Během vteřiny se v mé hlavě vystřídal asi milion emocí. Od touhy skočit po něm a pustit se do něj pěstmi, po hysterický řev případně nějakou složitou kletbu, která by mu přičarovala nějakou ošklivou svědivou vyrážku nebo něco takového. Místo toho jsem jen vyčerpaně dosedla na židli.

„Děláš si prdel?" zaskučela jsem. Zatvářil se lehce zmateně.

„Proč jsi utekla? Nemusela jsi. Hledal jsem tě, ale zablokovala sis mysl..." řekl a naklonil se, aby mě vzal za ruku, ale já ucukla.

„Ty že jsi mě hledal? To jsem viděla moc dobře," odsekla jsem. Zatvářil se ještě o něco nechápavěji než předtím.

„Cože?"

„Měl jsi plný ruce práce s těma děvečkama, co ti přišly pomoct s převlíkáním," prskla jsem vztekle a byla rázem naštvaná i na sebe, protože jsem vlastně prozradila, že ho špízluju. „Ty žárlíš," řekl a tvář mu rozzářil spokojený úsměv, který však okamžitě zmizel, když si všiml, jak se tvářím já.

„Vypadni!!!" zasyčela jsem a v mém hlase vibrovalo něco, co tam dřív nebývalo. Jakási neznámá vnitřní síla, která ve mně kypěla jako láva v jícnu vulkánu. Celý povrch mého těla se rozzářil slaboučkou fialovou září a já se jen modlila, aby do místnosti teď nevstoupil nikdo další.

„Nebo co?" ušklíbnul se Loki a v ten moment mě za zápěstí obou rukou tiskl proti zdi, přiblížil se ke mně tak rychle, že jsem to nestihla postřehnout, natož se začít bát. Zeleně zářící silové pole obalilo nás oba a zachránilo místnost před zkázou a Loki se na mě tak zvláštně smutně usmál. „Jestli chceš, ubliž mi. Ubližuj mi třeba do konce našich dní, ale už mi nikdy neodcházej," řekl a přitiskl se ke mně celým svým tělem.

„Tak proč jsi ublížil ty mně? Proč sis od nich nechal udělat dobře sotva jsme se vrátili na Ásgard?" vřískla jsem, slzy na krajíčku. Jeho oči se rozšířily překvapením a šokem.

„Ale já s nimi nic neměl," namítnul. „Poslal jsem je pryč, když se po mně začaly sápat," vysvětloval, ale já věděla, co jsem viděla. „Lžeš!!! Chyběl jsi mi a proto jsem se chtěla podívat, co děláš. A viděla jsem, jak si nějaká černovlasá kravka kleká na zem, aby ti ho přeblafla!" vyjekla jsem, vzteklá ještě víc, že mu ještě víc dokazuji, že mi není lhostejný.

            Loki se zatvářil napůl překvapeně, napůl zoufale. „A podívala ses, co bylo dál? Protože já s nimi nic neměl, Niamh. Řekl jsem jim, ať jdou pryč, že o tohle nemám zájem," řekl zkroušeně a já znejistěla. Jak můžu vědět, jestli ten floutek znovu nelže? Ale můžu! Vzpomněla jsem si na okamžiky, kdy Iris vstupovala lidem do mysli – dokud jsem nevěděla, že to dělá, nepoznala jsem nic. Ale když jsem věděla, že je toho schopná, došlo mi i JAK.

            Zlatý proud síly začal pomalu proudit z mých dlaní, líně dotekl až k Lokiho tváři a ten jej vdechl, oči se mu na okamžik zamlžily, jako by měl znovu upadnout do bezvědomí, ale zůstal stát a já měla před očima jeho vzpomínky jako na videu. Vzpomínky na náš pobyt na opuštěné planetce, napřed na obrovskou rudou mlhu agrese, která mu zatemňovala mysl, vztek, potom na sebenenávist a sebepohrdání, myšlenky na sebevraždu, lítost, vznik náklonnosti a touhy, vzpomínky na doteky, líbání, pocity zmatku, nejistoty, vzrušení, radosti, slasti, lásky.

            Pocity smutku nad tím, že musíme naše dočasné útočiště opustit, pocit prázdnoty, samoty. Dívčí ruce odmotávající ručník z boků, klečící dívka, její ruce stoupají k rozkroku....

„Dost," zarazil Loki bledé dlaně blížící se k jeho tříslům. „Řekl jsem, že nemám zájem o vaši asistenci. Nemáte co jiného na práci?" řekl přísně, vytáhl dívku za loket do stoje a omotal si ručník zpátky. Potom se přísně ohlédl po její společnici.

„Pokud máte pocit, že máte málo práce, rád vám nějakou další přidělím," odvětil a nerudným gestem obě vyprovodil ze dveří. Zklamaně se po něm ohlížely, ale poslušně odcupitaly. Loki propletl prsty obou rukou, jeho ruce se rozzářily zeleným světlem a hromádka oblečení na jeho posteli se bezpracně octla na jeho těle. A jeho další myšlenka patřila mně.

            Já debil! Já přecitlivělá hysterická blbka! Zrušila jsem kouzlo, podívala se mu do očí, a než jsem vůbec stihla zformulovat slova omluvy, Loki mi znenadání zajel dlaní pravé ruky do vlasů, druhou mě k sobě přitáhl ještě těsněji za pas a prudce mě políbil.

            Celé tělo mi zmalátnělo, obranná energetická bariéra opadla, ruce mi ochably, tak tak jsem je dokázala ovinout kolem Lokiho pasu a přitisknout se k němu. Jeho rty se vášnivě vpily do mých, ani na vteřinu mě nenapadlo vzdorovat nebo se snad bát. Znovu tu byl ten zvláštní spokojený pocit, znovu jsem se cítila úplná. To pouto, uvědomila jsem si. Takhle funguje správně. Nemůžeme bez sebe být, ale neničí nás.

            Moje dlaně pomalu vklouzly pod Lokiho tenké tílko, aby se dotýkaly hladké jemné kůže na jeho bocích, hrudi a zádech – mým tělem se rozlil jakýsi zvláštní pocit blízkosti a bezpečí.

            Nevím po jak dlouhé době se naše rty konečně rozpojily – bylo téměř bolestivé být zpátky v realitě. Loki mě k sobě pořád pevně tisknul a díval se na mě tak nádherně něžně, že mi to úplně vzalo schopnost uvažovat.

„Vrať se se mnou na Ásgard. Prosím," zašeptal tiše a vtiskl mi polibek do vlasů. Krom schopnosti reálně uvažovat to vzdala ještě schopnost mluvit. Křečovitě jsem přikývla a do očí se mi draly slzy. Loki se usmál a setřel je z mých tváří bříšky palců.

            Potom se se mnou svět po hodně dlouhé době znovu zhoupl – tentokrát to však bylo o trochu jiné – zatočila se mi hlava, žaludek se sevřel, úplně jsem ucítila, jak mě polil studený pot. Potom mi tělo vypovědělo službu a já se začala propadat do hlubin bezvědomí. „Niamh? Co je ti?" uslyšela jsem starostlivý Lokiho hlas, potom jsem ucítila, jak mě sevřel ve svých pažích, než jsem se stihla poroučet k zemi – a pak už byla tma a ticho.

---

            Když jsem se probudila, ležela jsem v široké měkké posteli s bělostnými přikrývkami v jakési neznámé místnosti s vysokým stropem a obrovskými okny, přes která byly ledabyle zataženy blankytně modré závěsy. Soudě podle toho, že stěny byly bohatě oplácané mramorem a zlatem, mi došlo, že jsem zcela určitě zpět na Ásgardu. Protáhla jsem se na posteli a otočila se na bok. Vedle lůžka seděl na židli Loki, na sobě měl pořád to samé oblečení jako když pro mě přišel na Midgard, pouze vlasy měl rozpuštěné a tvář zbrázděnou starostmi a únavou.

            Teprve když si všiml, že jsem vzhůru, jeho tvář se znovu rozjasnila. Opatrně mě vzal za ruku. „Já jsem zase omdlela," konstatovala jsem nevesele. Loki přikývnul. „Jak jsi mě vlastně dostal sem?" zajímalo mě. Musel mě totiž nějak dostat ven ze salonu a opravdu jsem byla dost zvědavá jak. Loki se pousmál.

„Byla to docela dřina přesvědčit ty lidi tam, že tě k doktorovi dopravím já a ne oni," řekl, přitáhl si židli blíž ke mně, aby se mohl sklonit k mé paži a políbit mě na hřbet ruky. „Doufám, že jsi je neproklel nebo nějak fyzicky nezpracoval," řekla jsem s trochou pochybností, protože to by na něj přesně pasovalo. Loki se rozesmál, volnou rukou mi něžně prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou. „Když jsem tě sem přivezl, vydal se Thor za paní Iris, která slíbila, že to zařídí, aby se po tobě nikdo nesháněl. Vzkazuje ti, že tvoje zvířata zatím mohou být u ní," řekl a já byla překvapená, jak snadno se loučím s tím, čeho jsem se ještě nedávno nedokázala vůbec vzdát.

            Jak snadno dávám sbohem New Yorku, který jsem milovala, práci, která pro mě byla vším... a možná jsem se toho všeho vzdávala tak jednoduše proto, že jsem už dávno vnitřně cítila, že jsem jiná, že nikam nepatřím, že jsem tak trochu outsider. Najednou jsem už věděla, kdo jsem, a co mě vlastně od lidí tak odlišuje. Tím spíš mě teď znepokojilo, že je mi zase špatně, i přesto, že už by mi mělo být dobře. Zamračila jsem se a Loki se na mě znepokojeně zadíval.

„Jak to, že jsem zase omdlela? Neměli bychom už být v pořádku?" zeptala jsem se ho. Trochu se zachmuřil. „Nevím, léčitelé mi zatím nic neřekli. Chtěli, aby sis pořádně odpočinula. A já se nedal vyhnat," vysvětloval. „Sedíš tu celou dobu, co jsem spala?" vyzvídala jsem tiše. Loki jen přikývnul a znovu mě políbil na hřbet ruky.

            Potom tiše klaply dveře a my oba jsme se otočili za zdrojem zvuku. Stála tam ona úžasně charismatická tmavovlasá léčitelka Alvis, s níž už jsem se setkala dříve. Na sobě měla splývavé bílé šaty s dlouhými rukávy, splétaný zlatý pásek a ve vlasech půvabnou zlatou čelenku.

„Veličenstvo, princezno Niamh, dobré ráno," oslovila nás a s mírným úsměvem nám pokynula, než pomalou vílí chůzí dotančila až k nám. „Jsem moc ráda, že jsi konečně vzhůru. Jak se cítíš?" zeptala se mě, došla z druhé strany posteli a vzala mě za druhou ruku – tu, kterou Loki zrovna nedržel. Nepovažovala jsem za nutné zatěžovat se zdvořilostními kličkami „Co se mi stalo, proč jsem znovu omdlela? Mysleli jsme, že se kletba zrušila," řekl a Alvis se rozpačitě pousmála. Nejdřív nejistě střelila pohledem po Lokim, potom po mně a teprve po chvíli se odhodlala mluvit.

„To je samozřejmě pravda, kletba je pryč, vaše pouto teď funguje správně," přikývla, ale zároveň se nadechla, aby nám mohla sdělit nějakou evidentní jobovku. „Ten důvod, proč se ti udělalo špatně teď, je podle všeho nesrovnatelně příjemnější," řekla ale lezlo to z ní jak z chlupaté deky. Co je proboha příjemného na tom, že omdlévám?

„Jsi totiž těhotná, Niamh. Zhruba tři měsíce," řekla Alvis a rozpačitě si zamnula ruce. Potom bylo v místnosti nadlouho ticho jako v hrobě. Čekala jsem hodně. Čekala jsem, že mi řekne, že do týdne umřu nebo že se do měsíce proměním v ovci, ale tohle ne. I když jsem to čekat mohla, když mě Loki znásilňoval, nikdy se samozřejmě s žádnou ochranou neobtěžoval, stejně jako já se vůbec neobtěžovala sledovat svoje tělesné pochody. Byla to zvláštní ironie osudu, že z tolika násilí mohl vzniknout nový život, ale přece. Teprve po chvíli jsem zavadila pohledem o Lokiho, který pustil mou ruku, zkormouceně schoval hlavu do dlaní a zhroutil se na židli jako hromádka neštěstí.

„Nech nás tu, prosím," oslovila jsem léčitelku, překvapená, že můj hlas neselhal. „Samozřejmě," přikývla a tiše opustila místnost. Loki dlouho mlčel a já se zdráhala jej oslovit. Ale jeho lítost, zloba obrácená proti sobě samému, sebepohrdání a sebenenávist ke mně protékaly skrz pouto jako horká řeka plná jedu. Posadila jsem se na posteli, natáhla k němu ruku a dotkla se jemně jeho zápěstí.

       Odvrátil se ode mě, tvář pořád schovanou v dlaních. Spustila jsem nohy z postele. „Loki?" zkusila jsem to tiše. V ten moment odkryl tvář, modré oči obrovské, zmatené, smutné a lítostivé, tvář zsinalou tak moc, že to i na jeho obvyklou bledost bylo příliš. Obrovský vnitřní boj byl patrný z každého milimetru jeho tváře. Potom padl na kolena před moje nohy a obtočil paže kolem mých kolen. Nic mě v tu chvíli nemohlo vyšokovat víc.

„Je mi to strašně líto, Niamh!" zaskučel bolestně a složil mi hlavu do klína. „Jako kluk jsem si vždycky představoval, že budu mít děti z lásky.... a místo toho jsem počal dítě z násilí a bolesti. Ublížil jsem ti tak, jako žádné jiné ženě. Každý den se s tím budím a vyčítám si to," pokračoval a já mu opatrně zabořila prsty do vlasů. „Byl jsi ovlivněný tou kletbou. A trpěl jsi tím, co ses dověděl o své pravé rodině. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. A každý by měl dostat druhou šanci, to už jsem ti říkala," odvětila jsem tiše a on ke mně zvedl oči.

„Můžeš mi to někdy odpustit? A pokud ne odpustit, tak aspoň zapomenout?" řekl a znělo to tak zoufale, až se mi sevřel žaludek. „Můžu to zkusit," řekla jsem a usmála se koutkem úst. „Ale chceš vůbec to dítě se mnou mít? Já.... pochopil bych, kdybys ho chtěla dát pryč," zeptal se, sklopil hlavu a přitiskl se k mým nohám. Tím pádem jsem ucítila, jak se jeho tělo jemně třese - možná strachy v očekávání negativní reakce.

Jemně jsem ho chytila za bradu a zvedla jeho pohled k sobě. 

„Ano, ublížil jsi mi strašně moc. Ale osud to takhle asi chce... když dal vzniknout novému životu i z násilí, nebo ne?" zeptala jsem se tiše. Podíval se na mě s nadějí. „Takže.... chceš?"

Beze slov jsem přikývla. Protože teď, těch několik týdnů, co jsem strávila bez něj, mě dostatečně přesvědčilo o tom, že bez něj prostě nemůžu být, i když jsem vynaložila to největší úsilí, abych ho ze své hlavy – a také svého srdce – vytěsnila.

Ve chvíli, kdy Lokimu došlo, že souhlasím, výraz jeho tváře změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Oči se mu rozzářily radostí, tvář rozsvítil úsměv. Vyskočil plný energie, popadl mě do náruče, zvedl do výšky a přitiskl se ke mně, aby mě mohl prudce políbit. Obtočila jsem mu paže kolem krku, nohy kolem boků a nechala se zvednout. Skrz pouto ke mně proplouvalo jen čisté štěstí a láska, nemusel říkat vůbec nic. Přesto se ode mě po chvíli odtáhnul, aby se mi zblízka podíval do očí.

„Miluju tě, Niamh," zašeptal a znovu mě políbil. „Miluju tě, miluju tě, miluju tě," šeptal mi mezi polibky a mně se do očí draly slzy. Skrz pouto jsem totiž cítila, že nikdy nemluvil pravdu víc než teď. A i když jsem věděla, že z grázla se hodný kluk jen tak nestane - rozhodla jsem se to risknout...

---

            Další noc už jsme spali společně v jeho komnatách, v jeho posteli s krásnými zlatými nebesy, prostorné, měkké a čerstvě povlečené, přitulení k sobě jako tu poslední noc na opuštěné planetě, než pro nás přišel Thor. Nespala jsem moc tvrdě, stále jsem si zkoušela uvědomit, jak moc se mi převrátil život. Jak snadno jsem dala sbohem Zemi, kde jsem žila celých 27 let a myslela si, jak strašně miluji svůj život, svou práci, New York.... a teď....

            Otevřela jsem oči a zjistila tak, že Loki rovněž nespí. Ležel na boku proti mně a prohlížel si mě tak jako vždycky. Za okny se dal tušit rozbřesk, ještě nebylo úplně světlo, ale nebyla už černočerná tma. Když si všiml, že jsem otevřela oči, přisunul se těsně ke mně a něžně mi přejel ukazováčkem po rtech. Elektrický impuls vyrazil mým tělem a rozlil se v příjemné horko v mém klíně. Potom Loki nahradil prst svými ústy – a tentokrát to bylo nějak jiné než ty předchozí polibky.

            Celé moje tělo se zachvělo nepoznanou vlnou vzrušení – bylo to úplně jiné. Možná proto, že jsem konečně věděla, že je to láska, co ke mně cítí. A já k němu. A ten nový život, jež ve mně rostl, nás propojil dokonale.

„Miluju tě, Loki," zašeptala jsem a on mě k sobě přivinul. „A já tebe, lásko," odpověděl on a naše ústa se znovu žádostivě spojila. Objala jsem ho a cítila, jak kůže hoří vzrušením a chtěla se ho dotýkat víc a víc. Moje ruce začaly bloudit po hladké kůži jeho zad a hrudníku, přidala jsem i nehty pro ten lehký pocit bolesti, který měl tolik rád, tiše mi vydechl do úst a na okamžik se odtáhl, aby začal svými horkými rty mapovat můj krk a ramena. Zaklonila jsem hlavu, bylo to tolik příjemné, že jsem se mu v náruči změnila v hadrovou panenku.

            Jeho ruce mě přitom nejistě hladily ve vlasech a po pažích, jako by se bál dotýkat se jinde. Vysloveně mě tím dojal, jak byl něžný a opatrný. „Loki?" oslovila jsem ho tiše a on ke mně zvedl oči. „Dotýkej se mě," řekla jsem a jeho oči se rozšířily překvapením. Chvíli váhal, ale potom dlaní sklouzl na tenkou látku mé bílé saténové noční košilky, chvíli zaváhal ve stružce mezi ňadry, potom zvedl druhou ruku a sevřel obě moje prsa do dlaní. Bradavky mi okamžitě ztuhly vzrušením a moje ústa opustil slastný vzdech – překvapilo mě to strašně moc – moje tělo nikdy dřív na doteky mužů takhle nereagovalo – a teď ho tolik nažhavilo pár nevinných doteků.

            Povzbuzen mou reakcí, začal mě Loki hladit a dráždit přes tenkou látku, jeho dlaně něžně přejížděly přes moje prsa, můj hrudník, prohlubeň pupíku, moje boky – jen na okamžik se zastavily v klíně – aby začaly zase znovu. Po chvíli nahradil Loki své dlaně svými rty, a to, jak jimi mapoval obrysy mého těla skryté pod tenkým saténem, mě rozpálilo doběla. Posadila jsem se na posteli a sama jsem si svlékla košilku, abych zůstala sedět na posteli úplně nahá.

            Loki se na mě zadíval a v očích měl tolik lásky a touhy, že i pokud bych měla nějaké pochybnosti, ten pohled by mě jich dokonale zbavil. „Miluju tě, strašně moc. Nikdy jsem necítil to, co teď. Nikdy předtím jsem nikoho nemiloval, až tebe," řekl, dlaní mi zajel do vlasů a opatrně mě položil zpátky do peřin, jako by se bál, že jsem z porcelánu. Potom mě znovu políbil na rty, prudce a vášnivě, až mě téměř obral o kyslík, pak opustil má ústa a svými rty znovu polaskal můj krk, mapoval jimi moje potetovaná ramena a dekolt, jazykem polaskal moje bradavky a když jsem zasténala slastí, vrátil se k mým rtům a umlčel mě polibkem.

            A pak se znovu sklonil k mému tělu, políbil mě na pupík a jeho rty pokračovaly dál, cítila jsem horký rozechvělý dech ve svém podbřišku, zdobeném tetováním několika malých kočiček, a poté ve svém klíně – Loki zvedl oči ztmavlé vzrušením a zadíval se na mě, jeho pohled hluboký a žádostivý – mírně jsem roztáhla nohy od sebe na znamení souhlasu, Loki pootevřel rty a jeho hebký jazyk se dráždivě roztančil v mém klíně.

            Zvrátila jsem hlavu do polštářů a zatnula pěsti do pokrývek, hlasitý vzdech opustil mé hrdlo, vzrušení mi zatemnilo mozek. Loki mě jemně uchopil za boky a přitáhl můj klín blíž ke svým lačným ústům a s každým dalším vzrušujícím dotekem jeho jazyka mezi mými stehny jsem se vzdalovala realitě. Už dávno jsem jen tiše nevzdychala, slyšela jsem sama sebe, jak sténám nahlas – jak kdyby místo mě sténala nějaká jiná žena, kterou jsem dosud neznala.

            Po chvíli se mi všechno zatmělo, jak kdyby měl být konec světa, místnost se ztratila v mlze, cítila jsem jen Lokiho mrštný jazyk a rty. Naprosto nepoznaný pocit absolutní slasti prostoupil moje tělo, mé svaly se křečovitě napjaly a vteřinu nato smetla vlna orgasmu moje tělo. Vykřikla jsem tak, že se výkřik odrazil od okenních skel, moje magická síla zavibrovala pod kůží a její jiskřičky se roztančily nad mým tělem.... měla jsem pocit, že něco tak silného snad nemůžu přežít.

            Dozvuky prožité slasti odplouvaly jen velmi pomalu a já je neodháněla. Právě jsem poprvé v životě prožila to, o čem jsem dosud jen četla nebo slyšela – nikdy jsem se necítila tak šťastná. Můj prudký dech se jen zvolna zpomaloval, Loki se zvedl z mého klína a přilehl si zpátky ke mně. Mírně se usmíval, ve tváři výraz totálního štěstí. „Jsi tak krásná. Miluju tě," zašeptal a vtiskl mi polibek do vlasů.  Sotva jsem dokázala zvednout ruce a obejmout ho, skrz pouto jsem cítila jenom pocity čistého štěstí, euforie a lásky, nic než to. Cokoli špatného, co v něm kdy dřímalo, bylo pryč. Přivinul mě k sobě a mně do očí vstoupily slzy. Zadíval se na mě trochu znepokojeně.

„Co se děje, něco je špatně?" zeptal se s obavami, ale já s úsměvem zavrtěla hlavou. „Ne, lásko, bylo to moc krásné. Já jen... nikdy jsem necítila tolik lásky.... myslela jsem, že tohle nikdy neprožijeme. Že to kouzlo nezlomíme.....," šeptala jsem. Loki mě znovu políbil do vlasů.

„Omlouvám se, za všechno to zlé, co jsem ti provedl, já....." začal, ale já mu položila prst přes pusu. „To už je pryč, dokázali jsme to. A já tě miluju. A věřím ti," řekla jsem, přitáhla ho blíž k sobě a políbila tak, jako kdyby ten polibek měl být náš poslední.

 ---

Pokračování příště...