Amira se otočila tváří ke dnu a ucouvla jak jen jí šutr tarasící cestu dovoloval. Pod nehty si zaryla zrníčka písku. Nohama se odstrčila jak nejsilněji dovedla,  jen aby unikla z dosahu laviny. Měla štěstí. Během jediné vteřiny se doslova propadl strop. Kameny se řítily ve víru bublin dolů a zasypávaly místo, kde ještě před chvílí Amira ležela, vrstvou hornin. Směs to byla různorodá - barevná i šedivá, velká i malá.

Amira od toho výjevu nemohla odrhnout oči. A pak to spatřila. Hladinu. Lesklý povrch, díra, kterou dovnitř pronikalo světlo. Problém byl v tom, že uvolněné místo bylo zády k ní. V malém prostoru neměla sebemenší šanci se otočit. Proto se odrazila rukama a po nohách vlezla dovnitř.

Když byla v jámě po lýtka, poznala, že na ni oblečení těsně přilnulo a gravitace začala pracovat. Vážně tam bylo místo. Vzduch! Přehoupla nohy přes okraj a pomocí břišních svalů se v pohybu podobném sedu lehu vytáhla nahoru.

Padla na zem. Zalapala po dechu jako ryby na suchu a rozkašlala se. Voda jí z hadrů s tichým kap kap stékala v potůčkách zpátky do prohlubně. Bože, ještě nikdy netušila, že vzduch může mít chuť! Sladká, příjemná a hladící po jazyku. Sakra!

Ona žije! Můj ty Bože, dokázala to!

Zakuckala se, stěny ústní dutiny měla scvrknuté a prsty nasáklé vodou se krabatily jako krepák. Lehla si na paži a zavřela oči. Z mořské tekutiny pálily hůř, než kdyby do nich někdo nalil ocet a citronovou šťávu. A i když ji vše bolelo, byla potlučená a plíce se jí smrskly na velikost rozinky, pociťovala nebývalé štěstí. Unikla záhubě.

Ale kam...?  Zašeptal dotěrný hlásek v její hlavě. Aniž by se zdlouhavě rozmýšlela, posadila se do tureckého sedu a projela okolí laserovým pohledem.
Byla to podmořská jeskyně, musela být vyvrtaná ve skále. Nepochybně. Stěny byly suché a překvapivě teplé. Nebo se jí to jen zdálo, protože byla promrzlá na kost. Celé to trochu připomínalo spláclou bublinu, ve zdech se leskly drobné střípky slídy a mezi kamenem prorůstaly zvláštní světélkující houbičky a mech. V zadní části byla puklá zeď, chodbička v něm vedla někam do nicoty.

Amira byla ale příliš utahaná na to, aby probagrovala místo záchrany. Zrak se jí rozmazával po stranách a když si zase položila hlavu, téměř okamžitě propadla síti milosrdného spánku, ve kterém se i tvrdý kámen jevil jako prachové peří...

***

Asana slétla k jezeru a zanořila hlavu do chladivé vody. Protékala jí tlamou, nervy v zubech ji přesně informovaly o teplotě. Protáhla si tělo, užívala si zvuk toho, jak jí křuplo v páteři. Přitom zaryla drápy do země, lesní půda tím uvolnila další vlnu své omamné vůně. Asana se podívala na své tlapy a pomyslela si, že to vypadá, jako by z ní právě vyprchával život.

Zatřásla packou, zbavila se vlhkých tmavých hrudek. Kéž by to takhle jednoduše šlo i s jejími problémy...

V lese za ní cosi zašramotilo. Otočila hlavu a přimhouřila oči. Jedna větev se pohupovala nahoru a dolů.

Asana se lehce načepýřila, šupiny se jí nadzvedly. Byla si jistá, tak jistá, jako že je Amira naživu, že tam někdo musel být a sledovat ji. Vzduch stál na místě, nefoukal ani vánek, nehnul se jediný titěrný lísteček a voda připomínala zrcadlo. Žádné vlnky. Žádný vítr, který by ji rozpohyboval. Laň to být nemohla, slyšela by ji utíkat. Rozhlédla se a naštvaně švihla ocasem. Nepotřebuje další záhadu, která by jí visela na krku.

A proto bys to měla vyřešit rychle...

Zavrčel její vnitřní člověk. Asana se mu chtěla vzbouřit a říct tomu ďáblíku, co jí sedí na rameni, aby vypadl, ale musela uznat, že má pravdu. Čím dřív, tím líp. Trochu uraženě si odfrkla, jako by odháněla otravnou mouchu a vydala se jen o pár metrů dál. Sklonila čumák k  zemi a očichala dlouhé kapradí pokryté ranní rosou. Jemně se zatřepotalo pod tíhou jejího dechu a poskytlo jí stopu, kterou potřebovala.

Zvláštní jemnou vůni... jakoby přirozenou i nadpřirozenou. Neznala ji osobně, to věděla jistě. Dokonce by dala ruku do ohně za to, že ji v životě necítila. Přesto věděla, že ji zná. Bylo to...blízko a zároveň nikde. V zadní části hlavy i vytetované na čele. Vzpomeň si, tak špatně na tom být nemůžeš...

Nervy měla odrbané jako by se jimi probourávala průzkumná výprava s mačetami. Svaly v celém těle se napjaly a zase se uvolnily, zavrčela a vydala se dál po stopě. Vůně se prolínaly a chvilkami měla pocit, že se v nich ztrácí. Ten letmý závan nebyl dost. Skoro to připomínalo, jako by tudy to zvíře - člověk, nebo co vlastně - prošlo už velmi, velmi dávno. Asana byla zmatená a zároveň ji to fascinovalo. Mohl se ten někdo vyválet v rašelině a blátě, aby ji zmátl? Věděl, že ho bude sledovat? Plánoval to?

Najednou se zarazila, připomínalo to nemotorný náraz do skleněné tabule. Proč se vůbec obtěžuje? Má za úkol najít Amiru, ne se tady flákat, zatěžovat se zbytečnostmi.

Rozhodla se pro návrat do pevnosti. Vyšplhala po starém dubu a s praskáním vyskočila z nejvyšší větve. Listí ji pohladilo po šupinách a strachy se po jejím odletu třáslo. Nemohla si odpustit pár piruet, otáčela se hlavou dolů a chvílemi plachtila po studených proudech. Upírala zrak k nebi, větřila.

Amiro, já vím, že tam jsi, vysílala myšlenkami ke kamarádce a doufala, že její komunikaci přijme. Slova ale volně stekla, jejich kapičky sjížděly po hladkém povrchu dolů. Tam už zel pěkný rybník slabik, který Asana stvořila za pouhý den. Kdyby to Amira slyšela, určitě by jí dračice vymluvila díru do hlavy. Chtěla jsem jen... Vím, že tam jsi, moc dobře si uvědomovala, že se opakuje, a tak udělala pomlku, aby si srovnala a roztřídila myšlenky. Najdu tě. Zapojím všechny. Slibuju. Ale... nemohla by jsi mi prosím dát znamení?

Asaně znenadání škublo v kloubu křídla. Ostrá bolest vystřelila míchou nahoru a vtloukla jí kladivem do mozku hřebíky. Špatně skloubila pohyb. Vynechala mávnutí. Svět se jí zatemnil před očima. Zařvala. Padala volně k zemi z výšky nejmíň dvě stě metrů, nic ji nebrzdilo. Z nějakého nepochopitelného důvodu nemohla nabrat vzduch do plic. V uších jí zvonilo, neviditelná síla jejím žaludkem propichovala dráty. Na ně se nabalovala střeva i játra a tvořila tak odporný špíz. V hlavě jí dunělo jediné slovo:

,,Asano!"

Tak nebudu se flákat a začnu kecat   :D   :

Co myslíte, že se v této kapitole stalo? Je Amira v bezpečí? Neměla to nejdřív jít prozkoumat? Myslíte, že Asanu opravdu někdo sledoval? Kdo? A co se dělo na konci, jak se najednou začala řítit k zemi? Přežije? Nebo budu mít o jeden svět míň?   :D