Zachvěla jsem se zimou a otevřela oči.

Tma....

Noc.....

Vejce leželo u mě pod dekou. Spustím nohy na zem a přejdu k hromadě oblečení, která se válela na zemi (A že moc velká nebyla....). Poslepu nahmatám péřovou vestu. Dřív zářila jasně červenou barvou, ale teď vypadala hodně staře, nemytě a zašle. Přesto pořád stejně hřála. Pečlivě ji zapnu až ke krku a vyrazím ven. Touhle dobou už všichni spali. Aspoň většinou.... Byl čas zapojit moje myší umění a proklouznout nepozorovaně do kuchyně. Podlaha mi pod bosými chodidly nepříjemně skřípala a vrzala. Při každém kroku se kousnu do rtu. Já, ten největší potížista pod sluncem, se plížím uprostřed noci jen tak chodbou. Nic nenormálního. Pomalu stlačím kliku hlavního vchodu. Dveře se otevřely. To je divné.... Normálně bývají zamčené. Někdo musí být venku. Radši jsem se ohlížela a točila kolem své osy,  jestli nespatřím nějakou sestru. Nic..... Ševelilo pouze listí, jak se do něho opíral chladný letní vítr. Projdu poklidně zahradou. Tady! Podívám se nahoru. Střešní okno bylo trochu pootevřené. Bingo! Rozhlédnu se. Na boku, tam, kde praskala omítka, se tyčil k výšinám hnědý okap. Ten kov strašně studil, přesto se po něm lezlo poměrně snadno. A s mojí váhou (Kterou dělalo patnáct kilo.) se zřítit snad ani nemohl. Ladně vklouznu dovnitř. Tma. A příjemná vůně chleba. Moje oči pomalu přivykaly temnotě a já konečně mohla rozeznat pár beden s jídlem. Mrkev, jablka, celer, řapík, petržel, kopr, ředkvičky, brambory. Samá zelenina, nebo ovoce. Sbíhaly se mi sliny. Opodál jen tak postávala lednice. Další bingo! A vedle ní krabice s chlebem. Ještě lepší! Vezmu jeden bochník. Pak ale přišlo zklamání. V lednici toho moc nebylo.... Vajíčka, což ti gauneři asi jíst nebudou, máslo, plátky syrového masa nebo ryby. Nic použitelného. Ukořistím proto ještě tři mrkve a ty největší ředkvičky. Všechno se mi jistým způsobem, až na celozrnné pečivo, podařilo narvat do vesty. Vylezu, vrátím okno do původního stavu a nemotorně slaňuju dolů. Rychlými kroky zamířím do hlavní budovy. Můj další cíl byl prostý: Pokoj číslo osm. Pomalu zaklepu. Dveře se blesku rychle rozlétly dokořán. V nich stanuli tři kluci.

,,To je dost Am!" Zavrčel jeden a vyrval mi bochník z rukou.

,,A víc?" Olízl se hladově ten druhý.

,,Ještě tohle...." Špitnu a začnu vytahovat z kapes zeleninu.

,,Konečně se pořádně najíme...." Uchechtl se třetí a zakousl se do mrkve.

,,Zítra, touhle dobou." Dodal první a zabouchl. Bezva! Po pár vteřinách jsem k sobě už tiskla pískově zbarvené vejce zabalené v péřové vestě....

Další den....

V jídelně bylo hlučno. A jak jinak! Nebylo to obyčejné nacpávání hladového žaludku.... Byl adoptivní den, kdy sirotčinec otevřel dveře veřejnosti, aby si nás mohli bohatí chuligáni vzít domů.... Nic moc, ale vše má dobrou stránku: Dají nám pořádně najíst. Chňapnu po bílém rohlíku s jahodovou marmeládou a mističce ovocného salátu. U stolů byl již připravený bylinkový čaj. Každý koukal, jestli někdo něco nenechá na talíři (Tomuhle se říká hyenismus....). Vděčně se zakousnu. Nemohlo to být lepší! Konečně něco, co nevypadalo, že každou chvilku zezelená. Rychle dojím a vyletím ven. Jenže, co osud nechtěl, mi cestu do hlavní budovy zkřížila sestra Daková.

,,Kampak Amiro?" Podřazeně sklopím hlavu a poodstoupím.

,,Nezapomněla jsi na něco?" Pozvedla jedno obočí. Zapátrám v paměti. Nic. Úplně vymeteno....

,,Tady." Povzdychla si, když viděla, že je to beznadějné a hodila mi kupu čistého nového oblečení.

,,A ať to nedopadne jako minule...." Dodala a otočila se na podpatku. Prohlédnu si ,,balíček" pozorněji. Bílé šaty s ramínky a černými ornamenty na rozevláté sukni. Poté taky černé střevíčky a černá mašle (nejspíš) do vlasů. Vonělo novotou.... Sestry mě asi opravdu chtějí udat. Problesklo mi hlavou. Okolo prošla Aneta a Jenny. Měli to samé, akorát že Aneta měla opačné barvy. Černé šaty, bílé ornamenty, bílé střevíčky a stuha téže barvy. Tak ne. Ulevilo se mi. Tohle dostali všichni.... Neklidně přešlápnu a namířím si to do pokojíku. Zpod postele vytáhnu vejce. Položím ho vedle sebe na pokrývku a začnu si zouvat bundu. Trvalo jen chvilku obvázat vajíčko a zastrčit ho zpátky. Dovnitř vtrhla vrchní sestra. Jen taktak! Oddychnu si v duchu.

,,Do koupelny! Ihned!" Zakřičela. Proženu se kolem ní. Koupelna..... Krásné slovo! Hudba pro mé uši! Do koupelny můžeme jen při zvláštních příležitostech. A tohle je zvláštní příležitost (Aspoň pro někoho....). Uslyším tekoucí vodu. Zabrzdím u vchodu do jedné budovy. Stála tam žena. Chvilku mi trvalo poznat její obličej. Už vím! Tohle byla ta nová sestra, o které mluvili před týdnem dospělí! Zastavila mě pohybem ruky.

,,Jméno." Sledovala papír.

,,Amira." Její oči se zmenšily do tenké štěrbiny.

,,Sprcha číslo pět." Pronesla spíš k sobě.

,,Děkuji." Prohodím ze zdvořilosti. Tohle byl systém sirotčince. Deset sprch, ve kterých se s časovým rozmezím patnácti minut střídají sirotci, pro které bachařka dojde. Vlezu do dveří označených pětkou a zavřu. Byla to malá, vykachlíkovaná místnost se sprchovým koutem, umyvadlem, skříňkou a ručníkem. Svlékla jsem si propocené věci, hodila je i s těmi slavnostnímy do skříňky a postavila se pod proud vody. Vlasy se mi lepily na čelo. Vezmu šampon a pořádně si je vydrbu. Potě kondicionér, mýdlo a usušit se.... Pomalu si začnu oblékat bílé (Na můj vkus moc úkzké.) šaty. Poté taky střevíčky a nakonec si zapletu vlasy do rybího copu (Nebo aspoň myslím, že se to tak jmenuje....). Vyjdu ven. Okolo prošlo několik kluků v kostkovaných košilích všeljakých barev a pár holek s černými nebo bílými hadříky. Některé měli vlasy vyčesané do drdolu, jiné rozpuštěné nebo v ohonu. Kluci byli řádně učesaní a případně oholení. Vyjdu ven a zabočím k sobě do pokoje. Zamotám vejce do zbylého oblečení a pečlivěji ukryju. Před něho nahrnu svoji hromádku.

,,Amiro, máme první hosty. Bachařka říkala, že je máme odvést ke stolům." Otevřela Aneta. Černé šaty jí dokonale kontrastovaly se zrzavými vlasy, které si nesla na hlavě v potobě pleteného drdolu.

,,Už jdu...." Vystřelím. Společně dopajdáme k velké bráně, u které se již těsnily skupinky lidí. Hlodaly ve mně pochybnosti. Co když se tam přecejen najde nějaký blbec, kterého neodpálkuju jen tak snadno?

,,Dobrý den, prosím následujte mě...." Se ozývalo ze všech stran. Aneta s reklamním úsměvem odvedla jednoho velkého chlapa s fafjfkou. Zadržím dech.

,,Promiňte, jste taky k adopci?" Zeptal se mladý muž, asi okolo třiceti let, s tmavými vlasy. A je to tady. Zase....

,,Ano, pojďte, zavadu vás do jídelny." Vyzvu ho. Na jeho obličeji vyrašil úsměv. Jen počkej, to ti nedaruju! Připrav se na horkou polívku na těch tvých černých kalhotách! Nadávám, jako bych myslela, že mě slyší. Jenže on se pořád tupě usmíval. Když se mi konečně povedlo se ho zbavit, objevila se jako duch vrchní sestra.

,,Dobrý den." Pípnu.

,,Už o tebe máme tři zájemce." Tolik?! Zalapám po dechu.

,,A jeden s tebou chce mluvit." Usmála se pohrdavě. Se sklopenou hlavou ji následuji davem proudících lidí. Všude byla cítit kolínská a parfémy, které tvořily tak nedýchatelný vzduch, že by se dal krájet.

,,Tady ji máte. Amira." Ukázala moji maličkost. Až nyní se odvážím zvednout hlavu. Byla to mladá dívka, asi tak patnáct-čtrnáct. Hnědé rovné vlasy jí dopadaly kousek pod lopatky a hnědé oči vrhaly vlídný pohled. Na sobě měla bílo modrou kostkovanou košili, černé běžecké kalhoty a vedle sebe fialovou sportovní tašku.

,,Jmenuju se June, ráda tě poznávám." Podala mi ruku.

,,Amira." Holka se podívala po sestře.

,,Kolik za ni chcete?" Zeptala se. Spadla mi brada. Tomu říkám přejít rovnou k věci!

,,Ale já nejsem na prodej!" Vyhrknu. Sestra mě zpražila vražedným pohledem. Zakryju si blesku rychle ústa a sklopím hlavu. To nedopadne dobře.....

,,Ale jistě, že je! Mluví z cesty." Snažila se to zachránit bachařka.

,,V pořádku, adoptuji si někoho jiného." Zvedla se od stolu a zbalila si svých pět švestek. Když byla z dohledu, sestra mě surově chytila za vlasy a zaklonila mi hlavu dozadu.

,,Dneska tě udám, i kdyby mě to mělo stát pověst!" Zajíkla jsem se nad jejím agresivním tónem. Smekla se mnou o zem. Zakryji si rukama obličej v obranném gestu.

,,A opovaž se na tom něco změnit!" Otočila se na podpatku a odešla. Otřeseně se postavím na nohy. Tohle nešlo podle mých představ....

Nezvládám to.....

Fyzicky ani psychicky....

Neslyšně proběhnu chodbou a vtrhnu do pokoje. Rozzuřeně si sundám ty pitomé střevíčky, vyndám vejce a schoulím se do klubíčka na postel. Stlačím víčka k sobě.

Křup...

Vyděšeně se posadím. Snad jsem to vajíčko nerozbila! Prohlédnu si skořápku. Tady! Na horní straně.

Křup...

Praskliny se postupně šířily dál a já ucítila ten nátlak. Srdce mi bušilo až v krku.

Líhne se....

Odskočím trochu dál (Dokonce se mi povedlo přerazit se a spadnout!) a sleduji nepatrné praskání. Zničehonic se odtrhla vrchní skořápka a na mě se zahleděl pár žlutých očí. Byl to malý tvor, jehož hlava byla podobná ještěrčí, až na malé, bílé a bezpochyby ostré špičáky. Vejce se překulilo na bok a zvíře vylezlo. Posadilo se, oklepalo a střídavě naklánělo hlavu zleva doprava. Pozorně si prohlíželo mě a já zase jeho. Vybledle červené, skoro oranžové, ostré šupiny, střední elegantní čumák s velkými nozdrami, z ,,tváří" mu vyčnívaly tři trny spojené blánou, které připomínaly uši a nad nimi další drobnější růžek, od krku až po břicho se táhly krémové šupiny, hadí ocas dlouhý jako on sám a pár velkých blanitých křídel. Až teď mi pozvolna docházelo, co to může být. V krku se mi vytvořil knedlík. Nebylo to snad ani možné! Přede mnou seděla obluda z pohádek, která požírala princezny a pálila vesnice na uhel.

Drak....

Zvířátko si odfrklo a přesunulo se na kraj postele. Já si popošla také blíž a klekla si, takže teď byly naše oči ve stejné úrovni. Něco mě k němu táhlo, ale nevím, jestli to byl jeho vražedně-roztomilý vzhled, nebo ,,mateřský" instinkt. Dráče vydalo podivné zašvitoření a zamáchalo ušima. Ostýchavě natáhnu ruku. Tvor zvedl krk a opřel si hlavu o moji dlaň....