nabubřelého majitele neměla ráda.

Právě Scorpius byl tím, kdo ji přišel přivítat, zatímco Draco od vchodových dveří mával hůlkou, aby ustalo to odporné, uši trhající, kvílení. Blonďatý chlapec uháněl sněhem až k bráně, jež se sama otevřela, a skočil své milované tetičce do náruče.

„Kde máš kabát, Scorpe?" ptala se namísto pozdravu. Věděla, že byl chlapec často nastydlý, proto ji trápilo, že ji teď přišel vítat pouze ve svetru a kalhotách.

„Ahoj teto," zazubil se, jako by ji chtěl učit slušnému vychování. „Babička chtěla pomoci s krájením zeleniny, tak jsem ztratil pojem o čase. A táta mě pustil," pokrčil nakonec rameny, když se od sebe odtáhli.

„Ten tvůj táta," zakroutila hlavou. „Pořád je to takový morous?"

Scorpius se lehce ušklíbl. „Stejně jako před měsícem."

Daphne zakoulela očima; tohle ji vůbec nepřekvapovalo. Draco Malfoy byl mužem, kterého bytostně nesnášela, avšak milovala to, co z něj vzešlo – Scorpiuse. Díky tomu, že tihle dva sdíleli názor, že s Dracem není ani trochu zábava, měla v domě Malfoyových alespoň nějakého spojence. Ten ji následoval až ke schodišti pod masivními vchodovými dveřmi.

„Jdi dovnitř, Scorpiusi. Nastydneš," přikázal mu s jakýmsi náznakem starostlivosti pán domu, než pohlédl na Daphne.

Iritovala ho už jen svou přítomností. Nemusela ani otevřít pusu a už měl chuť se opít do němoty, aby alespoň částečně otupil své smysl. Pohrdavě si stejně starou ženu prohlédl, zatímco ona si sklepávala sníh z dobře padnoucího černého kabátu.

„To tady zůstanu na hanbě? Měsíc co měsíc jsi horší hostitel," konstatovala s neskrývanou nevraživostí v každém slově. Draco pohlédl vzhůru, u čehož si všiml několika rampouchů, jež visely přímo nad Daphne. V duchu se modlil, aby jeden z nich spadl, ale nic takového se nestalo.

„Jen jsem tě chtěl upozornit, aby ses dneska držela s těmi tvými poznámkami na uzdě," odsekl, když pochopil, že ani jeden rampouch nespadne, aby ji probodl. Přitom by to bylo dokonalé – důkaz by okamžitě roztál a Draco by předstíral, že vůbec nic neviděl.

Daphne otevřela ústa, aby to štiplavě okomentovala, ale nakonec nic neřekla. Pokud Draco nechtěl dohady, muselo za tím být něco víc, protože on – stejně jako ona – se s ní hádal velice rád, alespoň to tak vždy vypadalo.

Mír mezi nimi netrval dlouho. Sotva Draco otevřel dveře a Daphne vstoupila do domu, sundala si kabát a odhalila karmínově rudou halenku z lesklého materiálu, která zdůrazňovala její hluboký výstřih. Ten drobný okamžik, kdy zahlédla odlesk látky v zrcadle u dveří, ji naplnil zvláštním pocitem sebejistoty. Jako by její bezchybný vzhled najednou zpochybnil všechna Dracova slova.

„Víš, Draco," začala k němu opět promlouvat, ale ani se na něj nepodívala. Místo toho kontrolovala stav svého make-upu v zrcadle a prstem zahlazovala konturu rudých rtů, „když jsem dnes opouštěla dům, měla jsem naději, že nebudeš doma. Proč mi jednou nedopřeješ trochu té radosti, hm?"

Až po své otázce se na něj skrze odraz v zrcadle podívala. Blonďatý muž s uhlazenými vlasy jen kroutil očima.

„Ale kdepak, má drahá švagrová," opáčil ve chvíli, kdy se Daphne pro změnu soustředila na své lokny. „Dělám laskavost své rodině, když tě tu nenechávám bez dozoru. Přeci jen jsi nesmírně nevyzpytatelný člověk."

Ani jeho hlas hladký jako hedvábí ji neobalamutil, slyšela v něm tu jiskřivou jízlivost, kterou byl Malfoy proslulý. Nemohla se jím nechat tak snadno vykolejit, na to ho znala příliš dlouho a přespříliš dobře.

„Jak to vlastně zvládá tvá matka? Musí být vyčerpávající sdílet dům s někým, kdo má ego vyšší než tahle střecha," mykla pohledem ke stropu nad sebou, na němž se odráželo světlo nástěnných lamp.

Draco se pohrdavě zasmál a přešel k ní tak blízko, aby mohl ztišit hlas. „Víš, Greengrassová," záměrně ji oslovoval s posměškem, „kdybych se měl podělit o svůj dojem, tak mi možná mé ego závidíš, jelikož ty a tvé morální problémy jste jedno velké drama."

Daphne od něj odstoupila, jako by se v jeho společnosti nechtěla zdržovat.

„Draco, drahý, ty a morálka jste si cizí stejně tak. Ale dovol mi, abych ti něco řekla. Nepřišla jsem, abych poslouchala tvoje hloupé poznámky, jsem tu kvůli Astorii a Scorpovi. Na rozdíl od tebe je nehodlám zklamat."

Pán domu ztuhl, jeho tvář potemněla. „Opatrně, Greengrassová. Může se stát, že po dnešních událostech začneš mluvit jinak."

„Co tím myslíš?" nakrčila obočí. To Malfoyovo tajemno ji doslova iritovalo.

„Nemáš ponětí, čím si tady procházíme. Vždy se tu objevíš jen proto, abys způsobila chaos. Nic víc," sykl s tím nejočividnějším podrážděním. Daphne zmizel úsměv ze rtů.

„To máš asi pravdu, ale koneckonců nemám jinou možnost. Pokaždé, když sem přijdu a ty otevřeš pusu, slyším jen tvoje kňučení o tom, jak tě nikdo nechápe. Tak mi tu laskavě přestaň zaclánět a pusť mě za těmi, o které stojím."

Na ta slova do Draca prudce vrazila, aby kolem něj mohla projít. Ani s tím nárazem z jejího vzezření nezmizela jediná kapka Daphneiny obvyklé elegance. S úsměvem na rudých rtech prošla temnou chodbou, která vedla k salonku, v němž se scházeli vždy před obědem.

Draco zůstával stát za dveřmi, kterými Daphne zrovna prošla. Opíral se o zdobený rám a tiše nahlížel do místnosti, kde se jeho manželka a švagrová objímaly s úsměvy na rtech. I přes blondýnin nevrlý přístup věděl, že její přítomnost Astorii dodává sílu, již tolik potřebovala. Nechtěl to však přiznat. Místo toho jen tiše vydechl, odlepil se od dveří a vydal se zpět do temné chodby.

„Draco," ozval se za ním tichý hlas jeho matky. I ona vypadala zlomeně; Astorii milovala jako svou vlastní dceru, s jejím zhoršujícím se stavem, trpěla i ona. Sice i nadále za každou cenu působila jako elegance sama, ale v tváři se jí odrážel žal, jenž drtivě svíral její srce. „Musíš jí říct pravdu."

„O čem to mluvíš, matko?" ptal se ostrým tónem, jako by stále nepřepnul z mluvy, již používal směrem k Daphne. Narcissa to chápala – Draco byl vždy mírně rozhozený, když je Daphne navštívila.

„Daphne má právo vědět, co se děje," pokračovala Narcissa klidným hlasem. „Astoria to ví. A ty to víš taky."

„Nezajímá se o pravdu," odsekl. „Zajímá se jen o to, aby měla vždycky poslední slovo."

Narcissa s tichým povzdechem přešla až k němu. Položila mu ruku na rameno, u čehož se slabě usmála. „Daphne není nepřítel, to si musíš zapamatovat. Možná ji nemáš rád, ani já ji nemám zrovna v lásce, ale pro Astorii je to jediná sestra, žádnou jinou nemá. A Scorpius také nemá nikoho jiného než Astorii, tebe, mě a Daphne. Nesmíš dovolit, aby ztratil matku i tetu."

Ta slova mu lámala srdce. Věděl, že se Astoriina smrt kvapem blíží, ale doposud mu nedocházelo, jak to poté bude snášet Scorpius. Možná měla Narcissa pravdu, možná měl pro jednou odhodit své osobní názory a myslet i na ostatní.

Draco chvíli zůstával stát na místě, matčina slova mu rezonovala v hlavě jako ozvěna. Pokaždé, když Daphne navštívila jeho dům, měl chuť utéct, schovat se někam za hradby svého cynismu. Ale teď, když ho matka donutila přemýšlet o Astorii a Scorpiusovi, věděl, že na jejích slovech bylo něco pravdivého. Ať už si to chtěl přiznat, nebo ne, Daphne by přeci jen mohla být klíčem k tomu, aby jejich rodina zvládla to, co bylo nevyhnutelné.

Pomalu se vydal zpátky k salonku. Už z chodby slyšel zvonivý smích – smích, který ho donutil zastavit se u dveří. Astoria se zasmála. Tak upřímně, tak zvonivě, že se Dracovi na okamžik stáhlo hrdlo. Nepamatoval si, kdy naposledy slyšel takový zvuk. Možná to bylo před pár týdny, možná před celými měsíci.

Astoria seděla na pohovce blíže ke krbu, zabalená v měkkém kašmírovém plédu. Její kůže byla bledší než obvykle, téměř průsvitná, a v očích měla zvláštní, vzdálený pohled. Přesto se usmála, když Daphne vyprávěla o svých zkušenostech.

„A víš, co mi tehdy odpověděl?" ozval se hlas jeho švagrové; pobavený, lehce kousavý. „Prý: Pokud tě někdo může zvládnout, tak jsem to já. Merline, viděla jsi ten jeho výraz, když zjistil, že mám pravdu?"

Draco na devadesát procent tušil, o čem Daphne zrovna mluvila. Její první skutečný vztah sice dopadl katastrofálně, ale Daphne se tou situací převážně bavila. Věděla, že každou vzpomínkou na svůj vztah s Marcusem Flintem, Astorii rozveselí.

Astoria se rozesmála znovu, tišeji, ale s takovou lehkostí, že to zaplnilo celý pokoj. Draco pohlédl na svou ženu, její tvář zářila navzdory bledosti, která ji ovládala. Ten pohled ho zasáhl víc, než by si byl ochotný připustit.

Narcissa měla pravdu. Ať už ho Daphne dráždila sebevíc, byla to právě ona, kdo teď Astorii dával naději. A pokud to znamenalo, že musí spolknout svou hrdost, byl připraven to udělat.

Pomalu vstoupil do salonku, čímž přerušil jejich debatu. Daphne se k němu otočila s lehce zvednutým obočím. „Draco, drahoušku, co tě přimělo opustit tvůj milovaný stín?"

„Daphne," napomenula ji Astoria s náznakem výčitek. Její hlas byl však plný smutku. „Prosím."

Draco zvažoval, jestli má odpovědět, ale něco v Astoriině pohledu ho přimělo spolknout jízlivou odpověď. Místo toho udělal pár kroků do místnosti a zavřel za sebou dveře.

„Musíme si promluvit," řekl nakonec klidným, ale těžkopádným hlasem.

„Opravdu?" odpověděla Daphne a překřížila si ruce na hrudi. „To bude jistě fascinující. Jen doufám, že to nebude další výlev o tom, jak jsem chaotická."

„Ne," odpověděl bez jakéhokoliv zaváhání. „Je to důležité."

Daphne se na něj zamračila. „Dobře, mluv."

Astoria na ně zírala, její unavené oči přeskakovaly z jednoho na druhého. Pak zvedla ruku a tiše zašeptala: „Nehádejte se, prosím. Já... já to nesnesu."

Daphne ztuhla. Pohled na Astorii, která vypadala tak křehce, že by ji mohl rozfoukat sebemenší závan větru, ji zasáhl. Její cynismus povadl a nahradilo ho něco jiného. Strach. Strach z toho, že všechna zábava skončila, neboť při bližším zkoumání nyní už jasně viděla, že Astoria opravdu nevypadá nejlépe. Nedokázala však pochopit, jestli jí jen trápily jejich věčné hádky, nebo to mělo hlubší význam.

„No, tak dobře...," souhlasila s neobvyklou něžností, což následoval příslib: „Nebudu se hádat."

Draco přikývl, ale v duchu se připravoval na nejhorší. Přešel k oknu, zadíval se na sníh, který dál tiše padal, a zhluboka se nadechl.

„Astorii není dobře," začal. Jeho hlas byl pevný, ale s náznakem strachu a nervozity. „Nevím, jestli sis toho všimla, ale už několik let neopustila sídlo, protože slábne."

Daphne se zarazila. Pohlédla na svou sestru, na její bledý obličej, na způsob, jakým se přitiskla blíž k plédu, jako by jí chyběla síla udržet si vlastní teplo.

„Tori," oslovila ji hlasem tak něžným, že ho Draco sotva poznal. Dokonce se ohlédl přes rameno, ale moc toho neviděl přes skelný povlak, jenž mu zahalil výhled. „Co se děje?"

Astoria se na ni smutně usmála. Bylo to gesto plné lásky, ale také zármutku, který nedokázala skrýt. „Nechtěla jsem, aby sis s tím dělala starosti, ale... myslím, že už na to není čas."

Daphne ucítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Ztrácela slova. „Co to říkáš? Co mi nechceš říct?"

Draco, který se otočil zpět k zasněžené krajině za okny, dal průchod slzám. Proplakal už tolika nocí, že to ani nevnímal jako náznak slabosti. Jeho životní láska, jediná žena, která ukradla jeho chladné srdce, měla zemřít. Byl by naprosto bezcitný, kdyby kvůli tomu neplakal.

„Jsem nemocná, Daph. Už dlouho," pokračovala Astoria tichým a zlomeným hlasem.

Daphne na ni chvíli zírala, jako by nechápala, co slyšela. Pak se zhluboka nadechla, její hlas byl ostrý, téměř na hranici výkřiku. „To není možné. Ty nejsi nemocná. Jsi... jsi v pořádku! Vždycky jsi byla!"

Astoria se mírně pousmála, ale v očích měla slzy. „Ne, Daph. Nejsem v pořádku. Nikdy jsem nebyla."

Draco to nevydržel. Z úst se mu dral hrdelní zvuk, který jasně naznačoval, že začal vzlykat. Daphne to donutilo odvrátit pohled k oknu. Hned spatřila, jak se mu třásla ramena, což jí také nahnalo do očí slzy. Krátkým zavrtěním hlavy je zkusila setřást, ale marně.

„Co to má znamenat? Co je to za nemoc?" začala se vyptávat. „Byla jsi s tím za Marjorie?"

„Několikrát," odpověděla s vřelým úsměvem, jako by si nelámala hlavu s tím, jak slábne. „Marjorie byla tou osobou, která mi všechno vysvětlila a –"

„Vysvětlila co?" skočila jí do řeči. Draco přestal plakat, otřel si slzy a s tím nejzoufalejším výrazem se otočil čelem k Daphne.

„Podle vaší tety jde o kletbu rodu Greengrassových. Nikdo o tom neví víc, než my, ale ani my toho tolik nevíme. Jediné, co nám Marjorie prozradila, bylo, že neexistuje lék."

„Nesmysl!" vyhrkla Daphne vysokým hlasem. Její obvyklá elegance byla tatam. Draco ji nepoznával, ale chápal její reakci. Sám před jedenácti lety reagoval stejně. „Proč se o tom dozvídám až teď? A navíc, pokud je to kletba našeho rodu, proč ty?"

„Celé roky jsem tomu sama nevěřila," odpověděla Astoria a promnula si unavené oči. „Myslela jsem si, že je to jen stará povídačka. Něco, co se traduje mezi generacemi, ale nikdo to nezažil. Jenže pak jsem otěhotněla..."

„Co to znamená?" nechápala Daphne.

„Marjorie mi vyprávěla o kletbě, která postihla vždy jednou za nějaký čas jednu z žen našeho rodu. Všimla sis někdy, jak jsme si s Marjorie podobné?"

Daphne slabě kývla na souhlas.

„Ona je také prokletá," pokračovala s výkladem dál. „Marjorie ale nemá žádné děti, protože té kletbě věřila, já ne. Začala jsem jí věřit až ve chvíli, kdy jsem začala slábnout. Nejprve to byly jen drobnosti. Byla jsem třeba o dost unavenější než ostatní těhotné ženy, ale říkala jsem si, že je to normální, že to přejde, až se Scorpi narodí. Ale nepřešlo to, namísto toho se můj stav rok od roku zhoršoval..."

Daphne cítila, jak se jí svírá žaludek. Zavřela oči, jako by tím mohla zahnat skutečnost, kterou právě slyšela. „Tori," zašeptala nakonec, „proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi to neřekla už dřív?" Těmito otázkami však zakrývala pouze a jen svou zabedněnost; kdyby nebyla tak zahleděná sama do sebe, jistě by si toho všeho všimla dřív. Vždyť k Malfoyům chodila každý jeden měsíc po dobu třinácti let.

„Nechtěla jsem, abys na mě koukala tak, jak se na mě díváš teď. Jako bys mě už oplakávala."

Daphne zavrtěla hlavou. „Ne. Ne. To se nemůže stát. Tohle nemůže být pravda. Něco se s tím musí dát dělat. Musí existovat způsob..."

„Daphne," přerušila ji Astoria jemně. „S tímhle se nedá nic dělat. Vím to od chvíle, kdy se Scorpius narodil. Snažila jsem se s tím bojovat. Ale teď... teď už mi moc času nezbývá."

Daphne vstala, její tělo se třáslo, ale její hlas byl plný odhodlání. „Ne, Tori. Neztrácejme naději. Jestli existuje kletba, musí existovat i způsob, jak ji zlomit. Najdeme ho. Slyšíš? Najdeme."

Astoria se na ni smutně usmála. „Miluju tě, Daph. Ale prosím, neslibuj něco, co nemůžeš splnit."

❤️‍🩹

Vítejte u nového příběhu!

Jeho téma je silné, ale jednoduché – smrt a záchrana sestry, v tom nemusíte hledat víc, protože všichni víme, jak Astoria dle kánonu dopadne. To, jestli se Daphne podaří kletbu prolomit, se dozvíte až na samém konci příběhu, nebudu tu všechno prozrazovat, že ano...

Příběh je psán tím nejpomalejším tempem, ale každá kapitola je zdánlivým postupem dál. Jistě, čas od času Daphne šlápne vedle, možná bude věřit špatným lidem, ale o to více bude hledat spojence v těch, o nichž na začátku příběhu pochybuje. Můžete se těšit na hlavní postavy jako je Draco Malfoy, Ron Weasley a Harry s Pansy, ale také na vedlejší, jako je třeba ministryně Hermiona (tu jsem povýšila o 2 roky dříve, sorry not sorry, potřebovala jsem její pomoc), Narcissa Malfoyová, nebo několik OCs, jakožto členů rodiny Greengrassových, Rory od Werisky, Billa apod. Také tu krom Scorpiuse narazíte na některé děti, které vám možná vykouzlí úsměv na tváři. Víc ale prozrazovat nebudu, jen se s vámi prozatím rozloučím a budu doufat, že se tu u další kapitoly setkáme v hojném počtu 💖