,,Amira, Tomas, Jenny, Jakub a Aneta půjdou dnes k moři." Rozdělovala bachařka práce a ukazovala přitom na všechny vyjmenované. Já si opatrně povzdechla tak, aby to nikdo neslyšel. Ostatně jako vždy.

Osm ráno a my stále nedostali snídani. Žaludky se svíraly v uzle a nekonečně tížily. Tedy aspoň pro nově příchozí. Ostatní, s nimi i moje maličkost, jsou na tenhle teror už dávno zvyklí.

Někomu vedle mne zakručelo v břiše a další sirotci se raději tvářili jako pololeklé zhypnotizované ryby.

Byli jsme seřazení v pěti řadách po deseti. Já ve třetí řadě na kraji a se snažila stát co nejvíc rovně. Vzduch krájely povely, ale mé myšlenky pluly zcela jinde. Toulaly se po horách a přemýšlely, jestli se dostanu ven. Za plot. Ale teď k věci: Pláž pro vnější svět byla za slunečného počasí dobrá, přímo výborná investice, ale tady.....ne zrovna v tomhle slova smyslu. 

Znamenalo to klečet tři hodiny v mokrém písku a sbírat mušle nebo jantar. Někdy se našlo i něco jiného, třeba kovový prstýnek nebo opracované sklo, ale ať to bylo cokoliv, vždy vám to sestry zabavily a prodali někde na trhu. Prý: Pro naše dobro. Takové lži!

A čím víc toho nasbíráte, tím větší je šance, že dostanete trochu víc jídla. Případně naopak. Tahle práce není nejhorší, třeba s tou v kuchyni, kde vaříte humus na sto způsobů pro padesát sirotků, nebo na zahradě, či v prádelně, se to nedá srovnávat, ale není to můj šálek kávy.

To ostatně není nic....

Nejvíc mě baví práce u koní. Je to sice úmorné, ale stejně. Jejich majitel nám dává jen lehčí práce, i když by to sestry chtěly obráceně, a někdy vám přinese i něco k snědku.

Dnes se na mě očividně neusmálo štěstí....

,,Amiro! Tomasi! Jenny! Jakube! Aneto! Neloudejte se! Chyťte kbelík a pojďte! Nemáme na to celý den!" Jen tři hodiny..... Vezmu si kýbl a rychle pospíchám k tvořícímu se štrůdlu.

,,Proč musíme mít zrovna Dakovou...." Zašeptala Aneta směrem k Jenny. Šly loudavým krokem přede mnou.

,,Aspoň si můžeme zaplavat...." Nadhodila na stejné frekvenci Jenny.

,,Ale nejdřív toho hodně nasbíráme..... Mám velký hlad....." Špitla Aneta a chytila se za břicho. Není to daleko.... Po pár metrech se před námi otevřela podlouhlá pláž. Chodidla mi zapadla do drobných kamínků. Kraj lesa. Voda olizovala tmavě žlutý písek, aby dala najevo, že je v plné kondici a zanechávala na něm pěnu. Připravovalo se na souboj s bouří, kterou sem neslo temné nebe. Vzduch byl těžký, jak v něm lpěla sůl.

,,Děcka všechno znáte! Co nejvíc mušlí, lastur a jantaru, nebo nebude snídaně!" Uvelebila se sestra na jednom obrovském kameni. Vždy to tak dělávala. Přemýšlela. Nás si po celou dobu nevšímala. Všechny děti se automaticky rozeběhli ke svému oblíbenému místu. Já poklekla k jednomu stromu, jehož kořeny sahaly až k vodě a prohrábla dlaněmi písek. Opodál Tomas a Jakub cákali vodu po holkách. Ani nevíte, jak moc si v tu chvíli člověk přeje, aby byl mezi nimi.

Chtěný.....

Potřebný.....

Důležitý.....

Mezi zlatavými zrníčky se objevila obrovská lastura, která vypadala jako politá čokoládou. Tedy nebyla tolik obrovská, jak si představujete ve snech, ale na téhle pláži je pro sirotky obrovské všechno. Snad v ní něco není.... Díky bohu!

Jednou se Fey stalo, že našla obří lasturu. Jenže obydlenou, a tudíž neměla žádnou cenu. Jako na potvoru.

Po pár minutách se mi pod rukama zhmotnil i menší jantar s komárem uvnitř. Nic moc.... Okem hodím po kapesních hodinkách na ruce bachařky. Velká na trojce, malá mezi osmičkou a devítkou. Tolik času a tolik práce....

Už jsem měla kbelík plný po půlku, když uběhly dvě hodiny. Opřela se o kmen toho úžasně velkého stromu a zadívala se do jeho koruny, po které se proháněli ptáci a dvě veverky s nadýchanými ocásky. Někdy si říkám, jak asi jejich maso chutná. Třeba by se dala chytit....ne. Každopádně: Nad ohněm nemusela být špatná.... Zkontroluju svižně ostatní. Nikdo už nic nesbíral. Jenny se zabývala chytáním malinkatých rybiček a Thomas společně s Jakubem naháněl krabíky, kteří se neohrabaně proplétali mezi kameny a střídavě zastrkovali oči. Aneta si koupala nohy v ledové vodě. Občas k ní přiskočil Thomas a z legrace jí dal pusu na krk. Vždy vyjekla a cákla na něho.

To je odporné! Nechápu, jak na něco takového může Thomas myslet....

Znovu hrábnu do písku, opřená zády o kůru a nohama roztaženýma v rozštěpu. Moje prsty narazily na něco....tvrdého. Pokleknu a začnu odhrabovat zrníčka pryč. Co to jen může být?

Hladké....

Podivného tvaru....

Po chviličce přede mnou v písku rozeznám béžovou věc. Dlaní po ní přejedu, abych ji zbavila posledních kuliček. Rukama zajedu do země. Bylo to oválné. Pomalu zvyšuji tah, až se objekt vynořil celý na denní světlo. Teď už mi došlo, že to je vejce. Ale jaké velké! Přesně by mohlo být asi tak hmotné, jako novorozenec. Na povrchu krémově béžové a matné. Strašně ve mně převládaly emoce. Miluju záhady. A průšvihy. Zákazy na denním pořádku. Společně se slovíčkem porušování. Chtěla jsem si ho nechat.

Ale jak ho dostat z pláže?

Sestry kontrolují, co jste nasbírali a poté si to převezmou. Bezmyšlenkovitě vysypu kbelík a opatrně do něho vložím vajíčko. Přesně pasovalo. Začnu pomalu sbírat vysypaný obsah a zakrývat skořápku. Poté už nebylo vidět nic, než ,,nádherné" mušle a lastury mezi jantarem.

,,Odchod mládeži!" Zvedla se sestra na nohy. Všichni popadli svůj úlovek a shromáždili se do řady. Daková postupně nahlédla do každého kbelíku. U všech pokývala hlavou.

,,Tak pojďte!" Vyšla jako první na lesní pěšinu. Rozhlédnu se. Nikdo se na mě nedíval. Odhrabu svoji kořist stranou a dala navrch vejce.

 Mohla bych ho schovat u plotu....

,,Tak děti, odevzdejte kbelíky." Thomas položil svůj kbelík na váhu a druhá sestra jej zvážila.

,,Jak se jmenuješ?" Pozvedla notýsek a tužku. Zapsala si, kolik přinesl.

,,Thomas." Pár tahů propiskou a kluk byl propuštěn na snídani. Já se po tajnu odplížila k drátěnému plotu a položila vejce do prohlubně v zemi, připomínající opuštěné ptačí hnízdo. Stačilo pár větviček a nikdo nemohl poznat, že se něco změnilo.

,,Pěkná váha Aneto." Pohladila dívku s kaštanově hnědými vlasy vážící sestra. Poté šla na řadu Jenny a nakonec (ostatně jako vždycky) moje maličkost.

,,Můžeš jít." Převzala ode mě kýbl. S radostí z toho, že konečně dostanu něco k jídlu, se moje nohy daly na překvapivě rychlý útěk. Vtrhla jsem do jídelny, vzala tácek a nabrala si na talíř kostičku másla. Kuchařka mi přihodila ještě půlku plátku chleba. Sice vypadal, že se na něm každou chvíli objeví zelená plíseň, nebo že sní spíš on mě, ale jíst se dá všechno. A s hladem bude snad chutnat lépe. Zašilhám, jestli někdo něco nenechal, ale ostatní se ládovali se stejnou chutí jako já. Zakručelo mi v břiše. Posadím se k tomu nejvzdálenějšímu stolu a odložím tácek. Dala jsem na půlku máslo a rozetřela ho nožem. S chutí se do tmavého pečiva zakousnu. Máslo se na jazyku rozplývalo a ani nadřazené pohledy sirotků mi tu chuť vzít nemohli. Rychle chleba dožvýkám (ještě by ho mohli sebrat) a blesku rychle vyrazím z jídelny.

Musela jsem to vejce dostat k sobě.....