Viktor se probudil uprostřed noci. Ostatně je to tak každou noc  od toho prokletého večírku po loňském Grand Prix. A možná ještě déle... Zase se mu zdálo o něm. A pak se najednou probudil a zjistil, že on tu není, že to byl zase jen sen.

Oči se mu začaly plnit slzami, cítil, tu prázdnotu v jeho srdci. Měl pocit, jako by ta prázdnota trhala jeho srdce na tisíce malých kousků.

Viktor zabořil svůj obličej do polštáře, aby utlumil výkřik, který se mu dral z úst. Nechal slzy téct, za chvíli ale propukl v usedavý pláč. Polštář byl už mokrý, ale slzy dál stékaly po jeho tvářích a vpíjely se do látky.

Ozvalo se jemné, tiché klepání na dveře.

"Viktore?" Yuuri tiše promluvil za dveřmi. Odpovědi se mu nedostalo, Viktor se jen schoval pod svoji peřinu a snažil se zastavit vzlyky, aby se neprozradil.

Klika u dveří lehce cvakla a ty se pomalu otevřely. Yuuri přešel k Viktorovi a sedl si k němu, ruku jemně položil na peřinu, pod kterou se jeho trenér schovával.

"Slyšel jsem jak křičíš, děje se něco?" pronesl Yuuri jemným a ustaraným hlasem. Viktor ale nereagoval.

"Viktore, co se stalo," Yuuri už začínal mít opravdu strach, "Viktore, no tak..." Yuuri pomalu odhrnul z Viktora deku.

"Yuuri, běž pryč," zmrazil Yuuriho pohyb chladný tón bez emocí ve Viktorově hlase. Yuuri ale poznal, že se něco děje, Viktor k němu nikdy nebyl chladný. Viktor se posadil, aby měl větší energii v hlase a mohl Yuuriho odehnat.

Už už se nadechoval, ale Yuuri kolem něj omotal své ruce. Viktor jen tiše zamumlal, ať jde. Ale když se Yuri zvedal k odchodu, Viktorovy ruce ho zastavily.

"Viktore, rozmysli si, co vlastně chceš," lehce se Yuuri zasmál.

Viktor ale věděl, co chce, jen nechtěl Yuuriho vyděsit: "Yuuri, můžeš tu se mnou zůstat?"

Yuuri byl trochu překvapený, ale souhlasil. "Jen si dojdu k sobě pro věci a lehnu si na zem," a s těmito slovy se zvedal k odchodu.

"A nemůžeš spát se mnou v posteli?"

Yuuri se zarazil a prudce se otočil zpátky k Viktorovi, "Ne, to by nešlo, co kdyby nás někdo našel, jak by to vypadalo..." Viktorovy smutné psí oči, které i ve tmě zářili svou jasně modrou barvou, ho přemluvily: "Udělej mi místo."

Viktor se odsunul a Yuuri si lehl na postel, Viktora se ale ani nedotkl. Už se mu klížili oči, když ucítil jak Viktorem otřásají vzlyky. Otočil se k němu a pevně ho objal.

Viktor se brzy uklidnil a upadl do spánku. Yuuri ale ty tři hodiny, co jim zbývaly, než by museli vstát na trénink, zůstal vzhůru, aby hlídal, Viktora. Aby tu byl pro něj, kdyby se znovu probudil.

+++

Viktor se probudil do zvuku svého budíku. Nemusel se ale ani pohnout a ten ohavný zvuk sám přestal. Pak si ale vzpomněl, co se stalo v noci. A došlo mu, že Yuuri tu ještě musí být. Viktor se spokojeně usmál.

"Proč se usmíváš," zeptal se zvědavě Yuuri.

Viktor otevřel oči: "Bylo by špatné říct, že jsem rád, že jsem se probudil s tebou v posteli?"

Yuuriho obličej se zbarvil do tmavě rudé barvy. "Bože Yuuri, ty jsi tak strašně roztomilý, když se červenáš."

To už Yuuri neunesl a vystartoval z Viktorova pokoje. Ozvalo se hlasité zabouchnutí dveří Yuuriho pokoje a zvuk klíče v zámku.

Viktor se překvapeně posadil na posteli a zakryl si obličej dlaněmi. Po chvilce přejel rukama v zoufalém gestu do svých vlasů a plácl sebou zpátky na postel. Z jeho rtů vyklouzli jen tiché, zoufalé "Yuuri..."

+++

Yuuri vběhl do svého pokoje, zabouchl za sebou dveře, zamkl a pak se v slzách sesunul k zemi. Záda měl opřená o dveře, kolena si pevně přitáhl k tělu.

Myšlenky mu splašeně létaly hlavou. Proč se Viktor, vždycky když jsme spolu sami chová takhle? Flirtuje se mnou? Vážně by klesl takhle nízko? Proč mě takhle trápí...

Yuuri zatřásl hlavou ve snaze vytěsnit z ní jakékoliv myšlenky, které by se, byť jen okrajově, dotýkaly Viktora.

Zhluboka se nadechl a zadržel vzduch v sobě. Teď musíš být silný. Nemysli na něj, zahrabej tu hromadu krásných pocitů, která tě zaplaví, kdykoli si blízko něj, hluboko pod zem...

Yuuri prudce vydechl. Oči ho pálily, slzy se mu pomalu kutálely po tvářích. Tohle nezvládnu.

Hello guyzzzz. Janča hlásí comeback. Teda, ono se není k čemu vracet, ale zní to hezky.

Jak si žijete?
Já pomalu umírám.
Strašně moc nových věcí se děje okolo i uvnitř mě.
Tak jsem se rozhodla své emoce věnovat tomuhle příběhu, ke kterému mě donutila má úžasná gebiagnes.
Samozřejmě jí tímto děkuji😘

Tak to je pro dnešek všechno. A já doufám, že se vám to alespoň trochu líbí.