Noční stolek se proletěl vzduchem a jistě by Felixe trefil přímo do hlavy, kdyby se před ním nezjevil želví štít. I liščí hrdinka v okamžiku zareagovala a vyběhla vstříc Adrienovi.

Ten zpanikařil. Alya byla vždycky jako jeho starší sestra nebo super teta. Moc dobře věděl, jako umí dát ránu, když chce. Rozmáchl se tyčí po jejích nohách, ve strachu aby jí neublížil, ale jakmile se dotkl jejího kolene, rozpustila se. Iluze.

A zpoza té iluze vyskočila ta pravá, načež ucítil bolest v zátýlku, jak mu dala flétnou pohlavek.

,,Nešetři ho," ozval se Felix, přebírající si bezvládnou Marinette do náruče. ,,Jestli chce bojovat, dej mu boj. Třeba se poučí."

Všichni v místnosti ho měli za malé děcko. Za malého kluka, co zlobil, co utekl z domova, co se vzpíral autoritám. On s nimi bojovat nechtěl, Renu Rouge a Carapace znal od dětství. Jenže bratrovy rozkazy ho tak popudily, že přestal nad jejich přátelstvím přemýšlet.

Aniž by si to uvědomoval, prskal jak kočka, cenil ostré zuby a hlavně zelenýma očima zaostřoval přes skupinu lidí na bezbranného bratra.

Viděl, co se stane, jako by snad byl jasnovidec. Přijede domů, v mžiku jí vrátí všechny čipy a vymaže vzpomínky. Udělá to, co udělal on - vymaže jeho jméno z databáze. Marinette si na včerejšek ani nevzpomene a Adriena nikde hledat nebude. A ještě jí určitě nalže takové věci, že ten prázdný klučičí pokoj v patře je připraven pro jejich budoucího syna.

Jen z té představy, jak se mu jeho plány na šťastný život hroutí, se mu dělalo zle. Vhánělo mu to slzy do očí, ale marně si nalhával, že jde o slzy vzteku. Musel ho zastavit.

Teď nebo nikdy.

Svaly v těle se mu napnuly. Rena a Carapce už mu přestávali věnovat pozornost a radši se dívali po Felixovi, jestli zvládne odnést Mari do auta. Báli se zbytečně, jako vytrénovaný Chat a s dvěma dalšími hrdiny v závěsu by jí tam donesl i kdyby byl konec světa.

Oba však zůstávali u Adriena z jednoho jediného důvodu - prsten. Čekali jen, až to vzdá, detranformuje se a oni získají šperk pro jeho bratra.

A přestože to věděl, tak udělal tu nejhloupější věc, kterou mohl. Rozpálený do běla Felixovým jednáním pošeptal "Kočaklisma," a v dlani mu začala praskat černá energie. Před očima měl závoj slz a přitom rudo.

Nenechá Mari odnést. Nenechá jí vymazat vzpomínky. Nenechá ji opět umřít.

S hrdelním řevem se rozběhl napříč místností. Odrazil se od postele a ta ho se zapérováním poslala přímo tam, kam potřeboval. Viděl Felixův zděšený pohled, Marinettiny zavřené oči, jako by jen spala. Slyšel a cítil, jak se všichni hrdinové v místnosti vrhli k němu, aby ho zastavili.

Na jazyku se ozvala chuť vítězství. Teď se dotkne bratrovi hlavy a je po všem. O nic víc se starat nemusí. Jednalo se o vraždu a toho teď ani trochu nezajímalo. Chtěl jen dostat zpátky Marinette.

Jenže minul.

Jeho dlaň se zabořila do obrazovky televize, zajiskřila v ní elektřina a následně se rozpadla v prach. V dalším momentě se Adrienovi do břicha zakouslo ostří dračího meče a odhodilo ho zpátky na druhý konec pokoje.

S bolestným syknutím narazil do zdi, až se celý pokoj otřásl a následně na postel. Péra se mu zakousla do boku, ale ani to přes všechnu bolest necítil.

Hlava mu od nárazu třeštila, prsten pípal. Oba známý hrdinové stáli u postele, Felix s Marinette opouštěl místnost. ,,Počkejte a pak mu ho vezměte. Snad už nebude dělat problémy."

Jakmile to dořekl, začal se Adrienovi rozmazávat zrak, vše se točilo. Než se to uvědomil, obklopila ho tma.

A jediné co slyšel, bylo pípání prstenu.