Mohlo to trvat nejdéle pár vteřin, než jsme přistáli na zápraží domu mé babičky a já Thorovi hlasitě a sprostě nadávala. Postavil mě na zem vedle sebe a tvářil se tak neutrálně, až mě naštval ještě víc. Stiskl tlačítko zvonku a chvíli jsme čekali, než se za dveřmi ozvaly kvapné kroky. Já si navíc v hlavě rychle zkusila sesumírovat, jak tohle babičce vysvětlím tak, aby nedostala infarkt, ale daleko víc mě zaráželo, že ten floutek ji snad zná!!!

            Babička mě posléze vyšokovala ještě víc. Když se otevřely dveře a ona v nich stanula, své krásné vlasy rozpuštěné a na sobě černé volné splývavé šaty a výrazný náhrdelník ze stříbra a opálů, jemně se na nás usmála, napřed na mě, potom na Thora a pak naprosto nevzrušeně pravila: „Dobré odpoledne, děti. Pojďte dál.“

„Rád vás vidím, Lady Iris,“ řekl Thor dvorně a políbil jí políbil ruku, zatímco já se nejméně podvacáté skoro skácela. Moje babička se tváří, že je úplně normální, když její vnučka zazvoní u jejích dveří s chlapem v brnění držícím obrovské kladivo a ještě to vypadá, jako by ho znala léta.

„I já vás, Thore Odinsone,“ řekla a já už nestíhala počítat, kolikátou mrtvici jsem vlastně přestála. „Jsi celá zelená, Nino. Pojď honem dovnitř, dáš si něco k snědku,“ řekla mi a vzala mě kolem ramen. Její důvěrný dotek mě mírně uklidnil, necítila jsem, že sebou seknu hned, ale až tak za půl hodiny.

            Doprovázeni psem i kočkami jsme došli do obývacího pokoje, kde jsme se já s Thorem posadili na prostorný květovaný gauč a babička naproti nám do křesla. Pořád se usmívala tím svým laskavým vševědoucím úsměvem a já měla nervy na pochodu.

„Dáte si čaj? Nebo kávu?“ zeptala se nás a přišoupla ke mně po nízkém stolku tácek s čerstvě upečenými čokoládovými brownies. Tady se mě někdo pokouší uplácet, došlo mi, když jsem do sebe ládovala druhý kus.

„Může mi někdo z vás dvou říct, co tohle znamená? Jak je možné, že se znáte?“ zahuhlala jsem s plnou pusou a cpala jsem do sebe třetí kus.

„Co všechno jste Nině řekl, Thore?“ zeptala se vážně babička a složila dlaně v klíně.

„Všechno, co jsem věděl,“ řekl Thor a nepřestával mě fascinovaně pozorovat, když viděl, jak do mě padá čtvrtý a pátý kousek. „Mám ráda čokoládu, no,“ vysvětlila jsem. „Ale to neznamená, že mě tady uplatíte kusem žvance,“ řekla jsem varovně a babička se na mě smířlivě zadívala.

„Odpusť, Nino. Myslela jsem, že bude lepší, když prožiješ klidný život na Midgardu, tak jako já. Chtěla jsem tě chránit,“ řekla, ale neměla jsem pocit, že by mi cokoli jakkoli objasnila.

„Chránit? Před čím, před blázincem? Musela jsi vidět, jak mi poslední dobou hrabe. Neříkej, že jsi tohle všechno věděla?! Ty jsi věděla, že jsem nějaká Álfská princezna? Věděla jsi, že mám magické schopnosti?“ vyjekla jsem zoufale.

„Klid, Niamh,“ řekla mi a já poprvé v životě ucítila, jak z ní vytryskl silný proud žlutavé energie, objal mě a zatančil na mé kůži a já se skutečně uklidnila. „Tohle jsi na mě dělala běžně?“ zeptala jsem se rezignovaně.

„Jenom někdy. Když jsi byla smutná, vyděšená, zklamaná nebo jsi nevěděla jak dál. Jsem telepat a telekinetik. Každý Álf má nějakou magickou schopnost, každý trochu jinou,“ řekla mi. V ten moment mi došlo, že nemluvíme anglicky. Že na mě v průběhu rozhovoru začala mluvit cizí, neznámou řečí, které jsem ke svému velkému šoku rozuměla!

„Ale.... jak je to možné? Z celé téhle planety se dostanu zrovna do New Yorku a zrovna k tobě,“ blekotala jsem zmateně. Babička se mírně usmála.

„Možná by sis to přála slyšet celé od začátku,“ navrhla a já přikývla. Napjatě jsem se naklonila dopředu a dokonce přestala konzumovat devátý kousek buchty.

„Je mi 948 let a na Midgard jsem odešla proto, že jsem odmítla nesmrtelnost. Měla jsem pocit, že už jsem zažila a viděla dost. Álfové mohou žít věčně, stačí jen, aby neopouštěli svůj svět. Pokud jej opustí, začnou stárnout jako smrtelníci. Předcházet tomu mohou tím, že pozřou posvátné zlaté jablko, ale já to odmítla. Neláká mě žít věčně. A proto jsem odešla sem. Proto stárnu. Potom jsem se sama ujala malé holčičky z dětského domova – tvé matky a o  třicet let později ses objevila ty. Možná to byla náhoda, možná ne. Poznala jsem, že jsi Álf v první vteřině, kdy jsem tě spatřila. Ale nikdy jsem to nikomu neřekla, ani tvé mámě a tátovi, nikomu,“ vyprávěla a mně do očí vstoupily slzy.

„Proč??? Proč jsi to nikomu z nás neřekla? Kdybych věděla, že můžu léčit lidi, mohla jsem třeba oživit mámu s tátou!“ vyjekla jsem a nitro mi sevřel smutek.

„Nemůžeš oživit všechny lidi. Nemůžeme zasahovat do osudu celého lidstva, Niamh,“ řekla babička klidně a ten měkký vlažný proud energie se znovu vydal mým směrem. Zvedla jsem ruku a proud se zarazil o tenkou bariéru té mé. „Už to nikdy nedělej, babi,“ odsekla jsem uraženě.

„Já vím, asi jsem udělala chybu. Ale soudila jsem podle sebe. Já už nebyla na Álfheimu šťastná. Na Álfheimu jsem pracovala pro armádu, hodily se jim moje schopnosti. Mohla jsem vstupovat do myslí protivníků a manipulovat jimi, stejně jako se jim hodilo do krámu to, že mohu pohybovat předměty. Ale začalo se mi to protivit. Tolik bolesti, smrti, intrik. Další spolupráci jsem odmítla a moji blízcí mě odsoudili. Tak jsem odešla. Na Midgardu mě potom našel Thorův otec a snažil se mě nalákat na svou stranu. Také jsem odmítla. Bytosti, které žijí příliš dlouho, mají přílišné sklony dělat špatná rozhodnutí a vrstvit je na sebe. Pokud někdo žije krátce, mockrát si promyslí, co udělá, života si váží víc. Myslela jsem, že i pro tebe bude nejlepší, když to nikdy nepoznáš. Zkoušela jsem se dívat do tvé mysli, ale nic sis nepamatovala, nevěděla jsem proto, jak ses na Midgard dostala a proč. Až když mě zhruba před rokem navštívil tady mladý Odinson,“ kývla směrem na Thora, který se tvářil nezúčastněně. Došlo mi, že nejspíš nerozumí řeči, v níž se bavíme.

„Proč jsi mi to neřekla ani tenkrát? Vždyť jsi musela vědět, že se se mnou začíná něco dít,“ namítla jsem. Babička se natáhla přes stolek a vzala jednu z mých rukou do dlaní.

„Omlouvám se ti, Niamh, byla jsem hloupá. Myslela jsem, že pokud tě vychovají Midgarďané, tvoje schopnosti se neprojeví. Nebo alespoň ne tak silně. Ale už odmalička bylo jasné, že budeš vynikat. To, jak se kolem tebe shlukovala zvířata a jak kolem tebe prospívaly všechny rostliny.... nevěděla jsem, jaký druh magie ovládáš, nikdy ses nedostala do situace, kdy bys ji potřebovala. A já ji v tobě nechtěla probouzet,“ pokračovala a já se na ni nedokázala zlobit, přestože jsem na to měla plné právo. Byla jsem totiž bezradná a vyděšená a ona byla vždycky můj rádce, moje nejbližší osoba, moje nejlepší kamarádka. V mžiku jsem obešla stolek a skočila jí do náruče.

            Objala mě a já ji také sevřela pažemi a přitiskla blíž, přičemž jsem ucítila, jak se naše energie smísily v klidný líný proud. Bylo to moc příjemné a byl to dobrý pocit vědět, že jsem vlastně normální, pouze v nesprávném světě. Bylo velmi příjemné si uvědomovat, že magie  a léčitelské schopnosti jsou mojí přirozenou součástí, stejně jako dýchání. Hladily jsme se vzájemně po vlasech a konečně se dostavila opravdová úleva. Na chvíli jsem se odtáhla a posadila se na opěradlo babiččina křesla.

„No a co tedy bude teď?“ zeptala jsem se anglicky Thora.

„Musíš jít se mnou. Bez tebe Loki zemře. A ty bez něj,“ zopakoval a já si znova vybavila ten arogantní úsměšek na té jeho proklatě sexy tváři a až moc živě jsem si pamatovala jak mnou smýkal za vlasy. Domnívala jsem se, že my dva se asi přáteli nestaneme.

„Nešlo by nějak obejít tuhle část? Mně je jeho osud poměrně putna. Jako gentleman se totiž zrovna nepředvedl,“ poznamenala jsem otráveně.

„A co tvůj osud?“ namítla babička ustaraně.

„Můžu se zkusit vyléčit,“ navrhla jsem, i když jsem si dost dobře nedovedla představit jak bych mohla léčit sama sebe.

„Niamh, prosím. Ani jeden z vás dvou přesně neví, jak to kouzlo zlomit. Můžete si ublížit ještě víc,“ odvětil Thor a tvářil se smutně.

„Má pravdu. Tvoje schopnosti se ještě plně nerozvinuly, nevíš, co se stane, pokud se do toho pustíš sama tady. Na Ásgardu mají zkušené léčitele. Až přijdete na to, jak kouzlo zlomit, můžeš se sem přece vrátit,“ řekla babička, ale nejistě dodala: „Nebo se klidně můžeš vrátit na Alfheim.“

            Nejistě jsem pohodila hlavou. „Dobře, půjdu s tebou, Thore. Ale jestli si bude zase dovolovat, tak ho nakopu do koulí, to si pište oba,“ řekla jsem nekompromisně, Thor překvapeně zamrkal a babička vydala pohoršený zvuk. Vstala jsem.

„Ale vůbec nevím, jak to zařídit v práci. Přece nemůžu jen tak zmizet,“ namítla jsem. Babička vstala také a konejšivě mě pohladila po zádech.

„Neboj se, zařídím to,“ řekla a jemně se usmála. Byla jsem si jistá. „A kočky a Jack?“ zeptala jsem se. „Hned jak budete pryč, vyzvednu je u tebe doma. Tady se budou mít taky dobře,“ odpověděla babička a pohladila mě po hlavě. Objala jsem ji. „Dobře. Vrátím se k tobě hned jak to půjde,“ ujistila jsem ji.

            Thor vstal a vyhlédl z okna. Venku svítalo. „Musíme najít vhodné místo pro portál,“ konstatoval a směrem ke mně dodal: „Odtamtud nás náš strážce Heimdall může přenést do Ásgardu. Přikývla jsem. Rozhodla jsem se, že divné odteď není vůbec nic. „Za domem to bude stačit. Lidé kolem nemusejí všechno vidět,“ řekla babička a vedla nás k zadnímu vchodu do domu. Naposledy jsem ji objala.

„Věřím, že to všechno zvládneš a budeš v pořádku, Niamh,“ řekla mi babička a dala mi pusu na tvář. „Já taky,“ vydechla jsem. Thor zamířil k zadní brance a vyšel na pole za domy. Já za ním. Babička stála ve dveřích a sledovala naše počínání.

„Radši se mě poprvé chyť za ruku,“ poradil mi Thor a já poslechla. „Otevři portál, Heimdalle,“ zvolal Thor s tváří obrácenou k nebi. Za pár vteřin z oblohy vyšlehl duhový paprsek, který na zemi vypálil zvláštní ornamenty ve zhruba dvoumetrovém okruhu kolem nás a záře nás pohltila. V příštím okamžiku už jsme letěli.

---

            První, co jsem postřehla po přistání na pevné zemi byla obrovská zlatá kopule skrz jejíž obrovská okna byla vidět nádherná hvězdná obloha. Uprostřed této ohromné polokoule stál na bohatě zdobeném stupínku vysoký statný muž tmavé pleti s tak pronikavým pohledem, že jsem si okamžitě uvědomila fakt, že jsem tady bez spodního prádla, naboso a v pyžamu. Na sobě měl okázalou zlatou zbroj a zlatou rohatou helmu, v ruce masivní žezlo. Mírně se uklonil naším směrem. Tiše pokynul Thorovi a potom se otočil ke mně.

„Vítejte na Ásgardu, princezno Niamh,“ řekl důstojným hlubokým hlasem.

„Děkuji,“ špitla jsem.

„Jak mě zná?“ zašeptala jsem Thorovi, když jsme společně mířili směrem k východu. „Heimdall vidí všechny bytosti devíti světů. Může vědět a vidět vše, co chce,“ vysvětlil Thor. Tím pádem může vidět i mě bez spodního prádla, doplnila jsem v duchu. K čertu s tou mou stydlivostí.

            Thor mě vedl napřed přes dlouhý most klenoucí se nad širokánskou řekou s vodopádem, poté skrz vysokou zdobenou bránu ústící v širokou ulici vedoucí k obrovské majestátní budově připomínající nějaký ohromný chrám. Vše zde bylo ze světlého kamene, bílého mramoru, skla a zlata. Vstoupili jsme do paláce a všichni, jež jsme minuli, se Thorovi zběsile klaněli div nosy neleštili podlahu. Přišlo mi to poněkud k smíchu, proto se na mě Thor co chvíli pohoršeně otočil, což mě rozesmálo ještě víc.

Kráčeli jsme vysokou klenutou chodbou s okny po pravé straně a s množstvím nejrůznějších odboček a průchodů po levé, kde bylo také téměř všechno ze zlata, minuli jsme několik spěchajících služebných a spoustu nejrůznějších osob chvátajících všemi směry. Všichni se po mně zvědavě otáčeli a mně teprve teď docházelo, že moje pozemská noční košilka s infantilním potiskem kočiček asi není to nejvhodnější oblečení pro Ásgard.

„Thore, ne že bych si chtěla stěžovat.... ale nenašla bych tady něco vhodnějšího na sebe? Každej tu na mě čumí,“ řekla jsem mu tiše a on přikývnul.

„Zavedu tě do komnat po naší matce. Myslím, že máš podobnou postavu,“ odvětil. Skepticky jsem se na něj podívala. „Nevím, jestli se nemám spíš urazit,“ podotkla jsem sarkasticky a Thor se na mě pohoršeně zadíval.

„Naše matka Frigga byla velmi krásná a štíhlá,“ řekl upjatě. „Tak promiň,“ řekla jsem a poplácala ho po zádech. Poté, co jsme vyšlapali dvě patra po širokém schodišti, mimochodem také samý mramor a zlato, jsme stanuli před vysokými dvoukřídlými dveřmi, ústícími v přijímací místnost, která pokračovala přímo do soustavy několika nádherně zařízených místností. Thor mě uvedl do ložnice s obrovským okrouhlým oknem a vysokými dveřmi vedoucími na terasu. Uprostřed pokoje stála obrovská postel s nádhernými krémově bílými nebesy a množstvím nádherně vyšívaných dek a polštářů. Všude na zdech byly překrásné nástěnné malby zobrazující květiny a motýly.

„Ty menší dveře vlevo vedou do šatny. Vyber si, co se ti líbí. Matce by určitě nevadilo, že tu budeš přebývat. Pokud tvoje přítomnost vyléčí jejího nejmilovanějšího syna,“ řekl Thor a já postřehla lehký tón žárlivosti v jeho hlase. Pohladila jsem ho po rameni.

„Děkuju,“ řekla jsem mu a usmála se.

„Koupelna je támhle vpravo, kdybys potřebovala,“ řekl ještě a ukázal na velké dveře vpravo. „Pošlu služebnou, aby ti potom ukázala cestu do mých komnat, až budeš hotová,“ dodal a poté místnost opustil. Zamyšleně jsem se posadila na postel a pohladila hebkou přikrývku. V místnosti byly dosud cítit jemné záchvěvy magie, jíž disponovala osoba, která tu bydlela. Královna Frigga. O té jsem se také dočetla při mém hledání informací o Lokim. Takže i Ásgarďané mohou zemřít, uvědomila jsem si. Když jsem jenom tak klidně seděla, cítila jsem, jak moje vlastní magie tančí pod kůží, nepoužívaná a čerstvě probuzená. Obrátila jsem k sobě ruce dlaněmi vzhůru, pár vteřin soustředění a konečky prstů se mi fialově rozsvítily. Bohužel jsem ještě nevěděla, jak své schopnosti řídit a používat. Snad na to časem přijdu.

            Svlékla jsem si noční košilku a nahá přešla místností ke koupelně. Byla tak velká a tak okázale luxusní, až mi to vyrazilo dech. Vana nebyla vana, ale přímo malý bazén. Posadila jsem se na její okraj a začala napouštět teplou vodu. Všimla jsem si, že v rohu vany stojí několik lahviček s koupelovými oleji. Očichala jsem je a přilila do vody ten s nejpříjemnější vůní.  Potom jsem si dopřála krátkou koupel – po všech těch stresech rozhodně přišla k duhu.

            Poté jsem se, zabalená v měkké bílé osušce vydala k šatně, kde mi zrak přecházel podruhé. Byla to totiž obrovská místnost, kde bylo šatstvo, doplňky i boty srovnány nad sebou a v řadách podle barev. Problém byl pouze v tom, že téměř nic nebylo můj styl. Většinu totiž tvořily šaty, navíc dlouhé a v nezvyklém stylu – něco mezi antikou a secesí. Zoufale jsem zatoužila poslat Thora zpět na Midgard, aby mi v bytě sbalil všechny moje legíny, dlouhá tílka a okované boty.

            Nakonec jsem si coby spodní prádlo vybrala korzetové body bez ramínek v uhlově černé barvě a navrch úzké splývavé šaty téže barvy na široká ramínka s výstřihem do v, ušité z několika vrstev šifonu. Jemně přiléhaly k trupu, pěkně se vlnily kolem boků a nohou a ve výstřihu měly decentní stříbrnou výšivku. Ladily krásně k tetování na mých pažích a navíc mi v mnohém připomínaly styl, jaký vyznávala moje babička a ten jsem už odmalička velmi obdivovala. Vlasy jsem nechala tak, jak byly – co také řešit u asymetrického účesu s podholem na jedné straně a patkou sahající až k rameni na druhé? Pouze jsem si z doplňků vybrala dlouhé stříbrné náušnice připomínající větvičky vrby a na nohy obula jemné stříbrné sandály bez podpatku. Potácet se na jehlách nikdy nebyl úplně můj styl.

            Vyšla jsem ze šatny a zavřela za sebou. Potom se od vchodových dveří ozvalo zaklepání. „Dále,“ zvolala jsem a čekala uprostřed místnosti. Byl to znovu Thor.

„Říkal jsem si, že pro tebe dojdu raději sám,“ odvětil a potom mě sjel pohledem od hlavy k patě. „Vypadáš moc krásně. A vznešeně,“ dodal s úsměvem. Chtěla jsem mu poděkovat za kompliment, ale svět se se mnou opět povědomě zhoupnul a já se zapotácela. No páni. A dokonce jsem ani nikoho neuzdravila. „Co je ti?“ zeptal se Thor a vykročil mým směrem. Jeho hlas ke mně doléhal jako z velké dálky a s ozvěnou, pohled se mi zatáhl mlhou. „Já....“ vydechla jsem a v další vteřině jsem se hroutila k zemi. Stačila jsem ještě zaznamenat, že byl dost rychlý na to, aby mě zachytil dřív, než jsem se rozplácla na podlahu. Pak nastala tma a ticho.

            Probrala jsem se o něco později – ležela jsem na posteli na měkkých damaškových přikrývkách a Thor seděl v křesle vedle mě. Pozoroval mě pěkně ustaraně. S námahou jsem se posadila a všimla si další ženy, která stála na druhé straně lůžka a mezi konečky prstů jí tančila podobná fialová záře jako mně předtím. Na sobě měla krémově bílé šaty s vyšívaným zlatým páskem a v kaštanově hnědých vlasech měla zdobenou zlatou čelenku ladící s páskem.

„Jsi léčitel,“ řekla jsem jí a ona přikývla. Odhadem mohla být o něco málo mladší než já, ale také jí klidně mohlo být osm set let.

„I ty,“ odtušila a já přikývla. „Cítím tvou moc, je obrovská. Ale neřízená. A něco tě hubí. To samé kouzlo, které zabíjí i našeho krále,“ řekla tiše a upřela na mě své velké moudré oči.

Teprve teď mi naplno došla fatálnost situace. Já umírám. Mohla bych být nesmrtelnou, vrátit se na Alfheim a žít navždy. Ale díky nepodařenému kouzlu malého kluka teď umírám a on se mnou.

„A víš.... ví tady někdo, jak to kouzlo zlomit?“ zeptala jsem se. „Zatím všechny pokusy selhaly. Je to velmi pokročilá magie, málokdo ji zvládá na téhle úrovni,“ řekla ona a pokrčila bezradně rameny. „Princ Thor si myslí, že bude snadnější pokusit se vás vyléčit společně. A my koneckonců také,“ dodala.

„Co když se pokusím o léčbu já? Sice to ještě neumím ovládat.... ale kdo nic nezkusí, nic nezíská, ne?“ řekla jsem a viděla Thora jak se nadechuje k protestům.

„Loki se pokoušel o to samé a jenom se ještě více vyčerpal,“ odvětil Thor. Zasmušile jsem spustila nohy dolů z postele.

„Tak co teď?“ zamručela jsem.

„Pojďme za Lokim a ostatními léčiteli,“ řekl Thor a nabídl mi ruku, abych mohla vstát. „Uvidíme, jestli zjistili něco víc, když jsem byl pryč.,“ dodal.

„Promiň, jsem Niamh,“ řekla jsem a obrátila se k tmavovlasé dívce. Bylo tak zvláštní poprvé v životě neříct Nina ale Niamh. „Siobhan,“ řekla dívka a usmála se na mě. Potřásly jsme si rukou. Thor se na nás díval poněkud zmateně. Buďto je totální vidlák, nebo se představování na Ásgardu praktikuje jinak.

„Tak pojďme,“ řekl a dal nám přednost ve dveřích.

---

            Šli jsme změtí chodeb s vysokými klenutými stropy, které stejně jako všechno tady byly bohatě oplácané bílým mramorem, světlým kamenem a zlatem. Když už jsme zabočili po xté, napadlo mě, že bez mapy asi nikdy v životě netrefím zpátky. Po chvíli jsme stanuli před obrovskými dvoukřídlými dveřmi, které se samy otevřely ještě dřív, než na ně Thor položil svou velkou dlaň.

            Za nimi byla rozlehlá přijímací místnost s vysokými okny zdobenými mozaikou z barevného skla, mnoha elegantními ozdobnými sloupy podél celého sálu, na zemi se prostředkem táhl hustý, smaragdově zelený koberec a v centru místnosti stál ohromný majestátní trůn ze skla a zlatého kovu široký tak, že připomínal gauč, vystlaný množstvím malých zelených a zlatých polštářků, na němž ledabyle posedával onen tmavovlasý ničema z mých snů. Pravou ruku držel pozvednutou a pohrával si s malými magickými světélky, která se mihotala nad trůnem. Siobhan se uklonila skoro až k zemi, mě nic takového rozhodně ani nenapadlo.

„Omlouvám se, že tě ruším, bratře. Přivedl jsem princeznu Niamh. Souhlasila, že půjde se mnou a pomůže nám, abyste se oba vyléčili,“ řekl Thor.

Loki mávnutím ruky odvolal blikající světélka, poté vstal a sešel pár schůdků pod trůnem, aby stanul tak tři metry od nás. Ve tváři se mu objevil malý ironický úšklebek. Na sobě měl černý vypasovaný kožený kabát ke kolenům se zelenými vsadkami a zlatě zdobenými lemy, úzké kožené kalhoty, černé vysoké boty a pod kabátem asymetricky střiženou přiléhavou tuniku z o něco jemnější kůže, do níž byly zapracovány ozdobné zlaté pláty. Dlouhé černé vlasy měl rozpuštěné a precizně uhlazené dozadu, až mě napadlo, že si je musel vyžehlit a nalakovat. To mě pobavilo. Donedávna jsem se totiž pohybovala ve společnosti pokérovaných hulvátů, pro které byl „gel na vlasy“ sprostým slovem. 

Uculila jsem se a Loki okamžitě střelil pohledem mým směrem. „Tuhle malou Midgarďanku, co mi leze do snů?“ pronesl ironicky.

„Je to Álfka, Loki. Sám to víš, zdá se ti o ní už dávno,“ argumentoval Thor. Já zatím potisící přemýšlela, jak může být někdo tak přitažlivý a na pohled sympatický a přitom takový nafoukaný blbec.

„Mimochodem, nejsem tu jediná, kdo tu někomu leze do snů,“ nadhodila jsem špičatě a založila si ruce na prsou. Možná tady byl zvyklý, že se z těch jeho ksichtů všichni podělají, ale to tedy narazil na nesprávnou osobu. Loki se zamračil a udělal pár kroků směrem ke mně. Pohyboval se stylem lovící kočky. Siobhan se téměř instinktivně schovala za mé levé rameno. To se tady všichni pomátli a poslouchají tohohle magora?

„Troufáš si, holčičko. Já jsem král,“ řekl mi a tváří mu přeběhl ďábelský úsměšek.

„A co? Můj rozhodně ne,“ odpálila jsem a nechytila se za hlavu jen proto, že mě Thor varovně chytil za ruku. Všimla jsem si, že Lokiho dlaně se v ten moment rozzářily lehkou zelenou září. Celé jeho tělo se chvělo zadržovanou agresí, která hrozila každou vteřinu vyrazit na povrch. Nechala jsem své dlaně rozzářit mým teď už důvěrně známým fialovým světlem. Loki se arogantně pousmál.

„Copak, koťátko má drápky?“ řekl posměšně.

„Nechci se hádat. Kvůli tomu tady přece nejsme. Umíráš a já s tebou. Jsem tu, abych tomu pomohla zabránit,“ řekla jsem, doufajíc, že pokud zachovám chladnou hlavu, nenechá se strhnout ani on. Ale jako vždy nezklamal a zachoval se jako idiot.

„Jak ty mi můžeš pomoct?“ odsekl pohrdavě. OK, poslední šance, řekla jsem si.

„Jsem léčitel. Neumím sice své schopnosti ještě dokonale používat, ale třeba vymyslíme, jak nás uzdravit oba,“ řekla jsem pokud možno neutrálně a zahleděla se na něj. Jenom se ušklíbl ještě víc.

„To chci teda vidět,“ utrousil posměšně, otočil se k nám zády a línou kocouří chůzí se vracel zpět k trůnu.  Jakákoli chuť na spolupráci s ním mě okamžitě přešla.

„Promiň, Thore, ale tohle je na mě fakt moc,“ řekla jsem, otočila se na podpatku a rázovala ven z místnosti. „To už bych se spíš domluvila s opicí než s tímhle debilem,“ odsekla jsem a podle očekávání to Lokiho zvedlo z trůnu a hnal se ke mně.

Odstrčil Thora, který se ho pokusil zastavit a s napřaženýma rukama se řítil na mě. Když už byl ode mě tak metr, z dlaně mu vyšlehlo zelené světlo a vystřelilo mým směrem. Byla to podvědomá okamžitá reakce – asi stejná, jako když po mně Thor hodil dýku, aby probudil mou magii. Z mých dlaní vytryskl proud energie a zformoval před mým tělem podobnou bariéru jako tehdá u mě doma. Jeho kouzlo se od ní neškodně odrazilo a vteřinu nato zasáhlo svého stvořitele do hrudi.

Loki překvapeně vytřeštil oči, nejspíš to bylo něco, co absolutně nečekal. Potom se chytil za hrudník, zalapal po dechu a zapotácel se.

„Loki!“ zvolal Thor, ale než k němu přiběhl, Loki se zhroutil na zem v bezvědomí. Thor i Siobhan se zahleděli na mě, ale já neměla žádná slova vysvětlení. Musela jsem totiž rozhánět povědomá barevná kola před očima. „Niamh? Jsi v pořádku?“ zeptala se Siobhan opatrně, ale to už jsem klesala k zemi.

---

Když jsem se probrala, byla venku tma. Ležela jsem na měkkém lůžku s hlavou podloženou měkkým polštářem, s pokrývkou pod sebou. Někdo mi pouze sundal boty. Vedle postele stál vysoký stolek, na něm broušená sklenice a džbán s vodou. Rozhlédla jsem se – až na další postel tak pět metrů od té mé byla místnost prázdná. A na ní neležel nikdo jiný než Loki. Narozdíl ode mě byl ještě v říši snů. Dívala jsem se na něj – ve spánku vypadal bezbranně a téměř mírumilovně – těžko uvěřit, že v životě byl jaký byl.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupila Siobhan, nějaká další tmavovlasá dívka, nesoucí pod paží ohromnou knihu vázanou v kůži a s nimi světlovlasý muž, který mohl být rovněž v mém věku, ale také mu mohlo být klidně tisíc let – jako všem tady. Všichni tři přistoupili k mé posteli.

„Princezno Niamh,“ uklonila se mi Siobhan, ti další dva to po ní zopakovali a já zčervenala rozpaky. Musím jim všem při nejbližší příležitosti říct, aby se u mě na tyhle opičky klidně vykašlali. Posadila jsem se na posteli.

„Tohle jsou Alvis a Faolan. Jsou také léčitelé,“ vysvětlila Siobhan a já se zvědavě zahleděla na oba. Alvis byla nejzajímavější bytost, kterou jsem kdy měla tu čest spatřit. Měla kaštanově hnědé vlasy delší než po pás a její tmavohnědé oči byly tak nápadně inteligentní, hluboké a pronikavé, že jsem ani na okamžik nezapochybovala o její moudrosti. Na sobě měla dlouhé splývavé roucho v pudrové barvě se zlatými výšivkami kolem výstřihu a na krku jí visel dlouhý náhrdelník s přívěskem ve tvaru kolibříka.

Její kolega Faolan byl naproti tomu dokonale nordický typ. Měl ostře řezanou tvář, světlemodré oči a dlouhé blond vlasy spletené vzadu do copu sahajícího minimálně do půl zad. Na sobě měl jednoduchou krémově bílou tuniku přepásanou stříbrným splétaným páskem a volné černé kalhoty. Mírně se na mě usmíval.

„Ty jsi Álf,“ došlo mi a moje tvář se rozzářila. Přikývl a já k němu natáhla ruku. Vzal ji do svých. Příjemný proud energie mi připomněl pocit, který jsem mívala v blízkosti babičky. Pocit domova. „Ásgard platí moje služby lépe než Alfheim,“ řekl příjemným hlubokým hlasem.

„Ale teď tu nejsme, abychom si povídali, že?“ usmála jsem se na všechny tři mírně a jejich tváře se mírně zakabonily.

„To nejsme,“ řekla Alvis a ohlédla se směrem k Lokiho posteli.

„Proč se ještě neprobral?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem věřit, že by ho tak vyřídilo jeho vlastní kouzlo odražené od mé energetické bariéry.

„Je hodně slabý,“ pokračovala Alvis. „Kdykoli se v posledních několika měsících pokusil o nějakou magii, vyřídilo ho to. Tak jako teď,“ vysvětlila.

„Zkolabuje při sebemenším vypětí,“ vložil se do hovoru Faolan. „Předpokládám, že máš stejné příznaky. Tebe tvá magie složila taky,“ odtušil a já přikývla. „On ji používá odmalička, já teprve chvíli. Netušila jsem, že ty schopnosti mám,“ vysvětlila jsem.

„Zkusili jste ho vyléčit normálním způsobem? Jako byste léčili jakoukoli nemoc nebo zranění?“ zeptala jsem se a těkala pohledem z jednoho na druhého. Všichni horlivě přikývli.

„Samozřejmě, že zkusili, ale jenom nás to vyčerpá. Léčit běžná zranění je něco jiného než léčit zranění či nemoci způsobené kletbami,“ vysvětlila Alvis.

„Kletbami? Přece nás neproklel,“ přemýšlela jsem zmateně.

„Rozhodně to v úmyslu neměl,“ řekla Alvis, položila svou tlustou knihu na pokrývku postele a začala v ní horečně listovat.

„Dlouho jsme hledali v archivu, než se nám podařilo najít záznamy o tomhle kouzle, jeho vedlejších následcích a o případech, kdy se kouzlo nepovedlo provést správně. Našli jsme tohle,“ řekla, zapíchla prst doprostřed stránky a začala vysvětlovat.

„Kouzlo běžně funguje jako pouto mezi dvěma bytostmi z libovolných světů. Při správném provedení jsou tyto dvě osoby schopny spolu telepaticky komunikovat, číst vzájemně svoje myšlenky, pomáhat jeden druhému a najít se kdekoli v rámci devíti světů. Pokud se kouzlo nezdaří – což je váš případ, kouzlo z obou odsává životní energii čím delší časový úsek a čím větší vzdálenost jsou od sebe – dokud ji neodsaje úplně,“ vyprávěla Alvis a mě zamrazilo, přesto že to nebylo poprvé, co jsem tohle vysvětlení slyšela.

„A píše se tam i o tom, jak z toho ven?“ zeptala jsem se.

„Všechny tyhle záznamy jsou vlastně tak trochu pohádky. V podstatě i magie taková je. Pár způsobů jak zlomit kletbu vždycky je. Sebeobětování. Láska... a podobně,“ vysvětloval Faolan a já se proti své vůli zatvářila dost znechuceně. Mimoděk jsem hodila pohledem po spícím Lokim.

„Je mi líto, lidi, ale v tomhle případě nebude fungovat ani jedno. Nemám pocit, že bychom se my dva zrovna skamarádili,“ odvětila jsem suše.

„Jedna z těch pověstí tvrdí, že ti dva, kteří jsou spoutáni tímto kouzlem, se musí vzít a společně žít po dobu několika měsíců sami mimo dosah společnosti a kouzlo se zruší,“ pronesla Alvis aniž by zvedla oči od stránek knihy. Měla jsem co dělat, aby to se mnou neseklo znovu.

„Vzít si JEHO? A jinak jste zdraví?“ vyjekla jsem.

„Jinak oba zemřete,“ vložila se do toho Siobhan jemnou připomínkou.

„Já vím. Ale upřímně? Na něm a na jeho osudu mi nezáleží ani minimálně. Navíc on ode mě pomoc NECHCE,“ ledabyle jsem mávla paží k lůžku, kde ležel Loki. „A můj život? Dokud se mi v obýváku neobjevil ten blonďák s kladivem, tak mi bylo dobře. Hrabalo mi, ale bylo mi dobře. Kdybych nevěděla, že existuje nějakej Alfheim nebo Ásgard, umřela bych si spokojeně na Midgardu tak jako tak. Vy si vážně myslíte, že sňatek s někým, koho nemilujete, je lepší než smrt? Tak to se proberte,“ řekla jsem, s námahou jsem slezla z postele a vydala se z místnosti pryč.

---

            Vztekle jsem bloudila chodbami královského paláce a říkala si, že příště si musím nakreslit plánek. Co příště! Příští osobě, kterou potkám, hodlám říct, že chci zpět na Midgard a v klidu si tam umřít třeba pozítří. Žádné blbé kouzlo mi nebude dirigovat život! Kéž by se mi tak podařilo dobloudit za Heimdallem aby mě přenesl zpátky! Po dlouhých minutách zuřivého pobíhání ztemnělým palácem jsem při zahýbání do další z chodeb vrazila přímo do Thora a za největší div považovala fakt, že mě nepovalil.

„Panebože, Thore...málem jsem si o tebe zlomila ruku,“ vypadlo ze mě a mnula jsem si naražené rameno. Je ten chlap z kusu šutru nebo co?

„Omlouvám se. Niamh, co tu děláš?“ zvolal Thor zmateně. „Měla bys být na ošetřovně a prospat se,“ řekl mi, popadl mě za ruku a kamsi vláčel. Vyškubla jsem se mu.

„Na ošetřovnu nejdu. Chci pryč. S mou pomocí nepočítejte. Radši umřu, než si vzít toho nafoukance, co si říká tvůj brácha, to mi věř. Dokážu si představit i ujetější způsoby sebetrýznění než tohle,“ ječela jsem v ráži a Thor se nadechoval, aby mi odpověděl, ale já mu nedala šanci.

„Doveď mě k Heimdallovi, chci zpátky na Midgard. I kdybych měla umřít sama doma hned zítra, pořád mi to přijde lepší než se obětovat pro někoho, kdo o to stejně nestojí,“ vřískala jsem, až mi přeskakoval hlas. A ječela bych dál, kdyby se mi znovu nezatočila hlava a já neskončila v mdlobách v Thorově náruči.

---

            Tenhle sen nebyl ani vzdáleně dobrý. Šla jsem rozlehlou plání pokrytou ledem a třásla se zimou a strachem. Měla jsem na sobě jenom lehkou krémově bílou noční košili na ramínka a byla jsem bosá. Ostré úlomky ledu mi rozdíraly nohy do krve, ale já šla dál, skoro jsem utíkala. Silný mrazivý vítr mi vháněl do tváře sněhové vločky a všude kolem byly pouze holé vymrzlé skály, žádný výklenek kam se schovat.

            Za mnou se ozývaly tiché zlověstné kroky, ale já se neohlížela, věděla jsem, že zastavit se by znamenalo smrt. Prudký dech mi téměř trhal plíce a přede mnou nic než holá mrazivá nekonečná pláň. Neměla jsem šanci. Náhle jsem v dálce zahlédla zhroucenou postavu, ležící ve sněhu přede mnou. Běžela jsem k ní, věděla jsem, že bych neměla zastavovat, ale když jsem se dostala blíž, zjistila jsem, že bezvládná postava na zemi má Lokiho tvář. Na sobě měl bílé kalhoty a tuniku, stejně jako já byl bosý. Všude kolem byla krev. Nejspíš jeho krev.

            Poklekla jsem k němu a začala jeho nehybným tělem třást. Po chvíli ztěžka otevřel své modré oči a upřel je na mě. „Niamh,“ zašeptal vyčerpaně. „Konečně jsi mě našla,“ zasípal a s každým dalším výdechem vykašlal trochu krve. „“Loki, ne.... musíš vydržet...“ blábolila jsem zmateně, zatímco se ony zlověstné kroky mého pronásledovatele přiblížily na dosah.

            Zvedla jsem hlavu, abych se podívala oné osobě do tváře, ale pod šedou otrhanou kápí byly pouze důlky bez očí a vyhublá kostlivá ruka se natáhla mým směrem. A další, co jsem ucítila byla jen nesnesitelná dechberoucí bolest.

---

            Probudila jsem se s děsuplným výkřikem na rtech a se slzami v očích. Vymrštila jsem se na posteli do sedu a dřív, než jsem se stačila probudit úplně, byl u mě Thor, přisedl si ke mně na postel a objal mě svými silnými pažemi. Zmateně jsem se rozhlédla kolem a došlo mi, že mě Thor nejspíš donesl do ložnice královny Friggy.

„Niamh, je to dobrý, byl to jen sen,“ šeptal mi a hladil mě po vlasech. Vlezla jsem mu na klín a křečovitě se k němu přitiskla, hledajíc jakýkoli kontakt s teplokrevnou bytostí. Abych se ujistila, že jsem ještě pořád živá.

„Nechci umřít,“ zamumlala jsem a ovinula všechny končetiny kolem Thorova těla jako had škrtič. „Já nechci umřít, Thore,“ vzlykala jsem, zatímco mě Thor hladil po vlasech jako by uklidňoval malé dítě.

„Já taky nechci, abys umřela, Niamh. A nechci, aby umřel Loki,“ řekl Thor hlasem tak zkroušeným, že mi to sevřelo hruď. „Zhoršilo se mu to, že ano?“ vzlykla jsem. Thor chvíli mlčel a když promluvil, byl jeho hlas plný smutku a strachu. „Probral se chvíli poté, co jsi omdlela. Od té doby blouzní v horečkách a bolestech.“ Můj žaludek se zhoupnul. Za jak dlouho budu mít takové stavy i já sama? Než mě to stráví úplně?

„Já to podstoupím, Thore. Vezmu si ho. A doufám, že nás to oba zachrání,“ řekla jsem rezignovaně. „Dobře. Teď musíš ale ještě spát a odpočívat. Nemůžete k tomu obřadu jít jako dvě trosky,“ řekl a uložil mě zpět. Dokonce mi naklepal polštáře a přehodil přese mě deku. Potom mě pohladil po tváři.

„Nechám všechno připravit. Teď spi. A kdybys cokoli potřebovala, v předpokoji bude čekat služebná,“ řekl a odešel. Spánek mě pohltil a tentokrát byl už dokonale bezesný.

---

Pokračování příště...