Další dny byly podobné. Loki úzkostlivě dodržoval, co slíbil: Nedotýkal se mě a nechal mě, ať se dotýkám jeho. Byla jsem překvapená, jak ho všechny ty nevinné doteky vyvádějí z míry – bylo to jako kdyby všechno prožíval znovu úplně poprvé. Jednou mu z ruky vyklouzl šálek s kávou, když jsem ho jen tak lehce pohladila po ruce, podruhé se praštil loktem o rám dveří do koupelny, když jsme se v nich míjeli a já zlehka přejela dlaní po jeho nahé hrudi a těch případů bylo nepočítaně. A ačkoli jsem se bránila, byli jsme si každým dnem čím dál bližší.

            Od onoho dne, kdy se nechal připoutat k posteli, aby mi dokázal, že mi od něj nic nehrozí, jsme spali společně v jedné posteli – koneckonců byla obrovská, klidně by se na ní vyspali tři lidi a ani by se nepokopali. I tady se Loki pečlivě snažil nedostat příliš blízko, ničím mě nevyděsit. Každý večer jsme usínali na boku tvářemi k sobě, mezi námi téměř metr místa a dívali jsme se na sebe. Dokola jsem každý večer tiše pozorovala jeho pohlednou tvář,  s hypnotickýma modrýma očima, které se opakovaně vpíjely do mých a přemýšlela, jak moc je najednou jiný. Ony přísné arogantní rysy z jeho obličeje zmizely, stejně tak se navždy ztratil onen násilnický lesk v jeho očích. Byla jsem určitě po dlouhé době první člověk, který ho spatřil takového, jako býval dřív.

Často, když jsem se probouzela, byl Loki už vzhůru a díval se na mě pohledem, jakým lidé obdivují nějaký neuvěřitelně dokonalý umělecký artefakt a když jsem ho přistihla, odvracel zrak. Jednoho rána jsem se však probudila dřív než on se zvláštním nutkáním. Zdál se mi po dlouhé době totiž sen – a nebyla to noční můra, byť mě ten sen trochu roztesknil. Zdálo se mi o tom, že tetuji. Že znovu držím v ruce černý, důvěrně známý malý strojek, který se rozpřede, kdykoli si přeju a zanechává po sobě trvalou památku v něčí kůži. Chybělo mi to. Chybělo mi to jako nic víc na světě.

Odhodila jsem přikrývku a opatrně, abych nevzbudila Lokiho, který ležel v posteli na zádech, tiše oddychoval a časně ranní paprsky slunce dopadaly na bledou kůži jeho hrudníku skrz nedbale zatažené závěsy, jsem se vyplížila z postele. Bylo ještě hodně brzy, slunce se sotva vyhouplo nad obzor, proto jsem se tiše vydala na terasu, kde na zahradním stolku ležela rozečtená nemalá hromada tlustých kouzelných příruček. Je načase pokročit dál...

Poměrně dlouho mi trvalo, než jsem našla,  co vlastně hledám a následně bylo poměrně složité celé to kouzlo pochopit. Vyčarovat pár kusů oděvu a potravin na základě toho, co jsem si pamatovala, mi nezabralo tolik, jako přivolat reálnou existující věc z jiného světa a přenést ji sem. Přišlo mi totiž nemyslitelné vyčarovat si jakoukoli jinou tetovací pistoli, než tu mou existující. Tu mou, která opuštěně ležela ve studiu spolu s barvami a čekala, až ji znovu vezmu do ruky.

Zažrala jsem se do četby tak, až jsem úplně přeslechla a přehlédla Lokiho, který přišel na terasu a zvědavě se postavil za proutěnou zahradní lavici, na níž jsem seděla. „Co tu děláš?“ zeptal se a já sebou cukla div jsem nespadla z lavičky. Okamžitě předstoupil přede mě a zatvářil se omluvně.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen mě zajímalo, co tu provádíš,“ řekl a nejistě se usmál, potom se posadil na druhou stranu stolu do zahradního křesílka.

„Snažím se naučit přičarovat existující věc z Midgardu sem, ale nerozumím tomu návodu. Možná je to nepřesný překlad, nebo ještě neumím moc číst runy... každopádně to nejde,“ shrnula jsem své počínání s povzdechem. Loki se se zájmem naklonil nad knihu.

„A co chceš přičarovat?“ zeptal se.

„Tetovací pistoli. A barvy,“ odpověděla jsem prostě. Loki se zatvářil trochu zmateně. „Na co?“

„Na Midgardu jsem se tím živila. Myslím.... tetováním lidí,“ vysvětlila jsem. „No, tak nějak jsem doufala, že se tam jednou vrátím a budu v tom pokračovat,“ dodala jsem zamyšleně a všimla si náhlé změny ve výrazu Lokiho tváře. Zdálo se mi to, nebo ten výraz vypadal jako vyděšený?

„Zvláštní povolání,“ poznamenal. „Vy se na Ásgardu nedáváte tetovat?“ zeptala jsem se. Tohle mě opravdu zajímalo. „Ale to ano.... Třeba vojáci, když přijdou z úspěšné bitvy nebo léčitelé, kouzelníci a podobně. Jen to není tak obvyklé,“ řekl Loki na vysvětlenou.

„Vidíš, jsi kouzelník, takže bys ho klidně mohl mít,“ napadlo mě. Lehce se pousmál a dlouho si mě beze slov prohlížel. „Ty sama jich máš tolik.... chtěl bych vědět, co znamenají...“ přemýšlel nahlas a já se pousmála. „Možná ti to někdy vysvětlím....“

„Jaké to je?“ ptal se zvědavě a pohledem už asi posté mapoval moje paže pokryté nejrůznějšími obrázky. „Můžu tě někdy zkusit potetovat,“ navrhla jsem. „Až zvládnu rozlousknout tenhle návod,“ dodala jsem s povzdechem. Lokimu zvědavě zasvítily oči. „Pomůžu ti s tím... a potom mě klidně můžeš potetovat,“ řekl s úsměvem.

---

            S Lokiho pomocí se mi skutečně zanedlouho podařilo složité kouzlo rozlousknout a já tak mohla sedět na pohovce před krbem, šťastně tisknout v dlani důvěrně známý stroječek, který mi tak chyběl, láskyplně hladit lahvičky s barvami, po miliónté vzít do ruky zásobník s jehlami a představovat si všechny ty úžasné věci, které jsem vytvořila a vytvořím na sobě i na jiných...

            Loki seděl nervózně v křesle naproti mně, na sobě lehké bílé kalhoty, v nichž obvykle spával, a tvářil se jako při návštěvě zubaře. „Přiznej se, děláš to jen kvůli mně, abych měla radost,“ řekla jsem mu. Křečovitě zavrtěl hlavou. Poté, co jsme vyřešili problém s elektrickou energií, nutnou pro napájení strojku a nožního spínače – s magií je zkrátka možné vše, a co jsme vyzkoušeli, že strojek funguje jak má, přestal Loki téměř mluvit. Svatosvatě prohlásil, že se ode mě chce nechat potetovat, ale místo toho se tvářil spíš jak kdybych se mu chystala něco amputovat.

„Pamatuješ si na ten keř, pod kterým jsme se poprvé potkali?“ zeptal se Loki po chvíli mlčení tichým hlasem. Tiše jsem přikývla. Rostliny mě uchvacovaly skoro stejně jako zvířata. „Japonská vrba. Zrovna kvetla,“ odtušila jsem. Loki mi nesměle podal pravé předloktí a trochu sebou cuknul, když ucítil dotek mé dlaně. „Vytetuj mi větvičku té vrby. Sem,“ řekl a zhluboka se nadechl. Zůstala jsem na něj zírat jako u vytržení.

„Opravdu?“ zeptala jsem se nejistě, ale on tvrdohlavě přikývnul. „Opravdu. Nechci na tu chvíli už nikdy zapomenout,“ řekl mi a sklopil oči. „Dobře,“ řekla jsem tiše. „Bude lepší, když si tu ruku položíš přes stůl,“ poradila jsem mu a zatímco plnil můj úkol, připravila jsem si černou barvu do malého kalíšku a hned vedle sklenici s vodou.

„Máš nějaké přání ohledně barev, tvaru, velikosti a podobně?“ zeptala jsem se. „Nechám to na tobě,“ zavrtěl hlavou. „Dobře,“ odvětila jsem znovu, oběma nám trochu vyschlo v krku. Lokiho bledá paže ležela natažená přes stolek z tmavého dřeva a její majitel se na mě díval očima plnýma směsí obav a očekávání. „Napřed zkusím jednu tečku, abys věděl jaký je to pocit, ano?“ dotázala jsem se a on přikývnul. Znovu jsem uchopila jeho předloktí do dlaně, což vyvolalo jeho tichý povzdech, a namočila hrot strojku do kalíšku s černou barvou. Sešlápla jsem nožní spínač a strojek důvěrně zavrněl. Uslyšela jsem, jak se Loki zhluboka nadechl.

            Potom se jehla poprvé dotkla jeho kůže. Tiše vydechl a přivřel oči. „Dobrý?“ zeptala jsem se tiše a on beze slov křečovitě přikývnul. Pokračovala jsem. Dlouhá čára, potom další a další, pomalu a pečlivě jsem tvořila obrysy listů a květů, abych svému dílu mohla dávat postupně dokonalejší tvar. Loki se ani nehnul, oči hluboké a tmavé jako noční obloha a upřené na mě. Napětí by se dalo krájet. Když přišly na řadu tlustší čáry, utekl Lokimu ze rtů tichý povzdech. A po chvíli další. Zvedla jsem k němu pohled a trochu mě rozhodilo, že vypadal celkem vzrušený. Pohled lehce zastřený, rty pootevřené, na nich ztěžklý dech. Seděl na krajíčku křesla a celé jeho tělo bylo napjaté a v očekávání.

„Jsi masochista?“ vypadlo ze mě trochu nemístně a jeho to vykolejilo ještě víc. Ze rtů mu unikl tichý zvuk, něco mezi bolestným a slastným, ale neodpověděl. Dál mě hypnotizoval těmi svými studánkami a já soustředěně pokračovala v činnosti.

            Obrázek pomalu získával tvar, listy a jemné květy vystupovaly v odstínech černé a šedé z bledé kůže jeho předloktí a já se znovu po dlouhé době cítila živá. Nedělalo mi problém tetovat přímo spatra, bez předlohy, nebylo to zdaleka poprvé. Byla jsem to znovu já, znovu ve své kůži.

Jako další přišlo na řadu stínování, vyměnila jsem jediný hrot jehly za řadu droboučkých jehliček a schválně se zaměřila na okamžik, kdy se jehličky dotkly jeho kůže. Loki odvrátil hlavu a skousl si spodní ret, aby zabránil dalšímu stenu opustit jeho rty, ale marně. Jehličky se zarývaly do kůže a zanechávaly v ní trvalou stopu, Loki zakláněl hlavu a z jeho hrdla unikaly zvuky, které už se nedaly nazvat jinak než slastné.

            A já se přistihla, že mě baví způsobovat mu bolest, zvlášť když bylo evidentní, že se mu to navíc líbí. Úplně jsem ztratila pojem o čase, ale najednou bylo téměř hotovo, zbývalo jenom přidat trochu bílé, abych zvýraznila květy mezi větvičkami, Loki zrychleně dýchal a vyloženě nadsedal u každého tahu strojkem, z vlastní zkušenosti jsem věděla, že tetování bílou barvou bolí celkem dost. Zvedla jsem oči a vyhledala jeho, jehličky se zaryly a provedly další tah. Loki tiše zaúpěl, uhnul pohledem a nemohlo mi neujít, jak si rádoby nenápadně položil druhou rukou do klína polštář, o který se dosud opíral bokem.

            Nedokázala jsem skrýt úsměv. Ještě pár tahů, abych dovedla dílo k naprosté dokonalosti a potom stroječek utichnul. Položila jsem ho na stůl a naposledy jsem na něj vrhla téměř zamilovaný pohled doufajíc, že nebude zahálet moc dlouho. Potom jsem čerstvé tetování přetřela lehkou vrstvou vazelíny a zvedla oči k Lokimu, který seděl pořád jako na trní.

„Hotovo,“ řekla jsem chraptivě, což ho konečně probralo z horečnatého transu. Zvedl ruku a prohlížel si můj výtvor s téměř posvátným obdivem. Díval se dlouho, pečlivě a na tváři se mu rozhostil těžko popsatelný spokojený výraz.

„Děkuju,“ řekl tiše a natáhl ke mně přes stůl druhou ruku. Po dlouhém váhání a intenzivním vnitřním boji jsem natáhla tu svou a vložila ji do jeho dlaně. Nic ho nejspíš nemohlo zaskočit víc.  Chvíli strnule seděl, jako by se bál, že mě vystraší, když provede jakýkoli pohyb, ale po chvíli mi přeopatrně přejel bříškem palce po hřbetu ruky. Prvotní reflex byl se vytrhnout, ale jeho dotek najednou nebyl tak děsivý a zdaleka ne nepříjemný. Povzbuzen tím, že jsem neucukla, mě hladil po ruce dál, pohled utopený v mém.

„Promiň, Niamh. Za všechno. Jestli můžeš, promiň,“ řekl a to bylo vše, co pronesl za dalších pár hodin. Pár hodin, které jsme strávili sezením naproti sobě, držením se za ruce a naše oči mluvily beze slov.

---

            Po našem tetovacím odpoledni se všechno změnilo ještě víc. Od chvíle, kdy jsem mu dovolila, aby mě držel za ruku, se toužil držet za ruce každou volnou chvíli. Usínali jsme naproti sobě, držíce se za ruce a stejně jsme se i probouzeli. Chytal mě za ruce, když jsme seděli v zahradní lavičce a četli v kouzelných knihách, když jsme se procházeli po štěrkem vysypaných cestičkách v zahradě a když jsme společně pozorovali soumrak na břehu leknínového jezírka. Nikdo z nás se už však nikdy znovu nevydal zpět k onomu osudnému altánu.

            A něco dalšího mezi námi bylo jinak. Nedovedla jsem přestat myslet na jiskřivé erotické napětí mezi námi, když jsem ho tetovala. Loki nebyl první osobou, kterou evidentně vzrušila bolest při tetování, ale zjištění, že osobu, která dosud byla jen v pozici toho, kdo bolest přináší, vzrušuje bolest přijímat, bylo velice zajímavé a já si na to vzpomněla snad pokaždé, kdy jsem se zadívala na jeho čerstvé tetování.

            Seděli jsme spolu na terase, den se skláněl k večeru a my jako vždy trénovali nová kouzla. I Loki párkrát přiznal, že některá z nich neznal, takže to bylo veskrze obohacující pro nás oba. Trénovali jsme kouzla, jak oživovat rostliny a využívat danou skutečnost ve svůj prospěch, například coby ochranu nebo štít, jak vytvořit z živých rostlin nábytek či sochu, trénovali jsme to celý den a už jsem byla trochu unavená a roztěkaná.

            Nicméně Loki se dokonale vžil do role učitele a na moje tělesné pochody nebral ohled. Seděla jsem v zahradním křesle, na sobě černé legíny s průstřihy na bocích a obligátní bílé tílko, hlavu v dlaních, lokty opřené o stůl a zívala na celé kolo. Stmívalo se a on přede mě položil asi osmdesátou bílou růži. „Niamh, tak znovu. Jak vždycky říkala moje matka – dokud tohle nezvládneš, tak nebude večeře. Takže dokud ty tohle nezvládneš, tak nejdeme spát,“ řekl mi naoko přísně a usadil se na dřevěnou zahradní lavici naproti mně.

            Zašklebila jsem se a zvedla hlavu. „Dobře, ještě jednou to zkusím, ale když se to nepodaří, spím přímo tady na tom stole. Ale ještě předtím ti okoušu ruku, protože jsme nejedli od snídaně,“ řekla jsem výhružně a nedbaje jeho pochybovačného smíchu jsem zvedla dlaně nad útlou květinu, abych jí vdechla život a přiměla ji, aby se rozrostla stejně jako třeba popínavý břečťan po čemkoli, na co ukážu. Mé dlaně zasvrběly magickou energií, fialově zazářily – stejně jako sama rostlina a poprvé to začalo vypadat, že se kouzlo podaří, po sérii těch, které se mi pod rukama samovznítily, zčernaly, rozpadly, zmizely či zmenšily o třetinu, se tahle růže poprvé zachvěla a její dlouhý stonek se protáhl, mírně zakroutil, listy se pohnuly a květ rozechvěl.

            Ani jsem nezvedla pohled, nechtěla jsem kouzlo dodatečně pokazit a fascinovaně pozorovala, jak z se trnitý stonek prodlužuje, kroutí jako liána směrem, kterým jen pomyslím, jak na něm vyrůstají další lístky a ostré trny, připomínající hrot tetovací jehly... V ten moment ve mně něco sepnulo. S hravým úsměvem jsem prodlužující se stonek vyslala Lokiho směrem. Zakřenil se na mě, ale jeho úsměv trošku ztuhl, když se mu stonek, porostlý ostrými trny, omotal kolem zápěstí a následně kolem opěradla lavice. Tiše syknul, jak se trny zaryly do kůže, ale oči mu okamžitě ztmavly očekáváním a možná trochu vzrušením, kolem rtů mu pořád pohrával jemný úsměv.

„Takhle nějak sis to kouzlo představoval?“ zeptala jsem se laškovně a on jen pohodil hlavou. „Já myslel, že jsem tady jako učitel, ne jako učební pomůcka,“ utrousil se smíchem a naoko se zkusil osvobodit, stonek se však kolem jeho ruky omotal těsněji, přesně jak jsem mu v duchu poručila.

            S úsměvem jsem gestem ruky přičarovala na stůl další růži a pozorovala, jak se Lokiho oči rozšířily. „Škola hrou, ne? Krom toho tu nikdo jiný na zkoušení není,“ odpověděla jsem, zatímco se pod mou dlaní kroutil a prodlužoval další útlý trnitý stonek. Ten chlap se ani nechce bránit, došlo mi, když jsem poručila stonku, aby se Lokimu omotal kolem druhého zápěstí a pevně ho připoutal k opěradlu na druhé straně. Zůstal tak vsedě připoután k lavici, ruce široce rozpažené a pořád se na mě pobaveně zubil.

„A taky... mě hrozně baví tě poutat,“ řekla jsem, tentokrát bez úsměvu. Bylo-li to vůbec možné, jeho oči ztmavly ještě víc. Potom jsem k němu došla a obkročmo jsem se mu posadila na klín. Jeho úsměv kamsi zmizel, jeho magické oči se vpíjely do mých a energie mezi námi jen přeskakovala. Bez dalších slov jsem lehkým dotykem přejela po linii jeho tváře a krku, zaklonil hlavu a stiskl si spodní ret mezi zuby, aby nevydechl nahlas. Pousmála jsem se, zvedla dlaň, stiskla ji a když jsem ji otevřela, objevily se na ní velké ocelové nůžky.

            Pobaveně jsem sledovala, jak vytřeštil oči a zacloumal trnitými pouty – způsobil však pouze to, že se zákeřné trny zaryly do bledé kůže jeho zápěstí a jemu unikl jen další tichý zvuk, něco mezi bolestným a slastným. „Co chceš dělat?“ zeptal se napůl pobaveně, napůl vyděšeně, když jsem mu nůžky naplocho přiložila na hrudník těsně pod okrouhlou jamku nad hrudním košem a pomalu, mučivě pomalu jimi klouzala až dolů, k spodnímu lemu jeho tílka.

            A pak jsem stříhla. A znovu. Chladný kov se setkal s jeho kůží. Znovu. Zavřel oči a tiše vydechl. Rozstřihla jsem jeho tílko přesně uprostřed a odhalila tak jeho štíhlý, ale vypracovaný hrudník. Po ošklivých ranách, které si způsobil, už nebylo ani památky. Jen tak z provokace jsem přiložila hroty nůžek naplocho k jeho levé bradavce. Znovu vyvalil oči a nadechoval se k hlasitému protestu, já mu však druhou rukou zakryla pusu. „Minule to vypadalo, jako že se ti líbí bolest... a já bych to hrozně chtěla otestovat,“ řekla jsem mu se smíchem a ještě víc mě pobavilo, když se pode mnou zavrtěl ve snaze se osvobodit.

            Potom jsem k jeho velké úlevě nůžky odložila na stůl a místo nich si přičarovala další bílou růži. Uklidnil se a přestal protestovat, místo toho mě napjatě sledoval. Pomalu jsem přejela bílým poupětem po linii jeho obličeje, přes lehce pootevřené rty jsem pokračovala na bradu, krk a prohlubeň nad hrudním košem, přes hrudní kost k pupíku a až k lemu jeho kalhot a zase zpátky – všimla jsem si, jak se mu zrychlil dech. Pak jsem uchopila růži za opačný konec a přejela mu po hrudi trnitým stonkem – ve stopách po trnech naskakovaly narůžovělé šrámy a Lokiho rty opustil hlasitý sten. Podívala jsem se mu do očí – nebylo tam nic než touha.

„Niamh?“ uteklo mu, ale já mu znovu přikryla pusu rukou, oči utopené v těch jeho, a ostré trny růže vyměnila za vlastní nehty. Zasténal mi do dlaně a dole tam, kde jsem se svým klínem dotýkala jeho, jsem ucítila povědomý tlak jeho vzrušení – poprvé mě to však neděsilo. Konečně jsem si svou magií byla jistá natolik, že bych se mu ubránila. Poprvé jsem cítila pocit úplně opačný než strach. Vzrušení...

            Sklonila jsem se k jeho krku, zajela mu dlaní do vlasů, prudce zvrátila jeho hlavu dozadu a stiskla jemnou kůži jeho hrdla mezi zuby. Už se nenamáhal další vzdechy nějak tlumit. Zesílila jsem stisk a on mi svým tělem vyšel vstříc, proto jsem pokračovala po krku níž, moje rty a zuby mapovaly kůži jeho hrudníku, zanechávaly za sebou zarudlé stopy, Loki usykával bolestí a slastí naráz a když moje zuby poměrně drsně stiskly jednu z jeho bradavek, ztratil sebekontrolu úplně.

            Prohnul se jako luk, jak se snažil vyjít vstříc mým dotekům, jeho svaly se napjaly, já zatnula nehty do jeho žeber, až jsem ucítila, jak se kůže trhá pod mými prsty. „Niamh!!!“ zasténal a mně už stačilo se jenom několikrát dráždivě otřít svým klínem o jeho, aby jeho tělo strnulo ve slastné křeči a jeho rty opustil hluboký hrdelní zvuk, značící jeho vyvrcholení.

            Neodolala jsem a objala ho, opřel si hlavu o moje rameno, zavřel oči a prudce oddechoval, neschopen mluvit. Poručila jsem stonkům růže, dosud poutajícím jeho zápěstí, aby se stáhly a jeho ruce byly volné. Nejistě a hodně pomalu je položil na moje záda, aby opětoval moje objetí. Tiše jsem přikývla, aby pochopil, že může, vděčně vydechl a přitiskl mě k sobě. S úžasem jsem pozorovala, že ten obvyklý strach, který mě svíral, když se mě dotkl, definitivně kamsi zmizel. Jen jsem dosud nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně...

---

Pokračování příště...