Byla jedna hodina odpoledne. Jediná denní doba, kdy si v sirotčinci můžeme zajít ven na zahradu. Jen tak. Bez důvodu. Bez práce. Bez příkazu. Hodila jsem si na záda modrý batoh a protáhla se chodbou ven. Okolo mojí hlavy proletěl kámen.

,,Hej Amiro! Jdeš se koupat do bahna?" Zakřenil se ten, co po mně házel. Zaskřípu zuby a dál pokračuju v cestě. Podobných lidí, i když to bývá těžké, je lepší si nevšímat. Zahrada se mi zdála nekonečná. Jako bych jí procházela hodiny. Přesto jsem stanula u svého cíle. U plotu to bylo porostlé trním. Ale já se tam musela dostat! Opatrně položím batoh a rozhlédnu se. Nikdo se nedíval. Konečně se něco vydařilo podle mích představ. Přikrčím se a pomalu lezu vpřed. Bolelo to, kůži mi drásaly bodliny a já si musela každou vteřinu krýt hlavu. Po pár chvilce úmorné bolesti se přede mnou objevil plot. Bytelný a pevný. A za ním to vejce. Moje vejce. Ruce jsem ještě měla ztuhlé od hrabání ve vlhkém písku, ale stejně se mi podařilo uvést je do krtčího pohybu. Ještě trochu..... Poslední odtažení černé zeminy a jáma pod trním byla dost hluboká. Protáhnu paži spodem ven a obtočím ji okolo oválné skořápky. Nebylo vůbec příjemné být takhle zkroucená. Jakmile se ale vejce dostalo do mého dosahu, šlo všechno hladce. Vezmu ho oběma rukama a trochu očistím od suchého listí. Problém nastal teprve teď. Otočit se. Přes tvář mě švihla větvička a zanechala na mojí kůži krvavou stopu. Nohy se mi zachytávaly o vlásčité ostružiní.

,,Myslíš vážně, že jsi někoho viděla sem jít?" Ozval se zvenku hlas jedné sestry. Ztuhnu. Nevědomě zatajím dech. Srdce mi tlouklo tak divoce, že ho možná slyšeli i ony....

,,Na mou duši! Přísahala bych, že to byla Amira! Ta holka je samý průšvih! Jako když vylila tomu bohatému pánovi víno na sako!" ha ha ha! To bylo naschvál! Byl namyšlený, arogantní a chtěl mě adoptovat! I když je to tady hrozné, k němu bych za žádnou cenu nešla.....

,,Nemáš důkazy!" Okřikla ji ta druhá. Toho batohu si asi nevšimly..... Naštěstí.....

,,Necháme to být." Otočily se a začaly odcházet. Nebo tak aspoň usoudila moje mysl podle vzdalujících se kroků. Pomalu jsem začala počítat do třiceti. Když nebylo slyšet nic než zpěv ptáků, začnu se soukat ven. S vejcem to ale šlo ještě hůř. Vždy se muselo postrčit, než se moje tělo začalo opět plazit. Přede mnou se po chvilce otevřely prostory sirotčince. Pomalu se postavím na nohy, které mi vypovídaly službu. Přitisknu si vajíčko k hrudi. Žije. Mám ho u sebe. Pohladím matnou skořápku. Co z něho asi bude, až se vyklube? Projedu pohledem okolí a spočinu na modrém vaku. Přitáhnu si ho k sobě a opatrně jako poklad vložím svůj objev. Svižně projdu zahradou. Chovej se přirozeně! Pobízím se v duchu (Jako by bylo přirozené, že si sirotek nese v batohu něco, co nedokáže popsat....). Několik chovanců ke mně zabloudilo pohledem. Stejně se ale nikdo na nic nezmohl. A očividně to zabralo..... Sice se přede mnou už pomalu otevírala ubytovna, ale neměla jsem zdaleka vyhráno. Opatrnost byla na prvním místě. Rozhlédla jsem se a pomocí svého ,,myšího umění" vklouzla potichu dovnitř. V tuhle chvíli působilo všechno děsivě. Žluté stěny jako by se pomalu sunuly k sobě a snažili se rozdrtit každého, kdo tudy procházel. Hnědá dřevěná podlaha se mohla kdykoliv změnit v bahno, které vás vtáhne dovnitř. Každý zvuk znamenal nebezpečí.....

Někde zepředu se ozval šramot a kroky. Útroby se mi sevřeli strachem. Hlodaly ve mně pochybnosti. Rozežíraly moje nervy. Utéct? Zůstat? To čekáni bylo snad nekonečné. Dokud z otevřených dveří pokoje číslo osm nevyšlo sedm sirotků.

Těch, kteří mi nedali nikdy pokoj.....

,,Ale ale! Tady je naše Amča!" Zasmál se pohrdavě ten nejstarší z kluků.

,,Copak to schováváš v batohu? Že by jsi nám donesla svačinu?" Přitakal druhý a užuž sahal po modrém vaku na mých zádech. Ucukla jsem. Pohledem i tělem.

,,Ono se to brání!" Zachechtal se další a na tváři mu vyrašil úsměv.

,,Same! Dones mi ten batoh!" Přikázal ten první a spiklenecky mrkl na někoho za mnou. Jeden kluk se dal do pohybu. Moje hledání únikové cesty zmařili vytvořením kruhu. Dva z nich mě vzali za zápěstí a třetí mi sebral batoh. ,,Šéf" nakoukl dovnitř.

,,Hele kluci! Uděláme si omeletu!" Zvedl ten největší krémové vejce.

,,Nech ho být!" Zasyčela jsem. Jemu ale pouze zacukali koutky.

,,Ale Am! Copak jsi se nenaučila slušnému chování?" Sevřel ruku v pěst a jednu mi vrazil do břicha. Projela mnou ostrá bolest.

,,Ne jen, že vyrušuješ, ale měla jsi nám přinést jídlo! Copak máme na pokoji sporák a pánev?!" Takhle to chodilo pořád. Já se musela vplížit do kuchyně a ukrást mrkve nebo tak, aby mě nemlátili. Podíly jsou v sirotčinci opravdu malé a většinou odporné.

,,Nic nemám! Prosím pusťte mě!" Tím se mi povedlo ale vyloudit jen další ránu, tentokrát do zubů. Spadnu na zem a vyplivnu krev.

,,Příště toho vezmeš víc!" Hodil mi vejce i s batohem nazpět. Poté on i jeho ,,gang" začali odcházet. Prohlédnu si matnou skořápku.

Žije.....

Zatajil se mi dech. Pomalu ji pohladím dlaní.

Téměř studená....

Strčila jsem si toho nevylíhnutého tvora do vaku a začala uhánět napříč chodbou.

Jeden krok.

Dva.

Tři.

Pokoj číslo dvacet pět. Prudká zatáčka. Celým tělem se o dveře opřu, abych je zatarasila. Tělo vypovídalo službu. Podlomila se mi kolena a já sjela po dřevěné desce k zemi, batoh pevně držíc na hrudi jako vlastní dítě. Všude bylo ticho. Až na můj nestálý dech. Pohled stočím dolů. Rozepla jsem zip a pomalu vejce vyndala. Zdálo se mi to nemožné. Je tak velké! Co v něm vůbec může být? Vylezu s ním na postel a zamotám ho do slabé kousavé deky. Do místnosti zamlženým oknem pronikalo světlo a ozařovalo skořápku. Něco uvnitř se pohnulo a já ztuhla. Ale stejně rychle, jak se pohyb objevil, tak ustal.....