Výtah byl z důvodu evakuace vyřazen z provozu. To mohl čekat. Přestal bušit do tlačítka pro jeho přivolání a zvolil zbývající možnost. Schody. Luku měl opět v závěsu. Něco za ním křičel o nebezpečí, ale neposlouchal ho.

Třetí patro, čtvrté, páté. U šestého mu docházel dech, opíral se o zábradlí a každou chvíli se lámal v pase, aby dech popadl. V boku ho šíleně píchalo a plíce pálily. Když zastavil na dalším mezipatře, konečně uviděl křídlové dveře vedoucí na střechu. Vzal za kliku a vrazil do nich ramenem.

Viděl jí tam. Ležela na boku, zády k nim. V roztženém rameni, boku a stehně jí jiskřila elektřina a nespočet odřenin odhalovaly kov pod umělou kůží. Z obleku zbyly cáry, které jen tak tak zakrývaly její tělo. Stužky jí ve vlasech zůstaly zamotané, ale po úhledných culíčcích ani památky. Adrien zapomněl dýchat, když ji viděl, potřeboval od Luky bochnout do ramene, aby se vzapamtoval.

Když doběhli k ní a skrčili se před dalším výbuchem nedaleké budovy, opatrně ji za jiskřící rameno vzal a otočil k sobě. Její tvář byla od špíny a sazí, místy taky odřená. Věděl, že být živá bytost, nepřežila by to.

,,Marinette? Slyšíš nás?"

Další výbuch, v němž jeho otázka zanikla. Její zvukové rozhraní jí ale zachytilo, pomalu, cukavým pohybem otevřela oči. ,,L-luko, kdo to je?"

To Adriena ranilo. Úplně zapomněl, že si ho nebude pamatovat. Ústa se mu zkroutila do grimasy, jak se snažil bolest na hrudi ignorovat. A zároveň potlačoval vztek vůči Lukovi, že si ho Mari pamatuje. On za to však nemohl.

Mohl za to ten, kdo právě skákal kolem poslední stojící budovy a hledal zločince.

,,Detransformuj se, bude ti líp."

,,Neuškodí jí to spíš?" Luka se dlaněmi opíral o pokrčený kolena a skláněl se nad nima. Adrien opatrně vzal dívčinu hlavu do dlaní. Prstem přejel po odřenině na čele, až mu rukou prostoupil kovový chlad.

,,Tikki, teček dost," zamumlala tak slabě, že to nedolehlo k uším nikoho z přítomných, a přesto k té správné osobě. Té správné potvůrce. Tikki vyletěla z náušnic, značně rozrušená vývojem událostí.

Okamžitě se k dívce vrhla, ohledávala všechna zranění. To už ale Adrien náučnice sundával a sám si je nasazoval. Děkoval své modelingové kariéře za propíchnuté uši.

,,Co se chystáš udělat? Odskákat s ní někam? Nebo jít po Felixovi?"

,,Tikki, tečky." Červená zář se mu zdála cizí, mnohem cizejší než zelená. Ovšem cítil se sebevědoměji s jojem než s tyčí, což by nečekal.

,,Jo, přesně to." Opatrně položil Marinettinu hlavu na beton. ,,Pohlídej ji."

,,Dobře, ale jak ho chceš-"

Nedopověděl, protože šokem pusu zaklapl. Jeho pohled mířil někam za Adriena. Ani jeden si nevšimli, že výbuchy ustaly, že v dálce jsou slyšet jen houkačky policejních aut.

Tichý dopad na střechu, téměř neslyšný, jak dopad kočky. Jen cvaknutí drápků o beton. Příchozí se narovnal, ozvalo se zapípání prstenu.

,,Vrať to mirákulum."