Když jsem se probudila do slunečného rána, něco bylo znovu jinak. Loki se totiž krčil vedle mě na pohovce a díval se jak spím. Okamžitě jsem úlekem vyletěla do sedu, oči vytřeštěné, srdce zběsile tlukoucí – instinkt vybudovaný v jakémkoli kontaktu s ním. Loki překvapeně nadskočil a rychle se  odsunul až na druhý konec pohovky. „Promiň.... nechci ti nic udělat, neboj se,“ řekl. Přitáhla jsem si deku blíž k tělu.

„V pohodě.... jen... nečekala jsem tě,“ zamumlala jsem a hodila po něm líným ospalým okem. Měl na sobě černé saténové kalhoty a na holé hrudi se skvěly táhlé šrámy, jež byly už mnohem menší než když jsem je ošetřovala poprvé. „Vypadá to, že už je ti dobře,“ konstatovala jsem a nedokázala skrýt záchvěv strachu v hlase. Teď, když už je zdravý, abych se měla 24 hodin denně na pozoru.

„Jenom jsi sebou ve spánku hrozně škubala a já se bál, že máš asi nějaký zlý sen,“ vysvětlil a téměř nesměle se pousmál. Zamyslela jsem se, ale vůbec jsem si nepamatovala, že by se mi cokoli zdálo. Rozpačitě jsem se usmála.

„Co budeš dnes dělat?“ vytočil mě otázkou, zatímco já vstala z pohovky, za chůze jsem si spojením dlaní vyměnila spací kraťásky a tílko za dlouhé černé bavlněné šaty s šedivým potiskem orchidejí – další můj oblíbený pozemský oděv a mířila dle zvyku do kuchyně připravit si něco na zub. „Nevím,“ řekla jsem popravdě. Vždycky mě až během dne napadlo, co budu dělat. „Asi se budu učit další kouzla,“ dodala jsem zamyšleně. Už jsem měla ruku na klice, když se znovu ozval jeho hlas.

„Niamh?“ ozval se nesměle.

„Ano?“ otočila jsem se němu. Hlavu měl skloněnou a se zájmem si prohlížel vzorek na pohovce.

„Můžu ti pomáhat s učením... jestli chceš,“ vymáčkl ze sebe a já se rozpačitě pousmála. „Možná... možná ano,“ řekla jsem, otevřela dveře a vydala se ke kuchyni.  V tu chvíli stál vedle mě. Trochu jsem nadskočila, ale už to nebyl takový šok jako dřív.

„Jsi si jistý, že už jsi dost v pořádku na to, abys mohl provádět kouzla? Co když se ti znovu udělá hůř,“ zeptala jsem se pochybovačně. Pořád byl ještě pohublý a bledý, ale dobře jsem cítila, jak jeho magie proudí jeho žilami, nevybitá a silná. „Určitě už ne,“ ujistil mě s úsměvem a oči, už nezkalené horečkou mu zářily jako dva safíry. Rezignovala jsem.

            Společně jsme došli do kuchyně, prostorné místnosti s okny vedoucími do zahrady hned proti krásnému leknínovému jezírku. Loki se usadil na širokou polstrovanou lavici naproti masivnímu dřevěnému stolu a zíral na mě tak upřeně, až mě to uvádělo do rozpaků.

„Došla jsem k velké skříni z tmavého dřeva, vytáhla z ní dva porcelánové talíře a broušené sklenice a obojí jsem postavila na stůl před Lokiho.  Potom jsem se obrátila k zásuvkám ve velké komodě, abych vyndala příbory a když jsem se otočila zpět, na obou talířích ležely čokoládové muffiny. Neubránila jsem se úsměvu.

„Ty si to pamatuješ,“ poznamenala jsem a posadila se ke stolu naproti němu a on jen tiše s úsměvem přikývl. Vzala jsem jeden do ruky a přičichla k němu. Voněl opravdu autenticky. Kousla jsem do něj a on skvěle i chutnal. Potěšeně jsem se usmála. „A pamatuješ si to vážně skvěle,“ komentovala jsem, zatímco jsem se zuřivě cpala muffinem. „Když jsem byl na Midgardu, jedl jsem místní jídlo. Sice ne konkrétně muffiny a čokoládu, ale nebylo špatné, to uznávám,“ vysvětloval Loki a nejistě se usmíval.

„A co jsi tam třeba jedl?“ zeptala jsem se zvědavě. Loki se pousmál, vzal do ruky můj prázdný talíř a pravým ukazováčkem nad ním nakreslil osmičku. Talíř zalilo žlutavé světlo a pak se na něm objevil donut s polevou z mléčné čokolády posypaný lentilkami. „Tohle bylo moje nejoblíbenější jídlo na Midgardu,“ řekl a podal mi talíř. Usmála jsem se, vzala koblihu do ruky, zakousla se a moje chuťové buňky zpívaly oslavnou píseň. Čím nezdravěji, tím lépe. Evidentně na jídlo máme podobný vkus.

Dojedla jsem donut, s úsměvem namířila ukazovák na jeho talíř a přičarovala na něj tři cupcakes s burákovým máslem polité čokoládou. „A co tohle?“ zeptala jsem se s mírným úsměvem. S lehkou nedůvěrou vzal Loki jeden z nich do prstů a napřed ho očichal. „Neboj se, je to ta nejluxusnější věc na světě,“ řekla jsem a když se do něj zakousnul, vyvalil oči a s plnou pusou huhlal: „No tohle.... nic lepšího jsem v životě nejedl.“ Usmála jsem se. „Vidíš? Co se týče jídla, můžeš mi věřit. Nic nechutného nejím,“ řekla jsem mu a on se cpal, až se mu dělaly boule za ušima.

„Vypadá to, že se toho moc učit nepotřebuješ,“ poznamenal poté, co dojedl a zkoumavě se na mě zahleděl. Ironicky jsem se pousmála. „Umím přičarovat pár exemplářů ovoce a pečiva. To zdaleka není vše, co bych chtěla umět,“ řekla jsem a sotva jsem stačila pomyslet na to, že bych se teď něčeho napila, naplnily se obě sklenice kakaem. Zvedla jsem oči zpět k Lokimu. Jemně se usmíval.

„Jak víš, na co jsem měla chuť?“ zeptala jsem se překvapeně. „Nevím jak, ale byl jsem teď chvíli ve tvé hlavě,“ přiznal po chvíli mlčení. „Jsi telepat?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. „Doteď jsem určitě nebyl,“ odvětil. „Možná to pouto začíná fungovat jak má,“ navrhla jsem nesměle. „Děláme kouzla a nekácíme se k zemi. A já můžu léčit a neomdlívám,“ přemýšlela jsem nahlas a Loki zamyšleně přikyvoval. „Třeba by nás už za chvíli mohli vzít zpátky,“  uvažovala jsem dál. V ten moment se Loki zamračil. „Myslíš? Co když je na to ještě brzo? Měli bychom počkat,“ namítnul a sklopil zrak.

„Tobě se tady líbí?“ zeptala jsem se ho přímo, ale on mi pohledem pořád uhýbal. Co se to s ním sakra děje? Proč se najednou chová jako puberťák? A potom, snad aby se vyhnul odpovědi zvedl levou dlaň, pravou nad ní nakreslil dvě kolečka a na stole se objevil malinový cheesecake. „Jak znova víš na co jsem myslela?“ zeptala jsem se mírně vytočeně a Loki se šibalsky usmál. „Není tak těžké uhodnout, že myslíš pořád jenom na sladké,“ odpověděl a sledoval, jak jsem popadla lžičku a zabořila ji do dortu. Přitom jsem uvažovala, že je taky snadné odhadnout, že mi jde krásně zavřít pusu kusem žvance. Spolkla jsem pár lahodných soust a potom na něj namířila lžičku.

„Tobě se nechce zpátky na Ásgard, nebo co?“ zeptala jsem se, aby si nemyslel, že se vyhne odpovědi. Poťouchle se zašklebil, potom namočil prst ve vanilkové náplni a k mému velkému šoku mi tím prstem namaloval pod nosem vousy! Ani jsem se nestačila leknout, že na mě sahá.

„Kdo se moc ptá, moc se doví,“ poznamenal rozverně. Taková nehoráznost mě přirozeně namíchla. Co si myslí, floutek? Rozhodla jsem se nežinýrovat, nabrala jsem celou hrst dortu a plácla mu ji doprostřed čela. „Ty!“ zvolal a vyskočil z lavice. V předtuše pomsty jsem také vstala od stolu a jen po mně Loki hodil další hrst dortu, moje obranné pole ji odrazilo tak šikovně, že ho trefila přímo do nosu. Vyprskla jsem smíchy.

„Kdo jinému jámu kopá,“ načala jsem větu a jeho oči se zaleskly smíchem. Naoko však předstíral rozzlobení. „No počkej,“ řekl naoko temně a já si nějakým nově nabytým instinktem všimla, že místo něj už stojí naproti mně jen jeho iluze, což znamenalo, že má v plánu se nepozorovaně zjevit vedle mě nebo za mnou. Udělala jsem totéž. Přesto, že jsem to kouzlo zkoušela jenom několikrát v zahradě, vyšlo skvěle. Zkoncentrovala jsem svou mysl, na okamžik zacítila cosi, co připomínalo stav beztíže – jako bych opustila vlastní tělo. V ten moment jsem viděla svá vlastní záda a Lokiho, jak se objevil přímo za nimi s oběma dlaněmi plnými vanilkovo-malinové náplně.

            Jaké bylo jeho překvapení, když jeho doteky prošly skrz a iluze mě samé se rozplynula pod jeho rukama jako pára nad hrncem. A bylo ještě větší, když jsem si přičarovala do dlaně celý zbytek dortu, co ležel na stole a plácla mu ho zezadu přímo do vlasů.

„Překvapení,“ řekla jsem, bublajíc smíchy. Otočil se ke mně, napůl šokovaný napůl pobavený pohled ve tváři. „Já ti vyčaruju dort a ty takhle,“ řekl mi vyčítavě, ale smál se se mnou. „Ty sis začal,“ poznamenala jsem, ale vzápětí jsem rychle ztichla. Najednou jsme totiž stáli těsně u stěny a já neměla kam uhnout. Jeho modré oči najednou ztmavly a zvážněly, ani jeden z nás se už neusmíval, humorná odlehčená chvíle byla pryč a nahradilo ji těžko popsatelné napětí.

            Loki zvedl obě dlaně ulepené od dortu, jedna z nich pohladila neskutečně něžně moji  tvář a druhá mi zajela do vlasů. Naklonil se k mně, ústa pootevřená, na rtech mě zašimral teplý dech a po dlouhé, nekonečně dlouhé době mě ve slabinách zašimral náznak touhy. Ale v tu samou chvíli se vrátil strach, sžíravý strach jaký jsem z něj měla celé ty dlouhé dny předtím. Co když to hraje? Co když mnou jenom manipuluje a znova si vezme, co chce, kdykoli bude chtít?

„Loki, ne!“ zaskučela jsem tak úpěnlivě, že okamžitě přestal a jeho tvář se zatemnila obavami. „Co je?“ zeptal se a znělo to opravdu ustaraně. Proboha, proč se najednou chová tak jinak? Připadalo mi, jak kdyby se ve mně praly nejméně dvě osobnosti. „Nemůžu, já prostě nemůžu snášet tvoje doteky, nedokážu to,“ vyjekla jsem zoufale a vymanila se z jeho dlaní. „Já prostě nemůžu, nemůžu....“ opakovala jsem, pláč na krajíčku. Došla jsem k lavici, posadila se na ni a schovala tvář do dlaní. Loki šel velmi pomalu za mnou a posadil se asi metr ode mě.

„Promiň... nechtěl jsem,“ řekl tiše a dál mlčel. Zadržované emoce ve mně najednou vyvřely na povrch jako láva. „Nesnesu, když se mě dotýkáš, protože si vždycky vzpomenu na ty noci, kdy jsi mě znásilňoval. Nemůžu snášet tvoje doteky, protože mám STRACH,“ konečně jsem pojmenovala nahlas, co mě tíží. „Mám strach, že nejsi upřímný, že to na mě hraješ,“ pokračovala jsem a slzy už mi z očí jen stříkaly. „Mám strach, že když povolím v ostražitosti, znovu mě zneužiješ.... tak jako každou noc předtím,“ kvílela jsem a cítila zčásti úlevu, že ze mě odchází napětí předchozích dní, zčásti ještě větší strach, že teď zneužije mojí zranitelnosti ještě víc. Ale když jsem zvedla hlavu, tak stále nehnutě seděl, modré oči tmavé, velké a smutné.

            A v tu chvíli se naše mysli zase propojily. Byla jsem v jeho hlavě a bylo tam tolik výčitek, sebenenávisti, lítosti a smutku, že mi to téměř vzalo dech. Násilím jsem rozpojila ono pouto a podívala se mu do tváře. A potom se stalo něco, co už jsem pěkných pár dní nezažila. Známá houstnoucí mlha, rozostřené vidění....

„Niamh?“ oslovil mě Loki ustaraně, ale já už byla napůl v mdlobách. Stihla jsem jenom zachytit, že se ke mně vrhnul dřív, než jsem stihla dopadnout na tvrdou kamennou podlahu.

---

Když jsem se probudila, stmívalo se. Ležela jsem na zádech v posteli s nebesy v naší ložnici, povlečení na posteli čisté a voňavé a Loki seděl s ustaranou tváří v křesle vedle postele a nespouštěl ze mě oči.

„Díkybohu, že jsi vzhůru,“ vydechl sotva jsem otevřela oči.  „Nevěděl jsem, co se ti stalo, zkoušel jsem tě probudit, ale zdaleka nejsem léčitel,“ řekl zkroušeně, natáhl ke mně ruku, ale nechal ji zase rychle klesnout – teď když věděl, jak moc se jeho doteků bojím. „Nebolí tě něco? Jak ti je?“ zeptal se mě. Měkce jsem se usmála. „Unavená. Jinak dobrý,“ řekla jsem, ale jeho ustaraný výraz ve tváři přetrval. „Myslím, že jsme tu kletbu ještě pořád nezlomili,“ poznamenal.

„A jak se pozná, jestli ano?“ zeptala jsem se. Loki pokrčil rameny. „To kdybych věděl,“ řekl. „Tohle se prostě vymklo kontrole. Je to moje chyba,“ dodal smutně. „Teď vůbec nevím, co se s námi děje a jak to zastavit. Myslel jsem si, že tohle zabere, ale ty jsi teď znovu omdlela a já nevím, co ti je,“ řekl a v jeho hlase zazněl náznak obav. Usmála jsem se.

„Ale přece sám vidíš, že už to je lepší, ani jeden z nás už neomdlívá zdaleka tolik jako dřív,“ namítla jsem. „Musíme věřit tomu, že to vyjde a že se té kletby zbavíme,“ utěšovala jsem ho, ale nevypadal, že by to na něj nějak zvlášť zabíralo.

„Nechci, aby se ti něco stalo, Niamh,“ řekl Loki a jeho vážné oči se zvláštně leskly. Přesto, že mě ten výrok vyvedl z konceptu, neubránila jsem se zívnutí. „Chce se mi hrozně spát,“ vysvětlila jsem a Loki se na mě jemně usmál. „Klidně spi. Budu tady, když budeš něco potřebovat,“ řekl mi a dál seděl v křesle vedle mě.

---

Když jsem se probudila, bylo ráno. Loki spal vsedě v křesle vedle postele. Ani si nešel lehnout jinam, prostě seděl u mě, dokud neusnul. Chvíli jsem ho pozorovala jak spí, vlasy jemně zvlněné a rozcuchané, na sobě černé přiléhavé tílko a hedvábné kalhoty – oblečení, které měl na sobě večer, než jsem usnula. Bylo to poprvé, co vypadal ve spánku absolutně uvolněně a mírumilovně, přestože to nemohla být žádná extra pohodlná poloha. Poprvé úplně zmizela jakási aura násilí, která ho neopouštěla ani ve spánku. Fascinovaně jsem na něj hleděla, neschopná ani polknout a málem ani dýchat. Poprvé vypadal dokonale nevinně a bezbranně. Po chvíli otevřel oči, možná instinkt a na tváři se mu rozhostil úsměv sotva si všiml, že si ho prohlížím. Neucukla jsem pohledem, něco bylo jinak.

            Loki vstal a beze slova se posadil na okraj mé postele a dal si pečlivý pozor, aby se mě nedotýkal. „Přemýšlel jsem,“ řekl mi a podíval se mi do očí. „Napadlo mě, že když se bojíš mých dotyků, tak co kdyby ses prostě dotýkala ty mě, ne já tebe?“ zeptal se a v tu chvíli pro změnu zrak sklopil a měl nejvíc napilno hrát si s tkaničkou na svých kalhotách. Usmála jsem se. Už nemohl víc připomínat vyplašeného puberťáka na prvním rande. „Nemusíš se mě bát, nebudu se bránit, ublížil jsem ti – jestli mi chceš taky ublížit, ubliž mi, všechno je na tobě,“ dodal a i na ten metr jsem zaznamenala, jak se mu zrychlil dech.

Posadila jsem se v posteli a odhodila přikrývku. Loki už neřekl ani slovo. Chvíli jsem se na něj tiše dívala, čekala kdy se dostaví ten známý strach, ale něco uvnitř vědělo, že to takhle má být. „Svlíkni si to tílko“, řekla jsem mu a on mě beze slova poslechl. Potom jsem vstala a ukázala doprostřed postele. „Lehni si sem,“ další skoro příkaz, který vyplnil bez jediné námitky, modré oči hluboké a vážné, tvář napjatou očekáváním. Ironicky jsem se pousmála a potom sevřela levou dlaň v pěst. Když jsem ji otevřela, jako dva hadi z ní vylétly dva provazy, stejné jakými mě připoutal tu první noc.

V tu chvíli jsem zacítila mírný pocit zadostiučinění – to když se mu provazy obtočily kolem zápěstí a druhé konce kolem vyřezávaných sloupků pelesti a jeho oči se v tu chvíli rozšířily lehkým úlekem. Potom jsem stejný proces zopakovala ještě jednou a další dvě smyčky se záhy obtočily kolem jeho kotníků a připoutaly ke sloupkům držícím nebesa v dolní části postele.

Potom jsem beze slov vylezla k němu na postel a klekla si mezi jeho roztažené nohy. Jenom jsem ho tiše pozorovala – směs očekávání, ostychu a možná i trocha strachu? Mohla bych ho teď nějak postrašit, vychutnat si pomstu, ale situace byla příliš napjatá, než abychom oba vtipkovali.

Začala jsem u jeho tváře, jemně jsem se dotkla jeho rtů – váhavě a opatrně, jako bych se bála, že se spálím, ale záchvěv strachu ani paniky se nekonal. Místo toho jsem si mohla vychutnat, jak ty úzké růžové rty opustil tichý povzdech, tak jsem se dotkla znovu, přejela jsem dlaní po linii jeho tváře – stále mě napjatě pozoroval, ale neřekl ani slovo. Potom mé prsty zajely do jeho vlasů a mírně zatáhly. Zvrátil hlavu lehce dozadu a tiše zasténal. Druhou rukou jsem mu přejela po linii krku a pokračovala níž, přes ramena na hrudník. Přejela jsem prstem po celé délce jeho hrudníku a jeho tělo se lehce zachvělo. Bylo tak nezvykle vzrušující pozorovat jeho svaly, zatínající se při každém mém doteku, chvějící se v očekávání dalšího. Byla to hra, která mě začínala bavit.

Znovu a znovu mé prsty zkoumaly každý centimetr jeho štíhlé, ale vypracované hrudi, dotýkaly se jeho ramen a široce roztažených paží, neustále se vracely k supercitlivému krku a rtům, jež co chvíli opustil tichý slastný povzdech. Celou tu dobu mě Loki pozoroval, v očích se napřed snažil udržovat klid, ale byl to marný boj. Bavilo mě vždycky sjet konečky prstů až k lemu jeho kalhot a stáhnout ho o pár milimetrů níž a pak ucuknout – ten zvuk, který pokaždé opustil jeho ústa byl jako rajská hudba. Bavilo mě jemně konečky prstů dráždit jeho vzrušením vztyčené bradavky – a druhou dlaní přikrýt vzdychající ústa – a jeho to bavilo stejně jako mě – než toho bylo najednou moc.

Opatrně jsem přelezla na okraj postele a dvojitým sevřením ruky v pěst jsem uvolnila provazy poutající jeho tělo k posteli. Lokiho velké modré oči na mě upřely svůj pohled plný vzrušení, ale i radosti a čehosi, co jsem zatím nedovedla identifikovat. Usmála jsem se na něj.

„Děkuju,“ řekl tiše, lehl si na bok a pozoroval mě. „Chci jen, abys věděla, že dokud nebudeš chtít, nedotknu se tě,“ řekl. Pořád jsem se ještě usmívala, když jsem si lehla na bok přesně naproti němu a marně se pokusila potlačit zívnutí. Tenhle zážitek byl tak intenzivní, že jsem se cítila jak po olympijské osmistovce.

„Půjdem ještě spát, jo?“ řekla jsem mu. Jen se tiše pousmál a přehodil přes nás oba peřinu.

---

Pokračování příště...