„Mami... maminko, kde jsi? Nevidím tě.“ volal plačtivý dětský hlásek. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. V chodbě se mnou nikdo nebyl. Byla to dlouhatánská chodba, tak dlouhá, že jsem téměř nedokázala zaostřit na oba její konce, s vysokými klenutými stropy, stěny zdobené zvláštními malbami s výjevy různých zvířat a stromů, vyvedené v krásných pastelových barvách. Vypadalo to jako chodba nějakého zámku nebo paláce.

„Maminko, bojím se...“ plakal hlásek a já nevěděla kdo to volá. Šla jsem chodbou směrem, odkud se ozýval ten hlas a mé kroky se nerozléhaly – šla jsem totiž bosky. Měla jsem na sobě noční košili z hedvábí, dlouhou až téměř na zem. Vepředu na prsou měla jemnou stříbrnou výšivku, jinak byla celá čistě bílá a jemně se mi obtáčela kolem kotníků. V chodbě bylo chladno – vysokými otevřenými okny po levé straně proudil dovnitř chladný noční vzduch a jemný vánek si pohrával se závěsy, které byly krémově bílé, světle fialové, světle modré a pastelově zelené, vyšívané stříbrem.

            Na konci chodby se najednou objevila malá světlovlasá holčička. Na sobě měla světle růžovou noční košilku, rozcuchané vlásky jí sahaly téměř k pasu. V náručí měla plyšové koťátko a v očích slzy.

„Mami...?“, řekla a vykročila směrem ke mně. Sedla jsem si k ní na bobek.

„Ty nejsi moje maminka,“ řekla mi vyčítavě, když přišla blíž.

„To nejsem,“ řekla jsem tiše a najednou jsem naprosto živě cítila její strach a úzkost, až jsem zatoužila vzít ji do náruče. Před mou nataženou paží ale uhnula. „Jak to, že nespíš? Je určitě hrozně pozdě,“ odtušila jsem.

„Měla jsem sen. Zdálo se mi, že se venku střílí. Tatínek tam šel a nevrátil se,“ řekla tiše a její obličej se zkrabatil pláčem. „To bude dobrý, byl to jen sen,“ odvětila jsem a když jsem k ní natáhla paže, konečně se ke mně přitulila.

„Pojď, zavedu tě k tobě do pokoje. Lehneš si a až se ráno vzbudíš, všechno bude dobrý,“ řekla jsem a pohladila malou rozcuchanou hlavu. Přikývla a vůbec se nebránila, když jsem ji zvedla do náruče. Přesto, že jsem na tomto místě byla s naprostou jistotou poprvé, najednou jsem věděla, kam jít, abych tu maličkou odnesla zpět do postýlky. Věděla jsem, že stačí projít krátkou, stříbrně dekorovanou chodbou vlevo a dostat se k širokému schodišti pokrytému hustým pastelově zeleným kobercem, vyjít jedno patro, zatočit vpravo a otevřít hned ty první dveře po pravé straně. Zmatek zavířil mou myslí.

„Jak to, že to tady znáš? Už jsi tady někdy byla na návštěvě?“ zeptala se holčička zvědavě a já nemohla než odpovědět pravdu. „Já nevím...“

---

            Probudila mě melodie písničky Seek Bromance, kterou jsem si nastavila jako vyzvánění svého telefonu, dosti neprozřetelně, neboť se mi poměrně brzy stihla slušně zprotivit. Stěží jsem rozlepila jedno oko a zamžourala na displej. 10:37, no potěš. A k tomu volá Mike, což mi připomíná, že jsem dnes měla vstát minimálně před hodinou a půl.

„Co je?“ zívla jsem do telefonu, přestože mi vnitřní hlas okamžitě našeptal, že tím si svého šéfa rozhodně nenaladím.

„Co je? Už půl hodiny tady na tebe čeká tvůj první klient, Nino. A ty se ptáš co je?“ zavrčel Mike do sluchátka.

„Sakra. Ryan Jameson, že jo? Promiň, Miku. Já.... asi jsem si to zapomněla zapsat do diáře,“ řekla jsem, zatímco jsem zuřivě hrabala v šuplíku se spodním prádlem.

„Děláš si kozy? Na co jsi myslela? Podívej, nejsme žádnej salon na předměstí v Nebrasce. Jsme newyorská špička, chápeš? Jsi výbornej tatér, Nino, ale při našich službách a pověsti a cenách si tohle prostě nesmíš dovolit, chápeš? Lidi o nás musí mluvit jen v tom nejlepším!“ vedl Mike do telefonu svůj obvyklý monolog, se kterým se vytasil pokaždé, když někdo z jeho zaměstnanců a kolegů provedl nějakou v jeho očích nepřístojnost, jež očerňovala dobré jméno firmy. Věděla jsem, že mi hlavu neurazí, na to byl příliš hodný a příliš bohém, ale Inkd! budoval od první cihly a nedbalost nestrpěl.

 Já zatím poskakovala po pokoji, jednou rukou na sebe spěšně navlékala spodní kalhotky, podprsenku, vytahané bílé tílko s potiskem několika kolibříků a běhala po bytě, abych našla legíny ze včera. Moje čtyři kočky se zájmem pozorovaly z gauče mé počínání, líně se protahovaly a čekaly, jak bude představení, které jim jejich panička přichystala, pokračovat. Černé legíny s průstřihy na stehnech jsem posléze objevila pod jednou z koček – a zrovna pod roční bílou perskou Feliciou, jejíž dlouhé chlupy přilnuly ke všemu jako svízel a bylo je velmi těžké dostat dolů. Na hledání čistých kalhot však nebyl čas. S povzdechem jsem je na sebe soukala, zatímco jsem v duchu formulovala omluvu.

„Promiň, Miku, řekni mu, že se hrozně omlouvám.... jestli může, tak ať vydrží, vezmu si taxíka a jsem tam za 10 minut,“ drmolila jsem, zatímco jsem sbírala klíče, kabelku a nezbytné sluneční brýle. Na česání natož další úpravy zevnějšku nebyl čas.

„Naposledy, Nino, naposledy!“ zabručel Mike a položil telefon. Oddychla jsem si a okamžitě začala v telefonním seznamu hledat číslo na taxi. Než přijel, zkontrolovala jsem v zrcadle alespoň krátkým pohledem svou vizáž. Byla jsem zbytečně bledá, na pobyt na čerstvém vzduchu nezbýval poslední dobou čas – na druhou stranu to velice lichotilo tetování, které pokrývalo čím dál tím větší plochy mého těla. Můj bývalý přítel si mě kvůli tomu neustále dobíral, ale abych s tím přestala, nebo to alespoň omezila – toho nikdy nedosáhl. A žádný chlap toho nikdy ani nedosáhne. Blonďaté, téměř albíní vlasy sestříhané na asymetrické mikádo s dlouhou patkou mi padaly do obličeje, zatímco zadní část byla rozježená jako vrabčí hnízdo. OK, takže aspoň učesat bych se mohla, napadlo mě, ale v tu chvíli už mi přišla zpráva, že taxi je na místě. Hm, tak nic. Ještě rychle nazout balerínky s leopardím vzorem a ven.

            Jak jsem mohla takhle zaspat, přemýšlela jsem v taxíku. Ryan byl můj stálý klient, přicházel zhruba každý měsíc už zhruba dva roky a společně jsme jeho tělo vyzdobili už mnohými motivy. Mrzelo mě, že se mi to muselo stát zrovna u něj. Ještě se mu omluvím osobně. Ale prostě spát minimálně třináct hodin? To už se mi nestalo dávno. Ke všemu ten zvláštní sen, co se mi zdál. Tuhle malou holčičku jsem ve svých snech už párkrát viděla, proto mi přišel znepokojivý. Co se mi mé sny snaží naznačit?

---

            Bylo kolem desáté večer a můj dlouhý pracovní den se blížil ke konci. Ruka mě brněla jako blázen, ale mně by nejspíš nevadilo, ani kdyby mi tetovací pistole vrostla do dlaně. Kreslila jsem si už jako malá, každou volnou chvilku na každou volnou plochu. Vzpomínám si, jak jsem mockrát dostala nějaký trest za to, že jsem doma nebo u babičky počmárala zeď, nějaký kus nábytku nebo jednou dokonce i tátovo auto, ale něco mě prostě pudilo kreslit. Hlavně zvířata, ta byla vždy mojí velkou láskou, stejně jako květiny a stromy. Z tichého přemýšlení u kávy a kusu koláče v naší kuchyňce mě vytrhl můj šéf Mike, který se najednou jako duch zjevil přímo u mě.

„Nino?“ oslovil mě. Zvedla jsem hlavu od mobilu, kde jsem zrovna vypisovala esemesku, v níž se moje adoptivní babička dožadovala odpovědi, zda přijedu o víkendu na oběd. Mírně jsem nadskočila, při jeho nezanedbatelné postavě byl zázrak, že jsem si ho nevšimla. Z fleku by totiž mohl zaskakovat za vyhazovače v nějakém klubu.

„Jdeme si s Peterem a Hankem někam sednout na pivo a špeka.... nechceš jít taky?“ zazubil se na mě, opřel se z boku o ledničku svalnatou paží potetovanou od zápěstí až k rameni a druhou, obdobně vyzdobenou, si dal v bok. Hlasitě jsem zívla, pak jsem se usmála.

„Díky, Miku, ale asi ne. Doteď jsem se nezastavila a poslední dobou se mi chce pořád nějak moc spát,“ řekla jsem a ani jsem nekecala. Oči se mi klížily tak, že jsem se už viděla v posteli.

„Jasan, chápu. Tak si hlavně nařiď budík,“ zakřenil se Mike a měl se k odchodu.

„Miku?“ zadržela jsem ho. Zvědavě se ke mně obrátil.

„Sorry za to ráno. Vím, že jsi dal Ryanovi dvacet procent slevu. Klidně ti to dám zpátky z dýžek,“ řekla jsem.

„V pohodě. Však ono se to nějak vsákne,“ mávl rukou, usmál se, plácl mě po zádech div mi nevyrazil dech a vydal se k východu.

„Zejtra máš někoho?“ zeptal se ještě ve dveřích.

„Až ve tři. Jedno stehno a pak dvě ruce.“

„Tak přijď v poledne. Koukal jsem, že bych ti už dodělal ty záda,“ mrknul na mě. Kývla jsem a na tváři se mi rozlil blažený úsměv. 

„Super, budu tady!“ potvrdila jsem a teprve poté jsme se rozloučili.

---

            Se spokojeným úsměvem jsem se plácala po chodníku směrem k domovu. Bylo ještě příjemně teplo, byl červen a já se nakonec rozhodla jít domů pěšky. Vědět babička, že chodím sama pěšky večer po New Yorku, asi by ještě víc zešedivěla. Jak jsem na ni pomyslela, vzpomněla jsem si na nedopsanou esemesku. Zastavila jsem se a vytáhla mobil.  „Ahoj babi. Přijedu v sobotu kolem poledne, OK? Nina.“ doklepala jsem zprávu a konečně ji odeslala. Dala jsem se znovu do chůze a telefon mi asi pět vteřin na to zazvonil v ruce.

„Ahoj babi,“ ohlásila jsem se. „Nemusíš mi volat, stačilo odepsat.“

„No jo, to jsi celá ty, Nino. Starou bábu ani nechce slyšet. Kdy ses tak naposledy ozvala, co? Ani pomalu nevím, jestli jsi naživu,“ láteřila do telefonu, ale já věděla, že to zas tak vážně nemyslí. Byla to taková naše hra.

„Ale babi.... Kdybych nebyla naživu, tak by ti určitě volali policajti,“ řekla jsem poťouchle, ale babičce to asi moc vtipné nepřišlo.

„Nino!!! Z toho si nedělej legraci. Víš co si myslím o tom tvém věčném trajdání po městě v noci. Pořád to čtu, jak někde někoho zabili nebo znásilnili,“ vmetla mi svou obvyklou mantru.

„Babi, nesmíš na tom internetu číst jenom černou kroniku,“ povzdechla jsem si a mými unavenými údy se rozlil pocit blaženosti, když jsem konečně stanula na rohu mé ulice.

„Ještě mi vyčti, že se o tebe bojím,“ pohoršila se.

„Já vím, babi,“ usmála jsem se a tahala z kabelky klíče od domu. „Tak já už jsem doma, babi. V sobotu v poledne jsem u tebe jako na koni, jo?“ řekla jsem a odemykala vchodové dveře.

„Dobře. A koukej si udělat čas aspoň do neděle, ať si tě taky užiju,“ řekla mi a rozloučila se. S úsměvem jsem za sebou zavřela dveře a vydala se pěšky do pátého patra, neboť výtah v domě stávkoval už týden a správce domu byl zrovna na dovolené – jako pokaždé, když zrovna byla potřeba něco akutně opravit.

            Babička byla jediný člověk, co mi zbyl. Newyorská policie mě našla v popelnici v Central Parku jako čtyřletou holku, která byla promrzlá, vyhladovělá, plná modřin, ale  především znásilněná. Moje adoptivní máma se dlouho zdráhala říct mi můj příběh – odhodlala se k tomu až když mi bylo sedmnáct a já naléhala každý den, tak konečně podlehla. Andrea a Dan Powersovi, moji adoptivní rodiče, pracovali jako lékaři v Newyorské všeobecné, kam mě policie bezprostředně po nálezu dovezla. Nemohli mít děti i když se snažili už sedm let. A já tak měla štěstí v neštěstí.

            Mámu neskutečně dojalo, co se mi stalo, a proto udělala všechno pro to, aby si mě mohli vzít do své péče – samozřejmě po skončení policejního vyšetřování a dořešení různých formalit. Moji praví rodiče se nikdy nenašli, stejně jako ten, který mě znásilnil a pohodil v parku. A má mysl byla jako černá díra – nedovedla jsem si vybavit naprosto nic ze svého předchozího života, mé vzpomínky se datují zhruba od doby, kdy si mě vzala do péče moje nová rodina. Podle mých adoptivních rodičů je poměrně časté, že po nějakém extrémním zážitku nastane amnézie – člověk prostě traumatizující období vytěsní.

            Když mi bylo 16 let, přidali se moji rodiče k organizaci Lékaři Bez Hranic a začali často opouštět domov, aby pomáhali lidem v rozvojových nebo válkami zmítaných oblastech. Bylo mi 18 let, když odletěli do pásma Gazy pomáhat zraněným lidem v místních nepokojích a tenkrát jsme je s babičkou viděly naposledy. Protitanková střela zasáhla civilní džíp, který je zrovna z letiště vezl do místa, kde se nacházela polní nemocnice. A tak jsme s babičkou zůstaly samy.

---

            Když jsem vyšla pět pater a stanula přede dveřmi, všechny moje kočky stály vyrovnané na druhé straně a netrpělivě mňoukaly – tak jako každý den, když jsem se podle jejich názoru zdržovala moc dlouho mimo domov.

„No jo, už jsem tady,“ uklidňovala jsem je při odemykání. To byla další zvláštnost na mé osobě – kromě kreslení byla zvířata mojí velkou vášní. Zbožňovala jsem je a ona zbožňovala mě. Kamkoli jsem se cestovala, vždy se za mnou okamžitě táhli místní psi a kočky a všichni se dožadovali hlazení. Při procházce v lese si na mě běžně sedali divocí ptáci a při stanování s tátou v Yellowstonském parku se nám do stanu dobýval i mýval, aby se mi posléze začal cpát do spacáku. Táta se mi smál, že bych se měla vykašlat na studium na grafické škole a dát se k cirkusu. Při návštěvě v ZOO zvířata vypadala jako by nejradši utekla z klecí, aby se mohla stulit v mé náruči, obzvláště kočkovité šelmy se otíraly o sklo v místě, kde jsem stála, tiskly k němu nosy a dívaly se mi do očí. Vždy jsem si říkala, že zvířata prostě umějí poznat toho, kdo je má rád a tomu věří a neublíží. Kdybych mohla, klidně bych měla koček dvacet, ale měla jsem dojem, že to by mě můj pronajímatel bytu asi vystěhoval. Už takhle jsem měla o tři kusy víc, než byl povolený limit.

„Je mi líto, ale asi půjdu spát, holky,“ řekla jsem kočkám, když konečně zbouchaly svůj večerní příděl jídla a teď seděly vedle mě na gauči a bystrýma očima sledovaly každý můj pohyb. Ležela jsem na pohovce, tupě koukala před sebe, hladila čtyři předoucí placaté hlavy strategicky rozmístěné kolem mě a přemýšlela, jestli si pustit nějaký film, sednout si chvíli k internetu nebo si dát vanu. Moje tělo ale soudilo, že pro dnešek toho má dost a že bychom se měli spořádaně uložit ke spánku. Poslechla jsem ho.

            Večerní hygienu jsem odbyla jenom tolik, aby se o mě neumazaly peřiny a padla jsem do postele. Stihla jsem si ještě nastavit budík na 11:00, co kdybych zase spala tak dlouho jako dnes. Potom jsem uslyšela čtyři měkká žuchnutí, to jak všechny kočky jedna po druhé vyskákaly ke mně na postel a rozložily se kolem. V dalším okamžiku jsem byla v limbu.

---

„To jsi zase ty?“ řekla jsem překvapeně. Seděla jsem na dřevěné zahradní houpačce v zahradě, již jsem neznala. Slunce ještě nestálo vysoko na nebi, podle všeho to bylo velmi brzy ráno. Všude kolem byly rozkvetlé stromy, ozdobný oblouk nad houpačkou byl porostlý popínavými růžemi, kam jen oko dohlédlo byly precizně upravené záhony plné nádherných a vonících květin nad nimiž se proháněli motýli. Přede mnou stála ta stejná blonďatá holčička, o které se mi zdálo den předtím. Na sobě měla tu samou noční košilku, ve které jsem jí ukládala do postele a nesla si to stejné plyšové koťátko.

„Kde je moje máma?“ zeptala se mě a začala trochu natahovat. Přestala jsem se houpat a dřepla si k ní.

„Nevím, broučku. Myslela jsem, že spinká a ráno za tebou přijde,“ řekla jsem jí a přitáhla blíž k sobě. Malý obličej se zamračil.

„Můj táta je pryč a moje máma taky. A strejda s tetou taky. Jsi tady jen ty. A všude je tak hrozně ticho. Mám strach,“ řekla a v další chvíli už se jí z očí hrnuly slzy.

„Psssssst, to bude dobrý, konejšila jsem ji, vzala ji do náruče a opatrně houpala. Potom se z ničeho nic ozvala obrovská rána. Z prosklené zimní zahrady za našimi zády vyrazila tlaková vlna všechny okna a já měla co dělat, abych se vrhla k zemi a zakryla holčičku svým tělem. Všude se zvedl prach, vzduchem vířily úlomky zdiva, skla a dřeva.

---

            V ten moment jsem byla vzhůru. Rozhlédla jsem se po místnosti zmateným zalepeným okem. Zrzavobílá Blossom seděla jako andílek vedle konferenčního stolku u postele, na kterém stál ještě večer můj otevřený notebook hned vedle půllitru s džusem, který jsem si přinesla k posteli večer, kdyby mě vzbudila žízeň. Obojí teď leželo na podlaze, můj půllitr poctivě ukradený v místním Hard Rock Café roztříštěný na tisíc kousků, notebook se pádem na zem zavřel a já doufala, že se nerozbil. Trochu se mi ulevilo – to aspoň jsem měla vysvětlení pro tu obrovskou ránu a řinčení skla v mém snu. Všechny tři zbylé kočky scénu pozorovaly z uctivé vzdálenosti, černobílá Alice – největší srab ze všech scénu sledovala zpod skříně – viděla jsem z ní pouze vyčuhující bílé nohy.

„Aspoň že viník neutekl z místa činu,“ zamručela jsem a viník nasadil svůj nejlepší pohled ve stylu „já chudinka, měsíc jsem nejedla, celá rodina mi umřela na rakovinu a já teď nemám ani na chleba“. Tomu se prostě nedalo odolat. Pohladila jsem Blossom po hlavě. „Aspoň, že tě neposekaly ty střepy, ty blbče malej,“ řekla jsem jí a zvedla notebook, priorita číslo jedna. Položila jsem ho na postel a zkusila zapnout. Slibně zavrčel, potom se monitor rozsvítil. Paráda. Následovalo vytírání džusu a zametání střepů.

            Sotva jsem činnost dokončila, zatočila se mi hlava, že jsem se musela posadit na postel. No co je zase tohle? Nejen, že jsem permanentně unavená, ještě mě skoro odrovná blbý vytírání? Dostala jsem na sebe vztek. Nemohla jsem cvičit, chodit s lidmi ze salonu pařit jako dřív, vůbec nic. Poslední dobou jsem večer co večer padala do postele jako podťatá a přitom se na mém režimu nezměnilo vůbec nic.

            Zapnula jsem si televizi jako kulisu, a protože mi zbývalo ještě celkem dost času, otráveně jsem na sebe naházela svršky a poté si sedla do kuchyně s hrnkem kakaa a dvěma krajíci briošky s Nutellou, odkud jsem jedním okem sledovala pořad o nadpřirozených jevech a mimozemských bytostech. Moderátor hovořil o tom, že nedávné teroristické útoky v centru New Yorku byly způsobeny bytostmi z jiné planety a že naše vlády se to pokoušejí utajit a zahrát do ztracena a proto úmyslně stahují z internetu všechna amatérská videa a fotografie a podobně. Následovaly záběry zničeného New Yorku z předloňského roku.

Byla jsem v tu dobu zrovna s partou na americkém Tattoo Convention v San Francisku a když jsme se vrátili, bylo centrum našeho města v ruinách, chaos a panika a zkáza ještě daleko větší, než když jedenáctého září spadla dvojčata. Všechny televize vysílaly do nekonečna záběry zvláštních obrovitých tvorů, připomínajících obrovské ryby, létajících New Yorkem, záběry tvorů na neznámých vznášedlech s nelidskými tvářemi, stejně jako média dokolečka omílala jména skupiny zachránců, kterým se podařilo tyto tvory zastavit a apokalypsu ukončit. Říká se jim Avengers a kdo ví, kde jsou teď. Možná čekají na další příležitost zachránit svět.

Vždy jsem věřila na věci mezi nebem a zemí. Od dětství jsem byla samotářská umělecká duše, víc hlavou v oblacích než na zemi. Než bych si jako ostatní děti na předměstí New Yorku hrála na policajty a zloděje, řešila s nimi nejnovější počítačové hry a poslední koncert Beyoncé, byla jsem radši sama u nás na zahradě, kreslila si, mazlila se s naším psem a kočkami, pečovala o květiny, rozjímala, přemýšlela. Že na tomto světě nejsme sami, bylo naprosto jasné. A bylo by dost nafoukané myslet si, že to je jinak.

---

Ležela jsem si v saloně na břiše na lehátku a Mikova pistole mi bzučela za krkem. Napůl bolestně-napůl slastně jsem usykávala, jak se mi jehličky zarývaly do kůže a na tváři se mi usídlil blažený výraz. Konečně jsem zas o něco kompletnější, radovala jsem se.

„Hotovo,“ ozval se po chvíli Mike a plácnul mě přes zadek. Pohoršeně jsem se po něm otočila a on se zazubil, načež mi kéru pečlivě potřel vazelínou a navrch připlácnul potravinovou fólii.

Posadila jsem se na lehátku zády k němu a spěšně se soukala do podprsenky a tílka. Ramínko podprsenky sice zasahovalo na okraj kérky, ale  pořád lepší trochu trpět, než chodit naostro. Jsem totiž člověk, který by se styděl i na operačním sále.

„Děkuju, Miku,“ řekla jsem a přidala co nejvděčnější úsměv.

„Za málo, kotě. Však mi nezůstaneš dlužná,“ odvětil a poplácal se na hýždi. Měl tam totiž ode mě rozdělaného havrana a už scházelo jen finální stínování. Navíc se narozdíl ode mě nestyděl. Já věděla, že zrovna tohle je jedno z míst na mém těle, které žádný tatér mužského pohlaví nikdy neuvidí.

„Jasná věc. Prostě si řekni, až budeš chtít,“ přikývla jsem a pomalu se šourala z místnosti. Jako pokaždé, když mě někdo tetuje, se již během a po akci dostaví nezvladatelný vlčí hlad, proto první místo, kam jsem zamířila, byla kuchyňka. V otevřeném okně seděla Jedovatá a vychutnávala si pauzu a cigárko.

„Čau,“ pokynula mi. „Pařák jak prase, co?“ započala konverzaci.

„Mi povídej. Ještě, že jdu dneska domů až po osmý. Snad už bude líp,“ utrousila jsem a hrabala se v lednici. Konečně jsem objevila svůj sendvič se šunkou, sýrem a salátem. Do druhé ruky jsem vzala čokoládové mléko, které jsem nestihla vypít včera a dnes mi rozhodně přijde k duhu. Pro jistotu jsem z kabelky vytáhla ještě balení máslových sušenek, protože jsem si nebyla jistá, jestli mě pouhý sendvič s kakaem uspokojí. Jedovatá mě pobaveně pozorovala, jak sedím za stolem a mocnými sousty hltám jídlo, i ona o tom samozřejmě věděla své. V saloně pracovala jako piercerka, ale samozřejmě že krom piercingů měla po svém těle i celkem dost kérek.

            Sotva jsem dojedla a dopila, ozval se ze spojovací chodby ohlušující kovový řinkot a posléze sprostý řev, který se záhy změnil v bolestné úpění. Okamžitě jsme s Jedovatou vyskočily a hnaly se z místnosti ven, abychom se podívaly, co se stalo. Už podle hlasu jsem správně identifikovala, že řvoucí osobou je Hank. Dotyčný ležel přímo pod pěti nízkými schůdky, které architekt, jež projektoval studio „chytře“ umístil asi dva kroky za dveře, jež oddělovaly prostor salonu od prostor určených pouze zaměstnancům. Osobně jsem ty schody sjela po zadku už druhý den, co jsem tu byla zaměstnaná, byly pěkně zákeřné a nebezpečné, což se teď opět potvrdilo.

„Kurva, do prdele, kterej debil tady takhle nalil?“ skučel Hank. Napůl seděl, napůl ležel na zemi, kolem sebe rozsypané nástroje pro aplikaci piercingů a o kus dál pohozený kovový tác, na kterém je nejspíše nesl, než upadl. Nedalo se přehlédnout, že podlaha nad schody i pod nimi byla poměrně dost mokrá.

            Okamžitě jsem se k Hankovi vrhla. „Bolí tě něco?“ zeptala jsem se věcně. „Ne. Jo. Kotník. Do piči, jau!“ zaúpěl, když zkusil zahýbat levou nohou. Soustrastně jsem mu stiskla ruku. Jedovatá se kriticky rozhlédla kolem.

„To asi ta nová uklízečka. Vytírá tak, že si vyleje kýbl a pak to setře,“ konstatovala. Já jsem zatím zkusila sundat Hankovi levou botu a ponožku. Odměnil mě za to dalším bolestným úpěním.

„Tak to je fakt síla,“ uteklo mi, když jsem pořádně uviděla rozsah škod. „Juliet, skoč rychle na recepci a za Mikem, tohle asi bude chtít rychlou,“ řekla jsem. Hankův kotník totiž vypadal jako cokoli jen ne zdravý. Pod kůží se jasně rýsovala zlomená kost a tkáň kolem mi natékala před očima. Jedovatá přikývla a přeopatrně přeťapkala mokrou podlahu až nahoru a zmizela ve dveřích.

„Do piči, kráva jedna blbá,“ nadával Hank, světlé vlasy ostříhané na pánské mikádo mu lepily potem a já ho celkem chápala. „Budeš dobrej,“ řekla jsem mu a nevím, co mě to napadlo, pohladila jsem mu zraněnou nohu od lýtka až dolů po nárt. Čekala jsem, že sykne bolestí, ale nic se nestalo. Jeho světle modré oči střelily po mých. Byl to možná zlomek vteřiny, možná minuta, možná pět. Moje dlaň najednou sálala příjemné blahodárné teplo. Možná se mi to jen zdálo, možná jsem si to jen vsugerovala. Pohladila jsem ho znovu a v jeho tváři se objevila lehká úleva. Potom se rozrazily dveře a stála tam jedovatá v patách s Mikem.

„Sanitka už jede,“ hlásila. Přikývla jsem. Přišlo mi, že její hlas slyším z velké dálky. Postavila jsem se a svět se se mnou zhoupl. Opřela jsem se dlaní o zeď.

„Nino? Co ti je?“ zeptal se Mike. „Jsi celá zelená,“ konstatoval. Neměla jsem sílu odpovědět. Pro duhová kola jsem skoro neviděla před sebe. Potom mě pohltila tma.

Když jsem se probrala, seděl Mike vedle mojí postele. Nic kolem sebe jsem nepoznávala. Pomalu jsem se rozhlédla a zjistila, že jsem v nemocnici. Venku bylo ještě světlo. V ruce jsem měla zapíchnutou kanylu a v kanyle nasazenou kapačku.

„No kurva,“ byla první moje slova. „Co se stalo?“, zeptala jsem se zmateně. Mike nevypadal, že je na tom o moc líp.

„Zkolabovala jsi. Prý dehydratace a nízká hladina cukru. Neměl jsem tě tetovat tři hodiny v kuse v tomhle vedru,“ odvětil. Super, takže si to ještě vyčítá.

„To ne, to bylo v pohodě. Vždyť jsem pila ten sladkej ledovej čaj celou dobu jako vždycky. Co Hank?“ zeptala jsem se na to, co mě pálilo nejvíc.

„Je úplně v pořádku, ani modřina,“ odvětil Mike a potřásl hlavou. Ta slova na mě zapůsobila jako ledová sprcha. Jasně jsem viděla zlomenou kost, otok a podlitinu. Asi jsem se zatvářila fakt děsivě, protože Mike se zeptal: „Je ti dobře? Nemám někoho zavolat?“ Zavrtěla jsem hlavou a probírala se ze šoku.

„Co se tam vlastně stalo? Jedovatá hysterčila, že si zlomil nohu nebo co,“ řekl Mike po chvíli a tázavě se na mě zadíval. „Ležel pod schodama a říkal, že ho bolí kotník,“ řekla jsem. „Tak jsem se mu na to šla podívat....“ a zbytek ti říct nemůžu, protože by sis myslel, že jsem magor, dokončila jsem větu v duchu. Radši jsem předstírala, že se mi zase točí hlava a zavřela jsem oči. Po chvíli jsem je zase otevřela.

„Co moji klienti?“ napadlo mě. „Měla jsem tam ty tři lidi.“

„Chloe jim zavolala a přeobjednala je. Řekla jim, že jsi náhle onemocněla, to teď neřeš,“ řekl Mike. Ve dveřích se najednou objevila tmavovlasá hlava nějakého doktora.

„Vidím, že už jste vzhůru, slečno,“ řekl a došel až k mé posteli. Dotykem na zápěstí mi zkontroloval tep. „Už je to lepší, než když vás přivezli,“ usmál se. Potom přešel na druhou stranu a zkontroloval průtok kapačky. „Jsem doktor Matthews. Zkolabovala jste, nejspíš z horka a z lehkého poúrazového šoku po tetování,“ konstatoval a Mike souhlasně přikývnul.

„Tetovali mě mockrát,“ odbyla jsem ho. „Kdy budu moct domů?“ zeptala jsem se, protože to mě opravdu zajímalo nejvíc. „Necháme si vás tu přes noc, slečno. Přivezli vás velmi slabou a vyčerpanou. Musíte odpočívat,“ řekl a Mike opět přikývnul jako babka přitakávačka. Rezignovala jsem. „Dobrá. Děkuji, doktore,“ řekla jsem. Mírně se na mě usmál. „Není zač. Kdybyste něco potřebovala, zazvoňte si na sestru,“ odvětil a přisunul mi ovladač na zvonek blíže k volné ruce. Potom odešel.

„Miku, můžu tě poprosit, abys mi došel po práci nakrmit kočky? S tímhle jsem nepočítala, nedala jsem jim tam moc granulí, večer to budou mít určitě vyžraný,“ napadlo mě hned jak doktor odešel.

„Jasně,“ usmál se můj skvělý šéf. „A s prací se nezalamuj. Vem si do konce týdne volno, už včera jsem koukal, jak sotva lezeš. Šest dní v týdnu jsi v salonu div ne dvanáct hodin denně. Vím, že miluješ svou práci, ale zase tu práci nenech, aby tě zabila, ty workoholiku,“ řekl rázně a když viděl, že otevírám pusu, přikryl mi ji rukou.

„A ber to jako příkaz od svého nadřízeného,“ dodal ještě. „Kde máš klíče od bytu? V kabelce?“ zeptal se a vstal. Přikývla jsem a Mike se začal hrabat v žebradle pohozeném na vysokém kovovém stolečku vedle postele. Po mírném boji klíče našel a strčil si je do kapsy. „Dneska mám poslední práci v sedm, nejdýl v deset jsem tam. Snad mi hned za dveřma neokoušou nohy,“ zasmál se.

„Už tě znaj. A jsou hodný,“ řekla jsem a cítila, jak na mě jde znovu spaní. Mike si toho všimnul. „Tak spi, Šípková Růženko. A zítra koukej zavolat, až tě budou propouštět. Pošlu pro tebe někoho s autem, ať tě hodí domů,“ řekl a s mávnutím odešel. To už jsem skoro spala.

---

Sen se oproti včerejšku změnil i když přesně navázal tam, kde skončil. Sny na pokračování byly dost nezvyklé, proto jsem se podivila, že už třetí den dovedla moje mysl napojit příběh přesně v bodě ukončení. Nebyla jsem ve zdevastované zahradě s malou holčičkou v náručí. Byla jsem totiž přímo ona. Ležela jsem na břiše pod houpačkou v růžové noční košili pokryté prachem ze suti a třásla se strachy, k hrudi mačkala plyšovou kočičku a dusivý, zničující strach mnou zmítal. Z útrob paláce jsem slyšela řinčení mečů a jiných zbraní, ale i střelbu. Krčila jsem se u země a doufala, že přes záplavu rostlin si mě nikdo nevšimne.

Co nejopatrněji a nejpomaleji jsem po čtyřech přelezla k obrovskému hustému keři s velkými tlustými listy, pod který jsem se schovala. O to větší překvapení bylo, když se pod keřem krčilo ještě jedno dítě. Byl to malý chlapec, o něco málo starší než já. Měl uhlově černé vlasy, na sobě černé kalhoty a zelenou hedvábnou tuniku se zlatými výšivkami na rukávech a na límci. Na hlavě měl tenkou zlatou čelenku – nejspíš to byl nějaký princ. Nevypadal tak vystrašeně jako já – jeho modré oči mě se zájmem pozorovaly.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě zvědavě.

„Tohle je moje zahrada. A můj keř,“ řekla jsem nasupeně. Co si ten kluk o sobě jen myslí? Pobaveně se na mě usmál.

„Tak promiň. Můžu tady s tebou chvíli počkat? Můj táta mi řekl, ať na něj s bráškou počkáme někde v bezpečí, ale já jsem se nudil. A zabloudil jsem,“ řekl mi.

„A kde je tvůj táta teď? A tvůj bráška?“ zeptala jsem se.

„Tady někde,“ rozhodil rukama. „Je to tady hrozně veliký,“ řekl otráveně. „Já to tady znám. Zavedu tě ven, až tady ten rámus skončí. Bojím se. Jsou tam vojáci,“  řekla jsem a přikrčila se těsněji ke kmenu.

„Neboj se, já tě ochráním. Umím kouzla,“ řekl mi s úsměvem a ukázal mi dlaně obrácené vzhůru. Na okamžik se mu mezi prsty rozzářilo zvláštní zelené světlo. Vyvalila jsem oči.

„Já budu taky umět. Akorát máma říká, že jsem ještě moc malá,“ odvětila jsem. Usmál se na mě.

„Určitě budeš. Moje máma mi taky říkala, že to budu umět a měla pravdu,“ řekl. „Chceš si se mnou hrát?“

„Je tu moc tma,“ namítla jsem, ale on na chvíli sevřel dlaň a mezi prsty mu proklouzlo malé kulaté světýlko, které se nám příjemnou září rozsvítilo nad hlavami. Usmála jsem se na něj a on na mě.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Niamh,“ řekla jsem.

„Já jsem Loki,“ odpověděl, mávnul rukou a najednou v ní držel kopretinu. Podal mi ji. „Chceš být moje kamarádka?“ zeptal se a já přikývla. Potom se z ničeho nic ozval daleko větší hluk než předtím, někde v naší těsné blízkosti. Ve strachu jsme se k sobě přitiskli. Největší a poslední rána musela zahubit všechno živé v okruhu mnoha metrů. Ptáci v hrůze utichli a z keře, pod nímž jsme se ukrývali, zbyla jenom polovina.

Před námi najednou stanuli tři velmi statní muži. Byli oděni ve zlatorudé zbroji, dva z nich měli v rukou meče a ten nejvyšší z nich, dlouhovlasý muž s klapkou přes oko třímal v ruce majestátní zlaté kopí.

„Loki,“ řekl. „Přikázal jsem ti, abys počkal se svým starším bratrem. Tady můžeš přijít k úrazu,“ řekl mému novému příteli přísně a jednou rukou ho vytáhl na nohy. Loki smutně natáhl ruku ke mně.

„A co je tohle?“ prohlásil jeho otec a pokynul hlavou směrem ke mně.

„Asi nějaké Álfské dítě, Veličenstvo. Vevnitř žádné děti nebyly,“ řekl jeden z vojáků. Na tváři jejich velitele se objevil krutý úsměšek.

„Vezměte ji.... a naložte s ní podle svého uvážení. Tady jsme skončili,“ řekl, popadl protestujícího chlapce, zvedl ho a hodil si ho přes rameno. „Tati, to ne!!!! Je to moje kamarádka!!! Já ji chci s sebou!“ vřískal Loki a ohlížel se po mně. Jeho otec se jen posměšně usmál. „Neposloucháš svého otce a ještě si chceš diktovat? To ne, mladíku. Jdeme,“ řekl nekompromisně. „Řeknu to mámě,“ vřísknul ještě jeho syn protestně, ale marně.

            Jeden z vojáků mě zvedl to náruče jako bych nic nevážila. Musel mít neuvěřitelnou sílu. Křečovitě jsem polkla. V Lokiho modrých očích se objevilo několik slziček. Natáhl ruku směrem ke mně a z konečků jeho prstů vyšlehla jasně modrá záře, která před zraky všech doputovala až ke mně a prolétla mým hrudníkem až ke mně do srdce. Ucítila jsem, jak mě na tom místě zahřálo a najednou jsem byla klidnější, i když mnou předtím hrůza přímo lomcovala.

„Teď jsme k sobě připoutaní a podle toho se vždycky najdeme, Niamh! Neboj se,“ křičel Loki, zatímco jeho otec ho s pobaveným úsměvem odnášel pryč.

---

pokračování příště...