Spoutaní 10.
Další noc jsme spali přitulení k sobě a zdál se nám dokonce společný sen, což bylo naprosto nové – snili jsme o tom, jak se spolu procházíme po pláži – té samé pláži jako v našem prvním a posledním snu, vedeme se za ruce, nastavujeme tváře slunci a líbáme se – to především. Jak se honíme v ranním příboji a cákáme na sebe průzračnou slanou vodu, dokud nejme oba mokří do poslední nitky. A znovu se líbáme a naše rty chutnají slaně.
Spali bychom spokojeně asi ještě dlouho, kdyby nás z ničeho nic neprobudila ohlušující rána, asi jako kdyby nám v místnosti vybuchla menší bomba. První instinktivní Lokiho reakce byla obejmout mě a krýt vlastním tělem, než oslňující záblesk konečně opadl a my zjistili, že ten vetřelec v naší ložnici je Thor.
„Bratře?“ otázal se Loki zmateně a Thorovi se rozšířily oči údivem nad naší nezvyklou dvojicí tulící se k sobě v jedné posteli.
„Loki. Niamh. Omlouvám se, že vás budím, netušil jsem, že budete spát,“ řekl Thor omluvně.
„Děje se něco na Ásgardu? Proč jsi tu?“ zeptal se Loki a já si uvědomila, že mě dál objímá a neobtěžuje se mě pustit. Ani já se nijak nesnažila z objetí jeho paží vymanit. Thor zavrtěl hlavou.
„Ne, bratře, doma se neděje nic. Ale Heimdall shledal, že vaše kletba se konečně zrušila. Můžete se oba vrátit domů,“ řekl a my oba zůstali sedět jako zařezaní. Thor zmateně pozvedl obočí. Nejspíš čekal, že začneme nadšením skákat až do stropu, ale od doby, co nás viděl naposledy, se toho hodně změnilo.
Seděli jsme dlouho a tiše, ani jeden z nás si netroufal domyslet, co teď bude. Nějak jsme si zvykli na to, že jsme tu spolu sami, zvykli si jeden na druhého a to, že bychom se najednou měli vrátit domů – každý jinam, bylo pro nás oba téměř bolestivé.
Kletba se zrušila, ale pouto zůstalo, došlo mi, když jsem ucítila, že Loki je v tu chvíli v mé mysli, hledá tam cokoli – nápovědu, oporu, pomoc, uklidnění – a já mu ho nemohla dát – byla jsem stejně zmatená a zaskočená jako on. Bylo mi jasné, že Loki se musí vrátit. Byl králem Ásgardu a měl určitě mnoho povinností, které Thor nemohl donekonečna vykonávat za něj. Nemohl teď svému bratrovi říct, že chce zůstat tady se mnou.
Byl to Thor, kdo prolomil to nepříjemně dlouhé a rozpačité ticho. „Půjdeme? Heimdall nás přenese na Ásgard,“ řekl. Oba jsme toporně přikývli a vstali z postele, abychom ruku v ruce, což opět vyvolalo překvapený výraz na Thorově tváři, došli až k němu a on mohl zvolat: „Heimdalle, portál!“
Za pár desítek vteřin jsme byli znova na Ásgardu v té známé zlaté kopuli, oba dva pořád v pyžamu a Heimdall nám přátelsky kynul. „Jsem rád, že jste v pořádku zpět, Vaše Veličenstvo,“ obrátil se napřed k Lokimu, který se na něj mírně a přátelsky usmál, pořád svíraje mou ruku ve své. „Děkuji, Heimdalle,“ řekl Loki a Heimdall se přes svou důstojnost zatvářil až nepatřičně šokovaně. Asi dřív nebylo zvykem, že Loki vůbec za něco děkuje.
Potom se vysoký statný muž ve zlaté zbroji otočil ke mně. „Vítám vás zpět, princezno Niamh. Jsem rád, že se podařilo vaši kletbu zrušit,“ řekl mi a já se jen nejistě pousmála. „To já také,“ povzdechla jsem si, ale do nadšení to mělo daleko.
„Dovedu tě do Frigginých komnat. Nechal jsem to tam uklidit, neboj se,“ řekl Thor. Loki mlčel jako zařezaný, propaloval mě tím svým modrým pohledem a já se v něm utápěla. „Děkuju, Thore,“ řekla jsem nepřítomně a v ten moment začaly do kopule přibíhat tucty lidí – Lokiho asistenti, zahrnující ho informacemi z doby, kdy tu nebyl, kolem kmitaly služebné, vrhaly se na Lokiho, klaněly se před ním až k zemi a švitořily, že má ve svých komnatách připravenou horkou lázeň a v hodovní síni, že čeká bohatý oběd a kdesi cosi, já cítila, jak ve mně proti mé vůli vzrůstá touha je všechny proměnit ve slepice a v nastalém zmatku se všem přítomným podařilo nás od sebe rozdělit. Thor mě vláčel za sebou dlouhými chodbami, v nichž jsem se jako obvykle vůbec neorientovala – než jsme znovu – po jak dlouhé době vlastně? – stanuli před komnatami královny Friggy.
„Všechno je jako předtím. Když budeš cokoli potřebovat, stačí přivolat služebné z pokojíčku támhle naproti,“ ukázal Thor přes chodbu, potom otevřel obrovité vchodové dveře do královniných komnat a nechal mě vejít první. Došla jsem doprostřed obrovské honosné místnosti a nemohla si nevybavit poslední chvíle, které jsem tu strávila přípravami na svatbu s Lokim a bála se jí jak čert kříže – a navíc právem – ale teď bylo všechno najednou jinak. Teď, když mě od Lokiho oddělili, křičelo moje nitro, že chce aby tu byl se mnou.
Navíc jsem kdesi ve své hlavě slyšela slaboučkou ozvěnu jeho vnitřního hlasu, který mě volal. Věděla jsem, že i když nás teď od sebe v podstatě odtrhli, myslí na mě každou vteřinu a chce tady být se mnou, že je beze mě ztracený a bezmocný – stejně jako já bez něj.
„Chceš připravit něco k jídlu?“ zeptal se mě Thor a já se k němu otočila. „Já.... nevím,“ řekla jsem zmateně a úzkost mě svírala. „Co bude teď, Thore?“ zeptala jsem se a nejspíš jsem se tvářila tak zoufale, že ke mně Thor přistoupil a pohladil mě po zádech.
„To je přece na tobě, Niamh. Kletba je prolomená, můžeš jít kam chceš. Můžeš se vrátit na Midgard, tak jak jsi chtěla. Nebo můžeš jít na Álfheim, jsi korunní princezna, tvůj strýc už se byl u nás na Ásgardu ptát, kdy se vrátíš a kdy tě může tvoje rodina vidět,“ navrhoval Thor. Problém byl bohužel v tom, že já nevěděla, co chci.
„Hm,“ řekla jsem jenom. „A co teď bude s Lokim?“ zeptala jsem se na to, co mě pálilo nejvíc. „Loki je král. Pro něj se toho asi moc nezmění, Niamh,“ odvětil Thor. Povzdechla jsem si. Zato pro mě se toho změnilo zatraceně hodně.
Poodešla jsem a s povzdechem si sedla na širokou postel. „Odpočiň si, všechno si promysli, a bude to lepší,“ poradil mi Thor. Ale já si to nemyslela. Nevěděla jsem, co dál. Můj původní život byl vzhůru nohama. Nedovedla jsem si představit, že se vydám na Álfheim, ti lidé sice byli moje rodina, ale pouze formálně, já je neznala. Nedovedla jsem si představit, že najednou budu žít život u dvora, byť v bohatství a luxusu, ale mezi lidmi, ke kterým nic necítím. A už vůbec jsem si nedovedla představit, že bych mohla po boku své rodiny stát v čele celého Álfheimu, vůbec jsem neměla ponětí, co jakákoli politika obnáší.
Horší bylo ovšem, že pro mě bylo najednou dost nepřirozená i představa vrátit se na Midgard. Už jsem nebyla Nina, zhýralá pozemská holka, která ve společnosti pokérovaných drsňáků pije rum a tetuje lidem záda. Byla jsem Niamh. Álfka. A totální ztracenec.
„Nechám ti připravit něco k snědku, ano?“ řekl Thor a vydal se ke dveřím. Já přikývla – spíš proto, abych se ho zbavila než že bych měla doopravdy hlad. Bezmyšlenkovitě jsem došla do koupelny, svlékla se, vlezla do vany a dala si dlouhou horkou sprchu, během níž jsem přemýšlela. Dokud jsme byli s Lokim na opuštěné planetě sami, nepočítali jsme dny ani jsme nijak neřešili, že se jednoho dne budeme muset vrátit. Bohužel ten moment nastal a vpadl mezi nás jako bomba. Proč nás vlastně rozdělili? Nestihli jsme si ani nic říct.
Ani dlouhá koupel mě na nohy nepostavila, myšlenky mi pořád zběsile rotovaly hlavou. Za chvíli někdo zaťukal na vchodové dveře. Přitáhla jsem si hebký bělostný župan blíž k tělu a zvolala: „Dále.“
Dveře se otevřely a v nich stanula služebná. V rukou držela tác a na něm jídlo. Přesto, že pokrm libě voněl, neměla jsem na něj ani pomyšlení. „Váš oběd, princezno Niamh,“ řekla tichým hlasem. „Děkuju. Postavte to třeba támhle na ten stolek,“ řekla jsem bezbarvě a neurčitě pokynula směrem k nízkému stolku obklopenému několika polstrovanými křesly. Služebná splnila můj pokyn, poté se zastavila u dveří.
„Budete ještě něco potřebovat?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. „Klidně jděte,“ odvětila jsem letargicky a zůstala tupě sedět na posteli. Proč jsme se jen nechali rozdělit? Vůbec nic jsme si nestihli říct. Co asi tak dělá? Sotva jsem jen začala přemýšlet nad Lokim, opět zafungovalo naše pouto a já se ocitla v jeho hlavě.
Jeho očima jsem se rozhlížela po místnosti, která byla nejspíše obrovskou a luxusní koupelnou obloženou bílým mramorem, všude zrcadla, kohoutky a různé úchytky ze zlata a platiny. Právě vylézal z vany a balil se do velké krémově bílé osušky, když do místnosti úslužně přicupitaly dvě služebné.
„Připravily jsme vám čisté oblečení, Vaše Veličenstvo. Budete si přát pomoc při oblékání?“ ptala se jedna z nich, ve tváři zvláštní dychtivý výraz.
„Ani ne. Jděte si po své práci,“ řekl Loki a odstrčil jejich pomocné ruce. Ty dvě slípky se zatvářily zklamaně! Možná byl Loki dříve zvyklý, že mu všechny služky a děvečky v paláci budou po vůli – k tomu Lokimu, kterého jsem poznala před pár měsíci, by se tohle chování přesně hodilo. A možná si i ty děvečky na tenhle režim snadno a rády zvykly! Koneckonců, určitě by se každá ráda pochlubila, že ji poctil přízní král!
Obě se zmatenými výrazy pozorovaly, jak Loki prošel mezi nimi a dveřmi z koupelny vešel do ložnice. Na posteli bylo připravené jeho šatstvo – chvíli se nerozhodně díval na tu hromádku zelené, černé a zlaté, potom zvedl dlaně a chystal se provést kouzlo, které by ho obléklo, aniž by to na sebe všechno musel navlékat postupně, když ty dvě tmavovlasé doroty přicupkaly z koupelny.
„Ale my vám opravdu rády pomůžeme, Veličenstvo,“ řekla tentokrát ta druhá, přičemž mu začala z beder odmotávat ručník, zatímco její družka si mu s lačným pohledem klekla přímo před rozkrok a její ruce stoupaly po Lokiho stehnech výš... Přetrhla jsem spojení – na tohle jsem se opravdu nemusela dívat!
Proč jen jsem si myslela, že se změnil? Teď když byl doma, mohl si zase dělat co chtěl, mohl se bez obav vrátit k jeho zajetému dennímu režimu jako by se nic nestalo! Jak jsem si naivně mohla myslet, že už bude navždycky jiný. Ke mně se začal chovat hezky, protože jsem ho léčila a pomáhala mu a protože neměl na výběr. Mnou si jenom krátil čas.
Vyskočila jsem z postele, shodila župan, vztekle vykroužila ukazováčkem levé ruky ve vzduchu dva ovály a najednou jsem měla na sobě své obligátní lesklé legíny, ocvočkované boty, dlouhé bílé tílko s obrázky a spoustu náramků. Vyrazila jsem ke dveřím a rozrazila je s takovou razancí, že otevřené křídlo třísklo do zdi – zvuk se rozlehl dlouhou chodbou a z pokoje pro služebnictvo přes chodbu vykoukla zvědavá hlava. Naštěstí měla ta dobrá duše dostatek pudu sebezáchovy, aby na mě nemluvila, byla jsem totiž odhodlána každého, kdo mě zkusí zadržet, proměnit třeba ve stojan na deštníky, jen aby mi nikdo nebránil v odchodu.
Díkybohu se mi nějakým zázrakem podařilo zapamatovat si cestu za Heimdallem, proto jsem po chvilce svižné chůze stanula v majestátní zlaté kopuli. Když mě Heimdall spatřil, pozvedl obočí, ale nic neřekl.
„Přenes mě na Midgard, prosím. K mojí babičce Iris,“ řekla jsem.
„Opravdu?“ ujistil se Heimdall a díval se na mě těma jeho vševědoucíma očima, až mně vztek vzkypěl ještě víc.
„Ano, chci být už odsud pryč a to hned!“ odsekla jsem rezolutně. Heimdall přikývl. „Jak chcete, princezno,“ řekl a díkybohu už se na nic neptal. Zasunul své zlaté žezlo do otvoru ve stupínku na němž stál, intenzivní duhový paprsek ozářil mou siluetu a za vteřinu už jsem cestovala prostorem a časem.
---
Portál mě vyplivl v poli za babiččiným domem, kousek od místa, z nějž jsme před několika měsíci s Thorem vzlétali a mně to přišlo jako deset let. Fascinovaným pohledem jsem klouzala po rodinných vilkách lemujících pšeničné pole, pozorovala stromy v zahradách, bíle natřené ploty a měla se cítit doma, ale nějak to už na mě nepůsobilo.
Jako zpráskaný pes jsem se vydala zadní brankou do babiččiny zahrady, dvířka známě zavrzala, ale ani tenhle důvěrný zvuk už ve mně nevyvolával ty samé příjemné asociace. Babička se v ten moment vyřítila ze zadních dveří do domu, následována dvěma psy a šesti kočkami a vletěla mi do náruče.
„Niamh, tolik jsem se o tebe bála,“ řekla mi álfsky a přesto, že jsem se stokrát zapřísahala, že nebudu plakat, z očí už se mi řinuly slzy jako hrachy. Opětovala jsem její objetí, zabořila ruce do jejích hustých bílých vlasů a přitiskla se k ní. To ona představovala moje světlo domova. Možná proto, že byla mou nejbližší osobou celé ty roky na Midgardu, ale možná i proto, že byla také Álf.
Já ale nedokázala říct nic, v krku jsem měla obrovský knedlík a bála jsem se, že jen otevřu pusu, rozbrečím se ještě víc. Ke všemu jsem vůbec nevěděla, proč vlastně brečím. Nebylo tohle vlastně to, co jsem vždycky chtěla? Žít si spokojeně na Midgardu, tetovat, v klidu si tu umřít, tak jako si to vybrala Iris?
S pohledem zamlženým slzami jsem se sklonila ke zvěřinci u mých nohou, který mě zuřivě vítal – bylo jasné, že v Irisině péči se jim všem dařilo ještě lépe než v té mojí – všichni povážlivě přibrali – i na kost vyhublý Jack měl nyní na čivavu téměř jateční váhu.
„Pojďme dovnitř,“ řekla Iris, mírně mě zvedla za loket a vzala kolem ramen, přes samé slzy jsem skoro neviděla. Doklopýtala jsem ke kuchyňskému stolu, kde jsem si sedla, složila hlavu do dlaní a ani nevnímala, jak kolem mě Iris kmitá a snáší mi z lednice a ze spíže nejrůznější lahůdky. Já ale bezbarvě zírala na tácek s domácími máslovými sušenkami, na moje oblíbené cibulové chipsy, na jahodové cupcakes a vůbec nepociťovala ani záchvěv hladu, což u mě nebylo vůbec obvyklé. Když se vytasila s posledním pokusem a tím byly tři kousky malinového cheesecakeu, rozeřvala jsem se naplno.
Iris překvapeně vyvalila oči. „Niamh... nechceš mi říct, co se tam stalo?“ zeptala se mě poněkud vyděšeně a přistavila si židli těsně vedle mé. Zavrtěla jsem hlavou, nebyla jsem si vůbec jistá, co ze mě bude padat za výlevy, pokud začnu mluvit. Iris ke mně vztáhla ruku, ucítila jsem proud její magie, horké a intenzivní, došlo mi, že se pokouší o ovlivnění mé mysli, ale na mé nově nabyté schopnosti byla její síla krátká – moje obranná bariéra odrazila její kouzlo jako nic. Stáhla se jako uštknutá.
„Promiň, ale mnou už nebude manipulovat nikdo. Ani ty,“ odsekla jsem a znovu pokračovala v pláči. Iris se zatvářila napřed poměrně šokovaně, ale pak ruku stáhla a zůstala tiše sedět. Seděly jsme tiše dlouho, Iris měla oči zabodnuté do země a já usedavě řvala, dokud mi nedošly slzy a energie.
„Naučila ses používat svou sílu,“ řekla Iris a mírně se usmívala. Otupěle jsem přikývla. Naučila jsem se spoustu věcí, ale že chlapům se prostě nedá věřit, to se asi nenaučím nikdy. Vstala jsem od stolu a pohladila Iris po rameni.
„Promiň, nechtěla jsem být k tobě hrubá... můžeš mě prosím dovézt autem ke mně domů? Netuším, jak bych všech pět zvířat převážela vlakem,“ řekla jsem a ona se usmála. „Chceš tedy zůstat na Midgardu?“ zeptala se. Neurčitě jsem trhla rameny. „Kletba se zrušila. Takže asi ano. Co jiného...“ odtušila jsem vyčerpaně a pomalu se mátožila ke dveřím.
V zádech jsem cítila Irisin pohled, ale přesto že byla můj nejbližší člověk, neměla jsem sílu jí vyprávět, co všechno se stalo. Bála jsem se, že jen otevřu pusu, vychrlím na ni všechno od A do Z, to období jeho krutosti, znásilňování, pomalé získávání důvěry, vznik nějakého citu a především mojí nebetyčné blbosti a toho, jak ze mě ten floutek na závěr udělal vola.
Při svých myšlenkových pochodech jsem náhle strnula s rukou na klice a otočila se k Iris, protože jsem si vzpomněla na jednu velmi velmi důležitou věc. „Vlastně ještě o jednu věc jsem tě chtěla poprosit. Potřebuju se naučit zablokovat svou mysl tak, aby do ní nikdo neviděl. Všechny moje kouzelné příručky zůstaly.... tam,“ řekla jsem a Iris se stále mírně usmívala.
„To kvůli mně? Abych ti nelezla do hlavy?“ zeptala se. Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. „Ne, to ne. Promiň, znělo to hrozně neomaleně. Jen nechci, aby mi tam viděl jeden takovej chlápek...“ povzdechla jsem si.
„Opravdu mi nechceš říct, co se tam stalo?“ zeptala se Iris, ale já zavrtěla hlavou ještě rezolutněji. „Jestli to kouzlo ovládáš, prosím, ukaž mi ho. Ale mluvit o tom opravdu nechci,“ řekla jsem pevně. Iris přikývla a spolu jsme se vracely zpět do obýváku.
---
Bylo to jen pár hodin, co mě Iris vysadila před mým bytem v Queensu a já v něm chodila jako lev v kleci. Zase jsem byla zpátky v New Yorku, ale vůbec mě to netěšilo. Byt byl stejný, jaký jsem ho opustila, všechny moje kočky i pes byli šťastní, že jsme všichni společně doma, všichni dohromady skotačili na koberci a po nábytku a já jediná měla chuť nahlas řvát.
Moje magie tančila pod mou kůží, nevybitá, nevyužitá, konečky prstů mě doslova svrběly. Když mi tam, na opuštěné planetce pod Lokiho tyranií bylo nejhůř, představovala jsem si, jak jsem zpátky tady, jak si tu šťastně žiju jako předtím – teď jsem tu byla – a štěstí nikde.
Už jsem viděla a zažila příliš. Moje mysl už byla příliš daleko, než abych mohla žít v tomto světě. Nevěděla jsem, co dělat. Ze všech devíti světů, já nepatřila nikam. Jediné, co mi zbylo, bylo zkusit se vrátit do práce a doufat, že na všechno prožité jednou zapomenu.
Iris byla coby telepat mistrem v oboru. U nás v práci zmanipulovala mého šéfa Mika i zbytek týmu tak dokonale, že uvěřili tomu, že jsem těžce nemocná, ale nikoho ani nenapadlo zeptat se, kde jsem hospitalizovaná natož mě jít navštívit. Proto, když jsem se vrátila byli nefalšovaně rádi, že jsem zpátky.
Když jsem se jednoho rána objevila ve dveřích salonu, vyvolalo to ve tvářích všech šťastné úsměvy. Šla jsem z náruče do náruče. Všichni vyzvídali jak mi je a vyjadřovali radost nad tím, že jsem zase zpátky. Nikoho však ani nenapadlo zeptat se na detaily – musela jsem Iris uznat v duchu spoustu bodů.
A tak jsem byla zpátky v práci a můj život se vrátil do původních kolejí. Každý všední den jsem vstala, jela do práce, dělala z nepotetovaných lidí šťastné potetované lidi a sem tam jsem zašla s kolegy na pár skleniček a jointů, abych shledala, že na mě oboje přestalo účinkovat. Občas jsem omylem odpálila nějakou žárovku nebo rozbila nějaké sklo nebo zrcadlo, to když jsem nehlídala svou magii a ona samovolně vytryskla na povrch, nevybitá, horoucí a silná. Plynuly týdny a mně bylo lépe jenom o něco málo. Přemýšlela jsem nad tím, jak dlouho to ještě potrvá a jestli někdy může být z Álfské čarodějky zase obyčejná holka ze Země.
Jednoho dne, kdy mi po dlouhé době bylo přece jen o něco líp a já si uklízela ve své pracovní místnosti, pro ten den jsem měla hotovo, přestože byly ještě asi čtyři hodiny do zavíračky, přiběhla dovnitř recepční Chloe.
„Nino?“ odvětila a já zvedla oči od otírání lehátka dezinfekčními utěrkami. „Hm?“ utrousila jsem a pokračovala v činnosti.
„Na recepci je nějakej týpek, chtěl by něco na záda. Návrh už prý má. Vezmeš ho?“ zeptala se mě a já jí věnovala unavený pohled. „Jsem tu od osmi ráno. Nemůže třeba Peter?“ namítla jsem neslušně, ale už jsem se docela viděla doma v posteli. „Říkal, že chce k tobě. Prý už jsi ho jednou tetovala. Měl něco od tebe na ruce, tvůj styl se pozná hned,“ zazubila se. Se zájmem jsem povytáhla obočí. „Někdo známej?“
„Nepamatuju si ho. Ale je děsně krásnej,“ zachichotala se pubertálně.
„OK, dobře,“ vydechla jsem. „Přivedeš mi ho sem, prosím?“ zeptala jsem se unaveně, Chloe přikývla a pelášila zpět k recepci, podpatky jen klapaly o keramickou dlažbu.
Zhruba za minutu byla zpět, a za ní se ve dveřích místnosti objevil vysoký štíhlý muž s uhlově černými vlasy. U srdce mě bodlo a balení desinfekčních utěrek mi vypadlo z ruky na vykachlíkovanou podlahu.
„Takže, tady máte slečnu Ninu. Určitě se spolu nějak domluvíte,“ cvrlikala Chloe a rentgenovala „neznámého“ od hlavy k patě. Loki totiž vypadal jako vždy neobyčejně dobře. Na sobě měl smaragdově zelené tílko, které kopírovalo jeho svalnaté břicho, a úzké kožené kalhoty, na nohou černé conversky. Kérka na předloktí jen dotvářela dokonale pozemský vzhled. Vlasy měl tentokrát stažené do culíku a jeho modré oči se na mě upřely pohledem takřka štěněčím. Tak s tímhle si na mě chlapec rozhodně nepřijde!
Zkoncentrovala jsem veškeré svoje sebeovládání, abych vůbec dokázala promluvit, aniž bych se na něj vrhla a zdrápala ten jeho líbivej ksicht.
„Děkuju, Chloe,“ řekla jsem a odmávla ji gestem pryč. Jen nerada se otočila a odcválala zpátky na recepci.
„Co tu chceš?“ odsekla jsem zle, magie pod mou kůží se roztančila, až na zdi prasklo zrcadlo a na stole sklenička s vodou. Loki se šibalsky pousmál.
„Přišel jsem si nechat potetovat záda,“ řekl mi a usadil se na lehátko.
---
Pokračování příště...
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top