!UPOZORNĚNÍ!
Než se rozhodnete přečíst tuto kapitolu, prosím odložte veškeré zbraně na stůl a opusťte místnost, kde jste je zanechali. Ano, i vy vzadu, vidím vás. Děkuji.

Toto varování zmenší počet úmrtí mé osoby na (vytoužené) minimum. Prosím, respektujte je.

Asana skočila jednomu z lučišníků na hruď, sevřela čelisti kolem jeho lebky a jediným trhnutím oddělila hlavu od těla. Křuplo to. Jako větvička. Z přetržených tepen a žil v posledních stazích vystříkla krev a skropila její šupiny.

Cole si zakryl oči, aby zbytečně neoslepl, nahmatal svůj zakřivený nůž a tasil. Když Asana společně s bezvládným tělem dopadla na všechny čtyři a mrštila odpáranou hlavou o zeď, nezaváhal a přidal se k boji. Svezl se po jejím křídle, udělal kotrmelec a podrazil nohy dalšímu žoldákovi. Sekl po kotníkových šlachách, ale jeho zbraň jen neškodně sjela po železném brnění.

,,Budeš se muset víc snažit, chlapče," zasyčel na něho voják, těžkopádně se zvedl a vytáhl dlouhý široký meč, který vypadal až zbytečně velce. ,,Neporazí mě nějaké zbrklé kuře."

Cole zaujal obranný postoj, zpevnil nohy a periferním viděním zkontroloval, jestli se ho někdo nepokouší přepadnou z boku. ,,Já možná ne," sykl, ,,ale on ano."

A v moment, kdy se zmatený rytíř ohlédl přes rameno, na něho zezadu vystartoval Stín a rozpáral všechny měkké části, ruce, krk a oči, na cáry tenké jako proužky papíru. Dostal se do brnění jako do vlašského ořechu a vyškubl plíce i se srdcem. Z jeho zobáku ještě visel kus zmuchlané lidské kůže, když se otočil na Cola a zavrtěl ocasem jako spokojený pes.

,,Díky," kývl na něho Cole. Divoký drak zašvitořil a než odběhl, rychle si opřel své čelo o to Colovo ve spojeneckém gestu.

***

Uvnitř bylo překvapivě chladno, ale stále sucho. Asana o tom však neměla čas přemýšlet. Jakmile bylo levé křídlo prolomené, většina jednotek se přemístila právě tam, a tak Asana, Stín a Cole museli neustále odrážet nepřátelské útoky.

Saf a Šedý hrom to vzali jinudy, do pevnosti vnikli pravou věží. A další a další draci si také nacházeli své cesty, Vichřice, Tina a Wrai se procpaly hlavní branou, starší ještěři prorazili střešní okna, mladší letci kroužili kolem jako supi a plameny ničili už tak zpustošené náměstí.

Šedý hrom zavětřil ve snaze najít někoho známého, ale cítil jen lidský pot a krev. Navíc zdejší vzduch přímo vrněl magií, byla tak výrazná, že skoro měla také svůj pach. Mátla jeho smysly už svým množstvím. Usoudil, že i jeho schopnosti a instinkty mají své limity.

Obrátil se na Saf. Červená dračice se do zdejších chodeb sotva vtěsnala a špičky jejích křídel dřely o strop, přesto chtěl, aby s ním šla dovnitř. ,,Teď je to na tobě," zasyčel na ni. ,,Najdi si svého jezdce."

Saf zavrčela a s novým odhodláním se vydala do temných útrob ozářených loučemi.

***

Tina se odrazila od zdi do salta, obmotala své nohy kolem krku jednoho muže a trhnutím ho srazila k zemi. Zabodla nůž mezi obratle a odkulila se stranou. Když u brány nikdo nezbyl, Tiny zrak ulpěl na těžkých dřevěných dveřích zastrčených v rohu ve stínu. Byly první z řady desítek dalších, kterými lidé chodbu orámovali.

Bude trvat hodiny, než je všechny prohlédnou. A ještě více je to bude stát sil.

Tina si povzdechla a vzala za klepadlo tvaru dračí hlavy. Wrai zavrčela a dala jí tak najevo, že stojí za ní. Tina pevněji sevřela svůj dlouhý tenký nůž z lehkého kovu a otevřela.

***

Asana a Cole se odtrhli od Stína a pokračovali po vlastní ose. Oba moc dobře věděli, že ostatní budou pročesávat město odshora, a tak se tiše rozhodli vzít to z druhého konce.

Seběhli po točitých kamenných schodech, jež by se svou délkou mohly vést klidně do samotného pekla a jež byly překážkou jak pro Asany vzrůst, tak pro Cola.

Uvítalo je sklepení s dvojicí dveří. V prvních, menších se zlatými ornamenty, nalezli komoru se smetáky, vědry a hadry. Cole trval na tom, že ji raději prohledá, kdyby se něco třeba skrývalo za depresivními obrazy nemocných dětí, ale nic nenašel.

Vrátili vše na své místo a vstoupili do druhých dveří.

Byla tam inkoustová tma a dveře za nimi zapadly jako v děsivé povídce. Pokusili se je otevřít, ale nenahmatali kliku.

,,Asi nám nezbývá než jít dál," řekl Cole. Asana přikývla, ačkoliv jí bylo jasné, že to není schopen zaregistrovat, a udělala první krok do temnoty.

Neviděla ani na krok a měla dost rozumu, aby z toho byla řádně nesvá. Vždycky spoléhala na zrak, její nejdůležitější smysl, takže když si nedohlédla ani na špičku nosu, znervózňovalo ji to a přivádělo k šílenství.

Cítila na svém boku Colovu ruku, přidržoval se a šmátral v prostoru.

Něco se dotklo jejích křídel. Se zaprskáním odskočila, ale žádný útok nepřišel. Předmět se vrátil a jen do ní lehce bouchl.

,,Co se děje?" Zeptal se Cole.

,,To nic. Jen...je tady něco pověšené."

Hodili to za hlavu, ale těchto věcí nalezli nejmíň ještě pět.

A pak najednou uslyšela hlas, který byl zároveň mladý a starý. ,,Jste hodně daleko od svých lesů, Morenierové."

Cole sebou trhl, což Asanu usvědčilo, že to není jen výplod její fantazie. ,,Kdo jsi?" Zasyčela do tmy. Zároveň rychle kontaktovala Saf, Demona, Stína a Hroma.

,,Levé křídlo, sklepení, druhá brána. Máme tady problém..."

Po zadních tlapách jí přejelo něco slizkého a studeného a než se stihla otočit, měla tlamu toho tvora přímo u ucha. Jeho zapáchající dech ji pošimral na krku.

,,Tvoje noční můra."

Asana se otočila a seknula drápy, avšak nestvůra se jen zasmála a vzdálila se dříve, než jí bílá dračice stihla ublížit.

Bezbraná. Slepá. Otupělá. V nevýhodě. To byla, zatímco netvor kroužil kolem ní jako vyčkávající dravec. K tomu všemu jí Cole někam zmizel a bála se ho zavolat, aby na něho neupozornila to zvíře.

,,Trhali mi zuby, abych používal drápy," mluvil k ní neznámý. Pohrával si s její myslí jako kočka s myší. Věděl, že má navrch, a moc si to užíval.

,,Do očí mi lili kyseliny, abych přivykl tmě. A víš, čím mě léčili, Orionko? Očima tvých druhů, které mají tak úžasnou léčivou moc." Začichal. ,,Ah, ano. Pach vašeho strachu bych poznal kdekoliv."

Popadl ji svrchu za ramena a sevřel je čelistmi, jež by menšího draka mohly s lehkostí překousnout vejpůl. Zvedl ji do vzduchu a zatřásl s ní jako s hadrovou panenkou. Tesáky zaskřípaly o kosti, zanechaly v nich hluboké rýhy a Asanino tělo bylo velkou silou mrštěno o zeď.

Zasykla bolestí. Nemohla se pořádně hýbat, svaly měla buď naražené nebo provrtané. Krkem jí stoupala žluč.

,,Vzdej se, Orionko. Porazit mě je nemožné," zachrčel protivník.

,,To, že je něco nemožné, ještě neznamená, že to vzdám," prskla Asana a vykašlala na kamennou zem chuchvalec sražené krve. Stvoření, nejspíš to byl také drak, se bublavě zasmálo a tlapou ji přimáčklo k podlaze. ,,Jak pošetilé," zamručelo. ,,Nemáš ani tolik rozumu, aby sis zachránila život."

Uštvaně popadala dech, pokoušela se zažehnout tu jiskru, kterou v sobě nalezla při boji s červem, ale nejspíš už své speciální schopnosti vyčerpala.

Dračí duchové, ten slizký ještěr byl třikrát větší než ona. Navíc se pohyboval tišeji než kojoti na lovu, mohla do tmy zírat jak chtěla nebo špicovat uši, ale stejně pro ni zůstával neviditelným.

Zjisti, kde je, projelo jí hlavou.

,,Máš nějaké jméno?" Zasípala a natočila hlavu tak, aby poznala, odkud přijde odpověď. V hrdle ji zaštípal oheň, tedy alespoň jeho předzvěst.

,,Střep. Bude to to poslední, co si před smrtí vybavíš."

Přímo před ní.

Asana se nadechla a vychrlila tenký soustředěný plamen, který na chvíli ozářil celou místnost. Neminula. Avšak to, co spatřila, ji bude pronásledovat ještě dlouho.

Střep byl opravdu drak, avšak znetvořený téměř k nepoznání. Přes celé jeho tělo se táhly bledé jizvy, křídla měl potrhaná a oči podlité krví. U tlamy se mu dělala pěna a jeho zuby, dlouhé rozeklané tesáky podobné mořskému ďasu, se leskly její krví. Šupiny hladké a pokryté nánosem nějakého podivného slizu, drápy dlouhé tak, že by s nimi mohl brousit podlahu. A ty věci, do kterých vráželi cestou tmou, byla ve skutečnosti mrtvá lidská těla. Zavěšená na řeznických hácích jako krmení.

Střep se na ni šeredně zašklebil a v ten moment žár se zasyčením spálil jeho kůži. Vydal ze sebe zavřísknutí, které otřáslo celým hradem a při němž padala suť, avšak Asana dokázala vnímat jen to, co leželo u jejích nohou. Kosti a kůže.

***

Tina, Wrai a Vichřice postupovaly rychle a úderně, stejně se ale při prohlížení dveří moc daleko nedostaly. Občas měly kliku a v místnosti nikdo nebyl, někdy musely vybít celé skupiny strážců. Naštěstí byli draci vždycky lepší než lidské zbraně.

Tina už se pomalu vzdávala veškeré naděje, protože kromě zvláštních nádrží se zelenou tekutinou neznámé funkce, obrovské nástěnné mapy s velkým počtem červených bodů a sady jehel nenašla nic zajímavějšího.

Hledání kouzelného něčeho bylo zdlouhavé a úmorné a mohla jen doufat, že ostatní natrefí na opravdovou stopu, ba ne na samostatnou Amiru.

Pak ale otevřela dveře s tepanou hadí hlavou místo klepadla. Už zezačátku tušila, že jsou něčím jiné, byly mnohem těžší než ostatní, více zdobené a udržované, snad je zdejší žoldáci používali nejvíce.

Tina pomalu pootevřela na škvírku a zaposlouchala se. Když nic nezaslechla, za temného vrčení Wrai a Vichřice je rozrazila dokořán. Uvnitř však opravdu nikdo nebyl, zato zde zářily desítky magických oken. Oken s obrazy jak z města, kde nyní kroužili draci a ničili jej svými mocnými dechy, tak z okolí pouště.

Tina zatajila dech a pomalu popošla kupředu. Nikdy nic takového neviděla. Naklonila se přes dřevěné zábradlí a jednotlivě si prohlížela každé okno, každý záznam, v touze toho zjistit co nejvíc.

To čtvrté odspodu zabíralo jen prostou černou barvu. Zamávala před ním rukou, jestli se samo nespraví, ale po odmlce bez odezvy pokračovala ve zkoumání. V jednom zahlédla Saf, jak si pomocí nějakého nepochopitelného orientačního smyslu razí cestu skrze zaštítěné šiky.

Pak spatřila obraz místnosti s tucty klecí. Klecí naplněných lidmi. Jestli Amira měla být někde ve Skalním městě tak právě tady.

Tina se předklonila, až se nosem malém dotýkala odrazovky, a uložila si do paměti potřebné detaily.

Bez oken. Pravděpodobně podzemí nebo nižší patra.

Jedny bitelné dveře ve tvaru lomeného oblouku.

Dvojice stráží u vchodu.

Jestli je tohle srdce celé pevnosti, proč není lépe chráněné?

Stočila zrak k dalšímu záznamu, kde Černá poušť přecházela v horizont a vzduch se vlnil horkem. Pak to uviděla.

Nejdříve si myslela, že to je hejno ptáků, ale jak se malé skvrny přibližovaly, rozeznala pestré barvy, velký vzrůst a čtyři končetiny. Musela se udržet, aby nezavýskla radostí, a tak si jen zakryla ústa a zatočila se kolem dokola.

June a královské letectvo jim přispěchaly na pomoc.

***

Asana se ohnala tlapou, ale jako už tolikrát předtím minula. Střep se kolem ní pohyboval jako had, vždy udeřil a zase se stáhl do tmy. Motala se a vrážela do mrtvol, snášela tvrdé kousance i zásahy ocasem, až měla pocit, že krvácí úplně z každého póru. Svaly měla buď naražené, nebo zpřetrhané.

Hlava se jí motala a ve spáncích tepalo, jelikož ze sebe v tak krátkém čase vypustila všechen oheň. Krom toho se jí dělalo mdlo z pachu spálených těl. Navíc stále netušila, kde je Cole - doufala, že ho ta zrůda už neusmrtila.

,,Myslel jsem, že bude těžší postavit se někomu, kdo se dostal až sem. Koneckonců, překonala jsi všechny ty nástrahy, probojovala se skrze mé pány..."

Asana nemohla určit, odkud ten hlas vychází. Jako by byl všude a zároveň nikde. Musela Střepa ještě víc rozmluvit.

,,Tvé pány? Jsi jejich mazlíček, nebo pokusný experiment?" narovnala se a roztáhla křídla. Střep na ni zavrčel a ona uslyšela lehký cinkot řetězu, kterého si předtím nevšimla.

No ovšem. Ten hnusný obr byl přivázaný ke zdi.

Zvířený vzduch ji zaštípal na otevřených ranách na temeni a železo znovu zařinčelo.

Asana se stočila a udělala nemotorný sud vlevo, při kterém ji zabolelo úplně všechno. Měla chuť řvát, ale instinkt zabijáka jí nedovolil vydat ani hlásku. Bylo to tak rychlé, že když se znovu zvedala na všechny čtyři, ucítila, jak Střep sklapl čelistmi jen pár palců od jejího krku.

Tentokrát přesně věděla, kde je. A bez dlouhého přemýšlení se mu zasekla hluboko do krku.

***

Saf zachytila Asaninu zprávu krátce poté, co společně s Demonem a Hromem rozprášili další obrněnou jednotku. V ten moment jí bylo úplně jedno, jestli jde přes střepy z rozbité vytráže, přes mrtvoly nebo přes suť. Chtěla se jen dostat ke své sestře. Cestu jí však zkřížili další, kteří se Asaně vydali pomoci.

Saf zaprskala, když uviděla June stát v čele jednoho z bojových oddílů. Víc ji ale znepokojovala osoba za královnou Morenierů. Žena v lehkém zdobeném brnění sedící na pegasovi barvy medu. Eve, vládkyně Erelesů a Amiřina první panovnice.

Saf se chystala po nich skočit a doopravdy jim ublížit, už jen z principu, že přilezli zpět, až když se jim to hodilo, ale do cesty jí vběhla Tina.

,,Ne! Ne, Saf, jsou na naší straně!" Červená dračice zachrčela, avšak nyní už se nekrčila jako kočka připravená lapit kanárka.

June si je přeměřila pohledem, jež tolik připomínal dravce na lovu, a očima se zastavila na Demonovi. ,,Dračí duchové, Demone, co se stalo?" Vyjekla naprosto neprofesionálně a rychle sesedla z Azura.

Šedý hrom varovně zavrčel a procpal se dopředu jako živý štít. To June přimělo zastavit.

,,Vysvětlím ti to později," vmísila se do napjaté situace Tina, ,,teď musíme najít Amiru. Asana říkala, že má nějaké potíže ve sklepení ve druhém křídle. Myslím, že by to mohlo být vodítko."

Tina se raději ani neptala, co sem Eve přivádí, a snažila se ji ignorovat už od té chvíle, co jim vyšla naproti. Ona sama měla chuť té čarodějnici vyškrábat oči za všechno, co se stalo a co udělala. Teď ale nebyl čas. Křivdy zůstaly prozatím zapomenuty.

***

Asana byla odmrštěna stranou a přišpendlena k zemi. Střep do ní zarýval své dlouhé drápy ostré jako pletací jehlice, drásal její šupiny, až z nich zbývala jen potrhaná kresba uprostřed rudých jezírek.

Měl v plánu tuhle bytost zabít. Pomalu, aby cítila každý úder. Protože tohle už bylo osobní.

Cole mezitím slepě šmátral po obvodu zdí a snažil se najít jednu ze dvou věcí - buď dveře, nebo řetěz, kterým byl Střep spoután.

Vpustit do místnosti trochu světla by učinilo boj více rovnocenným. A kdyby dokázal okovy více utáhnout, taky by to nebylo na škodu.

Narozdíl od ostatních Cole nebyl nadán příliš dobrým citem pro magii. Byl rád, že uměl komunikovat myšlenkami, a nikdy si to jako nedostatek nebral, ale nyní by nějaký ten pouťový trik na zapálení loučí uvítal s otevřenou náručí.

Suchý pískovec pod jeho dlaní se změnil v hladké dřevo. Přiložil k němu ucho. Z druhé strany slyšel hlasy a cinkot mečů. Musel se vrátit k chodbě.

Zapřel se nohama a chystal se vrazit do dřevěné plochy ramenem, když tu se dveře samovolně otevřely a jeho oslepil pruh bílého světla. Zavřel oči, ale stejně to bylo jako plavat v mléce. Sáhl k opasku pro nůž a rychle se přitiskl do zádveří očekávaje útok. Ten ale nepřišel.

Cole pomalu otevřel oči. Před ním stála Tina a lehce se usmívala. ,,Vypadáš, jako bys viděl ducha."

,,V té tmě je třetí největší drak, jakého jsem kdy viděl," dostal ze sebe a její úsměv povadl.

,,Jestli se tak zatím nestalo, teď poteče krev," vydechla Tina. Cole přikývl, chytl ji za loket a dotáhl za sebou do husté černi, do které už se hrnuli i ostatní dračí jezdci.

,,June jsi sem přivedla ty?" Vyzvídal.

,,Ne, přiletěla sama. To ale není hlavní překvapení," povzdechla si Tina.

Tu Cole spatřil Eve na jejím strojeném pegasovi. Na majestátním zvířeti, o které se celé dětství staral a za něž kdysi ručil životem.

,,Jestli to přežije, zabiju ji," zaskřípal zuby a dovolil si krátký pohled do Tininých modrých očích.

,,Postav se do fronty," odbila ho naprosto vážně. Cole se zazubil a dál ji vlekl do jádra, odkud se ozývaly zvuky vřavy.

,,Au, do něčeho jsem vrazila!" Vypískla po chvilce Tina.

,,Neřeš to a pojď," snažil se ji odvést. Už jen vědomí, že ví, co to je, ho tížilo.

,,Proč? Co to bylo?"

,,To nechceš vědět."

Někdo luskl prsty a celá hala se zahalila do mléčně zlatého světla, které odhalilo jak mrtvá těla na hácích, tak odporného starého draka poznamenaného léty utrpení, nenávisti a krutosti.

Tina zprudka popadla dech. Věděla, že světlo je dílem Juniny magie, ale opravdu se jevilo skutečně, zobrazovalo každou oděrku, každou pohmožděninu.

,,Vidíš to taky?" Zeptal se jí Cole zmateně.

,,Jestli už vidíš, tak ano. Ale je to...jen pro naši stranu. Je to určitý druh iluze."

,,Cože?"

,,Neřeš," odpověděla mu stejně jako on předtím jí.

,,Co to je za draka?"

Tina neznala odpověď. Kalně fialová barva, dlouhé drápy, slizká kůže. V žádné z knih se o tom nepsalo. Svým způsobem ale připomínal toho velkého červa. A ona najednou věděla, cítila to v každé buňce, každém nervu, že stojí proti něčemu, čemu dali vzniknout lidé.

,,Netuším. Vypadá jako bažinní druh, ale co by dělal tady?"

Zvedla prsty k ústům a dívaje se na útočící jednotky Morenierů a Erelesů svedené dohromady nepřízní osudu vysoce zahvízdla. Z chumlu připomínajícího roj rozzuřených včel se oddělil menší ještěr a přiletěl k ní.

,,Musím jim pomoct. Snad to neumí chrlit oheň," pokrčila rameny Tina, chytila se Wraiiny hřívy a jediným švihnutím se vyhoupla do sedla. Pobídla svou dračici k mírnému klusu, aby nabrala rychlost, ale Cole na poslední chvíli popadl její zápěstí.

,,Počkej," zastavil ji, ,,buď opatrná. Víš, jak to s takovými nepřáteli dopadá."

Tina pomalu vysunula ruku z jeho železného sevření a promnula si zasažené místo, ačkoliv ji přes všechen ten adrenalin vůbec nebolelo.

,,Ano, vím, jak to s nimi dopadá," řekla tiše a plamenně pohlédla Colovi do očí. ,,Prohrávají."

Lehce stiskla Wraiiny boky patami a společně se vydaly do centra boje, kde se právě Střep naštvaně vrhal na menší draky a strhával z jejich hřbetů jezdce, jako by to byly panáci. Krev, kosti a maso. Jen tolik toho zbývalo.

***

Saf našla Asanu přikrčenou nedaleko druhých dveří. Její přítelkyně byla zubožená, ale dýchala a dokázala se pohybovat bez cizí pomoci.

,,Vypadáš strašně," prohodila Saf směrem k Asaně a rozhlédla se, jestli si jich nikdo nevšímá. Střep byl zaměstnán vlnami jezdců, jejichž draci vždy udeřili a zase se stáhli dříve, než někdo přišel k úhoně. Evini okřídlení koně stáli ve vzduchu, jako by byli zavěšení na skobách, rytíři v těžkém brnění stříleli z kuší a luků a někteří se trefovali s až nadlidskou přesností.

Bílá dračice si odfrkla. ,,To já vždycky," zareagovala na Safinu poznámku o svém vzhledu a plíce ji přitom zaštípaly.

,,Dokážeš se odsud dostat do bezpečí, nebo -"

Místem, chodbami i hradními základy projela vlna magie tak silná, že by mohla smést z celého skalního města všechen život, kdyby na to byla určena.

,,Co to bylo?" Zeptala se vylekaně Saf, když ji zabrněl každý nerv v těle a před očima zatančily hvězdičky. Asana zvedla hlavu. Bylo to jako...

,,Vzduch."

Síla, jíž se mohlo vyrovnat jen máloco, protože byla jednou z dávných, těch, co dala vzniknout horám, nebi a mořím. Elementarie, jež teď tepala všude kolem nich, podlamovala sloupy a ničila pálené cihly. Elementarie, kterou se nejčastěji projevovala...

,,Amira!" Vypískla Saf rychleji, než to Asaně mohlo plně dojít, a bez dlouhého čekání vytrhla z pantů malé dveře zastrčené ve stínu. Z průchodu vykoukli dva překvapení lidé, ale vběhli tak do spárů spárů obou dračic a byli odhozeni stranou, kde si s nimi už poradil nově příchozí Demon.

Saf bušila svými tlapami do tenkých zdí, které se pod tlakem, jež její tělo vyvíjelo, bortily jako z papíru. Cpala do otvoru hlavu a znovu jej zvětšovala, když neuspěla, dokud předtím tak malá skulina nebyla široká a vysoká jako vstupní brána.

Saf se protáhla dovnitř a odřela si přitom hřbet. To, co spatřila, ji vyděsilo k smrti.

***

Amira se choulila ve svém kotci, cele. Říkaje tomu jakkoliv, stále to bylo její vězení, klec a hrob.

Zima. Opravdová, žravá a kolébavá. Ta, ze které už nikdy neprocitnete, pokud se poddáte.

A ten smrad. Chrapot smrti, který jí šplhal po těle.

Jak dlouho tady byla? Jen pár hodin? Dny? Nebo snad měsíce?

Tu zaslechla ten hrozný zvuk. Prudce zvedla hlavu, až ji zabolelo za ztuhlým krkem, a obrátila tvář k místu, odkud vycházel.

Stěna v dívčině zorném poli explodovala a v jejím středu se vytvořila trhlina, kterou vzápětí proklouzlo dovnitř něco z nočních můr. Amira už se neudržela a začala křičet jako vyplašený páv.

Tvor, který se zhmotnil před ní, byl obrazem, jež by mohl strašit ve snech i dospělé - měl protáhlé tělo, šupinatá záda, krátkou tlamu a ocas škorpiona. Jeho oči, zlaté jako královský šperk a podlité krví, se dívaly na ni, když mu od zažloutlých ostrých zubů odkapávala zapáchající pěna.

Amira se odkopla od mříží a dostala se tak k zadní straně své klece, vyděšená jako ještě nikdy předtím a zmatená obrazem, který před sebou měla. Pořád nemohla přestat ječet, přestože její hlasivky ochrnovaly a přecházely z myšího pískotu v suché chrchlání.

Během času stráveného v obležení studeného kovu a vlastních zvratků měla čas přemýšlet o spoustě věcí. Uvědomila si, že nechce zemřít.

***

Saf nemohla přestat zírat na ten zvláštní výjev před sebou, dokonce i tvrdohlavá Asana se zarazila uprostřed pohybu, když zřela to, co jí bylo zároveň blízké a cizí.

,,To je..." zastavil Demon a jediné křídlo přitom táhl po zemi za sebou jako suchou větev.

,,Amira, ale je..." Asana se bála udělat krok vpřed.

Dívka, která se před nimi krčila v té malé kleci a křičela, jako by ji na nože brali, měla sice rysy a proporce jejich ztracené přítelkyně, dokonce jí chyběla jedna bota, kterou Demon tenkrát nalezl v lese, ale něco v jejích očích, možná ta šílená jiskra a mléčně bílé duhovky, je utvrzovaly v opaku.

Četné vpichy jehlou na krku. Stehy na pažích. Také ta pudrově bílá kůže a černé rozpraskané rty. Rozcuchané a místy vytrhané vlasy. Jak cenila zuby, kdykoliv se byť o kousek přiblížili.

Jako divoké zvíře.

,,Ztratila rozum," vydechl Demon a poprvé v životě zněl poněkud roztřeseně.

Asana se rozhodla udělat první krok a pomalu a s odstupem prošla kolem dvou řad klecí.

Všechno byly ženy, jiné mladé, další už se stříbrem ve vlasech. Do jedné stejně zanedbané a duchem nepřítomné. Dohromady jich bylo šest, z toho tři mrtvé. Nehýbaly se. Jejich hrudníky se nezvedaly. Některé cely byly prázdné.

,,Co budeme dělat?" Těkala Saf nervózně očima po mřížích, zajatcích i hrůzných nástrojích vystavených u zdi. Demon přitiskl svůj ladný hadí krk na její rameno jako vyznání tiché útěchy.

,,Musíme," snažila se přijít na co nejrozumější řešení Asana, ,,je přesunout." Její periferní vidění zachytilo Amiru. Jejich Amiru, co se nyní kroutila v neexistujících křečích. Nepoznávala v ní tu dívku, kterou zaskočilo jen máloco.

,,Dojdu pro June," zašeptala zničeně. ,,Hlídejte, ať se k nim nikdo nedostane."

Demon přikývl a zaujal stráž u vchodu, zatímco si Saf lehla a smutně si položila hlavu na přední tlapy. Tolik práce, tolik lidí, tolik času. Jen proto, aby zjistili, že Amira je sice naživu, ale neví, co se kolem ní děje.

Asana mezitím vykulhala do haly, kde Morenierové a Erelesové dosud sváděli boj se Střepem. Drakova síla a soustředěnost už ale vyprchávala a začínal schytávat stále více ran.

Asana zavětřila a vydala se po vůni jasmínu a jablek, k nimž si během těch pár týdnů stihla vypěstovat takovou nenávist. Královnu Morenierů objevila úplně vzadu, seděla na zemi vedle zraněného draka a jeho hlavu měla položenou na klíně.

,,Obvazy, výstuž a mast," rozkázala dvěma léčitelkám, když uviděla, že na ni Asana čeká. Opatrně se zvedla a navázala s bílou dračicí magickou komunikaci.

,,Našli jsme Amiru," sdělila jí Asana, nedovolila však June ani jedno malé pousmaní a vychrlila ze sebe i stinnou stránku věci. ,,Je sice naživu, ale chová se jako vystrašený vlk."

,,Myslíš tím..."

,,Přišla o rozum. Můžete to nějak napravit?"

,,Musím ji vidět, kde je?" Zeptala se June a už nahlas křikla na nejzkušenější zdravotnici. ,,Rono, pojď se mnou, prosím."

Žena si utřela ruce ušpiněné od dračí krve do zástěry a rychle shrnula do malé brašny několik pomůcek. Asana neměla srdce ani chuť oznámit, že jí to bude stejně k ničemu.

Obešly velkým obloukem Střepa a bojovníky a poklusem se nahrnuly do celnice. Demon stál strnule u vchodu jako socha a pod jeho tlapami leželo další mrtvé tělo. Saf byla natažená vedle Amiřiny klece tak, aby svou jezdkyni chránila vlastním krkem a křídly, pokud by to bylo nutné. Na křišťálovém lustru Asana zahlédla nepatrný pohyb a když zvedla hlavu, spatřila tam usazeného Šedého hroma. Mrknutím jí dal vědět, že o ní ví, a dál střežil dění kolem.

,,Dokáže to spravit?" Otázala se Asana June, zatímco Rona si prohlížela svého nového pacienta z dálky.

Amira naklonila hlavu na stranu a protáhla ruku skrze mříže. Pak najednou sekla po Saf svými ohlodanými nehty, jako by jí chtěla vyškrábat oči. Červená dračice stihla ucuknout.

,,Vypadá to jako zamlžení, to je nemoc z vyčerpání veškeré magie. Příznaky by odpovídaly," řekla Rona a shýbla se k zemi. Něco si chvíli prohlížela a pak vzala do ruky prasklou injekční stříkačku. ,,Ale museli to něčím posilovat, nějakým sérem nebo lektvarem. Jinak by se už z transu dávno probrala."

,,Takže je to jen dočasný stav?"

,,Za normálních okolností by byl. Ale teď... Potřebovala bych nějaké svazky, trochu času."

,,Co teď Amira vidí?" Nadhodila Asana a June její dotaz přetlumočila.

,,Je ve svém vlastním světě. Může žít v nějaké vzpomínce a přestože je právě teď s námi, ona to může vnímat jako rozkvetlou louku, nás jako odporné skřety a sebe jako vílu uvězněnou v kleci na ptáky. Má to ale i negativnější vliv. I přestože ji udržují v tomhle...nevidomém stavu, Amiřina magie se vrací do jejího těla jako obvykle. To znamená..."

,,...že ji může používat na své vlastní bludy," doplnil je Cole, který se náhle zjevil vedle Asany jako nějaký přízrak.

,,Pokud nás vnímá jako hrozbu, obrátí svou sílu proti nám," zamyslela se June. ,,Už mám tohohle města plné zuby," zasyčela náhle. ,,Dejte sem zavolat všechny, co mají volnou ruku a dvojici pegasů nebo draka většího než dva koně. Ať dostanou Cestovatele pryč."

Žena uctivě sklonila hlavu a klidila se z cesty. June rázným krokem vypochodovala ven a Asana s Colem ji z bezpečné vzdálenosti sledovali.

,,Eve, balíme!"

Žena čekala u léčitelek na svém světle hnědém pegasovi a tvářila se téměř znuděně. ,,Opravdu, sestřičko? Víš, jak mě z toho bolí hlava," namítla a dál míchala směs rozmarýnu a dalších bylin. Asana vlastně ani nepředpokládala, že by se zúčastnila boje, ale překvapilo ji, že vládkyně alespoň přiložila ruku k dílu.

June k ní nakráčela jako had připravený usmrtit myš a popadla Eve za límec brnění.

,,Jestli to okamžitě neuděláš, nebude tě bolet jen hlava, ale celý ten tvůj krásný obličej," sykla a silou ji od sebe odstrčila.

Eve si oprášila neexistující smítka a pak pohled přejela špinavou zem. Navázala s June oční kontakt. ,,Slib mi, že mě chytíš, nebo ti už nikdy nepřijdu pomoc, až budeš zase skučet."

,,Slibuji," kousla se do tváře June.

Eve mávla rukou v rozevlátém gestu, kterým by mohla jednomu snadno vyrazit zuby, kdyby to zamýšlela. A v ten moment se Střepova hlava zvrátila dozadu v nepřirozeném úhlu a jeho páteř praskla. Asana si uvědomila, co se stalo, až když bylo po všem. Eve projevila svou moc a zlomila drakovi vaz tak lehce, jako by to byl suchý vrbový proutek.

Eve se skácela a její oči se protočily, avšak June ji stihla zachytit dřív, než stihla z oře spadnout úplně. Mast jí vyklouzla z dlaní a rozprskla se po podlaze.

Kolem Asanina pravého ucha cosi zasvištělo a když se ohlédla, spatřila, jak velký drak barvy zimní oblohy nese jednu z klecí v tlapách. Jezdec ho nasměroval ke stropu a oba prorazili zatmavenou vitráž. Střepy se rozlétly všude kolem, ale Vichřicin kouzelný vítr je odnesl pryč, aby nikoho nezranily.

Za prvním nosičem následoval ještě jeden a poté Saf s Amirou.

Asana se dívala, jak se blondýnka tiskne k podlaze jako vosa k medu, kope a kroutí se, jako by ji škrtil had.

,,Duchové nás ochraňujte," zašeptal Cole.

Amira najednou vystřelila do sedu a namáčkla se na mříže, jako by ho slyšela. Usmála se. Asana přimhouřila oči a spatřila, jak se na Amiřině prstě cosi zalesklo. Prsten živlů. A během okamžiku se celá pevnost začala otřásat.

Asana ztratila rovnováhu a spadla na bok, přičemž Cola zavalila ocasem.

,,Saf, dostaň ji pryč!" Vykřikla Tina. Červená dračice zabrala mohutnými křídly a její silueta zanikla v oblacích hnědého prachu, který ulpíval na průduškách a okrádal je o dech. Jako by nebezpečných nástrah už nebylo dost a osud se rozhodl podrobit je ještě jedné zkoušce. Zkoušce, kterou pro ně zařídila Amiřina moc.

,,Všichni ven!"

Až Junin hlas je vytrhl ze ztuhlého civění a vrátil je do reality. Asana se ohlédla přes rameno, kde Střepova mrtvola zmizela v hnědé mlze a kde se Stín, Hrom, Vichřice a další divocí draci protáhli nově vzniklými otvory ve zdech. Věděla, že oni se o sebe už postarají.

Přestože odvrátila zrak jen na okamžik, Cole jí zmizel z dohledu.

,,Musíme jít," strčil do ní Demon hruběji, než měl zvykem, a podtrhl tak naléhavost situace. Přikývla, zatnula zuby a bok po boku vyběhli ven. Dva zranění zmrzačení tvorové odkázáni jeden na druhého.

Saf byla v bezpečí. Asaně už záleželo jen na tom, aby se její blízcí dostali pryč. Koneckonců byla to její vina. To ona je nalákala do téhle pasti.

Její tělo se napínalo a prohýbalo pod vahou kamenů a ačkoliv se těm největším snažila uhýbat z cesty, stejně schytala tolik zásahů, že být její kůže měkčí, byla by modrá od otlučenin. Demon na tom nebyl o nic lépe, ostré hrany mu řezaly do jediného křídla a připravovaly jej o rychlost.

Chodby byly dlouhé jako ve sluji Draka ze Severu, jen zdaleka ne tak prostorné. Táhly se před nimi v nekončících rovinách i zatáčkách, mizely ve stínech i světelných paprscích. Zahlédli sice pár prasklin, ale Asana by se do nich sotva nacpala v lidské podobě, natož v dračí a ve spěchu. Jedinou jejich nadějí byla hlavní brána, brali schody po pěti a na křižovatkách sjížděli do stran.

Ani draci však nedokázali běžet tak rychle, aby unikli gravitaci.

,,Jak je to ještě daleko?" Zavrčel Demon. Jeho svaly brněly při každém skoku, dunělo mu v uších a měl pocit, že jeho hlava z toho rachotu praskne.

,,Přímo před námi. Ještě jednou po schodech a pak doleva," odpověděla. Její dlouhé nohy ji nesly k cíli, ale zranění si vybírala svou daň. Stejně tak Demonova chybějící část těla. Obírala je o rytmus.

A on to věděl. Znal jejich nedostatky, jejich strašný stav. A taky si moc dobře uvědomoval, že Asana nikdy nepoběží rychleji, ačkoliv by mohla, protože jej tam nikdy nenechá.

Klenutý strop nad nimi se začal trhat více než předtím, jakmile povolily i poslední tesané sloupy. Velké kvádry padaly dolů jako sestřelení ptáci a v záplavě prachu k nim dolehl první závan pachu smrti.

,,Nestihneme to!" Zavyla Asana, když ji část zdění bouchla do natržených ramen jako obrovská pěst. Jediná cesta se před nimi zavírala jako chřtán bestie, jejíž rozeklané zuby jen čekají až sklapnou. A právě tenhle pohled, nebo možná Asanina bolestí zkřivená tvář a vzpomínky, které ho k sobě stahovaly do klidných vod temnoty, Demona dohnaly k rozhodnutí, jež nakonec učinil.

,,My ne, Asano," zašeptal.

Asana by přísahala, že se v jeho očích leskly slzy, když smykem zastavil. Nestihla se ani ohlédnout. Demon rozevřel tlamu a síla řevu, který se mu dral z hrdla jako blížící se bouře, Asanu odmrštila metry a metry dopředu, pryč z ničivého dosahu sesuvu. Musel se hodně soustředit, aby ji svým křikem nezranil.

Zaryla drápy do kamene a ztratila tak rychlost, avšak i tak se dostala příliš daleko. ,,Demone!"

,,Sbohem, Asano," řekl jí, zatímco se na něho sypal strop a pohřbíval jej zaživa. ,,Postarej se o ostatní."

Pak mu padající kámen rozdrtil lebku.

,,Demone!" Vyjekla a sama hrůza ji vehnala do lidské schránky. Klopýtala vpřed a do bosých chodidel se jí zarývaly střepy, zanechávala za sebou krvavé stopy, ale přesto se dál drala k místu, kde ještě před několika srdečními údery její přítel stál, živý a obětavý jako vždy. ,,Demone!"

Zezadu ji obmotaly silné paže, zvedly ji do vzduchu a táhly směrem pryč a ven. ,,Asano, musíme jít!"

,,Pusť mě, Cole!" Zařvala. Kopala do všeho, co jí stálo v cestě. Drásala Colovu kůži, až pod nehty měla karmínové půlměsíce, ale jediné, co ji zajímalo, byl tmavý obrys mezi chomáčky připomínajícími písečnou průtrž.

,,Nemůžeme ho tady nechat!"

Po tvářích jí tekly slzy, teplé a slané stejně jako lidské, ale byly to slzy draka. Draka zlomeného, poskvrněného a připraveného o posledních zlomek víry v lepší svět.

,,Nemůžeme ho tady nechat!"

Její modré oči se dívaly na stále se zvětšující kaluž krve. Na křídlo trčící vzhůru, jako by ho ani smrt nedokázala zcela přemoci.

,,Prosím! Ne!" Skuhrala. Každý kámen, který zakrýval černé šupiny, jako by do jejího srdce zabodával dřevěný kolík. Každá kapka krve, kterou slyšela dopadnout na zem, trhala její duši na cáry. Ona sama se tříštila na tisíce drobných kousků a její hlas slábl společně s tělem, dokud neochabla úplně.

Jako by se náhle proměnila v kus hadru, Cole ji vzal do náručí jako křehkou porcelánovou panenku a vyběhl s ní ven, kde je políbil sluneční žár a kde čekali ostatní. Válečníci, Nájezdníci, léčitelé, draci i koně s perutěmi. Přátelé i nepřátelé převlečení za spojence. Nikdo z nich neměl ani sebemenší tušení, co se právě odehrálo uvnitř a co změnilo ne jeden život.

,,Nemůžeme tam Demona nechat," vzlykala Asana Colovi do košile a tentokrát jí bylo úplně jedno, že ji všichni pozorují. Její srdce šeptalo jediné jméno. ,,Demone..."

Složitější část jsem ještě nenapsala, má hodně hvězdiček a hodně pohledů. Bylo to jako být uvězněná mezi minulostí a budoucností, protože jsem se vlastně loučila s hrdiny, kteří pro mě tolik znamenali. Možná proto měl každý z nich v tomto úseku vymezenou svou chvilku.

Nepočítaje to, že jsem vyplodila více než 5500 slov.

Každý den jsem napsala pár vět, až nakonec vzniklo toto. Mám pocit, že dneškem jsem něco ztratila, něco cenného a krásného, co mi jen tak někdo nenahradí. Jestli to cítíte stejně, jsme si o kousek blíž. Také to znamená, že jste si knihu užili, viseli na každém mém slovu a společně se mnou z ní udělali to, čím je.

Ano, je to zmatené, ale tak už to v životě chodí.

Tak...zase u další kapitoly. Poslední před epilogem.