Čas ubíhal příliš pomalu. Daphne pomalu poklepávala nohama o podlahu, ztracená ve svých myšlenkách, když zvažovala, že by se možná vydala do Godrikova dolu sama. Pansy tam s Harrym žila dlouhá léta a vždy ji ráda přivítala, ale Daphne nechtěla narušit jejich intimní chvíle v podvečer, kdy by nebyla vítaná. Tak zůstávala sedět, nervózně přitisknutá k pohovce, když její oči neustále mířily na plameny krbu, jejichž tance se zdály být jediným pevným bodem ve vesmíru. Trvalo to příliš dlouho, a i když byla nervózní, snažila se udržet klid. Přesto netrpělivě klepala koleny a upírala pohled na krb tak intenzivně, až zapomněla mrkat.

Když se barva plamenů změnila na fosforově zelenou, málem jí to vypálilo sítnice.

Několikrát zamrkala, aby mohla zaostřit na svou vítanou návštěvu. Téměř vyskočila z pohovky, aby Pansy skočila kolem krku a se slzami v očích ji objala.

Pansy, i přes svou obvyklou rezervovanost, podlehla jejímu objetí. Přeci jen byly kamarádkami už dlouhých pětadvacet let. Navíc věděla, že pokud pro ni Daphne poslala patrona, muselo se dít něco mimořádného, jinak by poslala sovu a čekala by na odpověď klidně několik hodin. Tato návštěva ale musela být hned, to si uvědomovala.

Daphne se od ní odtáhla, čímž kamarádce odhalila slzy, jež máčely její tváře. Pohlédla na svou nejlepší přítelkyni, která pro ni byla spíše sestrou, než aby je spojovalo obyčejné přátelství.

„Co s tebou je? Zase sis pustila do kalhotek někoho, z koho se vyklubal nebetyčný mizera?" ptala se s tím nejlišáčtějším úsměvem, ale jakmile Daphne zakroutila hlavou a sklopila pohled k zemi, Pansy pochopila, že se opravdu neděje nic pěkného.

Blondýna ukázala na pohovku, aby se Pansy posadila. I ve svých osmatřiceti zůstávala zosobněním elegance, která ji provázela už od mládí. Mikádo sice vyměnila za uhlazený drdol, avšak ofinu zachovala – nyní ji nosila o něco delší a jemněji střiženou, aby ladila s celkovým sofistikovaným vzhledem. Kromě jemných vrásek kolem očí a úst a trochu plnější postavy, která svědčila o dvou dětech, jež měla s Potterem, byla stále tou nezaměnitelnou Pansy – charismatickou a nepřehlédnutelnou.

Toho večera ovšem odložila své obvyklé kostýmky, které nosívala na ministerstvu, a za Daphne dorazila ve spěchu v jednoduchém černém svetru a těsných kožených legínách ladící barvy. Podpatky samozřejmě nechyběly – u Pansy nebylo třeba zdůrazňovat, že by se bez nich neobešla. Daphne věřila tomu, že v nich snad dokonce i spala.

Než Daphne stačila promluvit, Pansy k nim drze přivolala dvě sklenice na víno i s lahví. Stačilo jedno mávnutí hůlky, kterým naznačila, že je Daphne skoro stejně špatná hostitelka jako Draco.

„Nechci," zamumlala tiše Daphne, když Pansy začala nalévat sytě rudé víno do první sklenice. Černovlásku to natolik zmátlo, že se přestala věnovat vínu a pohlédla na blondýnu.

„Dobře, tohle musí být něco extra. Co se děje? Někdo tě požádal o ruku? Vrátil se ten, jehož jméno neříkáme?"

Nemluvila o Voldemortovi, to Daphne věděla zcela jasně.

„Jde o Astorii," pronesla tiše, téměř neslyšně, a přisunula se na pohovce blíž, než si unaveně přitáhla kolena k hrudi. Její pohled sklouzl stranou, jako by hledala útěchu v mihotavém světle krbu. Pansy mlčky přivřela oči, její rysy zůstaly nečitelné. Ani se nepokusila prohodit něco obvyklého – tu poznámku plnou sarkasmu, která by za běžných okolností následovala. Tentokrát však zvolila ticho, dobře vědoma toho, že by ostrý humor mohl napáchat víc škody než užitku. Výraz Daphne, napjatý a plný neklidu, mluvil jasněji než slova.

Mlčení přerušovalo jen praskání dříví pod náporem žáru. Pansy natáhla ruku k Daphne.

„Prý umírá," zněla další blondýnčina slova. Pansy otevřela pusu údivem, ale nic neřekla. Nerozuměla tomu. „Celý život v sobě nosí kletbu, ale já to nevěděla," pokračovala s očima plnýma slz, neb je nedokázala zastavit. „Řekli mi to až dneska, ale já tam chodila každý jeden pitomý měsíc. Každý den po dobu posledních jedenácti let jsem si mohla spojit dohromady, proč je tak pohublá, proč jí míň než obvykle, proč se tolik nesměje, ale nedošlo mi to..."

Nastalo ticho. Daphne možná chtěla ještě něco říct, ale pláč deroucí se z jejího nitra, jí to nedovolil. Pansy bez jediného zaváhání překonala vzdálenost mezi nimi a pevně ji objala.

„Pšš, zlato, to bude dobré," utěšovala ji s letmým polibkem do vlasů, jako to sestry dělávaly. Pansy tohle už dávno znala; léta po boku Harryho, jenž se potýkal s nočními můrami, ji naučila být pevným bodem v bouři. Stejnou oporou byla i pro Teddyho Lupina, Harryho kmotřence, kterému pomohla najít ztracený klid, a s láskou vychovala dva malé Pottery. Utěšování se stalo nedílnou součástí jejího života, tichou rutinou, v níž nacházela vlastní sílu.

„Tohle nebude dobré," zavrtěla hlavou v černovlásčině objetí. „Ta kletba podle Draca nejde zlomit. Prý je to prokletí, které je spojené s naší rodinou, ale já o tom vůbec nic nevěděla!" Po těch slovech se od Pansy odtáhla a začala plakat nanovo.

Pansy ji sledovala s výrazem plným utrpení. Ani trochu se jí nelíbilo, co právě zjistila. Neznala žádnou prokletou rodinu, navíc po tolika letech od konce války nevěděla, jak reagovat na tak dramatické a hlavně bolestivé zjištění.

„Třicet šest let žije s kletbou v krvi, ale nikdo mi o tom neřekl. Chápeš, jak mi je?"

„Popravdě nechápu," odpovídala upřímně. Toho si na ní Daphne vážila; nedušovala se, že ví, co všichni kolem ní cítí, jednala upřímně, ale s notnou dávkou citlivosti. „Musíš ale vědět, že jsem tu pro tebe. Co můžu udělat, Daph? Chceš, abych tu dnes v noci zůstala?"

„To nemusíš, vždyť máš doma děti," zamítla Daphne, u čehož popotáhla. „Jen jsem potřebovala mluvit s někým, komu bezmezně věřím. Nevím, co mám dělat. Chci ji zachránit," přiznala to, co bylo Pansy už pár minut jasné.

„Tak ji zachráníme," navrhla Pansy téměř okamžitě. Blondýna se na ni podívala modrýma očima, plnýma slz.

„Jak?"

Pansy jí tiše setřela slzy dlaněmi a pokusila se o povzbudivý úsměv. „Na to přijdeme. Ale abys Tori pomohla, musíš být silná a naprosto při smyslech."

Daphne znejistěla a zamrkala. Nerozuměla, kam tím Pansy míří. Celý den se vyhýbala alkoholu, dokonce i večer odmítla sklenku, která by jí možná na chvíli ztlumila bolest.

„Vsadím se, že jsi dnes ani nejedla," prohlásila Pansy tiše, ale s neochvějnou jistotou, která v sobě nesla roky zkušeností.

Daphne, i když trochu zdráhavě, nakonec sklopila pohled a pousmála se. Měla pravdu.

„Tak vidíš," pokračovala černovláska. „Sbal si věci na jednu noc. Dneska tě nenechám samotnou. U nás si dáš pořádnou večeři, přespíš v Godrikově dole a ráno to společně probereme. Tři hlavy ví víc než jedna, hm?"

Pro Daphne ta nabídka znamenala víc, než by si kdy přiznala. Samotnou by ji nenapadlo, že právě něco takového potřebuje, ale jakmile Pansy přišla s tímhle velkorysým návrhem, měla jasno. Nechtěla být sama ani minutu, proto se bez zaváhání zvedla a odešla do ložnice pro věci.

Jak se toho večera opět ukázalo; Pansy Potterová byla pro Daphne kotvou v temném, bouřlivém a nevyzpytatelném moři beznaděje.

Letaxový prášek v její dlani jiskřil ve světle plamenů, které Daphne svým kouzlem před chvílí rozehrála do zeleného tance. Bylo sotva půl osmé večer, přesto si připadala unavená a neschopna cestovat pryč ze svého bytu. Věděla ale, že právě tohle musí udělat, aby si trochu odpočinula a srovnala své myšlenky.

Pansy měla pravdu; pokud chtěla Astorii pomoci, musela být naprosto soustředěná a uklidnit se.

Daphne vstoupila do krbu, jemně se dotkla hrany jeho studeného kamenného rámu, jako by ji mohla uklidnit před tím, co přijde. „Godrikův důl," pronesla pevným hlasem, přestože její nitro bylo rozbouřené. Jakmile prášek dopadl do ohně, svět kolem ní se zatočil. Krbová římsa se vytratila a místo ní ji obklopila oslepující záře smaragdových jisker. Bylo to, jako by se na zlomek okamžiku propadla do bezčasí – nicota kolem ní pohlcovala její obavy, ale zároveň je činila neodbytnějšími.

Pocit pevné půdy pod nohama se vrátil dřív, než se její mysl dokázala srovnat. Vyklopýtala z krbu v obývacím pokoji Potterových, kde vládlo tiché útulno a na určitých místech ještě stále visely vánoční ozdoby, přestože se blížil Silvestr. Vůně jehličí a hořícího dřeva se mísila s jemným závanem levandule, který k Daphne dolehl jako příslib neochvějného přátelství.

„Dýchej, zlato," zazněl za ní klidný hlas. Pansy se objevila v plamenech okamžik poté, elegantně vystoupila z krbu, jako by ani necestovala kouzlem, a přitáhla si Daphne do náruče. „Jsi v bezpečí."

Jistěže byla v bezpečí, protože ona nebyla tou, která každým dalším dnem bojovala o život. Ale tuhle kousavou poznámku si odpustila. Měla cítit vděk, avšak v jejím nitru se vyskytovala pouze odporná hořkost. A přestože kývla na souhlas, její tělo zůstávalo napjaté.

Pohled jí zabloudil k velkému oknu, za kterým se rozprostíral noční Godrikův důl. Tichá vesnice se topila ve stříbřitých odstínech měsíčního světla a zimní mráz se zrcadlil na okrajích okenních tabulí. Pro její unavené srdce to místo působilo jako balzám, byť jen dočasný.

V domě Potterových trávila Vánoce přesně před čtyřmi lety, když ukončila svůj nejvážnější vztah. Jistě, při tom předešlém sice málem došlo ke svatbě, ale ani oblečená ve svatebních šatech nepřemýšlela nad tím, že by si Marcuse Flinta vzala. Byl jen dočasnou srdeční záležitostí, epizodou s rychlým koncem, protože krátce po svém úprku potkala jeho; muže, který si ukradl její ledové srdce a doposud ho nevrátil, přestože to byla ona, kdo opět utekl. Tentokrát k oltáři ani nedošli, stačilo jen vidět prstýnek, jímž ji žádal o ruku, aby ho posléze opustila.

„Připravím ti něco na zahřátí." Pansyin hlas ji vytrhl z hořkosladkého vzpomínání na lásku, která jí nebyla souzena. Zatímco černovlasá paní domu mířila ke kuchyni, Daphne se usadila na pohovce a prsty si třela kořen nosu v naději, že jí to pomůže uvolnit napětí. Marně.

Pohled jí sklouzl k mihotavým stínům, které plameny z krbu vrhaly na stěny obývacího pokoje. Bylo to zvláštní místo. Přestože tu nebyla poprvé, vždy ji překvapilo, jaký ten dům vyzařuje klid. Znala jeho historii, věděla, že to bývala chátrající budova smrti, než se Harry odhodlal zahájit rekonstrukci. Muselo pro něj být nesmírně složité vstoupit tam, kde jeho rodiče zemřeli a on jako jediný vyvázl s pouhou jizvou na čele. Ale dokázal to; vybudoval tam nový domov, kde spolu s Pansy založili rodinu. A zdi kolem ní jako by šeptaly příběhy o tom, že i po nejhorších bouřích se může objevit slunce.

Na konferenčním stolku leželo několik knih s otlučenými hřbety a vedle nich hrnek s chladnoucím čajem, pravděpodobně zapomenutý ve spěchu každodenního života. Daphne natáhla ruku a prsty přejela po okraji jedné z knih. Byla to drobná, obyčejná chvíle, ale i tak měla pocit, že se tím částečně ukotvila v přítomném okamžiku.

Když se Pansy vracela s tácem, který se používal při romantických snídaních do postele, ucítila vůni skořice a vanilky. Vůni, která měla zvláštní schopnost zklidnit mysl a přinést útěchu, ať už se člověk nacházel v jakémkoliv duševním rozpoložení.

Někdy se téměř divila nad tím, jak se Pansy za celé ty roky změnila. Z dívky, která slepě následovala Draca Malfoye a byla do něj bláznivě zamilovaná, se nakonec stala manželka jeho školní Nemesis. Paradox, který ale na Pansy milovala. Dříve nespoutaná a divoká Zmijozelka, která nesměla chybět na žádném večírku, jenž ve společenské místnosti rád pořádal Blaise Zabini, se rázem stala pilířem rodiny, vzornou manželkou a oddanou matkou, která v sobě nesla mateřskou něhu. Daphne to ani po takové době nepřestávalo fascinovat.

„Děkuju," pousmála se na Pansy, když před ní přistál abnormálně velký hrnek s kakaem, na němž se černovláska doslova vyřádila. Nejen, že ho ozdobila šlehačkou a posypala skořicí, ale dokonce do něj zapíchla čokoládovou trubičku a jako další ozdobu zvolila jedlé červené třpytky.

„Víš, že jsem tu pro tebe kdykoliv. Děkovat mi nemusíš," promlouvala k ní vlídným hlasem, až to Daphne opět dojalo. Nebylo to jen milými slovy, čokoládou a dočasným azylem – bylo to pochopením a přátelstvím, které přesahovalo všechny možné hranice. A to Daphne toho večera potřebovala ze všeho nejvíc.

Netrvalo dlouho, než si přítomnosti žen v domě všiml i jeho majitel. Harry zhruba po půl hodině, kdy už Daphne měla své kakao téměř vypité a Pansy usrkávala druhou sklenici červeného vína, sešel z vrchního patra, aby zjistil, proč se jeho milovaná stále nedostavila do ložnice.

Jakmile Daphne spatřila jeho zaskočený výraz, který nestihl skrýt za úsměv, nesměle si skousla ret a v duchu přemítala nad tím, jestli mu tam nepřekážela.

„Daphne!" zvolal, jakmile si uvědomil, že její návštěva musela mít pádný důvod. Rázem se mu místo překvapení prohnal tváří veselý úsměv, načež přešel až k pohovce, aby se přes opěradlo natáhl a s lehkostí sobě vlastní ji objal kolem ramen.

Daphne nikdy své nejlepší kamarádce nevyčítala nebelvírského partnera. I pro ni byl Harry Potter hrdinou kouzelnického světa, kterému vděčila za život v klidu a míru. Ať už byly jejich vztahy ve škole jakékoliv, Harry mezi Nebelvíry a Zmijozely nedělal rozdíly. Pamatovala si, jak se osobně postaral o to, aby Draca Malfoye ministerstvo neodsoudilo za to, že měl na předloktí znamení zla. Už jen proto se dalo říct, že Harrymu byla nejen vděčná, ale také ho měla ráda. Navíc, po sedmnácti letech, kdy se Potter stal součástí Pansyina života, neměla na vybranou.

„Máte dámskou jízdu? Měl bych se vytratit?" nadhodil Harry náhle, jako by to měl naučené. Daphne krátce pohlédla na Pansy, která se usmívala s nepřehlédnutelnou pýchou.

„Dnes poskytujeme Daphne azyl, drahoušku," vysvětlila mu ve zkratce. Harryho tváří se prohnalo zmatení.

„Azyl?"

Daphne pochopila, že Pansy nechává prostor pro odpověď jí. Proto rychle rozžvýkala čokoládovou tyčinku, než promluvila: „Požádala jsem Pansy o pomoc a o radu, protože jsem se dnes na obědě u Astorie a Draca dozvěděla nepříjemnou zprávu."

Jakmile Harry zaslechl jméno svého dávného soka, pospíšil si na pohovku vedle Daphne, odkud ji sledoval zvídavým pohledem. Netušila, jestli potřeboval mít přehled o Malfoyově životě, nebo byl jen přirozeně zvědavý, ale věděla, že by ji to za jiných okolností rozhodně pobavilo.

„Moc se neraduj, Pottere," sykla s obvyklou dávkou škodolibosti, neboť si všimla, jak se Pansy v křesle napjala, připravena zachránit situaci, kdyby se Harry choval neurvale. Ale to on neměl v plánu.

„Je mi jasné, že nepřinášíš veselou zprávu. Jinak bys neposílala patrona," odtušil.

Daphne kývla na souhlas. „Dnes jsem se dozvěděla, že je Astoria nemocná..."

„Co s ní je?" ptal se přespříliš starostlivě. I to ale dávalo smysl vzhledem k tomu, jak Astoria celé roky úzce spolupracovala s ministerstvem a samotnou Hermionou. Začalo to bojem za práva skřítků, pokračovalo nekonečnou obhajobou práv mudlů.

„Podle všeho jde o kletbu našeho rodu, o které jsem nikdy dřív neslyšela," začala Daphne s obsáhlým monologem. „Podle toho, co mi Tori s Dracem řekli, jde o kletbu, která postihuje pouze ženy našeho rodu v nějakých nepravidelných intervalech. Tori tvrdí, že je prokletá nejen ona, ale také naše teta Marjorie, ale na ní se kletba neprojevila, protože nemá žádné děti. U Tori se to prý začalo projevovat, když otěhotněla –"

„Ale to je přeci víc než jedenáct let," konstatoval Harry s neskrývaným údivem. O kletbách toho nevěděl moc, ale rozhodně si pamatoval, že každá kletba, kterou znal, působila velmi rychle.

Daphne opět kývla na souhlas. „O tom to je. Tori tvrdí, že postupně slábne. Nejprve se to projevovalo jako těhotenské symptomy. Připadala si slabá, ale připisovala to těhotenství, dokud se to po porodu nezhoršilo. Každým rokem je slabší a... Promerlina," zašeptala, když se jí do očí nahrnuly další slzy. „Doslova mi řekli, že Tori nemá moc času. Potřebuju ji zachránit!"

Jako by neovládala své tělo, popadla Harryho za ramena a pevně je sevřela. Hrdina kouzelnického světa ale neměl lék na všechno; porážku Voldemorta stále částečně připisoval pouhé shodě náhodných okolností, které vedly k úspěchu.

Pansy v tu chvíli vstala a přistoupila k Daphne, aby se posadila na volnou část pohovky. Přitiskla se k jejím zádům, jako by chtěla všechny zoufalé pocity přetavit v tiché bezpečí, které by ji obklopilo. Daphne se pomalu, s možnou úlevou, schoulila do Harryho náruče, kde nalezla oporu, již tolik potřebovala. V objetí těch dvou si náhle připadala chráněná před okolními vlivy, před neúprosnou nespravedlností osudu.

Vyvolený pohlédl na Pansy. Oba je spojovala mlčenlivá symfonie tichých pohledů, v nichž se zrcadlila beznaděj, kterou pociťovali. Nikdo nemusel nic říkat – stačilo jen přetrvávat v objetí, jež Daphne dodávalo stabilitu a sledovat se očima plnýma stínů zoufalství, které bylo příliš silné, než aby ho vyjádřily slovy.

Křehkou atmosféru narušil dupot ozývající se z dřevěného schodiště. Daphne tiše plakala, proto jej nepostřehla, ale Harry i Pansy ve stejnou chvíli odvrátili pohled, aby spatřili jejich devítiletého syna Siriuse.

Chlapec byl věrnou kopií svého otce; uhlově černé vlasy měl rozčepýřené na všechny světové strany, oči tmavě zelené, na svůj věk poměrně vysoký. Ale co víc, oplýval neohroženou povahou a v jednom kuse vyhledával téměř smrtelné dobrodružství, až se Pansy často divila, že schody nesjížděl na starých sáňkách, nebo nepředváděl akrobatické kotrmelce. To by mu totiž bylo docela podobné.

Harry zvedl ruku ke rtům, čímž zvednutým ukazováčkem naznačil synovi, aby byl potichu. Ten ale na jeho rady nedbal, naopak přešel až k pohovce, přes niž se přehoupnul, čímž se vetřel do toho podivného rodinného objetí.

Daphne se s úlekem odtáhla.

„Teta Daph!" zvolal nadmíru vesele Sirius, neb věděl, že Daphne byla jeho partnerem pro všechny neřesti. Jeho oblíbená teta hned po Ginny, která mu pro změnu posílala lístky na každé utkání Hollyheadských harpyjí. „Zase budete říkat, že pijete džus, ale ráno tě najdu spát na svém záchodě?" ušklíbl se na ni.

Kdyby v sobě Daphne měla kousek studu, jistě by se právě teď nad jeho poznámkou zastyděla, ale ona se jen pousmála a natočila směrem k Pansy.

„Jsou to čtyři roky, Pansy. Tvrdila jsi mi, že si to nebude pamatovat," sykla tiše, což černovlásku upřímně pobavilo. Ona svému tvrzení tehdy skutečně věřila, ale ono pověstné ráno se stalo nesmazatelnou součástí Siriusových vzpomínek.

„Siriusi, mohl bys –"

„Nech ho být, Harry," skočila mu Daphne do řeči. Vlastně jí přišlo vhod, že se Sirius objevil. Potřebovala se trochu uvolnit a věděla, že Sirius je natolik divoký a nespoutaný, aby ji dokázal zabavit.

❤️‍🩹

Rozhodně mě zajímá, co si myslíte o jméně malého Pottera. Chtěla jsem se držet původní předlohy, ale na druhou stranu... Jamese Harry neznal, ve Snapeových vzpomínkách zjistil, že asi nebyl úplně největším vzorem, za to Siriuse měl opravdu rád a při jeho smrti trpěl snad nejvíc ze všech. Takže jsem si řekla, že Sirius je jméno, které by Harry rozhodně chtěl a Pansy by ho přijala, protože by ji dojalo vyprávění o tom, jak tragický Siriusův život byl. A schválně se zeptám... Potterovi mají ještě dceru, jaké je podle vás její jméno? Bety ví, Weriska taky ví, takže tyto dámy mlčí, pokud tu jsou přítomné 😅