Jedné noci se opět stala ta zvláštní věc, že jsem se dostala do Lokiho snu. V tom snu jsem byla přímo v jeho hlavě a prožívala vše jeho očima, cítila jeho emoce, četla myšlenky, které se mu honily hlavou a nebyl to moc příjemný sen.

            Zdálo se mu, jak stojí na duhovém mostě zvaném Bifröst, sleduje zářivý bílý paprsek, jež vystřelil z majestátní kupole za ním a už jen málo chybí k tomu, aby zničil Jötunheim, aby zametl potupné stopy svého původu, aby udělal dojem na otce a celou rodinu, aby konečně získal uznání, aby konečně nebyl tak sám. Ve svém srdci cítil jen prázdnotu, smutek, touhu po uznání, přátelství a lásce.

A kromě toho tam kdesi vzadu cítil, že je něco jinak. Ty sny, které se mu začínaly zdát, ho ještě více odcizovaly od ostatních. Viděl v nich malou světlovlasou holčičku, k níž z nějakého důvodu cítil hlubokou náklonnost. Viděl vojáky, jak ji odnášejí někam pryč a mohl si vykřičet plíce, aby ji nechali být. Nevěděl, co to má za souvislosti, netušil, proč se mu ty sny zdají den ze dne víc a víc. Nevěděl, proč v něm z ničeho nic klíčí agrese, která ho nutí říkat a dělat otřesné věci svým blízkým. Ale nedokázal to nikomu říct.

V tom snu tiše stál, pozoroval, jak svět, odkud pochází, pomalu olizují plameny a náhle viděl, jak se k němu po mostě žene jeho NEVLASTNÍ bratr Thor, křičí ať neblázní a zastaví to, ale on to nedokáže, v jeho nitru je tak prázdno. A v dalším okamžiku spolu bojují, cosi temného v jeho nitru křičí „Nepřestávej, pokoř ho, poraz ho, zaslouží si trpět!“ a nějaká jiná slabší část, ta původní část se chabě brání, až je téměř neslyšitelná. A zůstává jen agresivní rudá mlha, v níž se ztrácí...

V ten moment se sen přetrhl a já tak poznala, že je Loki vzhůru, proto jsem se přinutila probudit také. Otevřela jsem oči a pohlédla na něj. Zamlkle ležel na boku a díval se na mě smutnýma ospalýma očima plnýma bolesti, připadal mi v té chvíli malý a ztracený. Jako ten kluk tenkrát v našem parku. Za okny byla ještě tma, ale podle světlajícího obzoru bylo jasné, že noc spěje k ránu. Neodolala jsem a pohladila jsem Lokiho po tváři. Sevřel mou ruku v levé dlani a přidržel si ji u obličeje.

„Neboj se... tahle doba je už určitě pryč,“ řekla jsem mu a on se smutně pousmál, vzal mou ruku do obou dlaní a velmi něžně políbil moje zápěstí. Zatajila jsem dech – tohle nikdy předtím neudělal. Prvotní touha mu ruku vytrhnout polevila, když mě jemně pohladil po paži a mým tělem se rozlil zvláštní spokojený pocit.

„Ty jsi byla v mém snu?“ zeptal se tiše a já přikývla. „Ale bylo to jiné než dřív. Teď jsem byla ty. Stejně jako když jsi měl ty halucinace,“ vysvětlila jsem. Dlouho bylo ticho. „Prožila jsi se mnou moje největší chyby,“ řekl po chvíli a zase bylo nadlouho ticho. „Viděla jsi, co jsem prováděl všem těm nevinným. Ublížil jsem ti. A tys mi odpustila?“ uvědomil si a já na chvíli nevěděla, co říct.

„Neříkám, že jsem ti odpustila. Jen.... každý má právo na druhou šanci a na ospravedlnění se,“ řekla jsem a on na mě nevěřícně mlčky zíral.

„Jsi jediná bytost, která mě nezavrhla,“ odvětil potom.

„Možná proto, že jsme spoutaní,“ řekla jsem s mírným úsměvem. Loki se zvedl na posteli a přisunul se blíž ke mně. Zabořila jsem mu ruku do těch hebkých černých vlasů a on tiše vydechl, tak jako pokaždé, když jsem se ho takhle dotkla.

Loki najednou zrušil i tu malou vzdálenost, kterou jsme leželi od sebe a přitiskl se ke mně. Pohladil mou tvář, zlehka, něžně, stejně jako tenkrát v kuchyni, rty pootevřené, v očích se mu zračilo očekávání já to opět nezvládla. Odstrčila jsem ho a odsunula se o kousek pryč.

„Promiň... já to nedokážu,“ řekla jsem smutně a odvrátila se od něj. Zatvářil se zmateně a zklamaně.

„A co tedy všechny ty dny a noci předtím? Ty naše hry na doteky?“ zeptal se nechápavě.

„Já.... nevím jestli se s tebou můžu líbat. Ještě je brzy,“ řekla jsem posmutněle, zmatená ve svých citech. Pořád jsem kdesi vzadu cítila nejistotu a strach. Strach z toho, že když mu dám znovu volné pole, využije toho. Vyhovovalo mi být ten, kdo dělá první krok, nikoli obráceně.

„Ale kdy nebude brzy?“ zeptal se a mně přišlo, že vůbec nic nechápe. Chlapi!

„Jak to mám vědět?“ vyjela jsem na něj vytočeně. „Já jenom vím, že prostě potřebuju čas,“ povzdechla jsem si a on se mnou.

„S jinými ses dřív ale líbala,“ řekl z ničeho nic nelogicky , v hlase žárlivý podtón a to mě pořádně dopálilo. „To není tvoje věc,“ řekla jsem a posadila se na posteli. Po dlouhé době se Loki znovu zamračil.

„Tak proč nemůžeš se mnou?“ zeptal se a naštval mě ještě víc. A pak se mi někdo diví, že s chlapy celý život nechci nic mít. „Protože ti před tebou, se kterými jsem se líbala, mě měsíc a půl v kuse neznásilňovali!“ zaječela jsem a vyskočila z postele jako na pružině.

„To byla rána pod pás,“ vymáčkl ze sebe a já se na něj cynicky ušklíbla. „Ne. To je totiž objektivní pravda!“ vřískla jsem, popadla polštář a deku a odebrala se k pohovce, která už dlouhé noci zela prázdnotou. „Kam jdeš?“ položil Loki další připitomělou otázku a já jen zasupěla vzteky.

„Jdu si lehnout jinam, nevidíš?“ řekla jsem, hodila lůžkoviny na gauč a naštvaně se do nich zachumlala. Naštěstí už potom neřekl nic.

---

            Dlouho poté jsme kolem sebe chodili po špičkách – ta zvláštní noc, kdy se mě pokusil políbit, mezi námi stála jako bariéra. Po dlouhé době jsme každý trávil svůj čas sám - já se chodila učit kouzla do zahrady, on mizel do zbrojnice, kde trénoval vrhání nožů a další jeho oblíbené techniky. Jedli jsme každý sám, stranili jsme se jeden druhého.

Možná se Loki rozhodl mi dát čas, abych se zorientovala ve svých myšlenkách, možná to vzal jako konečné odmítnutí a rozhodl se přestat to zkoušet. Určitě měl také svou hrdost, mohlo ho přestat bavit zacházet se mnou jako s drahým porcelánem nebo se doprošovat. Někdy dokonce chodil spát v pozdější dobu než já a přestal vyhledávat fyzický kontakt – někdy ke mně spával i zády, což byl v porovnání s předchozími dny velký nezvyk. Jindy zase spal v úplně jiné místnosti a během těch nocí jsem spala velmi neklidně a lehce.

            Zjistila jsem, že bez jeho přítomnosti se cítím zvláštně nesvá, nervózní a podrážděná, že bez něj se necítím KOMPLETNÍ, jak kdyby nějaká část mě fyzicky chyběla a já bez ní nemohla být. Jednu noc, kdy jsem se uložila ke spánku – bylo už poměrně pozdě a Loki se ještě neobjevil, se vrátily moje noční můry. Tedy jedna, kterou jsem ještě neznala. Ale byla živá, odporná, děsivá a dechberoucí.

            Zdálo se mi o těch okamžicích, které se udály poté, co mě Ásgardští vojáci odnesli ze zahrady. Všechno to bylo tak živé, jak kdyby to bylo včera – najednou se všechny ty pocity, zastrčené kdesi v nejtemnějších hlubinách mého podvědomí, vrátily.

Najednou jsem zase byla tou čtyřletou dívkou, kterou tři dospělí muži pohodili do temného sklepení bez oken, osvětleného jen několika loučemi, strhali z ní šaty a střídali se na ní, dokud nebyla schopná nic, než odevzdaně ležet a plakat tak, až byly její oči rudé, napuchlé a unavené, krk stažený a hlasivky ochraptělé od dlouhých hodin křiku a pláče. Najednou jsem znovu cítila napřed tu šílenou hrůzu, ten neuvěřitelný odpor při jejich dotecích na mém těle, tu strašlivou, nesnesitelnou bolest a utrpení, když do mého absolutně nezralého těla hrubě pronikali, nepochopení, zmatek, strach a později tupou odevzdanost a myšlenku na smrt.

Plakala jsem tak usedavě, hlasitě a hystericky, až mi to bralo dech. Moje tělo se téměř bolestivě otřásalo prudkými vzlyky a přesto, že jsem se ze všech sil snažila probudit, sen se mi pořád dral zpět do mysli a nechtěl se mě pustit. Pak jsem najednou ucítila jak mnou někdo prudce třese.

„Niamh, probuď se, prosím!“ uslyšela jsem, ještě než jsem plně otevřela oči. „Niamh, je to jenom sen, probuď se!“ Ten hlas byl tak známý a uklidňující.

            Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl Loki. Jeho obličej byl víc než ustaraný. Byl zdrcený. Smutný. Otřesený. Prudce jsem se nadechla, sevřený krk konečně trochu povolil. Bez váhání jsem obemkla obě paže kolem Lokiho hrudníku a přitiskla se k němu tak těsně, že kdyby byl smrtelný, už by určitě praskala žebra. Velkým překvapením pro mě bylo, jak velký pocit klidu a bezpečí ve mně jeho blízkost vyvolala.

„Doteď jsem nevěděl, co jsi přesně prožila. Ale tohle.... je ještě horší, než co jsem si vůbec dovedl představit,“ řekl Loki přidušeně, objal mě a co nejpevněji držel. Jedna z jeho dlaní mě začala pomalu, jemně hladit po vlasech a já zaznamenala, jak moc je to příjemné a uklidňující. Mé křečovité vzlyky se pomalu uklidnily a mé tělo mu zmalátnělo v náručí.

„Byl jsi v mém snu?“ zeptala jsem se tiše a on přikývnul. „Učil jsem se zacházet s chladnými meči.... a najednou jsem byl ve tvé hlavě. Hned jsem běžel sem,“ vysvětlil a nepřestával mě hladit jednou rukou po vlasech a druhou po zádech.

„Už nikdy mě nenechávej usínat samotnou, rozumíš?“ vzlykla jsem a on na okamžik překvapeně strnul, než křečovitě přikývnul. „Až když jsi každý den na tak dlouho mizel a vyhýbal se mi, došlo mi, jak hrozně mi tvoje přítomnost chybí. Nevím proč, ale je to tak,“ kňučela jsem jako malá holka a on mě dál houpal v náručí a mlčel.

„Možná proto, že jsme spoutaní?“ nadhodil s lehkým náznakem úsměvu a já se musela usmát s ním. „Půjdeme spát?“ navrhl a já přikývla.

„Budeš tady se mnou?“ zeptala jsem se nejistě a on přikývnul. „Už tě nikdy nenechám samotnou. Budu hlídat tvoje klidné spaní,“ řekl, opatrně mě položil zpět na matraci, přetáhl přese mě deku a přitulil se ke mně. Objala jsem ho paží a během pár vteřin jsem byla v Morfeově náruči. Nezdálo se mi už vůbec nic.

---

            Když jsem se probudila, Loki ještě spal. Ležel na zádech, nohy zamotané v přikrývce a jeho nahý hrudník byl ozářen měkkým slunečním světlem pronikajícím do ložnice skrz nedbale zatažené závěsy. Vlasy měl rozhozené po polštáři kolem hlavy, jeho oční víčka se ve spánku jemně chvěla a na naprosto uvolněné tváři měl mírný náznak úsměvu. Kéž bych teď mohla vidět, co se mu zdá, napadlo mě – a v ten moment jsem v jeho snu opět byla.

            A co jsem viděla, mi téměř vyrazilo dech. Zdálo se mu totiž, jak se prochází po pláži, na sobě bílou hedvábnou tuniku a černé kalhoty s nohavicemi ohrnutými do půli lýtek, brodí se v bílém písku a nohy mu omývá voda. Právě vychází slunce, jemný větřík si pohrává s jeho vlasy a on je dokonale šťastný.

            Najednou zvedne hlavu, jeho tvář se rozzáří úsměvem nad příjemnou vzpomínkou, proto vezme do ruky boty povalující se v písku a vydá se k nízkému bílému domu v rohu pláže. Vejde na terasu, oklepe si písek z chodidel a širokými atriovými dveřmi vejde do prostorné, světle zařízené místnosti, která je zároveň obývacím pokojem a ložnicí. Na jedné straně světlá pohovka, na zdi velký krb, všude kolem ve vázách spousta květin a v čele místnosti obrovská světlá postel a v ní.... JÁ. Na sobě mám tu šedivou infantilní košilku s Pusheen kočičkami, již jsem měla na sobě v onom prvním společném snu – odehrávajícím se přímo na tomto místě, ovšem tento sen byl diametrálně odlišný od toho původního.

            Loki v něm došel až k posteli, kde jsem spala, posadil se na její okraj a chvíli s úsměvem pozoroval, jak spím. Potom se ke mně naklonil, jemně mě pohladil po tváři a já pomalu otevřela oči.

„Miluju tě, lásko,“ řekl mi a jemně, krásně, nádherně mě políbil, až jsem skoro zapomněla, že je to jenom sen – jeho sen.

            Násilím jsem se vrátila zpět do reality – a sledovala ho jak dál klidně spí a ze spánku se usmívá a byla naprosto v šoku. V tom snu řekl, že mě miluje. Myslí to tak i doopravdy? Najednou jsem měla hlavu plnou myšlenek. Zběsile vířily a nedaly se zastavit. Může tenhle sobecký arogantní frajer milovat někoho jiného než sebe? Také mě velice překvapovalo, jak snadno jsem se najednou dostala do jeho podvědomí, takhle na povel to předtím nešlo. Na kouzlu, jež nás k sobě poutalo, se doopravdy něco měnilo, jen jsem nedokázala říct, jestli je to ten správný směr vývoje.

            Najednou však Loki otevřel oči – tak jasně modré, hluboké a tak plné citu, že mi to na chvíli téměř vzalo dech. Když viděl, že se na něj dívám, usmál se a protáhl se na posteli jako kočka. Dívala jsem se na něj a netušila co říct, co dělat, jenom jsem seděla a dívala se – a on můj upřený pohled opětoval. Potom se posadil – ani jeden z nás nepotřeboval mluvit. Přisedla jsem si k němu a pohladila ho po tváři, utopená v modři jeho pohledu.

            Přejela jsem palcem po jeho rtech, až je pootevřel, ucítila jsem lehký, horký dech a potom jsem se jemně dotkla svými rty těch jeho. Ucítila jsem, jak Lokiho tělo na okamžik strnulo, zvedl ruce, nejspíš aby se mě dotkl, ale potom je položil zpět na přikrývku, jako by se bál, že mě vyplaší, když na mě sáhne.

            Něžně jsem přejela svými rty po jeho, horký dech se zrychlil, Loki zavřel oči a tichoučký vzdech opustil jeho hrdlo. Na okamžik jsem se odtáhla, abych se přesvědčila, jaký  účinek to na něj má  - a byl to pohled jako nic na světě. Bůh chaosu a lží seděl na posteli, ruce křečovitě zaťaté do peřiny, až mu zbělely klouby na rukou, lehce se třásl – trochu očekáváním, trochu vzrušením, oči zavřené, celé tělo napjaté.

            Obkročmo jsem si mu vlezla na klín – tak jako tehdy na terase – teď to bylo ale jiné. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a znovu ho jemně políbila na ústa – tentokrát o něco náruživěji –  krátký elektrizující dotek zrychlil i můj dech. Potom jsem pootevřela rty a jemně jazykem přejela přes jeho spodní ret, potom horní – tiše zaúpěl, ale ani se nehnul – seděl dál jako u zubaře. Protože jsem mu seděla v klíně, nemusela jsem ani moc uvažovat nad tím, jestli to s ním něco dělá. Cítila jsem to totiž naprosto bezpečně.

            Pak jsem se znovu na chvíli odtáhla. Pořád měl zavřené oči a jeho víčka se jemně třásla. „Loki?“ zašeptala jsem tiše. Otevřel oči a podíval se na mě. „Polib mě,“ řekla jsem a jeho oči se na okamžik rozšířily překvapením. Potom pomalu a váhavě zvedl ruce, aby mi jednou zajel zezadu do vlasů a druhou velmi opatrně položil na moje záda v úrovni pasu. Potom přitiskl svoje rty k mým.

            Bylo to jako zásah bleskem – magie mezi námi jen zajiskřila. Přitiskli jsme se k sobě tak těsně, jako by to mělo být naposledy, naše ústa se do sebe vzájemně hladově vpila, naše jazyky se propletly a vzrušení se rozlilo mým tělem s takovou intenzitou jako nikdy ne. Všechny polibky, které mi kdykoli předtím někdo věnoval, byly odvarem slabým jako třikrát vylouhovaný čaj, ve srovnání s tímhle.

            Líbali jsme se dlouho, něžně i divoce, hladově, trochu zoufale a trochu ostýchavě, v těsném objetí a jiskřičky magie kolem nás tančily tak intenzivně, že to bylo vidět. Líbali jsme se tak dlouho a krásně, že jsme oba ztratili pojem o čase, líbali jsme se napřed vsedě, potom vleže tak, že já skončila nad ním a opírala se dlaněmi vedle jeho ramen, potom na boku  a nakonec i tak, že Loki se skláněl nade mnou, hladil mě po tvářích a ve vlasech, šimral konečky prstů na krku a ramenou, jeho dlouhé vlasy mě lechtaly na tváři a líbal mě tak nádherně a něžně, že jsem se nedovedla ubránit tichým vzdechům slasti.

            Bylo to až za hodně dlouho, kdy jsme s líbáním přestali, zadýchaní, vzrušení, rty zrůžovělé, horké a napjaté, padli jsme vedle sebe na postel a tiše oddechovali, Loki se ke mně naklonil, zabořil prsty do mých vlasů a druhou rukou mě hladil po tváři, v očích jen něhu a tolik citu, že se tomu téměř nedalo uvěřit. Dívala jsem se do těch očí, chtěla něco říct, ale nebyla jsem schopná konstruktivně myslet, natož vůbec otevřít pusu a formulovat věty.

            Chtěla jsem mu říct, že jsem byla v jeho snu, že jsem slyšela to vyznání, chtěla jsem se zeptat, jak to myslel, jestli sen odráží realitu, ale nedokázala jsem to. Šťastně jsem se k němu přitulila a jeho horké žádostivé rty znovu našly mé. Tohle bude dlouhý den.

---

Pokračování příště...