Salonek se ponořil do ticha, které bylo tíživější než sníh padající za okny. Daphne stála uprostřed místnosti, její pohled planul hněvem a bolestí. Draco byl opřený o krbovou římsu, jeho rysy byly tvrdé, ale jeho oči prozrazovaly, že i on se ztrácí ve vlastních výčitkách.

Astoria se mezi nimi cítila jako křehký most, který se pod tíhou slov mohl každou chvíli zhroutit.

„Ty jsi o tom věděl celou dobu?" prolomila ticho Daphne, jejíž hlas zněl ostřeji, než sama zamýšlela. Ačkoliv vzhledově připomínala křehkou panenku, její povaha byla bojovná a vytrvalá – rozhodně nemínila odejít s vědomím, že se o tom všem jen dozví, potřebovala najít cestu, po které by mohla svou mladší sestru vést.

Draco k ní zvedl pohled a přikývl. „Astoria nechtěla, aby ses to dozvěděla. A já to respektoval."

„Respektoval?" zopakovala nevěřícně, s hlasem vyšším minimálně o oktávu. „To jsi mě prostě nemohl... já nevím... varovat? Je to moje sestra, Draco! Měla jsem právo to vědět!"

„Daphne," promluvila tiše Astoria, ale Daphne ji ignorovala. Samozřejmě neměla v plánu Astoriin stav ještě více komplikovat, ale přišlo jí nespravedlivé, že se o tom všem dozvěděla jako poslední. Měla svou sestřičku chránit, už dávno mohla vymyslet něco, co by jí třeba získalo nějaký rok navíc.

„Ne, Tori!" otočila se k ní a její hněv se změnil v bolest, která se odrážela v každém slově. „Jak jsi mi to mohla zatajit? Vždycky jsem tady byla, vždycky jsem se tě snažila chránit, a ty mi neřekneš, že... že umíráš?"

Astoria si položila třesoucí se ruku na čelo, její slabost byla zřejmá. „Nechtěla jsem, abys to věděla. Nechtěla jsem, abys trpěla."

„A myslíš, že teď netrpím?" odsekla Daphne a slzy jí začaly stékat po tvářích. „Myslíš, že tohle je lepší?"

Draco sevřel čelist. „Dost, Daphne. Tohle jí nepomáhá."

Blondýna se na něj otočila jako zběsilý vítr, s pohledem ostrým jako dýka. „Tobě nepomáhá tvoje mlčení, Draco. Víš vůbec, co by se stalo, kdybych to zjistila od někoho jiného? Nebo pozdě? Myslela jsem si, že jsi arogantní a nesnesitelný, ale alespoň čestný. Teď vím, že jsi jen zbabělec."

Pod náporem všech těch emocí, které prožívala, si neuvědomila, že právě porušuje slib, který Astorii krátce po svém příchodu dala. Jistě, neměla se s Dracem hádat, ale tohle byla úplně jiná situace.

Zklamalo ji, že se před ní tajilo zrovna tohle. Zatímco ji Draco propaloval pohledem, ona v duchu běsnila milionkrát více než navenek.

„Mohl jsi mi to říct. Astorii jsi dal jen jeden slib, a to ten, že s ní budeš ve zdraví i nemoci. A ano, ačkoliv jsem tě nikdy neměla ráda, věřím, že s ní budeš do poslední chvíle, protože moje malá sestřička je ta nejúžasnější bytost na světě. Ale promerlina, Malfoyi!" rozmáchla rukama. „Proč jsi mi to, do hajzlu, prostě neřekl? Víš, že bych o její život bojovala!"

Draco už to dál nezvládal. I on nakonec podlehl emocím a s očima plnýma slz přešel k Daphne, kterou silně sevřel oběma rukama v ramenou.

„Myslíš si, že já jsem nebojoval? Že jsem nehledal lék? Myslíš si, že jsem nevyužil veškeré kontakty, abych našel někoho, kdo se zabývá rodinnými kletbami? Miluju ji víc než cokoliv na světě, víc než vlastního syna, ale ten lék prostě neexistuje!"

Stejně tak prudce, jako ji chytil, ji i pustil. Daphne zůstala stát na místě, jako by zkameněla, zatímco uslzenýma očima sledovala svého švagra. V jeho tváři se značila bolest, jež nešla přehlédnout. Věřila mu každé slovo. Věděla, že pro něj Astoria znamenala více než celý svět, že ji nadevše miloval, ale když zmínil Scorpiuse, musela se podívat na Astorii.

Ta tiše ronila slzy a pléd si tiskla k hrudi tak silně, jako by to byl jediný stabilní bod v místnosti.

Daphne v hloubi duše chtěla Dracovi vyčíst slova, která právě řekl, ale neudělala to. Jedna její část dokonce chápala, že Scorpiuse nemiloval tolik, jako Astorii – tato část se dokonce domnívala, že by Draco mohl někdy v budoucnu Scorpiusovi vyčítat Astoriinu smrt. Proto Astoria potřebovala Daphne, protože ona by to nikdy neudělala. V mysli jí ale stanula jedna otázka.

„Věděl jsi to od úplného začátku?" ptala se ho slabým a zoufalým hlasem.

„Ne," přiznal. Nemohla vědět, jestli říká pravdu, ale věřila mu.

Dál už se Dracovi a jeho očividnému utrpení nevěnovala, místo toho přešla k Astorii, před kterou poklekla a sevřela její bledou a ledovou dlaň.

„Něco vymyslím, Tori. Nenechám tě trpět, jen tě prosím, vydrž ještě chvíli," prosila ji se slzami v očích. Astoria se pousmála.

„Vydržela jsem necelých dvanáct let, zlato. Jen je to teď nějaké... horší," přiznala.

„Proto jste mi to řekli? Protože dnes už se bojíš, že nebude žádné zítra?" odhadovala. Přeci jen svou sestru znala, určité myšlenky dokázala odhadnout.

Astoria mlčela. To Daphne stačilo. Nemohla ztrácet ten drahocenný čas, kterého měli ještě méně než málo. V dalších vteřinách se narovnala, krátce pohlédla na Draca, než zamířila ke dveřím.

„Kam jdeš?" ptal se Draco.

Neodpověděla, ani se nezastavila. Kdyby zůstala, rozpadla by se na tisíc malých kousků, které by už nikdo nesložil. A ona potřebovala být celistvá, aby se stala stabilní oporou své sestřičky.

Panství Malfoyů opustila během několika dalších minut. Jakmile překročila hranici pozemku, vytáhla z kapsy kabátu hůlku a s myšlenkou na svůj útulný byt v Liverpoolu se přemístila.

Jistěže nechtěla nechávat Astorii ani Scorpiuse samotné, navíc neslušně vynechala i oběd, ale bylo jí nad světlo jasné, že kdyby zůstala, neodpustila by si štiplavé poznámky. Znala se lépe, než ji znal kdokoliv jiný; věděla, že si vše musí promyslet v soukromí svého bytu.

Vystoupala po schodech činžovního domu, v němž bydlela již čtvrtým rokem. Po svém posledním rozchodu usoudila, že musí začít znovu, proto vyhledala byt, který se nacházel v kouzelnické čtvrti. Jedinou nevýhodou pro ni bylo, že v protějším bytě žil Theodore Nott se svou manželkou Hermionou. Ano, tou Hermionou, které se Daphne s Pansy při každém čajovém dýchánku smály, protože ji zkrátka nesnesly a rády o ní mluvily za jejími zády.

Konečně dorazila do svého bytu, kde se opřela zády o dveře. Ani tam se ale nedokázala uklidnit. Naštěstí se kousek od ní ozvalo tiché mňouknutí, jehož původcem byla siamská kočka Tessie. Mrkala na ni modrýma očima a laškovně pohybovala ocasem v naději, že si s ní Daphne začne hrát, ale ona na to neměla náladu.

Dívala se na ni, ale usmát se nedokázala. Nemohla. Místo obvyklého pocitu štěstí, které jí návraty domů za Tessie přinášely, její oči plnily vtíravé slzy. Pod náporem zoufalství se sesunula po dveřích do dřepu a rozplakala se.

Ignorovala slabé mňoukání, jen hlasitě plakala, jako by nic jiného v tu chvíli nedokázala. Co jiného ale mohla dělat, když se právě dozvěděla, že její malá sestřička umírá? Její úžasná sestra, která by neublížila ani mouše? Žena, která dokonce bojovala za práva mudlů a byla v pevném spojení s ministryní Grangerovou-Nottovou? Žena, která dokázala z Draca Malfoye udělat milujícího otce. Daphne nedokázala pochopit, proč rodinná kletba padla zrovna na Astorii.

Pamatovala si to malé děvče, které se s ní přetahovalo o plyšového zajíčka. Později krásnou dívenku, která tajně kradla její šminky. V dospělosti, které Astoria dosáhla později než Daphne, dokonce během pár let srovnala vše ve svém životě do stabilní roviny, což Daphne nikdy nedokázala. Zatímco ona byla sama se svou kočkou, Astoria se mohla pyšnit třináct let dlouhým manželstvím a šťastnou rodinou.

Osud byl zatraceně nespravedlivý.

Zatímco Daphne bědovala nad novým zjištěním, Tessie přestala projevovat zájem o svou paní a vrátila se do kuchyně, kde začala provokativně hýbat s nerezovou miskou na jídlo. Otravné zvuky Daphne donutily vstát a nakrmit ji.

Když prošla dveřmi, všechno kolem ní působilo tak jasně, tak klidně – a přitom jí to celé dnes připadalo cizí. Zlato a karmínová, které obvykle dodávaly bytu eleganci, se jí teď zdály přehnané a naprosto zbytečné. Všechen tenhle luxus by mávnutím hůlky vyměnila za sestřino zdraví. Ani dokonale naaranžovaná místnost ji nedokázala přinutit myslet na pěkné maličkosti, takhle to zkrátka v případě smrtelných prokletí nefungovalo.

Jakmile nakrmila Tessie, přešla k tmavé pohovce u zdi s velkým obrazem. Mezi zlatými rámy byla vyobrazena silueta Bádišáhovy mešity ve městě Láhaur. Tento obraz Daphne dostala od svého posledního partnera a mnoho pro ni znamenal. Přestože se zprvu smála, když jí oznámil, že se spolu vydají do státu jménem Pandžáb, nakonec to bylo jedno z nejhezčích míst. Když se dívala na obraz siluety v ohnivém západu slunce, občas podlehla sentimentu a obdivovala ten skvostný nápad. Bylo to nejkrásnější léto, které kdy zažila.

Na to ale zrovna teď myslet nechtěla. Chtěla se jen svalit na pohovku a začít plakat, ale dokonce i ta jindy hřejivá pohovka s karmínovými přehozy, působila chladně a cize. Jako by snad nebyla u sebe doma. I krb, který obvykle dodával místnosti pocit tepla, byl teď plný chladu a prázdnoty.

Ledabyle mávla hůlkou, což následovalo zapraskání dřeva. Místnost krátce nato alespoň trochu prohřála oranžová záře plamenů, které se v krbu zrodily jako nový život, ale pro Daphne s tím nepřicházela žádná úleva. Jen se schoulila do klubíčka a přitiskla si kolena co nejblíže k bujnému poprsí.

V mezičase Tessie splašeně proběhla místností, než se pod oknem odrazila od země a s hlasitým mňouknutím vyskočila na parapet. Daphne zvedla hlavu, aby ji okřikla, ale viděla jen spořádanou kočku, která upřeně pozorovala ulici venku za oknem.

Ani neměla pojem o čase. Kdyby si po několika hodinách nevšimla, jak se za okny začalo stmívat, myslela by si, že uběhlo jen pár desítek minut.

S uvědoměním se prudce posadila a rozhlédla kolem po mahagonovém nábytku. Tessie už neseděla na parapetu, ani nebyla nikde k nalezení, ale to bylo u koček obvyklé. Mnohem více Daphne děsilo, že promrhala několik hodin sebelítostí místo toho, aby se pokusila zjistit něco o rodinném prokletí. Nebyla ale připravena, aby se vydala na takovou cestu plnou hořkého uvědomění – potřebovala podporu.

Sáhla po hůlce, která spočívala na mramorovém stolku s ornamentálním zlatým podstavcem, jejíž elegantní křivky se blyštily v slabém světle interiéru. Když ji uchopila, dřevo okamžitě ožilo pod jejím dotekem, v odpověď na magické spojení, které mezi ní a hůlkou probíhalo. Hluboce se soustředila na jednu z nejšťastnějších vzpomínek, která jí okamžitě vykouzlila úsměv na rtech – den, kdy konečně mohla navštívit Astorii a poprvé spatřit malého Scorpiuse. Tento drobný uzlíček radosti a nevinnosti, který vešel do jejího života, pro ni znamenal všechno. Láska, kterou k němu cítila, byla okamžitá, bezpodmínečná a silná, stejně jako její láska k Astorii.

Když se na něj podívala, jak otevřel svá šedá očička a zvědavě je pozoroval, jak zkoumá svět kolem sebe, měla pocit, že nic jiného v tom okamžiku neexistuje. Ačkoliv se často v duchu smála tomu, jak moc byl Scorpius podobný svému otci, Dracovi, přičemž si rýpla do Malfoyových genů, které se zjevně postaraly o jeho vzhled, přesto ho milovala se vším, co k němu patřilo. Bylo to dítě, které bylo ve všem tak upřímně, čisté a nezkažené. Milovala, jak se smál, jak měl vždycky na tváři úsměv, i když v jeho očích byl stín po těžkostech, které prožili jeho rodiče. A taky milovala jeho vztah s Astorií, jak si spolu dokázali užívat chvíle, jak mezi nimi nikdy nechyběl humor, dokonce ani tehdy, když se společně smáli Dracovo morousovitému postoji k životu.

Daphne si vzpomněla na ten malý, roztomilý uzlíček, jak spokojeně dýchal v Astoriině náručí, a vzbudilo to v ní vděčnost, která jí při každé vzpomínce v srdci roztančila teplé pocity štěstí. Známa tím, že se vždy obracela k těmto šťastným vzpomínkám, když se potřebovala zklidnit, vzala hůlku do rukou a mávla s ní nad svou hlavou. „Expecto patronum," zašeptala tiše, načež vyčkávala na zhmotnění patrona. Netrvalo dlouho, než se z bledě modrého obláčku začal rýsovat obrys tonkinské kočky, která vesměs připomínala siamskou.

Pár slovy vysvětlila svému blyštivému ochránci, že potřebuje, aby přivedl její nejlepší kamarádku. Věděla, že její patron bude rychlejší než sova, navíc se jednalo o akutní případ. Potřebovala, aby Pansy dorazila co nejdříve. Patron mňoukl na znamení pochopení, než se rozplynul, aby našel osobu, za kterou jej vyslala.

V následujících minutách Daphne upírala pohled na zářivé plameny v krbu. Uvědomila si, že od rána nic nesnědla ani nepila, ale bylo jí to popravdě ukradené. Zdravotní stav její sestry byl důležitější, navíc neměla chuť jíst, když věděla, že Astorii možná zbývá jen několik týdnů života. Aby se ale mohla tímto prokletím zabývat, potřebovala svou kamarádku, svou kotvu, o kterou se mohla zachytit kdykoliv, kdy se zdálo, že se topí v beznaději.

❤️‍🩹

První kapitola je za námi. Vím, že jsou na můj vkus dlouhé, ale to i celý příběh. Co se týče důvodu, nechám si ho až na konec, ale vězte, že pro mě tento příběh znamená víc než všechny ostatní. Samozřejmě je smutný a tragický, ale slibuji i pěkné chvilky, neboť nás čekají necelé dva roky, než nastane pro Astorii kánonový zvrat (ne, nebudu to pojmenovávat smrt, protože máme i nadále 2 možnosti). Po té cestě, až se Daphne trochu otrká, vás budou čekat i úsměvné scény a nějaká ta romantika 💖 Tak či tak se zeptám, co si o příběhu zatím myslíte? Oslovil vás?