Uplynulo několik dní a Barry se mi vůbec neozýval, já neměl odvahu to udělat jako první. Už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že je vše u konce a já už ho nikdy neuvidím.

Když mi bylo po něm nejvíce smutno, otevřel jsem si složku s jeho fotkami, připadalo mi to, jako bych mu byl blíž a aspoň na chvíli jsem si mohl představovat, kdyby tu byl, tak...

Z pár dnů se stal týden, když mi napsal, jestli nechci zajít na oběd do naší oblíbené restaurace. Srdce mi bilo jako splašené, ruce se mi chvěly a já jen s netrpělivostí vyčkával jeho příchod. Když dorazil, moc se mi do očí nedíval, ale já byl tak nervózní, že jsem to sotva vnímal. Po pár minutách jsem se konečně uklidnil, zvládl jsem s ním už i oční kontakt a on vypadal tak, jako obvykle. Nejspíše si nic nepamatoval.

Oběd proběhl v přátelském duchu, i když se mi zdálo, že náš vztah trochu ochladl. Na konci už se na mě ani nepodíval a já cítil nával obrovského smutku. Rozloučil se se mnou chladně a já ještě chvíli seděl, pozoroval jeho vzdalující se záda, dokud nezmizely a i tak jsem neustále upíral zrak tam, kde už nebyly.

Zbytek dne jsem jen přemýšlel, co to bylo. Na nic jsem ovšem nepřišel. Cítil jsem ale, že se něco změnilo, něco zásadního, co jen tak nepřekonáme. V noci se mi zdál jako dobrý nápad mu další den zavolat. Co chvilka jsem v ruce držel mobil a díval se na jeho kontakt, ale odvaha nebyla. To poslední, co bylo potřeba, bylo zmáčknout tlačítko volat, nešlo to.

Další noc mě donutila se pravdě podívat do očí, nejspíš je to vše pryč, tohle bylo asi takové rozloučení a já se přes to musím přenést. Ale řekněte to zamilovanému člověku. Někdy vzpomínky na něj byly tak silné, že jsem se musel chytit věcí okolo, jak mě to v té chvíli sebralo. Vydýchat ten pocit ztráty, vlastně ztráty kusu sama sebe. Ten má u sebe on, ten velmi důležitý díl, který jsem mu dobrovolně daroval.

Po nějaké době, abych si ho připomněl, jsem začal znovu pracovat na svém projektu. Dělal jsem na něm pořád. Dokud nebyl dokončený. Má radost byla obrovská, když se to podařilo a já byl se svým dílem spokojen. Zcela automaticky jsem hrábl po telefonu, abych se Barrymu pochlubil. SMSka byla napsaná a připravená k odeslání, když jsem se zarazil. Nemůžu se mu ozývat. Když to on neudělá první, nejspíš si nepřeje se mnou mluvit, tak já se mu nebudu vnucovat. Položil jsem ho zpět a složil hlavu do dlaní. Tak hrozně moc mi chyběl! Chci ho zpět, alespoň jako kamaráda! Tenkrát jsem se zařekl, že jestli bude mít můj projekt úspěch, tak mu ho vytištěný a svázaný donesu, aby věděl, čeho byl součástí.

Bylo to přesně měsíc od našeho posledního setkání, když se mému dílu dostalo dokonce ocenění univerzity a já byl šťastný a tak jsem vzal odpoledne jedno tištěné vydání a odnesl ho Barrymu domů. Zaklepal jsem a nervózně přešlapoval přede dveřmi. Po nějaké době mi otevřel a já se zděsil. Vypadal hrozně.

Prosím, neodsuzujte mě za tenhle popis, ano, miluji ho, a je pro mě i v této podobě krásný, ale nevypadal vůbec dobře. Byl celý bílý, pohublý, s kruhy pod očima a tak vyděšeným výrazem, jako by na něj přišla policie, po tom, co vykradl banku. Nechápavě jsem na něj koukal.

„Barry, co se ti stalo?" Přistoupil jsem ke dveřím a prohlížel si ho ještě pozorněji.

„Nic, co je?" Byl nevrlý a vypadal nervózně.

„Jen jsem ti donesl ten náš společný projekt. Měl úspěch." Podal jsem mu ho a on si ho ode mě spěšně vzal.

„Díky, tak ahoj!" Snažil se zavřít dveře, ale já byl odhodlaný zjistit, co se děje. Vrazil jsem nohu do dveří, aby je nemohl zavřít. Chvíli klel a dokonce jimi dost zabral, ale já se nevzdal. Plnou silou jsem se opřel a dveře rozrazil. Vyvalil se na mě vydýchaný dusný vzduch.

Co se to tu proboha dělo? Nechal jsem omráčeného Barryho stát u dveří, sundal si boty a razil si cestu do jeho malinkatého bytečku, měl tu jen pár metrů čtverečných, ale to pro studenta stačilo.

Jenže mé zděšení pokračovalo. Na konferenčním stolku u jeho postele, na které spával, se válela nedojedená pizza. Všude nepořádek, oblečení, pet flašky, tohle nebyl on! Takhle to u něj nikdy nevypadalo! Vždy měl uklizeno. Na posteli se válela kupa použitých kapesníčků, které jsem jen typoval, od čeho jsou, protože rýmou určitě netrpěl. A pak, vedle té kopy, trůnil zapnutý jeho notebook a k mému šílenému překvapení byla rozkliknutá moje fotografie.

Jen jsem zíral! Co? Proč? Musel jsem jít blíž, abych se přesvědčil, že to byla ta jediná fotografie, kterou jsem mu poslal. Jak jsem se přibližoval, odněkud se jako tsunami vyvalil Barry a notebook přede mnou zaklapl. Stoupl si před něj jako štít s odhodlaným a naštvaným výrazem a já měl pusu dokořán a stále lapal po dechu. Co se to tu, sakra, děje? Já... já jsem ničemu nerozuměl! Co to mělo znamenat? Musím se uklidnit!

Přejel jsem si rukou přes obličej, abych tak smazal svůj pitomý výraz, který by ho jistě rozesmál, kdyby na to pohlížel trochu jinak. Sedl jsem si na tu postel a bylo mi jedno, že přímo do té hromady použitých kapesníčků, ani jsem si toho nevšiml. Párkrát jsem se nadechl a vydechl a konečně se na Barryho upřeně podíval. V mém srdci byl takový bordel a nejhorší byl pocit nastupující naděje. Bože! Byl jsem bez něj tak prázdný!

Když zjistil, kde sedím, vzal koš, který měl po ruce a házel do něj okolo mě rozeseté kapesníčky. Když jsem jich vzal pár do rukou, že mu pomůžu, snažil se mi je vytrhnout z ruky. V té chvíli jsem na nic nečekal a chytil ho za tu ruku a nepouštěl. Jeho oči zářily ostražitostí.

„Sedni si a řekni mi, co se děje." Snažil jsem se o tichý smířlivý tón.

„Není nic, co by se dělo!" Snažil se mě odbít a ruku vytrhnout. Ani jedno se mu bohužel nepodařilo.

„Neodejdu, dokud si nepromluvíme. A přestaň mi lhát! Co tvoje přítelkyně?" V žilách mi tuhla krev nad touhle otázkou, ale bylo to jediné možné vysvětlení.

„Sakra, pusť mě! Co by s ní bylo? Rozešel jsem se s ní!" Můj připitomělý výraz překvapení byl zase zpět a stisk na jeho zápěstí zesílil. Neunikne mi, nikam!

„Ty ses... Proč? Vždyť jsi ji měl rád..." Nechápavě jsem šeptal a snažil si to vše srovnat.

„No, zřejmě né dost!" Zněl vytočeně a jako by si to odplivl.

Co ta věta měla znamenat? Bože! Je tak uzavřený! Nechce se se mnou bavit. Chci mu pomoct, chci zpět aspoň kamaráda.

„Nechápu to, vysvětli mi to." Prosil jsem ho pohledem.

„Zrovna tobě nic vysvětlovat nebudu, chci abys odešel!" Křičel na mě a ještě víc sebou škubal, aby mě nejspíš zvedl, nebo aspoň se vyprostil.

„Tak a dost!" Naštval jsem se, může po mě dupat, může mě urážet, ale chci, aby mu bylo lépe, potřebuju to!

Prudce jsem s ním škubl a hodil ho na postel, než se stačil zvednout, sednul jsem si na něj obkročmo a on nadával jako dlaždič. Rukama se bránil, ale já se nemínil vzdát a jelikož byl oproti mě malinký, měl jsem ve svých 175cm velikostní i váhovou převahu. Jeho ruce nakonec skončily spoutané okolo jeho hlavy.

„Něco se děje, chci ti pomoct, jsme přece přátelé..." Nenechal mě ani domluvit a pohrdavě ceknul. „Přátelé? S tím jdi do háje!" Nechápal jsem ještě víc.

„Podle mě jsme, co se stalo?" Má hlava byla asi hodně mimo, protože tohle pro mě začínalo být dosti zmatené.

„Kdyby jsi byl aspoň přítel, tak se ozveš! Je to už měsíc a ty nic... A pak sem dojdeš s tím blbým projektem, kvůli kterýmu tahle hovadina začala a já mám být rád, že sis na mě konečně vzpomněl?" Tak tohle bylo ještě horší! On napadal mě? Že já jsem se neozval? To nemyslí vážně!?

„Já jsem čekal, až se ozveš ty! Bylo mi jasné, že sis asi vzpomněl na tu opileckou noc a nechceš už mě vidět..." Nechápavě se na mě zahleděl.

„Já si s té noci nic nepamatuju, šel jsem ti něco říct, ale tys mě zdá se vyhodil, takže... Co se tenkrát stalo, že bych tě nechtěl vidět?" Zkoumavě se na mě zahleděl.

Horší než teď to stejně nebude, tak proč to nezopakovat.

„Řekl jsem ti, že tě miluju..."

Pohrdavě si odprskl. „No jasně! Ty mě tak určitě miluješ..." Tak tohle mě opět nakoplo.

„Hele! Klidně se mi směj, jo jsem stará vykopávka, která se zamilovala do zajíčka, je to trapný, klidně se mi vysmívej, ale nezpochybňuj to!" Při posledním slově se jeho výraz změnil v udivený.

„Takže je to pravda?" Jen se bez dechu zeptal. Opět jsem měl pocit, že se tu něco děje a já vůbec nemám ponětí co.

„Jasně, že je to pravda!" Trval jsem na svém.

„Tak proč jsi mě vyhodil, když jsem ti šel říct, že tě miluju?" Asi se mi budete smát, ale říká se do třetice všeho dobrého, jsem opět nahodil nechápavý obličej z otevřenou pusou a vypísknutím: „COŽE???"

Stydlivě odvrátil tvář na stranu a zašeptal: „Slyšels dobře."

Na ústech mi začal hrát nekontrolovatelný úsměv a po těle se rozlévala taková euforie a štěstí, že jsem málem vypustil duši.

„Ale tys mi to neřekl, asi jsem tě vyhodil dřív, než jsi to stihl...Je to pravda, opravdu mě miluješ?" Jeho odpovědí bylo smutné povzdychnutí, zavření očí a přikývnutí, hlavu ke mně už neotočil, zůstala stále na boku.

Pustil jsem jeho ruce a opřel ty své vedle jeho hlavy. Má ústa se sklonila k jeho uchu a zašeptala: „Podívej se, prosím, na mě! A řekni mi to, teď." Prosil jsem ho. Bože! Jestli to udělá, asi se rozletím štěstím na milión kousíčků.

Nejistě ke mně otočil hlavu a prohlížel si můj láskou zalitý obličej, začal se usmívat, pak se jeho ruce vznesly do mých vlasů a pročesávaly je.

„Miluju tě." Zašeptal tak tiše a nesměle, že mě to dojalo. Kdybych už se kvůli němu tolik nenatrápil, jistě by mi jedna slza ukápla.

„Můžu tě políbit?" Vysel jsem pohledem na jeho rtech a tohle jsem si přál už tak hrozně dlouho udělat...

„Musíš!" Tiše řekl a popotahoval si sám mou hlavu ke svým rtům.

Jistě si každý domyslí, že jsem byl v sedmém nebi a chvěl se tak, až to bylo k smíchu. Jsem tak starý a tohle pískle mě totálně odrovnalo, přejelo mě jako buldozer a ve mně nezůstala ani jedna kostička celá. Naše rty se pomalu ochutnávaly a hrály si. Bylo to nekonečné, ale úžasné, mravenci mi běhaly po celém těle a v břiše se to chvělo pod náporem motýlích křídel.

Nikdy jsem tohle nezažil. Tak obrovské štěstí, že by se nevlezlo ani do činžáku. Jemně jsem ho hladil po tváři a užíval si jeho blízkost. I on se mě něžně dotýkal a zatahal mě za kabát, který jsem měl ještě stále na sobě.

„Mohl bys ho sundat?" Otázka byla nevinná, ani jsem si nestoupl, abych se nezdržoval, prostě jsem jen vytáhl ruce postupně z rukávů a odhodil ho někam za sebe, možná právě do té okoralé pizzy.

Polibky se stávaly náruživějšími a vášnivějšími a já se chystal udělat to nejtěžší, odsunout se od něj. Pomalu jsem ho pouštěla odtahoval se. Jen zamžikal očima. 

„Stalo se něco?" Jen jsem se usmál, když jsem se vedle něj posadil. 

„Ne, nic se nestalo. Proč by mělo?" Taky se posadil a stále jsme se navzájem propalovali pohledy.

„No, já myslel, že to budeme dělat..." Jen jsem na něj vytřeštil oči. Dělat?

„Ty bys chtěl?" Já jsem na tohle už vážně starý a sex s mužem je pro mě celkem novinka.

Jen nedočkavě pokýval hlavou a v očích mu hrály všichni čerti.

„A ty už jsi tohle někdy dělal?" Já měl pouze teoretické znalosti, praxe nulová.

Záporně zakýval hlavou. A najednou se mi přehoupl do klína a seděl na mě obkročmo. Vážně to byl provokatér. Vzrušení mnou mírně zatřáslo.

„Ty mě nechceš?" Vykulil jsem na něj oči, jako by mi řekl, že na slunci je -20stupňů.

„Jistě, že chci..." pronesl jsem vážně.

„To je moc dobře. Protože já tebe taky," poznamenal spokojeně.

Jen jsem se šibalsky usmál a ukázal na tu nadílku na sedačce. „To vidím..."

Zčervenal a já v tu chvíli myslel, že ho láskou sním. 

„Ale tohle chce přípravu," bránil jsem se.

„Víš... Já už, to zkoušel..." Hrábl pod polštář a vytáhl lubrikační gel v lahvičce ve tvaru penisu. Jen jsem na to koukal. Tohle bych do něj opravdu neřekl.

Vzal jsem tedy tu lahvičku do své ruky a položil ji vedle nás. Chytil jsem ho za zátylkem a přitáhl si ho hladově pro polibek. Absolutně se mi přizpůsoboval a sám si mě tím podmaňoval a já mu tím propadal. Je pravda, že jsem ho chtěl. Vzrušení v mých kalhotách si to rozhodně přálo, ale já to nechtěl uspěchat, jenže Barry rozhodl za nás.

Snažil se mi rozepnout košili, ale prsty se mu chvěly. Nakonec se ode mě odtrhl s prosbou. 

„Mohl by ses svléknout?" Jeho prosebný pohled mě přesvědčil. Pomohl jsem mu si stoupnout a celý se co nejrychleji svlékl. Barry jen stál a hleděl na mě. Nestyděl jsem se, jen jsem nevěděl, co si myslet, ale nakonec jsem to hodil za hlavu, opět si pohodlně sedl na postel, opřel se do polštářů a natáhl k němu ruce.

Když na mě dosedal, pronesl: „Věděl jsem, že budeš hezkej!" Jen jsem se zarazil a jemně si přitahoval opět jeho rty k sobě, když jsem mu šeptal: „Už jsi mě viděl, tu osudnou noc jen v ručníku."

Ještě stačil dodat: „Já si říkal, jak to, že vím, jak vypadáš." Málem jsem se rozesmál. Ale polibek nás oba strhl úplně jiným směrem. Moje ruce putovaly po jeho zádech, dostal jsem se až na jeho zadeček skrytý jen ve volných trenýrkách a pak putovaly nahoru, ale teď už pod jeho tričkem. Hladil jsem ho, trochu i škrábal při našich polibcích. Jedna má ruka zamířila opět dolů, pod jeho trenýrky a sevřela jeho půlku a druhá přejela dopředu na bradavku, kterou prstem obkroužil.

Zasténal mi do úst a já se pousmál. Nemám zkušenosti s muži, ale vede mě instinkt, zkouším, co by se mu mohlo líbit a zatím to vypadá, že úspěšně. Jeho ruka se sunula z mých ramenou stále níž, zastavila se na břiše a pak pokračovala k mému mužství, jen nepatrně se ho dotkl hřbetem ruky, ale já z toho šílel. Prudce jsem otevřel oči a přerušil polibky. Jeho spokojený šibalský úsměv mě dostal. 

„Tady je někdo odvážný." Neodpustil jsem si.

„Možná, tě ten někdo chce jen potěšit..." Přivřel jsem oči, protože teď jako pírko přejížděly bříška jeho prstů po mém mužství a já už jen sbíral síly mu čelit. 

„Ten někdo by si měl uvědomit, že tohle mučení se nedá vydržet..."

Překvapeně na mě pohlédl. 

„Fakt?" Chtělo se mi protočit oči, ale to dělají jen puberťáci. 

„Ano, moc tě chci a chci být něžný." 

Pohladil mě po tváři se slovy: „Vím, že budeš." 

Bože! On ví, jak mě dostat na kolena. Jen jsem si zase vzal jeho rty, jeho ruka mi sama navedla mé prsty na jeho penis. Když jsem ho přes látku sevřel, cítil jsem vlhkost. Věděl jsem, co to znamená a v mém vzrušení cuklo. Pak mou ruku opět vzal, shrnul si trenýrky na stranu, aby tím odhalil svůj zadeček a přiložil mi prsty ke svému vstupu. To už jsem se sotva ovládal.

Pustil moji ruku a vysvlékl si tričko přes hlavu. Zadíval jsem se na jeho dokonalé tělo a jen se modlil nad dostatkem sebeovládání. Sklonil jsem se k jeho bradavkám, abych je nasál a podráždil jazykem. Když jsem tak pozdravil obě dvě, chytil mou hlavu do dlaní a opět si mě přitáhl k polibku. Ten už byl divoký a já se přestával ovládat. Nakonec mi jeho ruka vtiskla do dlaně připravený gel. Zalapal jsem po dechu. Stoupl si a svlékl si poslední kus oblečení, aby se mi tak vystavil. Kdybych nebyl už tak maximálně vzrušený, jistě by se mi z toho pohledu ihned postavil.

Než si na mě znovu sedl, otevřel jsem gel a notnou dávku si nanesl na svůj penis. Druhou dávku jsem svíral v dlani a když dosedl, už byla zahřátá a já jí nanášel na jeho otvor. Místy jsem jedním prstem zajel jen po špičku, ale i to Barrymu stačilo, aby se ke mně prohýbal a otíral o sebe naše vzrušení. Tohle bylo šílené, moje pusa se natáhla pro další polibky a můj prostředníček pomalu zajížděl dovnitř. Chtěl jsem pomalu, ale on na mě dosedl tak, že byl v něm ihned celý.

Neměl jsem s tím zkušenosti, ale podle mého odhadu, si to buď před chvílí dělal, nebo byl nějaký hodně roztažený. Sám si tam nasměroval i ten druhý. A opět nebyl žádný problém, prsty jsem tedy kroužil, roztahoval a zkoušel, netrvalo dlouho a přišlo mi, že bych už mohl zkusit prsty vyměnit za své vzrušení. V tu chvíli se ode mě oddálil, ale jen na sekundu, aby mi jen řekl:

„Už tě tam chci!"

Odmítli byste toto přání? Já určitě ne, pozvedl jsem si ho tak, aby se má špička pomalu sunula dovnitř, nechával jsem to spíše na něm a jen se držel zuby nehty, abych nebyl prudký, nebo příliš chtivý. Dal jsem tedy ruce za sebe a opřel se o ně. Barry ty své dal na moje ramena a pomaloučku mě do sebe přijímal. Sledoval jsem jeho obličej a bylo v něm tolik lásky a touhy, jako ještě nikdy. Tahle chvíle byla dokonalá.

Zakrátko už se má chlouba celá schovávala v jeho úzké dírce a on po vydechnutí zkoušel první pohyby. Vysedával a nasedával a já se rozhodl mu pomoci, chytil jsem ho za boky a vše urychloval. Tření našich těl, opět vášnivé polibky, protkané občasným stenem, mě dovádělo rychlým tempem k uspokojení.

Jeho nádherný penis čněl pyšně do prostoru a byl by hřích mu nepomoci přes tu pomyslnou hranici, nad kterou jsem balancovali. Pro oba to bylo sice nové, ale bylo to tak jedinečné a sehrané, jako by to bylo už po několikáté. Během dalších okamžiků se naše těla otřásla a prošla jimi ve stejné chvíli vlna uspokojení. Náš výkřik rozkoše se nesl pokojem a Barry se na mě bezvládně zhroutil se slovy: „Miluju tě!"

Jen jsem se šťastně usmál. „Já tebe taky!

                                                                                 THE END