Amira si protáhla rozlámané tělo a zamžourala. Pocítila závrať, okolo hlavy jí létaly hvězdičky. Přesto měla dobrý pocit. Ne dobrý, skvělý! Unikla ze sirotčince (sice nevěděla, co bude dál, ale tím si nehodlala nyní lámat hlavu), vymanila se spárům vody a ještě se nevyspala tak dobře. Ani v posteli. Netrápila ji žádná noční můra, byl to prostě bezesný spánek. Krása!

Opřela se o zeď a za její pomoci se pomalu vydrápala na nohy. Musí zjistit, co skrývá ta prasklina. Příští cíl na jejím seznamu byl určen. Přidržovala se stěny a pomalu se sunula blíže k nepravidelné čáře. S námahou vklouzla dovnitř, strany ji sevřely v pěst a zatlačily blondýnce na hruď.

Amira se cítila bezmocná, asi jako želva otočená na zádech, a tak značně zrychlovala. Na kůži se jí dělaly bílé odřeniny a cítila ostré štípání tisíců jehliček. Přesto pokračovala. Dávala si načas. Chvílemi mohla jít normálně, poté se tam sotva narvala. Všechno ji svědilo od solných fleků a musela se neustále drbat. Docházelo jí, že má hlad.

Velký hlad.

Tak obrovský, že by chroupala hřebíky. Jen doufala, že nejde přímo naproti slepé uličce. To snad nehrozilo, sem tam ji do oka udeřil paprsek světla. Kéž by bylo sluneční, pomyslela si. Kdyby totiž byla tahle chodbička zatarasená, umře by tady. Vyhladověla. Vodní tunel je zasypaný a jiná cesta neexistuje.

Každou chvíli zkoušela navázat s někým kontakt - June okamžitě vyloučila, tam střílela flusačkou do oceli. Tina jako by byla někde ponořená, kontakt s ní Amiře působil obrovské bolesti hlavy. Následně zkusila Cola. Jenže jeho strana se zdála zabořená v temnotě, Amira se v ní snadno ztrácela a nemohla zachytit jediný signál o tom, že by tam někde byl. S draky to bylo stejné. Jediný u koho měla naději byla Asana.

Vždy když svého nejmladšího draka kontaktovala, měla pocit, že ji slyší. Že ji cítí. Bylo to vzdálené, ale ze všech stran ji bičovaly hlasy. Sice hučely ve větru, ale byly tam. Zdálo se jí, že slyší mluvit Asanu, June i Cola. Slýchala útržky vět, slova jako nenajdeš, Asano, vím a opačné najdu. Brodila se močály a snažila se zachytit stébel, ba dokonce vyslat svoje prosby. Marně. Nic nefungovalo. Byla jako... Němá. Němá a nahluchlá. Ještě lepší! Mohla jen naslouchat.

Po chvíli vzdala i to, ale bylo jí jasné, že Asana je... stopa. Klíč. Vodítko. U Asany byla jako u jediné schopná cokoliv zaslechnout. Byl to jediný náznak toho, že tam je.

Jestlipak ji ostatní hledají?

Právě se chystala o tom začít přemýšlet, když dostala ránu do čela. Počkat! Proč se nikdy nikoho nezeptala, jestli se vrátí?! Jak ji něco takového mohlo... nenapadnout? Nebo se ptala a jen na to zapomněla? Nejspíš další smyslové zmatení... Cítila se jako hloupá husa.

A přesně to taky jsi.

Před Amirou se rozšířilo hrdlo chodby a ona až teď poznala, co to je. Východ. Objevila se mezi skalisky na pokraji roklinky. Světlo se proplétalo mezi listy, ptáci zpívali a někde v dálce šumělo moře. Amira nasála do plic čerstvý vzduch a úplně cítila, jak v ní klíčí život (A ta malá bestie nazývaná hlad.). Jako by malé výhonky prorůstaly jejím srdcem a pojily mokvající rány v jeden celek.

Ohlédla se na puklinu za sebou. Tohle bude pro začátek dobrý úkryt.

Rozvrhla si přesný plán. Nejdřív najde jídlo a přitom zmapuje svoji polohu. Poté se porozhlédne po nějakém listí, kapradí a mechu, aby večer měla na čem hlavu složit. Ano. Noc přečká tady. S trochou štěstí se dostala daleko od sirotčince. A na pár dní může být v bezpečí. Divoká zvířata se k ní nedostanou.

Docházelo jí, že vlastně ani neví, co ve zdejších lesích žije. Celý život byla vychovávána v nevědomosti a za závojem lží. Jediné zvíře o kterém věděla byly veverky. Pamatovala si jen je, protože ji musela ochutnat. Ach, Saf, kde je ti konec?

Amira se brodila vysokým kapradím, krčila se u drnů a mechu. Chodila celkem dlouho, ale nic nenašla. V téhle části lesa nejspíš nic nebude. Jakmile se ale zabořila hlouběji, slovní spojení poštěstilo se jí bylo jen slabé vyjádření jejího objevu. Před ní se rozprostírala obrovská louka plná ostružiní a brusnic borůvek. Malé bobulky se na ni dívaly jako drobná očka.

Usmála se a poskočila si. Nikdy nebyla spokojenější! Sbírala plody do ohybu trička a sledovala, jak pouští šťávu a barví jej do fialova. To už nikdy nevypere, ale až najde svůj svět, stejně rozstříhá tohle oblečení a bude si s ním utírat prach v pokoji.

Jen najít svůj svět. A Cola, Asanu, Tinu, Saf, Demona a ostatní... To půjde lehko. Prostě probrouzdá svět křížem krážem a jednou narazí na řeku. Nebo naváže spojení a prostě si zavolá odvoz. Věděla, že ona to dokáže.

Nasyslené jídlo ji příjemně tížilo. Když se vracela po svých šlépějích, po udusaných stéblech trávy, nemohla si odpustit ujídání. Žaludek se jí plnil jako nádrž auta. Postupně, ale jistě. Zrovna scházela z malého srázu, opírala se o kořeny borovic, když ve stínu zahlédla pohyb. Pomalu se otočila. Nevěděla, co má očekávat.

Zatajila dech, v uších jí hučela nervózní krev a srdce vynechávalo údery. Stanula té hrozbě čelem, žaludek se jí zauzlil a ona nebyla schopná jediného slova. Cukalo v ní podezření. Obrovské podezření a strach a zvědavost. Proč...? Jak...? O krok ucouvla a pokusila se spolknout ten obrovský knedlík v krku. Jakmile z jejího hrdla vyšla slova, zněla dost přiškrceně.

,,Masone...?" Chtěla ještě něco povědět, ale kluk vystoupil z temnoty. Amira se zděsila. Nejen že se netvářil přátelsky, ale obličej mu hyzdily obrovské krvavé šrámy. Některé už začaly mokvat, z druhých vyčuhoval odporný nažloutlý hnis připomínající červy vylézající ven z úkrytů.

,,C-co se stalo?" Nevěděla, proč je najednou tak nesmělá. Zírala na to zamračené obočí, rudě oteklé oko a natržený ret a její sebejistota rapidně klesala k nule. Mason se na ni nevrle podíval. ,,Ty se vážně ptáš?" Zavrčel. Amira si všimla, jak zvláštně nakrucuje nohu. Musí kulhat. Trochu se ošila, jako by za sebou hledala viníka, někoho, kdo to Masonovi mohl provést. Byla tam ale sama.

Odpovědí jí byl šílený smích. ,,To jsi celá ty! Paní vždy nejlepší! Ale výš co?! Jsi jen sprostá kráva!" Mluvil sykavým hlasem, který se jí zařezával pod kůži. Vrtal v ní jako hmyzák. Odporný slizký červ s kusadly... Udělala krok vzad, Mason zase vpřed. Ohledně té nohy se nepletla, nadlehčoval ji. ,,Já ti... nerozumím." Překvapilo ji, s jakým klidem to řekla. Proč taky ne, nikdy mu nerozuměla.

,,Svině. Hnusná. Malá. Svině." Rozeběhl se. I s tím zraněním byl ohromně rychlý. Nestihla ani mrknout, snad to trvalo jen nanosekundu. Dostal se k ní mrštnými pohyby kočky. Na okraji vyvýšené části srázu se odrazil a skočil jí po krku. Doslova...

***

Asana nevěděla, proč najednou ztratila kontrolu nad vlastním tělem. Bylo to jako by se na sebe dívala shora a zároveň i ze svých očí. Propadla vrstvou mlhy a před sebou - respektive pod sebou a nad sebou zároveň, nějak jí unikalo, kde je nahoře a kde dole - zřetelně rozeznávala přistávací plochu dračích stájí. Hmm, až z ní zbude mastný flek, bude se tam krásně vyjímat.

Namožené křídlo ji bolelo, přesto se ho ale pokusila přivést k poslušnosti. Roztáhla jej. Slyšela, jak v jejím vlastním těle ruplo. Určitě si ho předtím vykloubila. Teď ale kloub vsadila zpět do jamky, přesně tam, kde má být. Snad.

Blány se jí napjaly a prohnuly do mostu. Vzduch svištěl a pálil. Na poslední chvíli se jí povedlo dopad ustát. Tvrdě se ohnula v kolenou a téměř okamžitě, aniž by si to uvědomila, se proměnila v člověka. Poklesla a lapala po dechu. Sáhla si na hrdlo, které se teď dramaticky stahovalo a rozevíralo. Pohlcovala ji tma.

Sakra, sakra, sakra! Nemůže si uprostřed dne prostě padat z oblohy! Tohle by nemuselo skončit dobře. Pro ni, ani pro někoho dalšího. Podívala se směrem ke stájím. Nechtěla, aby ji v tomhle stavu kdokoliv viděl. Chtěla, aby si o ní ostatní mysleli, že je silná. Chtěla být silná. Dveře byly naštěstí zavřené. Chystala se zvednout, když ji náhle upoutalo něco, co se zalesklo na jejím rameni. Posadila se a přejela po tom bříšky prstů. Mohla by být slepá a stejně by poznala, co to je. Pak jí to významově došlo. Zděsila se.

Je v lidské podobě. Jak tedy může mít šupiny? Respektive zárodek šupin. Bylo to jako když se vylíhla. Připomínaly spíš hadí kůži, měkkou, pružnou a chladnou. Sledovala ten bílý výjev a natáčela se na sluníčku. Nemýlila se. Paprsky se v ,postiženém' místě lámaly a odrážely do všech úhlů.

Jak je tohle kruci možné?!

Snad to nebude nic vážného. Bude stačit, když se na to podívá večer. V nejhorším případě si přečte pár léčitelských knih a encyklopedií o jejím druhu. V historii se už něco podobného muselo stát. Určitě to bude jen nemoc, ztráta pigmentu, magie, nebo něco podobného... Nemusí hned vyšilovat.

S námahou se postavila a dala prostor svému divokému já, aby vyplulo na povrch. Zkontrolovala křídla, ale nebylo na nich nic neobvyklého. Nebolelo to, neměla žádnou podlitinu ani modřinu. Byla v pořádku.

Ale já jsem si jistá, že jsem si ho vykloubila... Uvažovala. A pak tu byl ten hlas. Nedokázala ho nějako identifikovat, nebyl jí ničím povědomý. Asi jako ten pach. Jenže ten jí byl bližší, ne takhle cizí. Jako by na ni křičel někdo, koho náhodně potká na ulici.

Protáhla se. Končetiny ji nebolely. Hlava se nemotala. Zase mohla dýchat. Dobře, možná jen dostala šok. Byla tak posedlá, že se jí něco zdálo. Je paranoidní a slyší Amiru mluvit v každém zaševelení lístku. Taková dětinskost, Asano, zanadávala si, jak můžeš být tak pitomá?

Skalní plocha se se skřípáním zasunula a ven vyšel jí neznámý muž. V rukou držel otěže azurově modrého draka. Ten měl mezi tenkými rohy na hlavě zvláštní blánu, Asaně tím připomínal nějakou ještěrku. Bylo to podobné límci. Roztahoval jej a zase zatahoval, vydával při tom bzučivý zvuk, který se jí zarýval do masa. Na sedle měl připojené čtyři kožené brašny nacpané k prasknutí.

Muž na tom byl podobně. Jeho tělo bylo oproti mystickému tvorovi strašně mohutné, pohyby připomínal medvěda a čpěl po šňupacím tabáku. Horší smrad snad neexistuje... Využila příležitosti a se strohým pozdravem vyjádřeným pokývnutím hlavy proklouzla. Ignorovala ten udivený lidský pohled a napěněně švihla ocasem ze strany na stranu. Nesnášela, když se o ni někdo zajímal tímhle způsobem. Sice na to byla už zvyklá, ale v mužově pohledu bylo cosi zvláštního... Cosi, co ji děsilo. Něco strašidelného, co ji plašilo jako kobylku obklopenou vlky a co necítila od té doby, kdy mohla v cele přijít o oči.

Věděla, že je zvláštní a každá část jejího těla se dá na černém trhu využít. Oči se prodají jako talismany, její pevné šupiny jsou skvělé na štíty a brnění, blány se melou do prášku a používají do lektvarů, maso je velice chutné a má rituální účinky a bůhvíco ještě. Byla ohrožený druh. Děsivé je, že se o svůj holý život nebála.

Skála se za ní zavřela, mezi tlapami se jí propletl průvan a příjemné teplo dračici dýchlo do tváře. K uším jí doléhal čilý ruch, jak pracující lidé a chovatelé vystýlali boxy slámou a porcovali svým přátelům maso. Vyrušilo ji až znepokojené špitání někde v rohu. Předstírala že odchází, ve skutečnosti ale bedlivě poslouchala.

,,Dělají mi starosti Cestovatelovi bývalí draci. Nejen, že se Nomed zase zbláznil, ale ta červená odmítá žrát. O tý bílý nemluvě," mručel hluboký ženský hlas. Odpověděl mladý muž, nejspíš okolo dvaceti let starý. ,,Nomed byl vždycky bestie. Budeme ho muset vypustit. Problém bude se Saf. Bojím se, že ji budeme muset utratit. Pokud se to nezlepší, smrtelně zeslábne. Byl to první drak, takže to ponese těžko... No, moc světlou budoucnost to nemá. Vrtá mi hlavou ta měňavá, teď si nemůžu vzpomenout na jméno," přešel muž do šeptu. ,,Chodí tady a pořád čenichá. Jestli si pomyslí, že za něco můžem my, nedopadne to dobře. Draci mají svou hrdost. A k majitelům jsou loajální. Půjdou za nima, klidně až do pekla!"

,,Draka nemůžeš vlastnit, Marlie. Ale máš pravdu. Pojď, zkusíme něco nacpat do těch, co maj prázdnej žaludek." Marlie... To jméno by si měla zapamatovat. Ten stájník může být dobrým zdrojem. Pokud to z něho nějako nenápadně vymámí.

Promenádovala se mezi plaňkami a hledala své kamarády. Potřebovala se někomu svěřit. Ale komu? Cole ji odsuzuje a podporuje zároveň - což je dost ironické -, Tina se konečně smířila se smrtí a začala zase (alespoň trochu) normálně fungovat. Rýpat se ve starých ranách by nebylo dobré, vyrukuje s tím na ni později. Až bude mít víc důkazů. Saf je na tom špatně. Sama to dříve silné zvíře viděla. Svaly ochably, věčně ležela, šupiny ztratily lesk, z očí vymizela jiskra a na boku se začínala rýsovat žebra. Bylo jasné, že stoná. Bude potřebovat povzbudit. Třeba jí Asana vrátí chuť žít.

Byla to krásná myšlenka, tohle přibrání spojence... Dva zmůžou více než jeden.

Vedle ní zašramotily řetězy a uvnitř hlavy vysvitl paprsek slov. ,,Jaký je život tam venku?" Podívala se do tváře Demonovi a polilo ji horko. Vzedmula se v ní vlna vzteku. ,,Co ti to udělali?!" Civěla na to vězení jako vyoraná myš a nebyla schopná sebemenšího pohybu.

Demonovi do čela boxu opět namontovali mříž. To ji ale děsilo nejméně. Drak měl křídla připásaná těsně k tělu koženými pásy, na tlamu mu nasadili kovový kruh připomínající uzdečku, od níž vedly dva tlusté kovové řetězy zapuštěné každý do jedné zdi. Ty samé byly přidělané na jeho bocích. Vše bylo tak těsné, až se jí z toho svíral žaludek. Vždyť se v tom nemůže ani otočit! Nemůže si lehnout! Musí jen stát na místě, nemůže pohnout hlavou!

,,Bezpečnostní opatření..." Zabrblal chraptivě. Jeho zdravotní stav taky nebude nejlepší. ,,Ale... Demone, vždyť ty nejsi žádná zrůda! Nechceš nikoho zabít!" Bránila jej.

,,To jsi asi jediná, kdo si to myslí," svěsil schlíple hlavu. Poté se na ni dlouze podíval a zopakoval otázku. ,,Jak je venku?" Asana se zahleděla k otevíracím dveřím. ,,Je tam... Teplo. Moc dusno. Sotva se dá dýchat. Slunce žhne a paří ti do křídel až to štípe." Demon se trochu pousmál. Byl to jen záblesk, ale přesto jí to trochu vylepšilo den. ,,Všechno je lepší než být tady. Věř mi."

Asana bublavě zavrčela a odvrátila se. Všimla si několika lidí, co na ně zírají. Jakmile ale zjistili, jakou jedovatost v sobě nese její pohled, raději pokračovali v udělené práci. ,,Měla bych jít za Saf. Prý se nemá moc dobře," zašeptala, i když to v magické komunikaci nebylo potřeba. Demon se oklepal, jako by byl pes a měl v srsti vodu. ,,Samozřejmě, taky jsem to slyšel. Jen jdi... Ona je na tom hůř než kdokoliv jiný."

Mladá samice zahrabala drápy v zemi a střihla ušima. Měla výčitky svědomí, že ho tu takhle nechává. Že ho tu takhle musí nechat. Kdyby ho osvobodila, důvěra klanu June by u ní klesla na bod mrazu. A jestli by se to stalo, vyhnali by ji. Znemožnili její pátrání. Nemohla si to dovolit. I když její pudy pracovaly na jiné úrovni a velely zachránit uvězněného druha. S přibývající vzdáleností jí bylo víc a víc trapně. Mizerně. Pod psa. Momentální chování jí bylo proti srsti.

Asana se najednou zastavila a otočila se ke staršímu drakovi. ,,Demone? Myslíš, že bys mi mohl s něčím pomoct?" Černé šupiny se zaleskly jak rychle švihl ocasem a udělal malý krok vpřed. ,,Jde o Amiru?" Asana sklopila zrak a stáhla uši dozadu, jako by se styděla za to, že má svůj názor. Demon jí ale přes mříže přitiskl čenich k čelu. I když byla skoro o dvě hlavy vyšší než on, stále k němu pociťovala úctu. I přes ten opar pochybné minulosti, kdy se mu ještě nedalo zcela důvěřovat, se rozhodoval moudře. Dřív jednal impulzivně. Pak přišla Amira a...

Asana tu myšlenku zatlačila hluboko do kouta. Teď ne, není čas smutnit a usínat na vavřínech. Teď ne...

Asana se ostýchavě přikrčila pod tíhou jeho pohledu. ,,Asano, jestli to vážně chceš, pomůžu ti. Rád najdu Amiru. Nebo spíš pomůžu ti ji najít. A nestyď se za to co chceš. Jen..." Asana roztáhla křídla a hrdě se narovnala. ,,Já vím. Buď ve střehu a dělej, že jsi na ni zapomněla," potvrdila, i když se jí ta myšlenka příčila. Demon se na ni spokojeně podíval, mezi dvěma řadami zubů se mu mihl hadí jazyk. ,,Dobře. Jsem na tebe pyšný. Zítra se odsud dostanu a vyrazíme."

,,Ale Demone, potrestají tě a stopy..."

,,Asano! Ráno moudřejší večera," sykl starší ještěr. Asana se ošila k východu. Zase měla to mrazení v zádech. Divné šimrání v temeni hlavy, jako by jí tam pochodovala garda mravenců. Jenže tam (opět) nikdo nestál. Neobtěžovala se s hledáním pachu, bylo jí jasné, že by to byla další předem prohraná šarvátka s osudem. Nemělo to cenu, tu přidělovala nalezení Amiry. S nějakým bludem se můžu zatěžovat potom.

Teď ji ale trápilo něco jiného. Něco, co měla vepsané ve vlastní kůži. Šupiny, které se tam znenadání objevily...

Jak se máte? (Dobře, ohraná otázka  :D  )
Líbila se Vám kapitola? Co si myslíte, že se stalo s Masonem, jak se po Amiře vrhl? Kdo z nich vyhraje  (M vs A, uzavíráme sázky  :D  )? Myslíte si, že měl ten odjíždějící muž nějaký význam? Zdá se Vám spravedlivé chování k Demonovi? Myslíte, že Saf vážně utratí? Je Asana zbytečně paranoidní, nebo ji skutečně někdo sleduje (Kdo?)? Vyjde její plán?