Tak po čase další část :) Nezlobte se na mě, přispívat do čtyř kapitolovek je fakt síla ... :)

Z Lokiho pohledu:

Když jsem po bůhvíjak dlouhé době opět nabyl vědomí, kdybych byl člověk, asi bych dostal infarkt. Nic nebylo, jak by mělo být. Nesvíjel jsem se ve špinavém studeném žaláři s jedovatým hadem nad hlavou, ale ležel jsem s rukama spoutanýma před tělem a s dekou přehozenou přes mé nahé tělo na luxusním tmavě šedém loži někde na Midgardu nejspíše v New Yorku, a přede mnou stál on - Kovový muž. Anthony. Byl jsem z toho v šoku. Mým prvním impulsem bylo zpanikařit a pokusit se utéct, zabránila mi v tom však ona midgardská pouta, takže jsem nemotorně a bolestivě dopadl na tvrdé parkety. Při pádu jsem si odřel své již tak dost zubožené tělo a z mých úst vyšlo napůl naštvané, napůl bolestné zaúpění.
,,Uklidni se, muflone." promluvil Stark.
,,Tvůj brácha mě poprosil, abych na tebe dohlédl, tak se s tím smiř." Zděšeně jsem zalapal po dechu. Cože??? Anthony Stark se ke mně přiblížil a mé srdce se rozbušilo strachy. Bylo to absurdní. Dříve jsem se přece nebál ničeho. Ale vážně jsem netoužil po tom, zemřít rukou Iron Mana.
,,Říkal jsem, že mám na tebe dohlédnout, takže ne, nemám v plánu tě zabít." promluvil opět Tony se zřetelným pobavením v hlase a zachytil řetěz pout, za který opatrně, ale pevně zatáhl. Chtě nechtě jsem se k němu musel přiblížit. Tony se mi zpříma zahleděl do oči:
,,Neublížím ti, jasný, muflone?" Při posledním slově jsem zatnul svaly a cítil jsem vražedný vztek. Má současná tělesná konstituce však boj s Iron Manem rázně zamítala. Chtě nechtě jsem se mu musel podřídit a doufat, že jednou získám svou sílu zpět. Tony pokračoval dál:
,,Takže, několik formalit pro začátek: Ta pouta ti brzy sundám, byla to jen prevence, nemusíš se bát. Místo nich dostaneš náramek, který mi tady nechal tvůj brácha. Ten ti nedovolí bez hesla, které znám jen já, opustit Stark Tower. Fury ani ostatní Avengers o tobě neví. Budu tě chránit, ale na oplátku očekávám trochu poslušnosti vůči mým rozkazům. Poslouchej, a nic zlého se ti už nestane." Zatnul jsem zuby, ale asi mi nezbude nic jiného, než toho smrtelníka (alespoň dočasně) poslouchat. Sklonil jsem hlavu a naznačil souhlas. Tony se spokojeně pousmál a pokračoval:
,,Za chvíli tě provedu po Stark Tower, ukážu ti, co tady můžeš dělat a co ne." Poprvé na mě promluvil bez arogance v hlase, spíše s otcovskou starostlivostí. Opravdu mi sundal pouta a na levé zápěstí nasadil tenký černý náramek s modrými pruhy. Poté mi pokynul a já jsem jej chtě nechtě následoval jako poslušný pes do všech koutů té podivné vysoké budovy, kterou Midgarďané nazývají mrakodrap. Tony mi ukázal ložnici, kuchyň, koupelnu, posilovnu, pracovnu i obývací pokoj. S každým prošlým pokojem rostl i počet nařízení, omezení i zákazů - co a jak používat mohu, co mohu dělat a používat jen pod Tonyho dohledem (například televizi, kuchyňské náčiní jako například nože) a čeho si nemám všímat vůbec (Tonyho dílna plná obleků, zbraně a podobně). Když jsme skončili s prohlídkou, bylo vidět, že i Tony si oddechl. Poté mi ještě jednou přísně zopakoval, ať na něj nic nezkouším, a odmávl mě do ložnice, kde jsem se stále nahý opatrně svalil na postel a opět tvrdě usnul ... S pocitem bezpečí, beze strachu o život a z Všeotce. Vždyť Ásgard byl daleko ...