"Konečně jsem s tebou chvíli o samotě," řekl s úlevou Phitchit, když za sebou zavřel dveře od toalet v restauraci v přízemí hotelu, kde se všichni krasobruslaři sešli na poslední společné jídlo.

Yuuri tu už chvilku byl a stál opřený o jedno z umyvadel: "Proč si se mnou potřeboval mluvit?"

"Chci vědět jedno. Ví to Viktor? Teď když jste spolu..."

"Co přesně myslíš," zeptal se chladným hlasem svého nejlepšího kamaráda Yuuri.

Phitchit ze sebe zoufale vydechl obsah svých plic: "Nenuť mě to říkat na hlas. Víš dobře, co myslím." Yuuri semkl rty pevně k sobě. "Takže to neví," odvodil si z jeho reakce Phitchit, "Yuuri, co si bude myslet, až to bude chtít a ty ho odmítneš?"

"Popravdě, on...to zkusil už včera," zamumlal Yuuri. Phitchit se na něj vyděšeně podíval. "Mám dojem, že si myslí, že mám strach z poprvé. Já vím, že bych mu měl říct, že se bojím, aby to nedopadlo jako tehdy, ale..." Yuuri propukl v pláč.

"Yuuri klid, to bude v poho on to pochopí. A kdyby ne, tak mu nakopu zadek, jasný Yuuri? Nikdo ti už neublíží," Phitchit ho pevně objal a utěšoval. Sice to zabralo nějakou chvíli, ale Yuuri pak byl ve stavu, ve kterém se mohl vrátit do společnosti. "Tak pojď, všichni už na nás určitě čekají."

"Běž. Já tu jestě chvilku zůstanu," poslal ho napřed Yuuri. Ten nakonec opravdu odešel, i když ho to stálo spoustu přemlouvání, že bude v pořádku.

+++

Yurio kráčel chodbou k záchodům. Když otevřel dveře ocitl se uprostřed konverzace Phitchita a Yuuriho. "...co si bude myslet, až to bude chtít a ty ho odmítneš?"

Zavřel za sebou dveře a schoval se do rohu, kam na něj nemohli vidět. Jen doufal, že si ho nevšimli, když přišel. Věděl, že by neměl odposlouchávat cizí rozhovory, ale i podle té jedné věty věděl, že jejím předmětem je něco velmi zajímavého a on o to nechtěl přijít.

"Popravdě, on...to zkusil už včera."

Hah, takže už má prasátko své poprvé za sebou? Tak proto tak poposedával na tý židli...

"Mám dojem, že si myslí, že mám strach z poprvé. Já vím, že bych mu měl říct, že se bojím, aby to nedopadlo jako tehdy, ale..."

A nebo ne? O čem to kruci mluví? Co by mělo dopadnout jako tehdy?

"Yuuri klid, to bude v poho on to pochopí. A kdyby ne, tak mu nakopu zadek, jasný Yuuri? Nikdo ti už neublíží."

Wtf??! Tak tady jsem asi opravdu být neměl...

"Tak pojď, všichni už na nás určitě čekají."

"Běž. Já tu jestě chvilku zůstanu,"

A kurva... Yurio se nakrčil co nejvíc do rohu. Po chvilce kolem něj Phitchit prošel, aniž by si ho všiml. Ze srdce se mu odvalil obrovský kámen. I když se ještě musel vypořádat s Yuurim, který byl ještě stále v místnosti, odkud už opět vycházely tiché vzlyky.

V podstatě měl dvě možnosti. Buďto se vypařit a doufat, že si ho Yuuri při jeho odchodu nevšimne nebo jít za Yuurim.

Naprosto proti svým instinktům se rozhodl pro možnost číslo dvě.

"Yurio," zašeptal překvapeně Yuuri, když si všiml malého Rusa před sebou a otíral si své slzavé oči, "co tady děláš? Tys... Co si slyšel?"

"Asi většinu? Rozhodně dost na to, abych z toho měl v hlavě bordel..."

Yuuri byl zřetelně nervózní, vyvedený z míry a rozhodně se necítil pohodlně, že Yura teď víceméně zná jeho tajemství. "Yurio, asi bych ti měl vysvětlit..." nebylo mu ale dopřáno větu dokončit.

"Ne, to je tvoje věc, tvoje tajemství. A já slibuju, že se to nikdo nedozví..."

"Nechci, aby ses stresoval přemýšlením o tom. A stejně už by to měl někdo kromě Phitchita vědět. A ty seš poměrně důvěryhodná osoba," přerušil ho Yuuri.

Yurio překvapeně zamrkal: "Tak díky..."

Yuuri si sedl na zem a poklepal vedle sebe. "Pojď si sednout, bude to dlouhé vyprávění," když se Yurio víceméně pohodlně usadil, pokračoval.

"Byl jsem zhruba v tvém věku, v prvním ročníku na vyšší střední. Ve druhém ročníku byla jedna osoba, a jak to tak u teenagerů chodí, platonicky jsem se zamiloval. Do něj... Dělal jsem mu ocásek úplně všude a on uměl využít toho, že jsem v té době byl schopen pro něj udělat cokoliv.
Využíval mě a jednou mu prostě přeskočilo a málem mě využil... Nebo lépe řečeno zneužil. Já bych ho nechal, věřím, že v té době bych ho to klidně nechal udělat. Jenže se mu to nějak vymklo z rukou, bolelo to, mačkal mě, drtil mě. Nevím jak bych dopadl, kdybych neutekl než se dostal k... tomu.
Skončil jsem s pár modřinami a s pohmožděnými žebry. Doma jsem řekl, že jsem se natloukl na tréninku. Procházelo mi to, dokud mamka nepřišla na to, že se na tréninku nic nestalo a já druhý den nepřišel domů ještě víc potlučený.  Začal si na mě vybíjet zlost. Říkal, že to prý dělá proto, abych to nikomu neřekl, protože kdyby ano, prý by mě zmlátil tak, že bych se probudil až v nemocnici. Že on prostě není teplej.
Začal mě šikanovat. Stala se z toho taková rutina a později se k němu přidala i jeho parta. Když se na to přišlo, mamka mě okamžitě přihlásila do druhého ročníku na jinou školu.
Ale všichni, co vědí, že mě šikanovali, si myslí, že to bylo kvůli krasobruslení. Já prostě neměl odvahu jim říct pravdu."

Yurio jen koukal s otevřenou pusou: "Páni, divím se, že jsi po tom všem ještě mentálně v pořádku."

"Popravdě, jsem chodil na terapie. Ale od té doby, co se Viktor objevil v Hesetsu, jsem tam nebyl," přiznal Yuuri.

"OH. Promiň, asi jsem ti to nedělal zrovna jednodušší," omlouval se Yurio.

"To je v pohodě."

Zavládlo mezi nimi nepříjemné ticho, které se po dlouhé době rozhodl Yurio přerušit: "Yuuri, jestli pro sebe můžeš něco udělat,  aby to nedopadlo jako tehdy, řekni to tomu starochovi co nejdřív. Protože když ho vidím, mám pocit, že to bez sexu už moc dlouho nevydrží."

Teda, dneska extrémně dlouhá, tak snad jste si užili. Jen vás všechny prosím, abyste odložili všechny ostré předměty a ostatní mému životu nebezpečné předměty. Omlouvám se, za to co jsem Yuurimu provedla.

Janča