(pozn. aut.) Takže po dlouhé pauze způsobené stěhováním a rekonstrukcí - zde je poslední kapitola a nechutný happyend :-) Slibuju, že už budu psát jen hardcore porn :-D Tina

---

Za dalších pár dní mě výjimečně neprobudila nevolnost svazující mé útroby, ale energické klepání na dveře. S námahou jsem rozlepila ospalé oko, abych zjistila, že Lokiho polovina postele je prázdná. Slunce, jež se dalo tušit za závěsy, stálo už vysoko na nebi, spala jsem asi tak tvrdě, že mě ani nevzbudilo, když vstával. „Dále,“ zívla jsem a převrátila se na pravý bok, abych viděla na dveře. Mezi veřejemi se objevila Thorova blonďatá hlava.

„Dobré ráno, neruším tě?“ zeptal se na úvod, zavřel za sebou a váhavě se zastavil hned za prahem ložnice. Zavrtěla jsem hlavou a on popošel o něco dopředu. „Moc nerad tě budím, ale mohla by ses obléknout a přijít do přijímací místnosti? Máš tady návštěvu,“ řekl a já překvapeně povytáhla obočí.

„Já? Tady?“ zeptala jsem se zmateně a posadila se na posteli.

„Ano. Tvoje rodina. Z Álfheimu. Chtějí tě konečně vidět,“ řekl a mně se trochu zhoupnul žaludek. Páni, moje rodina. Cizí lid, které jsem nikdy neviděla. Přesto jsou odpovědí na všechny moje otázky, na podivné sny, na život v adoptivní rodině, na zvláštní záblesky mých magických a léčitelských schopností. Pro mě tihle cizinci přece nejsou rodina. A na Álfheimu nejsem doma.

            Roztržitě jsem vstala z postele a kolem žaludku jsem ucítila lehké nervové napětí i přesto, že teď už jsem přesně věděla, co chci. Překřížila jsem ukazováčky a prostředníčky a vyměnila tím hedvábnou noční košili za dlouhé krémově bílé šaty bez ramínek, pod nimiž už se začínalo celkem patrně rýsovat narůstající bříško, stříbrné sandály a náhrdelník s vážkou, potom jsem se ohlédla na Thora.

„Kde jsou?“ zeptala jsem se. Thor vstal a přidružil se ke mně. Otevřel dveře do chodby a dal mi v nich přednost. „V hlavním přijímacím sále. Půjdu s tebou,“ řekl mi a společně jsme se vydali dlouhou chodbou doleva. Ještě stále jsem se v některých částech paláce neorientovala, ale rapidně se to zlepšovalo.

„A kde je Loki?“ zeptala jsem se, nechtělo se mi používat naše vzájemné pouto kvůli každé prkotině. „Čeká tam s nimi,“ řekl Thor. Žaludek se ve mně trochu zhoupl. Co jim asi tak vykládá? Po chvíli jsme s Thorem stanuli před masivními zlatě vykládanými dveřmi do přijímací místnosti, do té samé, kde jsem se na Ásgardu poprvé setkala s Lokim. Thor dveře otevřel a znovu mi dal přednost. Můj milovaný seděl na mohutném trůně ze skla a zlata tak jako tenkrát, ale dnes to bylo jiné. Dnes jeho oči změkly samou láskou, sotva jsem se objevila ve dveřích.

            Thor za námi zavřel dveře, Loki vstal z trůnu, na sobě měl svůj tradiční černo-zlato-zelený oděv sestávající z precizně padnoucího kabátu ke kolenům, asymetrické tuniky a úzkých kožených kalhot, vlasy pečlivě uhlazené dozadu, a vydal se svižným krokem přímo k nám, ignorujíce zvědavé pohledy čtyřčlenné návštěvy posedávající v pohodlných tmavozelených křeslech s vysokými opěradly kousek od trůnu.

            Upřela jsem pohled jejich směrem a zaregistrovala, že jde o tři muže a jednu ženu, všichni byli vysocí, dlouhovlasí a světlovlasí – měli naprosto stejný vybledlý, až skoro bílý odstín vlasů jako já a upírali na mě své světlemodré oči. Téměř se mi podlomily nohy nad jejich podobností se mnou. Než stačili vstát, přihrnul se Loki až ke mně a sevřel mě v objetí div mi neubral kyslík.

„Lásko,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě, jako bychom byli odloučeni dva roky a ne pár hodin. Já se zacítila trochu trapně, protože naši hosté bedlivě pozorovali každý náš pohyb. Když mě po chvíli pustil, obrátil se zpátky k zástupcům mé rodiny. Vzal mě za ruku a vedl mě k nim.

„Omlouvám se vám za toto krátké přerušení naší milé debaty. Dlouho jsme se s Niamh neviděli,“ vysvětloval Loki naší návštěvě a všichni čtyři se chápavě usmívali. Dlouho, asi tak tři, nejdéle čtyři hodiny. Pobaveně jsem se na něj zazubila a můj pohled padl na naše hosty.

            Všichni čtyři jako na povel vstali. Bylo nesnadné říci, kdo z nich je nejstarší, vypadali všichni jako sourozenci. Neumírající. Tak se Álfům říkalo, pokud se ovšem vrátili na svou zem a zůstali v ní. To zatím nebyl můj případ. Ale chci na Álfheim? Asi těžko.

„Niamh, toto jsou členové Álfské královské rodiny. Tvůj strýc Aodhan, teta Eithne a bratranci Lorcan a Niall,“ vysvětloval Loki a přítomní mi přátelsky s mírnými úsměvy kynuli. Thor se mezitím ledabyle usadil na širokém schodišti a zvědavě pozoroval scénku. Evidentně nikdy moc společenského taktu nepobral.

            Klouzala jsem pohledem z jednoho na druhého a nevěděla jsem, co říct. Prohlížela jsem si je, oblečené v dlouhých splývavých hávech z toho nejjemnějšího hedvábí, bohatě protkaného stříbrnými nitkami, s krásně zdobenými jemnými čelenkami ze stříbra, vykládaného drahými kameny a oni mi to po dlouhé okamžiky nijak neulehčili, protože jen stáli, usmívali se a zírali na mě, jako by objevili nějaký nový vzácný druh zvířete.

            První se vzpamatoval můj strýc, udělal krok ke mně a vzal mě za ruce. „Jsem tolik rád, že jsme tě zase našli, malá Niamh,“ řekl. Znovu jsem ucítila ten příjemný, báječně uklidňující pocit, který ve mně vyvolávala Iris a později zde na Ásgardu léčitel Faolan. Přítomnost dalších Álfů ve mně evokovala pocit domova, přesto že jsem si na své dětství na Álfheimu téměř nevzpomínala. Nepamatovala jsem si ani tváře těchto čtyř, přestože byli moji příbuzní. Po strýci ke mně přistoupila teta a usmála se na mě. „Nechali jsme tě hledat všude,“ odvětila a políbila mě na tvář. Bratranci neměli připravenou žádnou dojemnou průpovídku, pouze mi oba s přátelskými úsměvy potřásli rukama. Když mi ji podával Niall, bylo to jako by se střetly dva stejné póly – jeho dlaní proudila silná magie, stejná jako ta moje. Oba jsme překvapeně ucukli, ale potom jsme se na sebe usmáli.Bylo úžasné potkávat další lidi s podobnými schopnostmi.

„Jsme moc rádi, že jsi naživu. Mysleli jsme, že tahle chvíle už nikdy nenastane,“ řekla teta a dojatě se jí zaleskly oči. „Pamatuješ si něco? Byla jsi ještě malá, když ty nesmyslné boje vypukly,“ řekl strýc a střelil kradmým pohledem Lokiho směrem.

            Můj drahý stál asi dva metry od nás a bedlivě naše vítání pozoroval. Při strýcových slovech se jen mírně pousmál. „Nebojte se, otcovy metody jsem nikdy moc neschvaloval,“ řekl s nádechem cynismu v hlase. Strýc se na něj s úlevou usmál a obrátil se zpátky ke mně.

„Ne. Bohužel, nepamatuji si nic. Tedy, skoro nic. Až na pár snů, co se mi v posledních letech zdálo,“ řekla jsem. Strýc mě vzal znovu za ruce. „Máš královskou krev, Niamh. A s ní i právo na trůn, tak to stojí v našich zákonech,“ řekl mi. „Vrátíš se s námi na Álfheim?“ zeptala se teta s nadějí v hlase a já otočila hlavu zpět k Lokimu, co na ta slova říká. Visel mi na rtech. Přes pouto ke mně proudila nejistota a strach.

            Sklonila jsem hlavu a pohledem si přejela přes povážlivě se kulatící bříško, ukrývající jeho dítě.  Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Je mi to moc líto, ale nevrátím. Nejsem tam doma. Já jsem doma tady, s mužem, kterého miluju,“ řekla jsem a došla k Lokimu, který mě k sobě okamžitě vděčně přivinul. „Nechci trůn ani moc, ještě před půl rokem jsem ani netušila, že jsem Álf. Bohatě mi stačí vědět, že nejsem blázen a že někam patřím,“ vysvětlovala jsem. Moji příbuzní se zatvářili na okamžik zklamaně, ale nevypadali, že by je to nějak moc zaskočilo.

„To chápeme, zlatíčko,“ řekla teta, došla až k nám oběma, vzala za ruku mě i Lokiho, který mě pevně objímal kolem ramen a oba nás políbila na čelo. „Hodně štěstí,“ řekla. Po ní k nám přistoupil i můj strýc. „Pevně doufám, že to malé, které se má narodit králi Ásgardu a Álfské princezně konečně stvrdí mír mezi našimi světy,“ řekl a s úsměvem pohladil moje břicho. S Lokim jsme si vyměnili pohled. Můj milovaný podal mému strýci pravici.

„Buďte si jistý, Aodhane,“ řekl Loki a poté se s námi rozloučili i moji dva bratranci. Všichni se zastavili u dveří, kde na ně již čekala stráž, aby je doprovodila k jejich lodi. Strýc se ke mně ještě otočil. „Kdykoli budeš chtít, máš u nás dveře vždy dokořán, Niamh. To platí i pro vás, Loki,“ řekl. Jmenovaný mě k sobě přivinul ještě těsněji a políbil mě do vlasů.

„Děkujeme, Aodhane. Rádi vašeho pozvání někdy využijeme,“ řekl a já pořád nepřestávala vycházet z úžasu, jak moc jiný byl tenhle muž od toho arogantního floutka, kterého jsem poznala. Pořád mi to přišlo jako sen.

            Moji příbuzní se rozloučili a já zůstala v přijímací místnosti s Lokim a Thorem, který se konečně přestal povalovat po schodišti a vstal. Loki mě na chvíli pustil a podíval se na svého bratra. „Mohl bys prosím zajít za Alvis a zeptat se, jestli je vše připraveno?“ řekl mu, Thor s letmým úsměvem přikývl a odkvačil.

„Co má být připraveno?“ zeptala jsem se, když Thor odešel. Loki se usmál, vzal mou levou ruku do svých dlaní a políbil ji. „Zlatá jablka přece. Když se nevrátíš na Álfheim, tak se nestaneš nesmrtelnou. Jiná možnost není,“ řekl mi a já se mírně usmála. Chvíli jsme mlčeli.

„Nebo nechceš?“ zeptal se s nejistotou, když se nedočkal žádné odpovědi. Usmála jsem se a volnou rukou sevřela jeho tvář v dlani.

„Ale chci,“ řekla jsem a můj drahý mě k sobě vděčně přitiskl.

---

            A tak jsem snědla posvátné zlaté jablko, které mi zajistilo život na další tisíciletí. Seděla jsem na posteli, podvědomě se hladila po břiše, ve kterém o sobě slušnými kopanci dávala vědět má nenarozená dcera a usmívala jsem se. Ozvalo se zaklepání a do místnosti tiše vcupitaly čtyři služebné.

            Vstala jsem a šla jim vstříc. Přinášely mi na podnose snídani a s sebou nesly svatební šaty, boty a šperky. Zamyslela jsem se, tenhle den už jsem jednou zažila a o co byl jiný než ten první??? Život má někdy dost zvrácený smysl pro humor.

Tak jako tenkrát, před mnoha měsíci, jsem se nechala obléci do krásných, krémově bílých svatebních šatů, úplně jiných než byly ty nešťastné první. Tyhle byly bez ramínek, splývavé, pošité množstvím perliček a drobných lesklých kamínků. Pod bohatě zdobeným živůtkem se mocně klenulo mé osmiměsíční bříško, ale kupodivu ani trochu nerušilo slavnostní nádech celé róby. Do vlasů jsem si nechala zaplést květiny a dovolila služebným, aby mě nalíčily – i přesto, že jsem to mohla všechno mávnutím prstu zvládnout sama. Nechtěla jsem však použít kouzla, ne teď.

Když byly všechny mé přípravy hotové, se stejně jako tenkrát ozvalo další zaklepání a dovnitř vstoupil Thor – na sobě měl tradiční slavnostní Ásgardskou zbroj v kombinaci rudé a zlaté, dlouhé světlé vlasy měl sčesané za uši a pečlivě uhlazené. Usmál se na mě.

„Vypadáš nádherně,“ řekl a došel ke mně. „Můžeme jít?“ zeptal se a nabídl mi rámě. Beze slov jsem přikývla a zavěsila se do něj. Když jsme společně vykročili chodbami, zmocnila se mě mírná nervozita, která dosáhla vrcholu, když před námi stráž otevřela obrovské zlaté dveře vedoucí do kaple. I tady bylo vše daleko jinak než tenkrát. Celý ten obrovský sál byl totiž našlapán lidmi, kteří jako na povel povstali, když jsme s Thorem vešli dovnitř.

Zahleděla jsem se daleko před sebe – až k oltáři, kde stejně jako tenkrát čekal kněz a vedle něj stál Loki. Na sobě měl svou slavnostní královskou zbroj ve zlaté, zelené a černé – a důležitý byl ten nejpodstatnější rozdíl: Ani jeden z nás se netvářil znechuceně, že toho druhého vidí. Lokiho oči byly plné lásky. „Děkuju ti, že jsi mě zachránila. Miluju tě,“ plynulo ke mně skrz pouto, když jsme se pomalým krokem blížili k němu. Usmála jsem se a dál šla vstříc svému novému životu a štěstí...