Amira se prodírala podrostem. Snažila se vytěsnit ten šílený smích jako vystřižený z hororu, ale nešlo to. Srdce jí v pravidelných intervalech svírala ledová ruka potřená kyselinou a ona až teď ujistila, jak k tomuto pocitu dokonale přilnula.

Byl jí vlastní jako bratr, kterého neměla. Pamatovala si matku. A logicky tedy musela mít i otce. Byla si ale jistá tím, že sourozence nemá. Tak jistá, jako že ráno vyjde slunce a někde tam v dáli jsou její draci.

Najednou se zastavila. Strach jako by ji přikoval okovy. Byl to zvláštní pocit.

Ať se otáčela jak chtěla, nikde nic nebylo. Masonovi nářky měla daleko za sebou. Do ucha jí šeptal jen šum lesa.

Ne, tohle neklidno muselo vycházet z její magické podstaty. Měla vyschlo v krku, jako by jí tam někdo nasypal trychtýřem celý obsah pouště.

Zkusila pohnout nohou, jenže byla paralizovaná. Zorničky se jí dramaticky rozšířily, aby dokázaly pojmout více světla.

V zádech ucítila nápor, jako by se o ni opřela nabušená gorila a zlomila křehké dívce páteř vejpůl.

Vykřikla.

Někdo ji udeřil takovou silou až se zkácela.

Sesunula se do jehličí. Ostré trnky se jí zaryly pod nehty.

Pokusila se pohlédnout za sebe, ale do pravé strany hrudi jí vystřelila prudká bolest.

Zapíchla si bradu do těla a koukla se dolů.

Bolest udeřila dvakrát tak silně.

Vykřikla.

Nikdy, opravdu NIKDY, ji nic tak nepálilo.

Zavřela oči a pak je znovu otevřela. Musela rozmrkat slzy. Ty se vzápětí začaly kutálet dolů.

S tichám kap kap odpadávaly na lesní půdu. Tento malý proud a její ryk se mísil s nářkem.

Amira nelidsky zaskučela a popadla ten předmět zbrocený její krví, co jí tak odporně čouhal z hrudi.

Propadla panice. Tělem projížděl třes.

Nemýlila se.

Někdo ji skrz na skrz prostřelil harpunou...

***

Asana obracela v rukou zašlou kůži a přemýšlela. V hlavě jí to běželo na plné obrátky. Půlhodina. Třicet minut. Třicet minut, které ji dělily od Amiřina nalezení. Z myšlenek se stávala jedna velká lepkavá hmota - med. Bylo jí... prázdno? Ano.

Byla blízko. A zároveň daleko.

Třicet minut, pár okamžiků od toho. Příště musí být rychlejší. Nejspíš.

Asana byla utahaná. Její srdce zpomalovalo a přivádělo do těla čím dál méně okysličené krve. Zívla. Za pár chvil ji k sobě stahovaly neviditelné paže spánku a svíraly v medvědím objetí.

Po osmi hodinách se pružně posadila a protáhla si odpočaté svaly. Hned se cítila lépe, med se proměnil ve vlahou vodu.

Proplula chodbami zámku a vklouzla do stájí. Něco se změnilo...

Očima pátrala ve svém okolí. Nemusela hledat dlouho. Všichni do jednoho na ni pohoršeně zírali. V žádném pohledu nebylo nic optimistického. Lidé kolem ní si naštvaně šeptali. Když ale zaregistrovali její přítomnost, raději se odvrátili.

Asana si jen tak bokem všimla, že nikdy neprošla hlavní bránou. Vždy se vytrácela stájovými vraty. Možná to byl nějaký zakořeněný instinkt, co jí přikazoval být u svých.

Přeato ji něco ale ohromilo víc, než si myslela že je možné. Saf stála u přední stěny svého boxu a spokojeně přežvykovala mrtvou fretku.

Asaně se v hlubinách duše roztančilo štěstí. Tak velké, že ho za celou svou existenci nepocítila. V tenhle moment neexistovaly žádné přebývající šupiny ani ztracený jezdec. Byla jen dračice, kterou brala jako starší sestru.

Okamžitě se k ní promáčkla a přitiskla svoji hlavu k jejímu krku. ,,Jsem moc ráda že žiješ," zašeptala. Saf ji jemně štípla na šíji. ,,Nenechala bych tě v tom samotnou."

,,To se mi ulevilo," zamručela a odtáhla se, aby přítelkyni viděla do obličeje. Šupiny už začínaly dostávat sytý odstín a v zlatých očích se opět objevil ten vnitřní plamen. Úžasné, co s drakem udělá pár kusů masa.

,,Ještě nemůžu lítat, ale snad se zotavím. Jen si dělám starosti o Demona... Časně ráno přišli lidé a odvedli si ho."

,,Cože?!" Asana se poplašně rozhlédla a bojově ohrnula pysky, jako by byla obklíčena vlky. ,,Zaslechla jsem něco, že ho vedou pryč..."

***

,,JUNE!!!" Zahřměla Asana a bez klepání vtrhla do kanceláře. Dveře za ní se rozlétly a s ohlušující ránou narazily do zdi, kde se ulomil kus omítky. Asana si při tom výpadu mohla vykřičet hlasivky. Vztek ji poháněl vpřed jako lokomotivu. Cestou se totiž dozvěděla pár závažných faktů...

,,CO JSI TO SAKRA UDĚLALA?! CO TI TEN DRAK PROVEDL?!" Rozkřikla se na vládkyni. Ta s klidem na stole rovnala papíry. Na tváři měla kamenný výraz, což Asanu rozhořčilo ještě víc. ,,DEMON NIC NEUDĚLAL!" Praštila pěstmi do dřeva tak silně, až se jedna noha vyvrtla. Celý ten křehký systém se se řinčením zřítil jako domeček z karet.

,,Asano, já musím rozhodovat. Musím chránit svůj lid," pronesla June ledově klidně, jako by si toho rozbitého kusu nábytku ani nevšimla.

,,Vždyť ten drak vám nic neudělal!" Ztlumila Asana hlas. Pořád křičela, ale už to nebylo hulákání, které se v echo efektu odráží od stěn. ,,Jak jsi ho tam mohla poslat?!" June pokrčila rameny. ,,Byl hrozbou pro můj kmen. Ohrožoval nás."

Asana se načepířila a i přesto že byla v lidské podobě vycenila zuby. ,,Tak tvůj rod," pronesla, jako by to všechno vysvětlovalo a zahrnula June svým strašidelným úsměvem. ,,Jak myslíš."

June se po tváři mihl náznak zaskočení. To Asaně stačilo aby poznala, že ji položila na lopatky. Opřela se o kolena a naklonila se ke královně tak blízko, až ji na chřípí polechtal pach jejího strachu. ,,Jak myslíš," zopakovala. Poté navázala na magickou komunikaci. Vyhledala Junin obličej a ještě víc se naklonila. V hlavě potom dodala: ,,Teď jsem pro tebe hrozba i já."

June na ni tvrdě udeřila. Bylo to, jako by se Asanina hlava proměnila v zvon a June do něho praštila kladivem. Bolelo to a otřásaly jí vlny tupých ran, ale kousla se zevnitř do tváře a nenechávala na sobě nic znát. ,,Páni, to je vyhrožování vládci. Tak dej pozor abys neskončila někde v díře."

Asana se zlověstně usmála. ,,Nechám si to projít hlavou. Těžší než zabít člověka to nebude." Do poslední věty vrazila všechnu zbylou sílu a odpor. Poté se bleskově stáhla do své vlastní mysli.

Vyrovnaně vyšla na chodbu, kde k její smůle stál Cole. A vypadalo to, že na ni čeká. ,,Ahoj Asano." Vypadal na prosto uvolněně. To je ale zábava, ještě ráno jí zasadil ránu pod pás a teď se na ni culí. ,,Ahoj," pozdravila stroze a vydala se opačným směrem. Jenže on jí byl v patách. ,,Tak co audience?" Skoro tu otázku zašvitořil.

,,Jako vždy," odbyla ho. Cole ji jemně vzal za ruku. ,,Potřebuju s tebou mluvit."

,,Jestli mi chceš zase omlátit o nos moje chyby, máš prostor," vyrazila ze sebe otráveně. Cole si ji trochu přitáhl. ,,Tentokrát ne," promluvil v její lebce. Přes ten bolestný hukot ho málem neslyšela. ,,Dojdem k tobě do pokoje. Potřebuju ti něco říct." Nechápavě se na něho otočila a propletla si s ním na znamení souhlasu prsty.

Na chodbě na ně někdo pořád musel znechuceně koukat. Asana se nedávala. Byla rovná jako svíčka a výhružné pohledy nechávala na Colovi.

Dobelhali se na místo určení. Asana vstoupila jako první a sedla si do výklenku, kam si nastěhovala matraci. Okno za ní příjemně studilo.

Cole zabouchl a rozpačitě se podrbal na temeni. Asana ho propalovala ledovým pohledem. ,,Jestli začneš větou Víš, Asano, přemýšlel jsem, přísahám že začnu ječet." Prohlásila rozhodně. Cole se uchechtl. ,,Hmm, právě jsi mi přečetla myšlenky, gratuluju," udělal dva kroky do prostoru. Tmavýma očima se vpíjel do těch jejích.

,,Nebudu to protahovat." Mocně se nadechl a pak ze sebe vyrazil snad celou tíhu světa: ,,Chci ti pomoct." Asana se zaskočeně zaklonila.

,,Pomoct? Mně?"

,,Jo. Sice jsem k Demonovi moc velkej a vychválenej vztah neměl, ale poslat ho otročit do dolů není správný. Navíc vidím, jak to deptá tebe," zatloukl oči do země. ,,Taky ji chci dostat zpátky. Choval jsem se jak naprostej idiot. Jsem ztracenej případ..."

Asana už to nevydržela, postavila se a došla rovnou ke Colovi. Rychlým pohybem se mu vrhla kolem krku. Nejspíš ho to trochu zmátlo, jelikož pár sekund trvalo, než jí objetí oplatil.

Stoupla si na špičky, aby mu mohla šeptat do ucha. ,,Díky."

,,Nemáš zač. Zasloužíš si to." Stáli tak ještě dlouho. Teplo Colova těla Asanu nabíjelo energií. Cítila, jak se jí vrací síly.

Konečně se mohla někomu svěřit. Bolest se na chvíli rozplynula. Vypařila se. A s ní i temné myšlenky.

Cole se od ní najednou odtáhl. Tvářil se dost ustaraně. Znepokojeně. Bylo to prudké odtrhnutí, po kterém ji obestřel chlad. ,,Asano, co to máš na zádech?"

V její hlavě nastalo zatmění a vnitřní sluníčko zastínil příkrov mračen. ,,Co?"

,,Sundej si tričko." Asana se rozhlédla ze strany na stranu. ,,Já?"

,,Ne, ta židle!" Rozhodil rukama. Asana se na to musela posadit. Nechápala, co se po ní požaduje. ,,Co mám na zádech?"

,,Já nevim, jen tam máš něco jako výstupky. A že ti leze páteř až tak bych neřek." Cole prstem ve vzduchu naznačil zubatou čáru.

Asana zrudla v obličeji. Do tváří se jí nahrnula krev a musela vypadat jako rajče. Cole zachrčel a podíval se do stropu.

,,Notak, už jsem tě nahou viděl!" Asana se otočila čelem k oknu a uchopila lem tmavě zeleného trička s rukávy dlouhými k loktům. Jedním rychlým pohybem si ho přetáhla přes hlavu. Ruce si založila na hrudi, aby zakrala odhalená ňadra.

Slyšela, jak Cole zalapal po dechu a zmocnila se jí nejistota. ,,Pane. Bože!"

,,Co je? Co se děje?" Cole se zapřel o pracovní stůl, ruku měl položenou na prsou, druhou zarýval do dřeva. ,,Dej mi minutku, jo?"

,,Cole!" Štěkla na něho a pokusila se stočit v takovém úhlu, aby na sebe viděla. Cole si dal pěst před pusu. ,,Myslím, že budu zvracet," odvrátil se. Asana se otáčel sem a tam, jako by se honila za ocasem. ,,Řekneš mi to nebo ne?!"

,,Vteřinku," polknul a postavil se. ,,Jen se tě na něco zeptám," přistoupil k ní a lehce zatlačil na jedno místo na jejích zádech ukazováčkem. Tvářil se přitom, jako by šťouchal do mrtvoly. ,,Bolí tě tohle?"

Asana tupě civěla na tabuli skla před sebou. Opravdu jí nic nebylo. ,,Ehm... Ne. Vůbec. Cítím, že se mě dotýkáš. Ale nebolí to."

Cole se zvláštně zašklebil a strčil jí prst před nos. Asana si zakryla ústa. Byla na něm krev. Čerstvá a rudá. ,,To je..."

,,Máš toho plný záda. Vypadá to, jako by ti v místě, kde máš páteř pukla kůže. Prostě tam je krvavej kaňon, ze kterýho ti lezou trny. Vypadá to jako tvůj dračí hřbetní hřeben, jen mezi ním nemáš nataženou blánu. Je to celý od krve. A přísahám, že ti vidím dva-tři obratle. Počkat! Čtyři!"

Asana ho chytila za zápěstí. ,,Nasměruj mi tam ruku." Cole ji vzal a její prsty se dotkly jednoho výbežku. ,,A nejen to, na rameni máš..."

,,Jo, o těch vím," informovala ho nezaujatě. Cole se zamračil. ,,Proč jsi mi o tom neřekla?" Asana protočila oči v sloup.

,,Třeba proto, že jsi mi nevěřil?"

,,Promiň..."

,,Omluva se přijímá. Teď mi řekni, co se to se mnou sakra děje!" Zaskučela při pohledu na svou zakrvácenou dlaň. Cole si promnul kořínek nosu. ,,Netuším. Ale vypadá to, jako by jsi se měnila na draka, nebo tak něco."

,,Ale já jsem drak."

,,Myslím skutečného. Bez magie. Prostě se na to koukni z mého úhlu, rostou ti šupiny a trny." Asana se po něm podívala. Nahota jí byla momentálně fuk.

,,Když na to sáhneš, sklopí se?" Zeptala se vážně. Cole ucouvl. ,,Já na to šmatat nebudu! Stačili to jednou!" Udělala na něho psí oči. A civěla tak dlouho, dokud rezignovaně nerozhodil rukama.

,,Dobře! Dobře! Ale jen proto, že jsi kamarádka."

,,Ale já jsem víc než jen tvoje kamarádka. Nebo už to je mezi námi tolik vyhrocený?"

,,Víš co, nech to plavat. Jen mi řekni, co mám dělat." Asana najednou nevěděla, jak má tu větu sformulovat tak, aby nevizněla hloupě. ,,Prostě," kousla se do rtu, ,,na to zatlač."

,,Kdyby to nebylo tak vážný, asi bych se tlemil." Asana po něm hodila podrážděný pohled.

Cole trochu přivřel oči a neochotně natáhl paži. Prsty se dotkl toho zvláštního kostěného útvaru. Bylo to od krve mazlavé na dotek. A slizké. A odporné. A zvedal se mu z toho kufr.

Připomínalo to trn, osten, nebo jehlu. Bylo to lehce v oblouku a v nejširším bodě tenké přibližně jako prsteníček. Děsil ho pohled na to, že výrůstek nekončí v mase, ale rozvětvuje se a přímo napojuje k páteři. Asana nemohla ani vědět, jaká muka teď prožíval.

Sevřel útvar mezi ukazováčkem a palcem. Nejdřív přejel ze shora dolů, pak na něho zkusil položit dlaň. ,,Nic. Prostě si to sednout nechce," shrnul své tvrzení a utřel si ruku do kalhot. Asana cítila, jak se v ní zvedá ten zvláštní pocit.

Oblékla se a pohlédla na Cola. ,,Hlídej si oči," řekl vážně. Asana párkrát zamrkala. Musela jí zase rudnout duhovka.

I když se částečně naučila svůj hněv ovládat, přesto ji často drtil. Od toho traumatického zážitku v cele je měla čím dál častěji. Trpěla klaustrofobií, dezorientací. Mnohokrát se budila s ledovým potem na zádech a zrychlenou tepovou frekvencí. Proto raději celé noci bděla a dřela jako kůň. Poddávala se vzteku, nechávala ho přebírat kontrolu.

I když se to už značně zlepšilo, pořád měla sklony udělat to znovu. Pocítit tu moc. Zabíjet. Ochutnat krev. Jen proto, že se jí chtělo.

Zpomalila chod plic a nechávala je jen po troškách nabírat kyslík. V podstatě se přidusila, aby výbuchu zabránila.

Cole ji upřeně sledoval. Víčka jí padla dolů a když se znovu vznesla jasně viděl, jak z jejích duhovek pomalu slézá barva a stahuje se do panenky. Oči nabraly tu jasnou modř plnou elánu, na níž byl už zvyklý. A přesto ho ten odstín neustále fascinoval.

,,Nechme to plavat."

,,Nechme to plavat? Asano, na zádech ti vyrašil trnitej keř! Vždyť si toho někdo všimne..."

,,A bude průšvih, já vím. Ale myslím, že jsem jen blbě skloubila proměnu. Byla jsem unavená. Nevynaložila dost sil. Pár hodin se proletím a bude to fajn."

Asana věděla, že až se rána zhojí, na trnech a svalech se napnou šlachy. Nebo si to alespoň myslela. Potom bude schopná tu... anomálii? ...zamaskovat. Byla ale znepokojená. Její tělo muselo něco naznačovat. Jen nevěděla co...

***

Asana se prohnula pod silným náporem větru, kyčlí při tom neopatrném kroku zavadila o větev.

V duchu si zanadávala. Pocity ji brzdily. Nemohla se soustředit. V její hlavě se bouřila stovka emocí.

K ničemu, zavrčela, všichni jste k ničemu!

Stejně jako včera si vytyčila oblast a začala hledat. Procházela místa, kde předtím nebyla a prolézala úzkými štěrbinami. Vždy když narazila na Demonův pach, musela zakňučet - její věrný přítel byl pryč.

Neměla s kým hledat. Samozřejmě, teď s ní byl i Cole, ale ten pro ni nemohl nic udělat. Alespoň momentálně ne.

Probagrovala celý les, píď po pídi, zkontrolovala každičký lísteček i větvičku, ale po stopách se slehla zem.

Něco ji napadlo. A mělo to celkem logiku.

Co když Amira neprošla, ale letěla. Na drakovi. Jenže když by měla tolik prostředků, proč by se nevrátila? Proč by kroužila kolem? Území znala jako své boty, mohla určit směr.

Asana se do toho klubka svíjejících zmijí čím dál víc zamotávala.

Vítr změnil směr. Zavál k jejím nozdrám ten zemitý pach a opět se objevilo tak známé svrbění. Mravenečci se dali na pochod za svobodu.

Jenže když se tentokrát otočila, někdo tam opravdu stál.

Byl to drak. Černější než ta nejchladnější noc a s očima barvy moře po bouři. Zpod ohrnutých pysků na ni hleděly obrovské zuby zahnuté jako turecké šavle...

Napínavé konce mi vážně nejdou :D ale to neznamená, že s nimi přestanu. Taky je u vás poslední dobou taková kosa? :D

Tak, teď otázky. Kdo si myslíte, že Amiru střelil harpunou a proč? Dostane se z toho? Co znamená Asany deformující se tělo? Zlepší se to nebo půjde do tuhého? Kdo je onen černý drak předpokládám víte, takže... :D ? Co se stane? Budou si rvát šupiny nebo se domluví, či něco úplně jiného?

Nevadí vám tyhle delší kapitoly? :D

Hezký Vánoce přeju! :)