Trvalo to déle než mělo. Uvědomoval jsem si to každým uplynulým dnem, ale jak to skončit? Jak skončit něco, co Vás naprosto ovládalo, pro co člověk vlastně každý den dýchal. Měla to být jen nevinná spolupráce, neosobní, maximálně přátelská. Ale po nějaké době to přestávalo dávat smysl.

Vlastně v okamžiku, kdy náš společný projekt napadli a já věděl, že i když jde o nás oba, chci ochránit hlavně jeho. On byl ten křehký, ten, který ještě nepoznal tolik zklamání v životě jako já. Můj život je ho plný. Umím se obrnit a bránit, nebo prostě sbalit věci a obejít, když vím, že to nemá smysl. Ale on chtěl něco dokázat a já prostě potřeboval vědět, že to bude v pořádku. Díky té příhodě se mi skoro podařilo uniknout ze spáru něčeho, co se začalo rodit. Jenže nepodařilo a já od té doby den co den zapadával do té propasti.

A pak jednoho dne...

„Ahoj, víš, nemám to komu říct, ale zamiloval jsem se..." Věta pokračovala dál v popisu, jak je ta dívka úžasná, ale mé srdce se zastavilo. Přestal jsem dýchat a v té chvíli jsem si uvědomil, že je pozdě, že je pozdě kamkoliv uniknout. Náš vztah se stával hlubší, ale z mé strany nešlo jen o přátelství, bohužel.

Ale jak by tenhle vztah mohl někdy fungovat? Jsme oba muži, a navíc, já jako profesor na univerzitě ve svých 31letech a 19ti letý student. Nebyl jsem blázen. Naděje nebyla žádná a tak mi naše denodenní konverzace stačila.

Jednou se mě zeptal, proč nemám nikoho s kým bych byl šťastný. Tenkrát jsem se jen ušklíbl a řekl něco jako: A kdo by na to měl čas... A přenesl řeč jinam. Cožpak bych mu mohl říct, že jediný po kom toužím je on? Nikdy!

Čím víc se naše rozhovory zosobňovaly, vznikly v nich i narážky a já věděl, že často nechtěně vyprovokované mnou. Ale kdo by mi to zazlíval? Bylo to nevinné. Ale noci se stávaly skrýší pro má tajná přání. Nejen pro zrealizování vztahu, ale taky pro poznání fyzické rozkoše. Že mi to máte za zlé? Nebojte, já si to vyčítal pokaždé, když jsem na to jen pomyslel. Ale bylo to opět čím dál těžší.

Pochopte, ty detaily, které nás spojovaly, stejné záliby i chutě a spoustu dalšího člověka přesvědčovalo o spřízněných duších. Ale jak dobře víme, tyto duše jen málo kdy dojdou ke spokojenosti.

Čas plynul a na konci jednoho předlouhého rozhovoru mě velmi šťastně chytil za ruku a pověděl:

„Víš, ta dívka, do které jsem se zamiloval, se stala mojí dívkou." Pogratuloval jsem mu a myslel jsem to upřímně, ale chvatně se rozloučil. Vyběhl jsem z kavárny, kde jsme večeřeli a ještě s kabátem v ruce se opřel o tu ledovou stěnu venku. Lilo jako z konve a já to svým způsobem uvítal. Během chvíle jsem byl celý promočený, i když jsem si nějakým zázrakem kabát nasadil. V duchu jsem si řekl, že počasí zcela odpovídá mým pocitům. Po nějaké chvíli, jsem se šouravým krokem vydal k domovu. Slzy mi stékaly po tvářích a mísily se s deštěm. Nadával jsem si do bláznů a starých blbců. Vím, že bych měl mít rozum, ale v té chvíli bylo vše racionální pryč a zbyla jen díra, prázdnota a taková bolest, jakou jsem v životě ještě nezažil.

Doma jsem po cestě do ložnice shazoval oblečení a nahý se schoulil k polštáři a až po nos se zabalil do deky. Už dávno bylo mé tělo zahřáté, ale stále se třáslo, nemohl jsem to uklidnit a bohužel, ani slzy zastavit. Nevím, kdy jsem usnul. Ale mohlo být dlouho po půlnoci.

Ráno přišlo nečekaně brzy a já se cítil ještě víc mizerně, než předchozí den. Budík zvonil na celý dům a já musel vstávat, zase mě čekal náročný den. Potřeboval jsem se na svoji práci soustředit, ale i když jsem se sebevíc snažil, neudržel jsem pozornost. Neustále jsem přemýšlel, co budu dělat? Jak se mám zachovat. On o mých citech neví, ale když se na něj podívám, jistě se mi zalijí oči slzami. A kdyby mi chtěl svoji přítelkyni představit? Nechci na to ani pomyslet.

Mé trápení v poledne přešlo v urputný kašel. Sklátila mě vysoká horečka a já začal mít úplně jiné starosti. Naštěstí byl pátek a já měl víkend před sebou. Napsal jsem své lásce, že mi není dobře, že se nějaký čas neuvidíme. Opět mi od něj přišlo starostlivé vyptávání a přání ať se brzy uzdravím. Měl jsem sto chutí s mobilem hodit přes celou místnost, ale díky horečce, jsem se nad tím jen uronil slzu. V té chvíli bylo jasné, že je čas jít domů a lehnout si do peřin, abych se mohl vypotit.

Celý den jsem nic nejedl a kolem sedmé večer se můj rozházený žaludek přihlásil o slovo. Potřeboval naplnit. Zrovna, když jsem zhodnotil, že je nejjednodušší a nejlepší si udělat instantní polévku, zazvonil zvonek. Došoural jsem se ke dveřím a otevřel. Každý si může domyslet, kdo tam stál, byl to Barabáš (ano, rodiče měli asi smysl pro humor, ale on si nechával říkat jen Barry).

„Ahoj, donesl jsem ti nějaké léky a hlavně jídlo, určitě jsi nic nejedl." Stál jsem jako opařený a jen lapal po dechu, když se kolem mě protáhl do bytu, aniž bych ho pozval. U někoho jiného bych to považoval za nezdvořilost, ale jemu jsem byl ochotný odpustit cokoliv. A co bylo dál? Byl jsem jako v mlžném oparu, nachystal mi jídlo na talíř, já musel vše sníst, padlo to do mě a já ani nevěděl jak. Staral se o mě, vařil mi čaj, dohlídl nato, abych si vzal léky, přidržoval mě, když jsem dostal záchvat kašle, abych se udržel na nohou a podával mi pití. Nakonec mi nařídil, že v deset večer musím jít spát a tak mě zakryl, pozhasínal světla a odešel. Jen jsem ležel v posteli a byl úplně v háji. Nikdo pro mě nic tak krásného nikdy neudělal a já ucítil slzy opět na svých tvářích, chtěl jsem je naštvaně setřít, ale neměl jsem na to už sílu, proto jsem se jen otočil na bok, nechal je stékat a pomalu usínal.

Jak jsem se uzdravoval nabyl jsem rozhodnutí, že se mé chování a vnímání musí změnit. Od té chvíle se mé vřelé chování pomalu schovávalo pod roušku zdánlivé netečnosti. Choval jsem se chladněji, ale neustále jsem tu pro něj chtěl být, jako přítel. Už jsme se tak často nevídali a Barrymu se to hodilo, protože mohl více času trávit se svojí přítelkyní. Asi mu to nějakou dobu nedocházelo. Za to já se trápil ještě více, než předtím. Stálo mě hodně sil se chovat chladně. Asi největší rána přišla, když mě pozval na své dvacáté narozeniny. Bylo mnoho faktorů, proč jsem tam nemohl jít. Prvním a hlavním byla jeho přítelkyně, dalším jeho rodiče. Nemohl bych se jim podívat do očí, i když mi nedělalo problémy vyjít s nikým, takže si myslím, že bych mohl zanechat dobrý dojem, jen, k čemu by to bylo? Odbyl jsem ho přáním přes internet a doufal, že si vše užije.

V den kdy se konala oslava mi několikrát volal, ale já mu to odmítal vzít. Chtěl jsem být sám a lízat si rány. Moc jsem chtěl být s ním, ale viděl ho s... NE! Donutil jsem se si sednout k počítači a zpracovávat dál rozdělaný projekt, díky citovému vztahu s Barrym jsem měl velký skluz. Stejně jsem do toho jen hleděl a myslel na něj. S hlavou ve dlaních jsem se opět oddával sebelítosti. Nehaňte mě, prosím, opravdu mě ta bolest neustále provázela a já se jí nedokázal zbavit.

Nakonec jsem to vše v jedenáct hodin vzdal. Rozhodl jsem se osprchovat, když mě pod těmi horkými kapkami napadaly nemravné věci. Nemohl jsem si pomoct, už to bylo tak dlouho, kdy jsem si naposledy dovolil na něj takhle myslet, ale dnes to potřebuji. Potřebuji se uvolnit a aspoň na chvíli se cítit lépe. Představa jeho nádherného těla, úst a očí, které mě neustále atakovaly, mě přenesla až k uspokojení. Nestihl jsem ani sám sebe opět nenávidět, když mi někdo bušil na dveře.

Nervózně jsem vystoupil ze sprchy a hodil si kolem pasu ručník. Bušení neustávalo a já se proklínal, proč mě nikdy nenapadlo, si pořídit kukátko, takhle bych se mohl podívat, kdo to je. Stále jsem se rozmýšlel s rukou na klice, když bušení přestalo a za dveřmi se ozvalo:

„Otevři! Vím, že jsi doma!" Byl to Barry. Otevřel jsem dveře a díky tomu, že se o ně Barry opíral plnou vahou, mi padl do náruče.

V tu chvíli jsem přestal vnímat svět a jen se zblízka zahleděl do jeho nádherných očí. Všiml jsem si, že jsou hodně zakalené, jistě z přemíry alkoholu. Dokonce jsem mu musel pomoct ho dotáhnou na pohovku, protože jeho vrávoravý krok by ho tam jistě nedonesla já při tom přemýšlel, jak se bez úhony dostal až sem.

„Co tu děláš? A jak ses, ve svém stavu, sem dostal?" Ptal jsem se ihned, když jsem mu pověsil bundu na věšák a vrátil se za ním zpět, abych si k němu přisedl.

„Vzal jsem si taxi. Chci s tebou mluvit." Škytl a já měl obavu, jestli to nepovede ke zvracení, protože se mu hodně pletl jazyk.

„Chci vědět, co se s tebou děje!" Ukázal na mě prstem a probodl mě pohledem. Co bych mu měl říct? „Nic se neděje, co by se dělo?" Dělal jsem, jako by nic.

„Vím, že je to lež! Trvá to už dlouho! Udělal jsem ti něco?" Podíval se na mě utrápeným pohledem a já měl chuť ho sevřít v náruči.

Stejně si to další den nebude pamatovat, tak proč mu lhát?

„Nic jsi mi neudělal, to já." Složil jsem hlavu do dlaní a nešťastně si povzdechl.

„Tak mi řekni, co se děje!" Smutně jsem na něj podíval.

„Miluju tě! To se děje!" Řekl jsem důrazně, ale nekřičel jsem.

Zůstal zaraženě na pár okamžiků sedět, pak se jeho pohled změnil v něco, co jsem nedokázal rozluštit.

„A to jen kvůli tomu se takhle chováš?" Touhle otázkou mě vyvedla z rovnováhy.

„Cože? Jenom? Tobě se láska zdá tak jednoduchá? Víš vůbec jak trpím?" Vstal jsem a začal přecházet po pokoji. Ani jsem si neuvědomoval, že mám stále jen ručník.

„A když tak trpíš, tak proč jsi mi to neřekl už dřív? Jak dlouho?" Složil si ruce na prsou a vypadal dopáleně. On je tu teď naštvaný? Co to má být?

„Co bych tím změnil? Dost dlouho." Rozhovor se stáčel k výslechu a na ten já jsem neměl vůbec chuť! Chci se od něj oprostit, chci zpět jen naše přátelství! Tenhle rozhovor ho nejspíš zabije a já nezvládnu se s ním rozloučit... Je už pro mě moc důležitý...

Zvedl jsem ho na nohy a vláčel ho, za jeho protestů, že jsme ještě neskončili, ven před dveře.

„Skončili jsme v rozmluvě, jdu spát a ty musíš taky." Zamknul jsem dveře a jen slyšel, jak za nimi naštvaně nadává, dokonce do nich i kopnul. Pak se jeho kroky vzdalovaly a já se v té chvíli roztřásl. Klesl jsem k zemi a představil si, že už ho nikdy neuvidím. Takhle nešťastný jsem nikdy nebyl. Seděl jsem tam hodně dlouho a když mi začala být zima, vkradla se mi do hlavy otázka, jak se asi dostal domů. Ne! Nemůžu na něj myslet celý den, je dospělý! Je mu už dvacet a má HOLKU! Smiř se konečně s tím a zkus mu dát sbohem! Křičel na mě omámený mozek. Ale jak? Ty přece najdeš způsob! Pobízel mě a já se bezvládně svezl do postele, kde jsem vyčerpaně usnul.