,,Budeme mířit na severozápad a možná když přeplaveme Lamanšský průliv, tak se dostaneme do Anglie a..." Šli ulicí, kolem nich svítily lampy a problikávaly holografické billboardy a plakáty. Hned na několika z nich se zahlédl. Jinak kolem nich sem tam projelo auto, ale nikoho nepotkali.

Marinette se zasmála. ,,To je nemožné, Adriene. Kam jdeme? Měla bych jít za Felixem." Za jejich pár minut cesty zmínila bratra už minimálně desetkrát a Adrienovi z toho už hrabalo. Felix sem, Felix tam. Jenže ona za to nemohla.

Za chůze se otočil, takže šel pozpátku, a rychle si ulízl vlasy v nápodobě Felixova účesu. Pak se postavil přesně před Mari. ,,Já jsem Felix. Chci, abys teď poslouchala Adriena, po dobu věčnosti."

Marinette bez výrazu chvíli mlčela, podle slabého světla v jejích očí skenovala jeho obličej. Nakonec se rozesmála. ,,To je vtipný Adriene, jsi přesně jako Felix." Její skener byl na tohle až moc dokonalý.

S povzdychem zašel ke kraji chodníku, přesně pod lampu, aby měl dostatek světla a sundal si batoh. Tam se chvíli přehraboval, než našel šroubovák a pár papírů z manuálu. Sice o robotice něco věděl, jako malý rád pozoroval svého bratra, jak se šťourá v jeho chůvě, která mu pak zabavila všechny hračky a byla na něj hnusná, ale takový odborník jako Felix nebyl.

,,Postav se sem a otoč se, prosím."

,,Co chceš dělat, Adriene?"

,,Jen něco nutného."

S posledním pohledem nechal papíry klesnout zpět do batohu a dohrnul jí vlasy na zátylku. Čekala ho tam lysina spolu s drobným čtvercem a dvěma drobnými šrouby. Už párkrát Felixe viděl, jak Mari takhle opravoval. Vždy se při tom tvářil hrozně bolestně a znechuceně.

Adrien trochu chápal proč. Oba brali Marinette jako živou osobu, přestože Adrien si skutečnost připouštěl snadněji. Proto byl pohled na vstup do její hlavy tak nepříjemný.

Dva šroubky odšrouboval, se zvýšenou pozorností, aby je neztratil, a následně víko odklopil. Vykoukla na něj změť drátů a přihrádka se zapojenými čipy, nějaká čidla a světélka hlásící funkčnost jednotlivých částí těla. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy.

Jeden špatný pohyb a Mari může přestat fungovat. Jak trapné by bylo se připlazit k bratrovi s tím, že mu rozbil snoubenku. Když nad tím tak přemýšlel, znělo to divněji, než čekal.

Proto se obzvlášť soustředil, když podle jejích plánů vytahoval jednotlivé čipy.

A v tom cosi někde zajiskřilo a Marinette vydala divný zvuk.

,,Jsi v pořádku?"

,,A-ano." Její hlas v pořádku nezněl. Adrienovi zatrnulo. Už teď něco pokazil.

,,Měl jsem tě vypnout, co?"

,,Jo. To jsi asi měl."

,,Sakra!" zaklel. Ovšem hned mu myšlenky vystřádal fakt, že vytáhnutím čipů se Marinettino chováni vážně měnilo. Těch čipů našel v její hlavě spousty a jak zjišťoval i z plánů, které nebyly tak přesné, jak si přál, měla víc vlastností, než se zdálo. Brzo pochopil, že Felix z ní mohl jedním povelem udělat takovou osobu, jakou z ní chtěl mít, ale po většinu času z ní chtěl mít milou, oddanou partnerku.

To Adriena navzdory zvyklosti na bratrovy zvrácenosti, dost překvapilo.

Lehce našel čipy, kterých se chtěl zbavit. Nejradši by je jenom přepsal ke své potřebě, nechtěl je vyloženě vyndávat, protože nevěděl, co to s Mari udělá, ale neměl jak a tak daleko jeho znalosti ani nesahaly. Když víko zase zaklapl, zašrouboval a zahrnul vlasy, oddychl si.

,,Něco je jinak."

,,Jo, to je dost možný. Jseš v pohodě?"

Dívka se na něj otočila, oči plné zmatení z přepsání dosavadního chování. ,,Jo. Asi jo."

Hodil si na záda batoh, připraven pokračovat. ,,Takže už nechceš jít za Felixem?"

,,Kdo je Felix?"