Asana nebyla schopná vrátit se do zámku Morenierů ani po nocích strávených létáním. Od toho závalu se děsila malých prostor. Děsila se toho, že se Amiru nepodaří zachránit. Děsila se světa bez Demona. Nedokázala se vrátit na místo, kde už nežil.

Během jediného dne se změnila z Asany na obyčejného draka samotáře. Bezcílně bloudila lesy a horami. Jedla, když měla hlad. Spala, když byla unavená. Lovila si vlastní jídlo. Pila z řek a jezer. Objevovala nová místa. A ačkoliv ji volali k sobě, bylo jí to jedno.

Postarej se o ostatní...

Jak by mohla, když se nedokázala poprat ani s vlastními běsy?

Strávila tímto životním stylem několik měsíců. Zapomněla, jak zní její jméno z cizích úst. Jaké hlasy mají její přátelé. Zapomněla na pocit tepla a bezpečí. A stejně tak jako odcházela Asanina duchapřítomnost, odešla i Zaira. Nejdřív pomalu a pak docela úplně. A po ní zbylo ještě větší prázdno.

Vždy, když se Asana krčila někde pod skalním převisem, snažila se přes to přenést. Uklidnit se. Získat ztracenou sílu a vitalitu. Nakonec ale plakala tak dlouho, dokud nebylo slz, jež by ronila.

Amira zabila Demona.

Asana zabila Demona.

Už v tom všem měla zmatek. Amira byla ta, kdo nechal Skalní město proměnit v trosky. Asana byla tou, co Demonovi nedokázala pomoci.

Vražedkyně.

Těžko říct, která z nich by si to přízvisko zasloužila více.

Když Asanu Tina kontaktovala, bylo deštivé ráno. Bahno bylo téměř všude a v trávě se plazili hadi kalné vody. Asana zrovna odpočívala v ne příliš hluboké jeskyni, zasycena jedním vychrtlým zajícem a několika velkými lesními mravenci. Neměla chuť se s nikým vybavovat, stejně jako posledních pár týdnů, ale Tina jí vklouzla do mysli téměř násilně.

,,Amira se probrala."

Asana čekala ještě tři dny a přemýšlela, jestli se vůbec chce vrátit. Její hlava chtěla zůstat v divočině a dál truchlit. Srdce však rozhodlo jinak, stejně jako už tolikrát předtím.

***

,,Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidíme."

,,To je přátelská obdoba pro ahoj?" Zeptala se Asana Cola poté, co jej potkala na nádvoří. Vypadal...starší, mužnější. A Asana věděla, že i jeho děs a hrůza změnily.

,,Přišla jsi!" Vyběhla z útrob hradu Tina. Asana musela zamrkat, než ji poznala - přeci jen jí jakožto drakovi připadali všichni lidé skoro stejní.

,,Ostříhala sis vlasy..."

,,Ano. Potřebovala jsem změnu," promnula Tina mezi prsty pramínek vlasů. ,,My všichni."

Asana se nadechla, když v jejích akvamarínových očích uviděla ten samý hluboký zármutek, který sama den ode dne prožívala a nesla s sebou jako okovy. Všichni.

,,Kde je Saf?" Obrátila se Asana na Cola.

,,Nehnula se od Amiry ani na krok. Ty dva měsíce proležela pod oknem léčebny."

,,Můžu tě tam zavést, pokud chceš," nabídla se Tina. Asana však zavrtěla hlavou. ,,Mám ještě hodně otázek. Hodně nevyřčeného na srdci, co bych zatím chtěla sdělit jen vám."

,,Určitě najdeme nějaké klidné místo. Tak pojď."

***

Amira se vykláněla z okna a poslouchala svěží vítr, který jí šeptal o vzdálených krajích. Obloha měla barvu fialek a tráva se třpytila rosou. Možná by si to krásné ráno vonící levandulí opravdu užívala a jen sledovala zpěněné moře, kdyby v téhle komnatě nebyla uvězněná.

,,Říkala jsem ti, že jsem v pořádku, Rono," obořila se otráveně na svou společnici. Žena, jež kdysi bývala její učitelkou, seděla za těžkým dřevěným stolem a jako pokaždé si prohlížela svitky a pergameny. Amira moc dobře věděla, že zkoumá a posuzuje každý její pohyb, každé slovo i námitku.

,,A já ti to naprosto věřím," neobtěžovala se ani na ni podívat a husím brkem poklepala o lahvičku s inkoustem.

Amira se otočila a probodla léčitelku tázavým pohledem. ,,Tak na co ta iluze? Proč se nemůžu s nikým vidět? A proč jste mi ještě neodblokovali magii? Už to mám pod kontrolou."

Rona zvedla oči od papírů, které tak pracně studovala. ,,June bude zklamaná, že jsi její kouzlo prohlédla tak rychle."

,,Příště musí zapracovat na detailech. Tady žádná levandule neroste. Vítr je teplý a je cítit jarem, přitom ráno vždycky foukal od moře, byl studený a voněl po soli."

Amira si všimla i pár dalších nejasností, ale ty si nechala pro sebe, kdyby ji chtěli zase podfouknout.

Rona se na ni lehce usmála. ,,Jsi opravdu všímavá."

Ne, jen neměla těch nekonečně mnoho hodin co na práci a válet se v posteli, byť pohodlné a čisté, ji prostě nebavilo. Všechny knihy z poličky už přečetla a o nové si prosit nechtěla. Snažila se prolomit obranná kouzla, ale byla přeci jen ještě mladá a v této oblasti nezkušená.

,,Chci vidět své draky a kamarády. Prosím, jen na chvilku," zaskuhrala a nasadila ten nejvíc bezelstný výraz, jaký svedla.

Rona jen našpulila plné rty. ,,Amiro, potřebujeme mít opravdu jistotu, že už jsi v pořádku. Pamatuješ, co jsem ti řekla? V jakém stavu jsme tě našli?"

Amira zkoprněla. Vzpomněla si na sirotčinec - na iluzi sirotčince. Na harpunu, kterou jí zlámali žebra. Na klec. Na neustálé injekce. Vzpomněla si na to, jak jednoho dne skrze okénko v mučírně zahlédla duny černého písku. Jak hodiny křičela do prázdnoty ve své hlavě a snažila se tu zprávu komukoliv poslat.

Rona se natáhla a vzala ji za ruku. ,,Zlatíčko, posaď se a všechno mi zopakuj. Jak jsme se to učily, ano?"

,,Chováš se ke mně jako k malému dítěti," odsekla Amira. ,,Musím vám to opakovat každý den, už mě to nebaví."

,,Amiro, je to důležité. Potřebujeme, aby sis uvědomila, co se skutečně stalo. Kontakt s jinými lidmi by tě mohl lehce...zaskočit a zničit všechny ty pokroky, které děláme. Tak se teď posaď a všechno mi odříkej."

Amira se posadila na druhou židli a opřela si tvář o pěst.

,,Jmenuji se Amira. Jsem prvorozenou a jedinou dcerou Teonelle Morenierské, předchozí Cestovatelky. Poté, co jsem uzavřela Větrnou bránu, jsem měsíce bloudila po lesích a živila se kořeny, bylinami a brouky."

Amira při posledním slově zhnuseně ohrnula horní ret. Opravdu nesnášela představu, že si dávala do pusy něco, co mělo šest nohou a ještě lezlo.

,,Prsten jsem u sebe měla celou dobu, ale až má představivost mi ho umožnila vidět.

Někteří mě hledali. Jiní oplakávali. Další chtěli zemřít se mnou. Vybudovali jste můj pomník, kdybych byla mrtvá."

A že k tomu neměla daleko.

,,Lovci mě zajali a odvezli do své pevnosti na Planinách, kde zkoumali můj druh magie a nejspíš se jej snažili ovládnout a přetvořit v zbraň. Sérum, které mi podávali, mělo zajistit, abych zůstala mimo. Kdybych se probrala úplně, nejspíš by se mnou bylo těžší zacházet. Takto mi mohli lehce vlézt do hlavy a přečíst si to, co chtěli.

O fyzickém mučení se mi jen zdálo. Brali mi kostní dřeň a krev, ale hůře mi neublížili."

Amira se otřásla. Kdyby zažili to, co ona, třeba zásah harpunou, říkali by něco jiného.

,,Kvůli otupujícímu séru se změnila barva mých očí. Teď mám jedno hnědé a druhé zelené. Nejspíš se to už nespraví. Poté, co jste mě konečně našli, došlo k sesuvu a město a jeho tajemství se proměnily v prach."

,,Velmi dobře. Kolik ti je let?"

,,Tohle už přeháníš," zamračila se Amira a upravenými nehty poklepala na područku židle.

Když ji přivezli sem, uspali ji a očistili od špíny a dalších nečistot. Nejenže její kůže téměř odrážela světlo, jak ji vydrhli, ale také její vlasy byly hebké a lesklé jako ještě nikdy předtím. Navíc svěže jen nevypadala, ale opravdu se tak cítila. Fyzicky, ne psychicky.

,,Vážně za nimi nemůžu jít? Mohli byste je alespoň přivést sem, když tak trváte na izolaci?"

,,Amiro, obávám se, že to není možné."

Rona se byť jen nepatrně skryla za svými kadeřemi a v jejích očích zakroužil smutek. Amira lehce naklonila hlavu na stranu. ,,Stalo se něco?"

Rona si rychle promnula spánky a ten zvláštní pohled rozmrkala. ,,Ne, nic, děvče," pousmála se. ,,Na chvíli ti přijde dělat společnost June, ano? Já se zajdu poradit s kolegyněmi a pak nám skočím pro něco k jídlu."

Dělat společnost... Jinými slovy pohlídat.

Amira měla dost rozumu na to, aby se nepokoušela ani vzít za kliku. Věděla, že všechno je stejně zamčené a opředené kouzly.

,,Ahoj, Amiro."

,,Ahoj June," zamručela Amira a vrátila zpět knihu, dračí encyklopedii, kterou si v osamocených chvílích prohlížela. ,,Přišla jsi mi kázat o poslušnosti a trpělivosti?"

June se zasmála. ,,Kdy se na tebe stihla přenést Asanina kousavost?"

Amira se uvelebila v tureckém sedu a zatahala se za límec košile, co jí byla až moc těsná. ,,Netuším, když jsme se několik měsíců neviděly."

Junino pobavení vyprchalo. Zastrčila si pramen vlasů za ucho a s frustrovaným výdechem se svezla po dveřích dolů.

Amira se předklonila a nemohla si odpustit poznámku, jež se jí vynořila v hlavě mezi všemi těmi otázkami. ,,Není to trochu nedůstojné, vaše výsosti, takhle se snižovat před poddanými?"

June překřížila kotníky a temenem se opřela o studené dřevo. ,,Časy se mění, Amiro. Kromě toho jsem tě vždycky brala jako člena rodiny."

Promnula si unavené oči a zalovila v kapse. ,,A tak se za tebe přimluvím. Jelikož Asana dnes přiletěla, můžeš se se svými přáteli sejít."

Vytáhla podlouhlý stříbrný klíč s motivem lišky a vložila ho Amiře do dlaně. ,,Tady je klíč od srubu nedaleko Zeleného Špičáku. Tvým přátelům jsem řekla, ať tam na tebe počkají zítra ráno, ale kdybys tam náhodou byla dřív... Nemůžu dovolit, aby tě někdo viděl, koneckonců Rona a ostatní léčitelé přísně zakázali jakýkoliv kontakt s okolím, tak raději nepoužívej magickou komunikaci, ať tě někdo nevystopuje."

Amira vyjekla radostí a než si usmyslela, jak poděkuje, padla June kolem krku. ,,Díky," usmála se vládkyni do vlasů.

Přestože ale mladá Cestovatelka jásala a tiše se připravovala na setkání, cítila, jak se June napjala. A poznala, že je něco špatně. Jen nevěděla co.

***

Amira si stáhla kápi víc do obličeje, uhladila její lem a s úderem půlnoci tiše vyklouzla z pokoje. June jí sice řekla, že na ni bude čekat až s východem slunce, ale dívka byla nedočkavá. Noc strávila fantazírováním a vybíráním bot, které budou dělat co nejmenší hluk. V pěsti svírala darovaný klíč, snad doufala, že ji dovede k lepší budoucnosti.

Postranními uličkami se dostala do stájí. Několik draků na ni zašvitořilo nebo zamručelo v pozdravu, když ji uviděli. Prohlédla si ta krásná stvoření a musela se usmát.

Vyšla ven na přistávací rampu a skryla se za křovím, ze kterého mohla dobře vidět a zároveň zůstat skrytá. Teď stačilo už jen počkat.

K ránu přišli první lidé, většinou jezdci, kteří si vychutnávali let vlahou probouzející se krajinou. June se objevila zanedlouho po nich. S několika se pozdravila,prohodila pár slov a pak vyvedla ven Azura.

Amira sjela z malého svahu a proplížila se kolem kamenné plošiny do lesa, kde ji pohltily stíny stromů. Počkala, dokud June s Azurem nepřistane, a pak se vyhoupla na drakův hřbet.

,,Držíš se?"

Amira omotala June ruce kolem pasu a usmála se, když Azur mávl křídly a jí se do vlasů vpletl vítr. Kápě se jí svezla dolů a jakmile ji rozepnula pod krkem, kus toho tmavého hadru odvál zvířený vzduch.

Byl to úžasný pocit.

***

K místu dorazili během pár minut. Zelený Špičák byl majestátní horou uprostřed ne méně krásného pohoří obklíčeného loukami, lesy a jezery. Panenská krajina uprostřed území Morenierů, po níž se prohánělo několik malinkatých květinových draků a jelenů.

Amira se jen dívala. Byl to jeden z těch hezčích zážitků.

Azur přešel na přistání a bylo tak hladké a plynulé, že skoro nepoznala kdy se ještěrovy nohy dotkly země. Slezla dolů a prostě si nemohla pomoci - sklonila se a zkontrolovala, jestli je tráva opravdu tak hebká a svěží, jak vypadá. Byla.

Nebe protnul mocný řev a Amira se ošila. Nikoli znepokojeně, ale nadšeně. Z horského sedla se k obloze vznesl velký drak barvy granátového jablka, zakroužil jim nad hlavami a pak svůj let prudce strhl dolů.

Amira zapomněla dýchat, když před ní stanul.

,,Saf?"

Dračí duchové, byla nádherná. Její šupiny byly lesklé a pevné. Drápy ostré. Oči, jasné a výrazné, vrhaly inteligentní pohled. A ta velkolepá křídla...

Amira udělala pomalý krok vpřed a poprvé byly v jejím postoji stopy váhání. Dračice zvedla jednu tlapu do vzduchu, natáhla krk a začichala.

,,Saf," usmála se na ni Amira a natáhla ruku, ,,ty jsi mi vyrostla."

Saf zavrtěla ocasem, přistoupila blíž a opřela si hlavu o Amiřinu dlaň.

Do dívky se okamžitě vlilo teplo a vlna přívětivosti a pocit souznění ji dohnaly až k slzám. ,,Myslela jsem na tebe každý den," řekla své přítelkyni v hlavě a pohladila ji po nozdrách. ,,Už jsem ani nedoufala, že tě ještě někdy uvidím."

,,Chyběla jsi mi," odpověděla jí Saf a ještě víc se ke své jezdkyni natiskla. Amira popotáhla při zvuku jejího medového hlasu ve své hlavě a objala pažemi Safin krk.

,,Ty mně taky, Saf."

Saf mávla ocasem a podrazila tak Amiře nohy. Skácely se do trávy a svět jako by nebyl, když se společně pošťuchovaly a naoko praly. Amira věděla, že to má prohrané, ještě dříve, než jí Saf položila hlavu na hrudník a znemožnila jí tak jakýkoliv pohyb.

Prsty přejela červené dračici po linii tlamy, kolem očí a po rozích, zatímco znaveně odfukovala. Musela vyjít z formy, když se tak lehko zadýchala, ale bylo jí to fuk.

Saf - její jiskra, oheň a srdce.

June je nechala být a jen vše tiše pozorovala. Koneckonců i ona si dobře vzpomínala, jaké to bylo, když svého draka viděla po pár dnech odloučení. Jako by ta prázdná díra v jejím srdci konečně nalezla chybějící dílek.

***

Amira jela na Saf skrze rozkvetlou louku. Když se tehdy poprvé objevila v tomto světě, myslela si, že nejhezčí pohled na svět je ze hřbetu jednorožce. Teď si byla vědoma, jak moc se zmýlila. Jezdit na drakovi bylo něco zcela odlišného, ačkoliv se to mohlo jevit stejné. Šlo o vědomí, že můžete kdykoli vzlétnout a zmizet.

Srub, v němž se měli sejít, byl krásným briliantem zasazeným do úbočí hory. Stavbou udržovanou a pečlivě navrženou tak, aby bylo poznat, že ji vytvořil člověk, ale zároveň skrytou a splývající s okolím.

,,Ostatní už jsou uvnitř," oznámila Amiře Saf. Dívka ji poplácala po krku a opustila bezpečí jejího hřbetu. Než však otevřela dveře a překročila práh, ještě s klikou v ruce se ohlédla přes rameno.

,,Co když mě po tom všem nebudou chtít vidět?"

Saf se na ni usmála po dračím způsobu a lehce ji čenichem popostrčila vpřed. ,,To by tady pak nebyli, ne?"

Měla pravdu. Amira se ušklíbla a s pohledem June v zádech se vydala vstříc setkání, které už považovala jen za krásný sen.

,,Počkat, slyším dveře," ozvalo se zevnitř. Amira se náhle cítila jako špeh a mimoděk zamrzla uprostřed pohybu, zatímco poslouchala plíživé kroky. Nadechla se.

,,Lidi, no tak, tohle opravdu není nutné," zvolala zvesela.

Zpoza rohu vykoukla Tina a jakmile se jejich oči střetly, černovláska vyskočila snad dva metry do vzduchu.

,,Amiro!" Vyjekla a už jí visela kolem krku jako řetízek. ,,To je dost, že ses uráčila vrátit k nám!"

Amira se uculila a kamarádku od sebe za ramena odtáhla. ,,Máš nový vlasy."

,,A ty oko," oplatila jí Tina stejnou mincí a prstem ji dloubla do žeber. Pak, jako by si náhle uvědomila, že Amira se právě vrátila od léčitelů, ucouvla. ,,Jinak jsi zdravá?"

,,Myslím, že v závodě ti pořád můžu nakopat zadek."

Tina rozverně zamrkala. ,,Tak to budeme muset zjistit."

,,Am..."

Už ta přezdívka Amiře stačila, aby jí srdce začalo tlouct až v krku. Mnohem pomaleji, než by to bylo přirozené, se otočila.

,,Ahoj," kývla na Cola a pečlivě si prohlédla, jestli se i na něm něco změnilo. A ačkoliv našla pár drobných rozdílů, jedna věc zůstala stejná. ,,Měl bys přestat nosit černou. Přísahám, že tohle jsi měl na sobě v ten den, kdy jsme zavřeli Bránu."

,,To jsou tvoje první slova?" Zazubil se na ni a rozcuchal jí vlasy. ,,Vidíme se poprvé po několika měsících a ty už mě kritizuješ?" Vytkl jí naoko uraženě, ale jeho oříškové oči byly jako vždy plné nadšení a elánu.

,,Je tady i Asana," otázala se, ,,nebo je někde venku?"

Tina si prohrábla své nové mikádo a stáhla rty do úzké linky. ,,U krbu, ale nelekni se. Pak ti to všechno vysvětlíme."

Amira trochu zaváhala, ale Tina ji popostrčila vpřed. ,,Neboj se, jsou to jen fyzické změny. Jinak to je pořád ta samá výbušná dračice."

Amira vešla a i přes počáteční šok se s Asanou také přivítala. Sice ne tak srdečně jako třeba se Saf, ale mělo to jednoduché vysvětlení - Asana na to prostě nebyla, což však nedělalo jejich setkání méněcenným.

Amira se užuž chystala začít pokládat všechny ty otázky, na něž ještě neznala odpověď, ale pak jí došlo, že ještě někdo schází.

,,Kde je Demon?"

Viděla, jak všichni zbledli jako křída, když ten dotaz vypustila z úst. Otočila se kolem dokola a hledala v jejich tvářích nějakou stopu nebo vodítko, ale nic nenašla.

,,Kde je...?"

Zatahala za tu nitku uvnitř své hlavy, za tenké modré vlákno, kterým Demona vždy volala. Popadla ho a cukla. Strunka se napnula, zaskřípěla. A pak se přetrhla jako pavučina a rozpadla na jemnou mlhu.

Amira zalapala po dechu, neviditelná síla jí vysála vzduch z plic. Klesla na kolena.

,,Mrtvý!" Zavřeštěla. Její útroby se stahovaly a pukaly, strach a bezmoc ji trhaly na kusy. ,,Je mrtvý!"

***

Prázdná. Tak se teď cítila. Seděla společně s ostatními na pohovce a snažila se uklidnit, ale ačkoliv už neprožívala tak nárazovou hysterii, stejně jí po tvářích tekly slzy.

Podepřela si bradu rukou a nechala Tinu, ať se k ní přivine a otře jí slanou vodu z obličeje čistým kapesníkem.

Amira si pomalu doplňovala chybějící fakta, ale bylo to mnohem bolestivější, než čekala.

,,Takže," popotáhla, ,,na Demona se zřítil strop."

Asana si na židli poposedla, ale tentokrát to nebylo proto, že se jí s křídly nepohodlně sedělo. Nikdo z nich neměl odvahu Amiře říct, že na Demonově smrti má svuj podíl.

,,Kromě Morenierů mě přišli zachránit i Erelesové a divocí draci, které vyhledala Asana. Erelesové přistoupili na Junino pozvání, odměnou jim byla část východních lesů."

Počkala, až někdo potvrdí její slova. June mávla rukou, ať pokračuje.

,,Divoká smečka - tady se trochu ztrácím -, vyhledala Asanu sama od sebe. Jejich alfa - Les? - byl prvním drakem mé matky. Proto chtěl, aby mě Asana našla. Očekával, že tam, kde budu já, může být i ona. Navíc si byl dobře vědom, že jsem byla poslední generací."

Amira se ušklíbla. Připadala si jako chovná fena.

,,Moje matka byla nalezena na tom samém místě a stejně tak její matka, je to tak?"

June přikývla. ,,Ano. Teonelle a Victorie byly nalezeny společně s tebou."

Amira se zarazila. ,,Victorie?"

Vicky.

Dívka, kterou poznala ve svém snovém sirotčinci a kterou nikdy předtím neviděla. Bylo možné, že by...?

,,Je s tím jménem něco?" Předklonil se Cole a lokty se zapřel o kolena.

Amira potřásla hlavou. ,,Ne. Ne, já jen že zní...tak obyčejně. Lidsky."

Ostatní to naštěstí přešli a dál se neptali, jen Cole trochu podezíravě přimhouřil oči. Poprosila ho pohledem, ať se neptá, a on ji vyslyšel.

,,Moje příbuzné jsou u Morenierů?"

,,Ve stejném zařízení jako jsi byla ty."

Amiře pod kůží zatepal náznak vzrušení. Po všech těch letech by mohla mít konečně šanci poznat ženu, co jí dala život.

Ale co když nebude taková, jakou jsem si ji vysnila?

Během své pouti měla čas o ní často přemýšlet. Představovala si milující matku s vrásky smíchu kolem očí, ale i krutou ženu, jež ji strčila do tak hrozného sirotčince. Nevěděla, čemu by dala přednost.

,,A Asana tedy ztrácí magii?"

Bílá dračice jen trhla hlavou v souhlasu a její šupiny se přitom zaleskly. ,,Už se nebudu moct proměňovat."

Amira si všimla, jak Asana uhnula před jejím pohledem, když to říkala. A docvakly jí i poslední souvislosti.

,,To pak zůstaneš navždy drakem a nebudeš moct ovládat magickou komunikaci," zděsila se. ,,Nemáme spolu spojení. Tvůj druh to nedělá."

,,Spíš neumí," zavrčela Asana a drápy přejela po ručně vyřezávaném nábytku.

Amiřina hrůza ještě víc vzrostla. ,,Už spolu nikdy nebudeme mluvit," zašeptala. Asana sklonila bradu a po linii čelisti jí stekla jedna osamocená slza. Rychle ji setřela hřbetem ruky, zatímco ostatní předstírali, že je zaujaly obrazy nad krbovou římsou.

,,Tohle je konec," uniklo Amiře. Ostré hrany stolu, na něž ztraceně civěla, se rozpily v mlze. Pokusila se ji rozmrkat, ale nešlo to.

,,Kam půjdeš?" Vysoukala ze sebe. Oceňovala, že jim ostatní nechávají prostor.

Asana si promnula oko. Vypadala strhaně, jako by pořádně nespala už pár dní. ,,Přemýšlela jsem, že bych se připojila k té smečce, co nám tě pomáhala najít."

Odmlčela se.

,,Našla jsem tam svou pravou matku."

Jestli Amira nebyla už předtím zmatená, teď dosáhla samotné špičky ledovce v této emoci.

Asana si pročesala vlasy prsty a zvážila, co dalšího prozradit. ,,Jmenuje se Záře. Také mám sourozence, má stejnou matku a jiného otce."

Tina se předklonila, aby jí neuteklo jediné slovo, protože tahle část příběhu zatím zůstala skrytá jim všem. Dokonce i Saf u otevřeného okna špicovala uši. Asana se však rozhodla, že tady to prozatím utne.

Amira skopla boty a přitáhla si kolena pod bradu. ,,Takže co bude teď?" Loupla okem po June. ,,Vrátíte mě zpátky do pokoje a budeme předstírat, že se nic nestalo?"

June vypadala, že nad tím přemýšlí.

,,Nemůžeš ji jen tak vozit sem a tam a někam zavírat," postavil se Cole, ,,není žádné zvíře, které poplácáš po hlavě a uvážeš na řetěz."

June ho sežehla varovným pohledem. ,,Dávej si pozor na jazyk. Nejsem žádný tyran."

Teď už se zvedla i Asana. ,,Ty že nejsi tyran? Nechala jsi Demona spoutat kvůli nebezpečí, které nepředstavoval! Věznila jsi ho a pak ho poslat pryč kvůli tomu, že jsme hledali Amiru!"

Amira nemusela být expert, aby poznala, že jí něco uniká. Neměla ale odvahu zeptat se co, když byli všichni tak rozohnění.

,,Asano, já jsem ho neprodala ani nevyhnala," bránila se June. Vypadalo to, že už se uklidňuje. ,,Všechno to byl jen trik."

Asana se zarazila a June se toho okamžiku zaváhání hned chytila. ,,Každý vládce království na této planetě dostal jako dar od bohů unikátní schopnost, která se dědí z generace na generaci. Koruny za mořem mají nadání tvořit krásu..."

,,To všichni víme," prohodil znuděně Cole.

,,Perun zvládá krutá kouzla,
do Aspenu krása vklouzla,
Karven krví brání víru,
Wingaron zná bludů sílu,
Tseranium, padlý svět,
dávno zmizel v plamenech."

Odcitoval říkanku, kterou se v raném věku učily všechny děti. Jednoduchou báseň, jež pomáhala zapamatovat si nadání královských rodin. To, co znal každý na planetě. Až na Amiru, jíž ani jeden z odborných názvů nic neříkal.

,,Nerozumím ani slovu," zamumlala, ale ostatní jako by ji neslyšeli. June pokračovala ve své vlastní dějové linii.

,,Umím ovlivňovat mysl. Schovávala jsem se své sestře pod nosem celé roky, aniž by cokoliv věděla. Tohle byla jen...další přetvářka.

Namluvila jsem vám, že jsem Demona poslala pryč, přitom jsem ho jen přemístil do nižších poschodí hradu. Když jsem vás pak vyhnala, ti zabití draci byli jen ve vaší hlavě, ve skutečnosti tam nikdo nebyl. Vyložila jsem svůj plán i Demonovi a myslím, že mi rozuměl. Že jsme v tom byli spolu."

Asana měla jedinou otázku. ,,Proč?"

June se podívala přímo na ni a v jejích očích hrála ta samá inteligentní jiskra, jakou Asana vídala u Lesa. ,,Abych vás přiměla jednat."

Tina klesla zpět na místo a potřásla hlavou. Koutkem oka zavadila o Amiru a vzpomněla si na otázku, co v všechno tohle vyústila. ,,June, nebudeš Amiru vracet do té cvokárny, že ne?"

June zavrtěla hlavou a rozhlédla se. ,,Může se vrátit se mnou, ale... Vlastně jsem Amiře chtěla nabídnout, aby zůstala tady," rozpřáhla ruce a obsáhla jimi celý prostor.

Amira zatajila dech a její srdce se rozbušilo jako o závod. A nebyla sama. ,,Myslíš to vážně?"

,,Naprosto," usmála se na ni June. ,,Tahle chalupa kdysi patřila mé rodině. Teď je tvá. Nikdo o ní neví, nejbližší vesnice je odsud den letu daleko a obchodnické cesty stejně tak."

Vzala Amiru za rameno a jemně s ní zatřásla. ,,Řeknu, že jsi utekla a zanechala nám vzkaz, ať tě nehledáme. Dobře se tady o to starej."

***

Dny plynuly a zatímco se Amira pomalu zabydlovala v útulném srubu, Cole s Tinou se snažili najít způsob, jak uctít Demonovu památku. Procházeli po tržnicích, hledali nejvhodnější materiál a řemeslníka, dokud nenašli to nejlepší z celého okolí. A ačkoliv to nebylo nejlevnější, velcí hrdinové si zaslouží velkou poctu.

A tak se západem slunce už vedli Amiru k soše ze sopečného skla v životní velikosti. Když ji Cestovatelka spatřila, nejprve ji zdálky obdivovala s rudýma očima. Až po chvíli se odvážila přijít blíž, pohladila černofialový kámen po hladce broušených bocích a opřela si o ně čelo.

,,Děkuju," zavzlykala. Tina ji zezadu vzala kolem ramen.

,,Není zač."

A pak se lehce chaotické dny překulily v měsíc.

Amira věděla, že ta prázdnota uvnitř nikdy nezmizí. Zůstane už navždy. Rozhodla se s ní ale bojovat. Říct svému starému životu i Demonovi sbohem a poděkovat všem, co si to zasloužili. Proto, když se opět sešli, byla připravena prozradit všem to, jež měla na srdci už delší dobu.

,,Každý z nás je jiný," začala.

,,Někteří více, druzí méně. Byla jsem tím prvním případem. Nenáviděným mládětem, vrabcem mezi orly. Něčím, co neví, kam patří, protože ho to nikdo nenaučil. Něčím nehmotným, co už ztratilo naději.

Ale pak jste vstoupili do mého života vy. A z popelavého ptáčete se stal mocný fénix, narostla mi krásná křídla svobody, díky kterým jsem se mohla smát strachu a dýchat vůni bouře. Prozradili jste mi kouzla přátelství a lásky, a já naoplátku měla zachránit to, co nám všem bylo tak drahé.

Najednou jsem se musela postavit na vlastní nohy, které na to možná byly ještě moc vratké a nespolehlivé. Ze stínu se přesunout na světlo a vést vás, svou rodinu, do největší bitvy."

Obrátila se k June. ,,Nepoznala bych, jaké to je mít možnost zvolit si svůj život sama. Jaké to je rozkvétat. Tím, že jsem se dostala ze sirotčince, se mi otevřely nové dveře. Lepší. Plné krásy."

Otočila se k Tině a Wrai. ,,Učili jste mě, že každá znalost má svou cenu. Že příroda má svá vlastní pravidla, kterým nelze poručit, ale lze s nimi žít v souladu. Líčili jste mi taje pout mezi dušemi. O tom, jak je důležité nevzdávat se."

Cole Amiru znenadání chytil za ruku a povzbudivě ji stiskl. Jen sklopila zrak. ,,Říkali jste, že nikdo není černý nebo bílý. Že nezáleží na tom, kde a komu jsme se narodili, ale kým se rozhodneme být."

Odříkávala si v hlavě jména, aby na nikoho nezapomněla.

Saf. ,,Protože síla je skryta uvnitř. Je to jako jiskra, která může zažehnout požár."

Asana. ,,Podali jste mi ruku tam, kde ostatní ucouvli. Nevzdali se, ačkoliv vás za to soudili."

Ta nejtěžší část...

Amira se pomalu se otočila k soše z obsidiánu, která stála za ní. Pozorovala její přesné hladké linie, detaily a plochy, co jí byly tak moc známé. Vytesané svalstvo, které už nikdy neucítí, až se požene s větrem vpřed. Oči, které budou už navždy hledět jen jedním směrem.

Nadechla se a ovládla třas v ramenou.

,,Demone, ukázal jsi mi, že světlo je v každém z nás. Že ta nejsilnější srdce mají nejvíc jizev. Vážím si tě, nikoliv jako svého draka, ale jako přítele. Přítele, který pro mě vytvořil cestu života, abych mohla být s těmi, které mám ráda.

Viděla jsem v tobě něco, čím jsem chtěla být. Toužila jsem po tom, kdy se ti znovu podívám do očí a budu vědět, že mě nebudeš soudit. Být tvou hvězdou, měsícem i větrem. Protože ačkoliv ti osud stavěl do cesty různé překážky, ty jsi to stále nevzdal.

Chtěla jsem se tě zeptat na tolik věcí. Třeba jaké to je, když se ráno probouzíš. Jestli se budíš s pocitem, že jsi vše ztratil, nebo s tím, že něco nového začíná. Jestli jsi někdy zapochyboval. Jestli jsi měl pocit, že se svět bortí. Protože tak se teď cítím já.

Myslím, že bys mi řekl, ať nejsem smutná. Zacitoval bys nějaké ze svých mouder a já bych se usmála nad tím, že tomu zase nerozumím. Přemýšlela bych o tom celý den, abych došla k závěru, že je to marné, a v noci se s tebou dívala na hvězdy, protože jsme je oba milovali.

Chybíš mi, Demone," řekla tiše a položila si dlaň na srdce. ,,Uvidíme se ve hvězdách."

***

,,Opravdu nechceš zůstat?" Zeptala se Asany Amira při pohledu na čtveřici draků postávajících šedesát metrů před nimi u okraje lesa. Trochu - strašně - ji děsilo, že její přítelkyně má odejít s někým pro ni úplně cizím.

Asana do ní žertovně šťouchla čumákem.

,,To bude v pořádku, nic mi neudělají."

Amira si je znovu nedůvěřivě přeměřila, a tak se jí Asana rozhodla říct pár věcí na uklidnění.

,,Ta dračice úplně vpravo-"

,,To je Záře?" Tázala se Amira.

,,Ano," potvrdila jí Asana. Dívka zkroutila obličej.

,,Je žlutá."

,,Také jsem se divila. Ale tady v našem světě, když se draci spáří, mládě bude stejný druh jako jeden z jeho rodičů. Můžeš dosáhnout odchylky, ale nikdy ne kompletní změny."

,,Takže tvůj otec je Safírský Orion."

Asana přikývla. ,,Ale Záře ovládá magii, to mám z její strany. Myslím, že by sis s ní rozuměla. Ten černý vedle ní se jmenuje Stín."

Amira si nemohla pomoci. ,,Výstižné," broukla. Asana si pobaveně odfrkla. Přesně tohle si myslela ona.

,,Je můj bratr."

Amira skákala očima z jednoho na druhého, jako by tomu ani nedokázala uvěřit - a taky že to bylo dost obtížné. Asana byla dobře stavěná, s širší tlamou, sněhově bílá a uhlazená jako porcelánová panenka, zato Stín byl nedorostlý malý drak s černým peřím a rýsujícími se žebry. Poznat podobu bylo jako srovnávat oheň s ledem.

,,Taky po otci?"

,,Poté, co ten můj odešel a už se nevrátil, si k sobě Záře vybrala jiného draka. A vedle Stína," pokračovala Asana, ,,stojí Vichřice. Jsou druzi."

Amira pomalu roztávala, když Asanu poslouchala. ,,A ten poslední?"

Asana mávla ocasem ze strany na stranu a její pohled se střetl s pohledem Šedého hroma. S jeho jiskřivýma zelenýma očima. ,,Kdo je tohle?"

Idiot, poskok, ošklivá ještěrka, válečník, bojovník. Mohla by ho nazvat tolika jmény. Vybrala si však jen jedno. ,,Přítel."

Amira si ho chvíli prohlížela, jako by ji něco opravdu zaujalo. Asana si myslela, že je to kvůli jejímu označení Hroma, ale Amira si všímala něčeho zcela jiného. ,,Vypadá trochu jako Demon."

,,Cože?"

,,Podívej se na něj. Má stejnou výšku a dost podobnou stavbu těla."

Byl to stesk, nebo jen náhoda? To už se nikdy nedozví.

,,Už bych měla jít," zavrčela tiše Asana. Zaslechly za sebou šramot a obě se otočily. Na kopec za nimi vyšel Cole.

,,Přece bys neodletěla bez rozloučení," zakřenil se, ale i přesto vypadal trochu přešle. Asana mu lehce kousla do prstu, když se ji pokusil poplácat po hlavě.

Asana navázala magickou komunikaci s Colem, aby je Amira neslyšela. ,,Postarej se o ni," řekla mu. ,,Nenech ji se v tom utopit."

Cole přešlápl a prohrábl si černé vlasy. ,,Spolehni se. A Asano, pamatuj, že vždycky budeme tady."

Asana se snažila své rozhodnutí nezpochybnit, bylo přeci jen správné, ale neohlížet se bylo těžké. Naposledy se podívala ke srubu, odkud ji pozorovala Saf.

Ony spolu. To jí bude také chybět. Asana se Saf pokusila nabídnout místo ve smečce, ale předem poznala, že červená dračice Amiru neopustí. Poprvé stály každá na jiné straně řeky, avšak navždy zůstanou sestrami.

Asana se už otáčela k odchodu, když ji Amira zastavila. ,,Počkej, chtěla bych ti něco dát."

Asana se zastavila a Amira ji snadno dohnala. Stoupla si na špičky a položila bílému drakovi dlaň na čelo. ,,Dávám ti jméno Vinaen - Vládkyně okovů. Nos jej ve chvílích, kdy budeš chtít zapomenout, kdy bude svět proti tobě a když se budeš chtít vrátit domů. Nechť ti je světlem i v těch nejtěžších chvílích."

Vinaen. Jméno ve staré řeči. Asana ho chvíli převalovala na jazyku, než Amiře odpověděla.

,,Je nádherné. Budu ho nosit stejně hrdě jako vědomí, že jsi mě vychovala ty, Amiro."

Věděla, že jestli neodejde teď, nic ji z tohohle místa nedostane. Jakmile se ale Amiřina kůže svezla z té její, ten pocit se ještě umocnil. Potlačila nutkání prostě se vrátit zpět do chalupy a klidným krokem vyšla vstříc divoké smečce.

,,Dobře, že jsi se připlazila zpět, bílá vločko," vycenil na ni přátelsky zuby Šedý hrom.

,,To spíš ty lezeš za mnou," vrátila mu. Zbytek skupiny nad nimi jen zakroutil hlavou a vzlétl.

Hrom ji švihl ocasem přes tlapy. ,,Poslyš, když je teď Les pryč u svého člověka, smečka potřebuje nového vůdce."

,,To myslíš mě?" Podivila se.

,,Pro naše vlastní bezpečí raději ne," zvrátil průběh celé konverzace. ,,Myslím sebe. Jsem inteligentní, silný..."

,,...egoistický, namyšlený," strčila do něho ramenem. Oba se trochu pousmáli.

,,Ne, opravdu," zvážněl. ,,Poté, co tě ostatní viděli bojovat, o tobě nikdo z nás nebude pochybovat. Teď jsi jednou z nás, Asano."

,,Vinaen," opravila ho.

Šedý hrom naklonil hlavu na stranu, ale neptal se.

,,Vinaen," zabrněl jí v uších jeho hlas, který se tak moc podobal přírodnímu úkazu, po kterém dostal jméno. Líbilo se jí, jak zní, když to vyslovuje on.

,,A teď už poleť," pobídl ji a společně se vznesli k blankytné obloze zvířené studeným severním větrem.

A Amira je s Colem po boku pozorovala, dokud jí nezmizeli v dáli a jedna její slza se neroztříštila o měkká stébla.

Tahle je poslední, slíbila si. Teď už budu silná.

Asana.

Vinaen.

Vlastně to bylo úplně jedno.

Zůstala, když odešli.
Odešla, když zůstali.

Vím, že to je nudná kapitola (sama bych ji asi trochu přeskakovala, kdybych ji nepsala 😅), je opravdu jen o strádání a o vysvětlení co, proč a jak se stalo, ale stejně doufám, že se vám líbila, případně nabídla odpovědi na otázky.

A když už jsme u těch otázek, taky nějaké mám 😂

Jak na vás působilo setkání Saf a Amiry? Taky vám tolik chybí Demon jako mně (ještě se k tomu budu vracet v BONUSU)? Názor na Junin plán a na to, jak Amiru propašovala pryč? A co Asanina volba?

Ahoj u epilogu!