Zase ten štiplavý kouř. Rozkašlal se, přičemž se přes uslzené oči snažil zahlédnout červený kostým hrdinky. Všude jen silný žár a nebezpečné plameny. Zanadával.

,,Ladybug? Ladybug!" snažil se překřičet praskající dřevo. Pak se na nějaká krycí, hrdinská jména vykašlal. ,,Marinette? Kde jsi?"

Když nezaslechl ani náznak odpovědi, sevřelo se mu hrdlo. Strčil si packu před obličej, jako by to snad trochu filtrovalo vzduch, který mu jde do plic. Vyběhl do dalšího patra.

A pak ji zahlédl. Její červený oblek v kouři svítil, ale splýval s ohnivými jazyky. Klečela na zemi, nohu zaklíněnou v prknech podlahy. ,,Mari!" zakřičel na ni a ona k němu zvedla hlavu. V obličeji ani náznak strachu o vlastní existenci. Tahala za nohu, snažila se ji násilým vyprostit, ale Adrien věděl, že to akorát způsobí škody.

,,Počkej, počkej..." už spíš šeptal, jak se k ní blížil. Proplétal se mezi plameny, jasně cítil, že jediné, co ho chrání před popáleninami, je oblek a o to si víc chránil spodní část obličeje, kam škrabožka nedosáhla.

Poklekl k ní a packama chytil jedno prkno. Třísky se mu snažily zahryznout do kůže, ale marně. S hlasitým zapraskáním se prkno uvolnilo. Marinette šťastně zahýbala nohou. V ten moment zahlédl, že se na jejím vážném, až chladném výrazu něco změnilo, skener v jejích očích ho ozářil a následně se mu vrhla kolem krku.

,,Chate! Tys to zvládl! Vidíš, nemuseli jsme to nechávat na jiných hrdinech."

,,Musíme pryč, pusť mě."

,,Všichni jsou zachráněni?"

,,Jo, jenom ty tu ještě strašíš. Mari, pojď." Jenže ona pořád klečela na zemi. Muselo se jednat o poruchu v systému. Adrien si v nedočkavosti a strachu promnul ruce, přičemž zavadil o prsten. Musí pryč.

,,Ale, co když tu ještě někdo je?"

,,Mari-"

,,Musíme to dotáhnout do konce, to vždycky říkáš, Chate."

,,Marinette-"

,,Třeba je tu ještě někdo, o kom nevíme, navíc bychom hasičům měli po-"

Přesně nad její hlavou zapraskal trám. Hlavní trám, který držel patra nad nimi. Plameny kolem nich se mihotaly, jak se do místnosti dostávala voda hasičských hadic. Bylo nadmíru jasné, že dům požár nevydrží, část se určitě zbortí.

A oni si v něm seděli na podlaze a uvažovali, jestli ještě někdo není uvnitř. Přitom jediní byli uvnitř oni.

Trám zapraskál ještě jednou a pak se zlomil. Adrien zaúpěl nad tím, že už tohle dneska jednou viděl. Ale tentokrát to nechtěl pokazit. Tentokrát šlo o někoho jemu blízkého.

Nemůže dopustit, aby se Mari něco stalo, když se jí snaží ochránit.

Přemýšlel. Co by udělal jeho bratr? Měl jen milisekudny na rozhodování. Možná ani to ne.

Zdálo se, že Mari zpozorovala, co se děje. Do tváře se jí vkradlo zděšení, které jí její program ani neměl dovolit. Jako hrdinka měla zůstat v klidu a hbitě zareagovat.

Neučinila tak.

O Adriena se pokoušela panika. Co má dělat? Co dělá hrdina? Co dělá jeho bratr? Nikdy by neřekl, že bude tak toužit po tom, aby znal bratra v tomhle víc, aby věděl, jak při záchraných misích přemýšlí.

A pak ho to trklo, další zapraskání jako by mu vlilo víc adrenalinu do žil a vnuklo jasnou vzpomínku na záznamy hrdinů ze zpráv.

Superschopnosti hrdinů přece nespočívaly jen v nějaké železné tyči a joju.

,,Kočaklizma!"

Neměl čas se zděsit nad tím, co se mu objevilo v ruce. Udělal několik kroků k stále klečící Marinette a ruku zvedl, oči pevně zavřené.

Slyšel trám padat. Cítil, jak se popel kolem nich zvedá nad průvanem, které jeho gravitační zrychlení způsobilo. Dokonce i cítil, jak se trám dotkl jeho ruky, ale nic víc.

Rozpadl se a snesl k sazím a popelu, oběma hrdinům do vlasů.

Z prstenu se ozvalo zapípání.