Ještě viděl za Eiffelovou věží zapadat slunce, když se vkradl do pracovny. Přivítalo ho všudy přítomné dřevo buku a až moc kůže. Další známka bratrovy zvrácenosti. Žaluzie nebyly stažené a tak poslední paprsky dne svítily Adrienovi na cestu.

Věděl, že Felix nic nezamyká. Vždyť ani neměl proč, spolehlivost bezpečnostního systému byla až 99.9% a žil jenom se svojí věrnou, vycvičenou snoubenkou a idiotským bratrem dobrým tak na titulní stránky časáků.

Hned otevřel šuplík po šuplíku a zběžně všudypřítomné papíry zkontroloval. Když nenašel, co hledal, jel druhé kolo. Nic.

Proto zkusil vitrínu s všemočnými soškami. U některých až zapochyboval o jejich estetickém účelu. S nechutí skleněné dveře otevřel, když strnul.

Za dveřmi se ozvaly kroky, zpod dveří sem šlo světlo. ,,Adriene? Jdeme s Felixem už spát, tak dobrou noc."

,,Jasně, dobrou!" zahulákal a doufal, že ho dál hledat nebude. Když se kroky vzdálily a světlo zhaslo, oddychl si.

Další úlevou mu byly zohýbané papíry s hrubými i složitějšími náčrty ženského těla. Našel je.

Ještě se chvilku v bratrově pracovně zdržel a až padla naprostá tma, vrátil se do pokoje, kde čekal na půlnoc.

---

,,Psst! Marinette, vstávej." Do ztemnělého pokoje dopadal svit měsíce. Jeho bratr si šťastně oddychoval v posteli u zdi mramorového pokoje s prosklenou zdí. Jeho pokoj se až nápadně podobal Adrienovu, jen byl upjatější a nudnější.

Stál nad postelí z druhé strany, kde spala Marinette. Přestože spánek nepotřebovala díky jejímu mechanicky dobíjícímu se jádru, uměla se na povel vypnout a předstírat spánek. Adriena to vždy trochu děsilo. Ale musel uznat, že spaní vedle spuštěného androida by bylo děsivější.

Spala na boku, jednu ruku pod hlavou a druhou na peřině. I v tom šeru viděl stopy po sváře, kde jí bratr dneska odpoledne připevnil novou ruku. Na přisváření jednoho prstu po druhém byl příliš líný.

Stejně jako člověk oddychovala, skoro ve stejném rytmu jako Felix, vlasy rozházené po polštáři. Na povel vstání se měla opět zapnout, ale očividně ho její sluchové rozhraní nezaznamenalo.

,,Marinette! Vstávej!" nahnul se ještě blíže k jejímu uchu. Batoh na zádech ho při tom málem převážil.

Tentokrát to fungovalo. Ozvalo se jemné zabzučení, jak se mechanismy v její hlavě daly do chodu a modré oči se dokořán otevřely. Koutky se jí rozjely do úsměvu. ,,Dobré ráno, Adriene!"

Adrien sykl a pozorně sledoval bratra. Mluvila moc hlasitě. Ani ji neopravil, že ještě není ráno, jen s ukazováčkem na rtech se díval, jak se Felix přetočil na druhý bok, zády k nim.

,,Pojď Mari, musíme pryč," pomohl jí z postele. Automaticky se natáhla po stužkách na nočním stolku a dala se do tvoření jejích běžných culíčků. Adrien potlačil vzdych, na tohle neměli čas.

Až moc se bál, že se Felix každou chvíli probudí. Kdyby zjistil, co teď jeho malý, neschopný bratříček dělá, skončil by malý bráška na ulici. A Marinette opět v jeho vlastnictví.

,,Co se děje Adriene? Jsi takový rozrušený," zeptala se ho. Její noční košile se jí vlnila kolem kolen, černý znak s vyšitým M a několika sakurami svítil na růžovém podkladu. Jednu ramínko jí při spaní sklouzlo a akorát jí přidalo na obvyklém, nevinném vystupování. Kdo by řekl, že je to zatykací mašina, chytající zločince po celé Paříži.

A proto se na ní nedokázal zlobit za to, že zase mluvila příliš nahlas. Znervózňovalo ho to, ale zároveň nedokázal odtrhnout oči od jejího úsměvu, stejně smějících se očí a stále rozcuchaných, přestože sepnutých vlasů.

,,Běž se obléct do koupelny, ale rychle."

,,Kam jdeme? Mám vzbudit Felixe?"

,,Ne!" okamžitě si přikryl pusu dlaněmi, ohlédl se po bratrovi. Ten něco zamulal ve spánku.

,,Musí vědět, kam jdeme."

Další z jejích programů, pomyslel si Adrien, vzorná snoubenka, která nedá bez svého snoubence ani ránu. Tenhle vlastnostní čip vyřadí jako první. Měl batoh plný bratrova nářadí a nějakých součástek. Byl na jejich výpravu připravený.

Netrpělivě podupával nohou, když se Marinette převlékala. Teoreticky by její naprogramování mohl upravit už teď, ale chtěl opustit dům co nejdříve. Ještě netušil, kam půjdou, ale věděl, že musí pryč. S penězi, které Felixovi šlohnul z účtu, jistě přežijí pár dní v motelu někde za městem. Nebál se, že si Felix úbytku na účtě všimne, na to měl peněz dost a utrácel je pořád.

Čeho se bál, že si všimne, byl chybějící prsten, který sebral z jeho nočního stolku. A samozřejmě absence jeho snoubenky, to hlavně.

,,Už jsi, Mari?" zašeptal směrem ke dveřím koupelny. Slyšel za nimi šustění oblečení, ale žádná odezva. To mu nahnalo strach. Co když se jí něco stane? V obyčejné koupelně? Navíc stále zvažoval, jestli ji nemá upravit nastavení ještě tady. Nechtěl poslouchat chvalozpěvy o jeho bratrovi, když budou utíkat. A navíc se bál, jak velký bude klást odpor až zjistí, že se vzepřela Felixovi.

Když ani po další otázce nepřišla odpověď, trochu zašupovací dveře odtáhl, aby ji zkontroloval. A okamžitě dveře s až moc hlasitými zabouchnutím zavřel, v obličeji úplně rudý.

Tak ji bude muset přeprogramovat až pak.

------------------

Výprava začíná!

Všem děkuju za názory a za přečtení.

Vaše LucyX ♥