Fialové mraky míchané se zlatou se táhly jako pásky přes celé nebe, vzduch voněl po jehličí a zvěři a nebýt jeho suchosti a pachu krve v něm, možná by si tohle jitro Asana uložila do paměti jako jedno z nejhezčích.

Ráno jim poskytlo výhled na rudý horský hřeben. Bylo to jedno z příjemnějších překvapení toho dne. Červené skály staré jako sám svět vzdouvající se rozeklaně k nebi, pár stromů, i když většinou mrtvých, s tuhými jehlicemi. Bezhlavý úprk je dostal k cíli blíže, než čekali.

Asana předcházela sem a tam snad hodiny a neustále očima kontrolovala Demona. Minerva, jak se ukázalo léčitelka v zácviku, u černého draka proseděla celou noc, ale dokázala za pomoci bylin jen otupit největší bolest a zastavit krvácení.

,,Uzdraví se, ale tkáň nahradit nedokáži. Už nikdy nebude létat."

Ta slova jí ležela v žaludku jako kamení. Proto se šla podívat do prořídlého lesa, jednak aby se zabavila, jednak proto, že smečka měla hlad. Lehce našlapovala po vyprahlé půdě s četnými prasklinami, ačkoliv každý její krok křupal a nebyl vůbec tak tichý, jak zamýšlela.

Zastavila se. Ozvěna její chůze utichla o úder srdce déle, než by měla.

,,Na někoho, kdo mě nesnáší, se držíš nějak moc blízko," zamrskala ocasem a pomalu se otočila ke svému pronásledovateli. Šedý hrom na ni vycenil zuby v děsivém šklebu, avšak ona se ho už přestala bát.

,,To jsem nikdy neřekl," promluvil a složil křídla k tělu. V měkké žluté záři se matně leskla, zato ta její opět metala duhové odstíny.

,,Ale je to dost očividné," odbyla jej.

Hrom se bublavě zasmál. ,,Zničila jsi můj poklidný život."

Asana si odfrkla a přenesla váhu na přední tlapy. ,,Zničila jsem hlavně tvoje křehké ego."

Začínalo ji bavit se s ním špičkovat. Jako by alespoň kousek světa zůstal pořád na stejném místě.

Zarazila se. ,,Co chceš?"

,,Nemůžu tě jen přijít pokárat?"

,,Zrovna ty nemůžeš," prskla. Šedý hrom se uraženě oklepal.

,,Co bylo to tvé vzplanutí?"

Povzdechla si. ,,Já nevím. Prostě jsem... Cítila, jak se ve mně všechna ta nenávist, kterou jsem za ty roky posbírala a ukryla hluboko v sobě, koncentruje. Jak zuří, jako by byla samostatná bytost. Najednou jsem to všechno znovu prožila."

Srovnal s ní krok a společně postupovali hlouběji do údolí. Šedý hrom mlčel. Poslouchal její klidný dech, pozoroval naoko vyrovnané vystupování.

,,Viděla jsem sebe samu. Ta léta, kdy jsem si nebyla jistá, kým vlastně jsem nebo kam patřím. Přetvářku, hledání svého pravého já. To, co jsem pokazila a nedokázala zachránit. Urychlená rozhodnutí. Všechny ty zlé lidi, které jsem neměla možnost sama zabít," koutkem oka se na Hroma podívala. ,,Rozumíš mi?"

Hrom chvíli zarytě mlčel, než se ozval. To, co řekl, byla jedna z nejupřímějších věcí, co od něho kdy slyšela. ,,Hledal jsem své rodiče," přiznal. ,,Ale já jsem svou pouť vzdal. Narozdíl od tebe."

,,Kam tím míříš?"

,,Že pokud je možné udělat svět lepším, ty jsi tou, jež by nás k němu měla vést."

Odmlčel se. ,,Navíc, Vichřice se vrátila z obhlídky terénu. Za těmi skalami je Černá poušť, táhnou se jejím středem jako pás. A několik minut letu na východ, tam, kde je písek jemnější než prach, leží naše skalní město."

Asaniny oči zazářily. Hrom jen přikývl. ,,Jsme skoro tam."

***

,,Není to ani půl dne letu," sdělil zbývajícím drakům Šedý hrom poté, co se s Asanou vrátil z lovu. Nebyli tolik úspěšní jako jindy, až na pár syslů a dalších menších hlodavců byly lesy opravdu bez života, avšak ani Asanini lidští přátelé nezaháleli.

Lidé to měli k zemi blíž než draci, a tak viděli i to, co jiným unikalo. Tina dokázala po minutách chození sem a tam najít hnízdo podzemní sovy a s ním i křehká vejce. Navíc si dobře zapamatovala většinu bylin, kterými je nacpala léčitelka, a dokázala je i vyhledat - kořeny kočkolezu, bobule krovkovníku, listy bolezubu, jehož plody jsou pokryté slupkou stejně tvrdou jako kamení. Bylo tu sice jen pár takovýchto rostlin, zato v poměrně hojném množství.

Teď stáli shromáždění v kruhu tak, aby mohl slyšet i ležící Demon. Poslouchali s lehce plnými žaludky zprávy, které do jejich provizorního tábora přinesli zvědi.

,,Nikoho z vás nenutím, aby pokračoval," mluvil vyrovnaně Šedý hrom. Z jeho postoje byla jasně čitelná vrozená autorita. ,,Viděli jsme strašné věci. Zažili hrůzy z nejhorších nočních můr. Ale už jsme tady. Jen pár chvil od cíle, za který jiní položili své životy," pohlédl každému zvlášť do očí. Asaně to gesto utkvělo v paměti hlavně pro jeho důvěrnost.

Stín vedle ní nervózně zašelestil křídly. A pak, hlasem konejšivým a studeným jako sama noc, řekl: ,,Stejně jsme věděli, že tady zemřeme."

***

Odhodlání. To bylo to, co teď cítila ze všeho nejvíc. Naděje. A možná i špetka pochybností.

Ta část jejího mozku, kterou okupovala Zaira, ji pobízela k větší rychlosti. A stejně tak jásala, že je nablízku svému bratrovi, jehož Asana vezla na zádech.

Nikdy mu to nedokážu říct, omlouvám se, pomyslela si Asana posmutněle. V odpověď se přes ni přelila vlna pochopení vonící liliemi.

***

,,Myslíš, že to místo bude obehnáno nějakým štítem?" Zeptala se Asana Vichřice. Fialová dračice se nyní držela s nimi, jelikož už nebylo co hlásit. Alespoň v to doufali.

,,Kdyby tam byl štít, všem by to signalizovalo, že tam něco je, ne?" Odpověděla logicky Vichřice. ,,Ale zase není vyloučené, že tam nejsou pasti pro nezvané návštěvníky."

Asana se nad tím zamyslela. V lidských kouzlech nebyla vůbec zdatná, nevěděla, co očekávat. Tina jí řekla, že pokud nikdo z nich není takzvaným Stopařem, jedincem schopným odkrýt i ta nejdůmyslnější maskovací zaříkávadla, je vycítit štít nebo nástrahu téměř nemožné.

Ať se mělo stát cokoliv, nemohli za žádnou cenu očekávat procházku růžovým sadem. A jediný pohled na Šedého hroma Asaně prozradil, že i on uvažuje o tom nejhorším.

***

Bylo to nadohled od města, kdy už viděli jeho pískovcové věže a květy rzi na staré železné bráně, když je Zein rázně okřikl a donutil celou skupinu zastavit. Stačila mu k tomu tři slova.

,,Je tam past!"

Asana nebyla sama, kdo prudce mávl křídly a v mocném tempu se rychle vrátil o pár metrů zpět. Zein už mezitím slezl ze Safiných zad, přestože na něho mnozí vrčeli, ať se okamžitě vrátí.

Poklekl na jedno koleno a rukou naznačil jistotu linii, kterou viděl jen on. ,,Je to jako síť rozhozená po okolí. Pokud přes ni přejdeme nebo přeletíme, spustí se povyk."

Stín chlapci zvědavě nakoukl přes rameno a upřel na Asanu tázavý pohled. ,,Co tvůj lidský přítel vidí?"

Draci rozuměli pár lidským slovům, zejména ti, kteří s nimi vyrůstali, avšak neuměli touto řečí hovořit. Proto to byla Asana, kdo se zeptal. ,,Jak to poznáš?"

,,Tenhle druh jsme se učili klást při výcviku. Vidíš ta malá světlejší zrnka? Jsou seskupená do pravidelných útvarů, do čím dál větších kruhů."

Asana si prohlédla pozorněji ornamenty, o kterých byla řeč, ale dokázala je zachytit až po několikátém pohledu. Kdyby nevěděla, na co se má dívat, zřejmě by ji to ani nenapadlo.

Světlejší písek, který ani nebyl černý, nýbrž v barvě holubí šedi, opravdu vytvářel až moc dokonalé tvary na to, aby mohly být přírodní. Navíc byla plocha, přes kterou se past táhla, nepřirozeně rovná, jako by ji někdo uhlazoval.

Asana přeložila poselství zbytku smečky.

,,Jak se dostaneme skrz, aniž bychom zburcovali celé město?" Zajímal se postarší drak, jehož tlama byla plná zkažených žlutých zubů, ve smečce mu říkali Zlomený tesák.

Zein se ani nenamáhal předstírat, že zvažuje řešení. ,,To nejde. Může ji zrušit jen ten, kdo ji položil."

Demon se pomalu otočil kolem své osy. Přimhouřil oči. Měl pocit, že v jednom z oken starodávného zámku se mihl stín.

,,Myslím, že už o nás stejně vědí," zavrčel. Asana se k němu obrátila. A přesně v ten moment vzplály všechny střílny a otvory ve zdech rudým plamenem jako oči samotného ďábla.

,,Kryjte se!"

K nebi se snesla sprcha zápalných šípů, co padaly k zemi jako malé komety. Saf, ačkoliv stihla vzlétnout ještě předtím, než rozryly půdu u jejích nohou, schytala přesný zásah do plecí. Zařvala bolestí, když se jí doruda rozpálený hrot zaryl mezi šupiny a oheň se uhasil její krví.

A tehdy, při pohledu na černou zem pod sebou, pochopila. Nebyl to písek, ale popel.

***

Asana věděla, že jakékoliv utajení už je zbytečné. Opravdu se měli lépe připravit, ale teď už bylo pozdě.

,,Cole, skrč se a za žádnou cenu se nepouštěj!" odhalila řadu sněhově bílých zubů ostrých jako morenierské bojové dýky. Proč jednou nemohlo něco vyjít tak, aby se k tomu nemuseli probojovávat?!

,,Děláš, jako bych měl na výběr," sdělil jí Cole trochu zahořkle, ale chvilku na to už cítila, jak jí přimkl k tělu jako druhá kůže.

,,Šípy padají," řekl a očima přitom neustále těkal po okolí. ,,Dostaň se nad ně."

Tina a menší draci měli výhodu, hbitě uhýbali z cesty šipkám, které by je ve větším množství mohly stát život. Obrovští ještěři si poradili po svém, převážně stoupali do výšky jako Asana a Cole, nebo zneškodňovali šípy dříve, než se dostaly k nim.

Stín nemusel dlouho dumat. Přenášel nejhůře zraněné co nejvýš nebo nejdál, kličkoval první linií a ladně kličkoval. Byl přesvědčen, že jeho peří je nyní nevýhodou - extra hořlavou nevýhodou.

Pomohl Saf, jíž ubližovaly spíše ostré hroty než žár, přičemž musel vzít rovnou tři osoby - ji, Zeina a Demona, nepočítaje sebe.

Spatřil Vichřici, jak za pomoci svých větrných sil odklání dráhy střel směrem dolů. Nikdy se nesoustředila tak jako teď.

Salva na chvíli ustala, ale zřejmě jen proto, aby mohli lučišníci znovu nabít a zabrnkat na tětivy. Stín se vyhnul z dráhy pár posledních opozdilců a rychle dostihl Asanu.

,,Můžu tě dostat dovnitř," zachrčel nakřáple.

Asana přikývla, i když její modré oči byly upřeny na malá okýnka, odkud znovu vyšlehla vlna zkázy. ,,Teď," přikázala.

Stín se k ní natiskl, v letu obzvláště nebezpečným manévrem, obtočil kolem nich vlákna své magie a na chvíli oba zmizeli do černočerné nicoty, která byla chladná jako severská noc.

Teplotní šok se vzápětí ustálil, avšak nikdo z nich to nebyl schopen postřehnout, protože se o necelou vteřinu později vynořili přímo před hradbami. Asanu praštila do šupin záplava horka.

Svět byl zpomalený. Šíp, který ji těsně minul, by mohla uchopit do rukou, kdyby se jí zachtělo. Sledovali vyděšené tváře mužů, jež se postupně protahovali do výrazů hrůzy, když se vynořili z oparu černé mlhy.

Jak se vše zase vracelo do původního času, Asana a Stín společně zabrali křídly a proměnili zbytky pobořené zdi v déšť pískovcových kamenů a suti.

Je to kratší část kapitoly (jen 1700), aby příště mohla být delší 😊

Ano, nic závažného se nestalo, ale přesto je tato kapitola také důležitá, a víte proč? Protože je předposlední! 😁😭 (Respektive předposlední akční, poté už jsou jen epilogy.)

Blížíme se ke konci vážení, a já nevím, jestli jásat nebo brečet, a jestli brečet, tak zda štěstím nebo smutkem! 😣

Každopádně jako vždy doufám, že se vám polo-kapitola líbila, a tak dále a tak dále.

(Přichází moje oblíbené JINAK, držte se 😛)

Jinak, jak na vás všechen ten zmatek působí? Demon už je zase funkční (no, z části), Stín a Asana pronikají do srdce nepřátel a staré Skalní město není tak neobydlené, jak se zdálo... Je Amira opravdu uvnitř, nebo jsou na špatné stopě?