Poznala, že se k ní blíží, ještě dřív, než mezi trnitými keři zaslechla první elektrické zapraskání. Slyšela jejich velké tlapy, když kličkovali mezi stromy a větvemi. Jejich klidný dech a temné vrčení připomínající tříštění skal. Když mezi listím lesklým od deště zahlédla první náznak bílé srsti, tasila meč.

Pojďte. Vím, že máte hlad... Sevřela jílec oběma rukama a nohou se zapřela, aby získala stabilitu. Skálu měla dva metry za sebou. Dva metry - pár vteřin. Zhluboka se nadechla, ale neodvážila se byť jen přivřít oči, aby jí něco důležitého neuniklo.

Déšť jí stékal po kůži, lepil vlasy k čelu. Za normálních okolností voňavá voda jí nyní připadala jako odporný tér, ale už se přestala snažit být suchá a upravená. Hygienických návyků se zbavila po prvním týdnu v divočině, kdy si na noc přestala sundávat boty.

V tmavém stínu se zaleskl pár očí jasných jako dvě světlušky. Brzy se k nim připojily další, z jedince se stala smečka.

Pět. Napočítala jich pět.

Prošla si tvrdým výcvikem. Roky trénovala, oháněla se dýkami i palcáty, dokud neuměla zabít člověka ze vzdálenosti několika metrů i zblízka, avšak nikdy nestála tváří v tvář takové hrozbě. Této obrovské přesile se nemohla vyrovnat ani s prvotřídními zbraněmi.

Elektřina zapraskala a ona shlédla ke svému meči. Erelesská ocel, čistý stříbrný kov vyrobený u výhně s dračím ohněm. Bohatě zdobená hruška ve tvaru hada, s mnoha zlatými detaily. Výzbroj válečníka. Přesto jí byla naprosto k ničemu.

Kapky jí dál bušily do ramen a z lehké jarní průtrže se staly tíživé provazce. Z tmavých stínů se vynořila první šelma. Její tělo bylo lehké a pružné, po bílé srsti čerchované černými skvrnami se kmitaly blesky a vysílaly výboje do věcí kolem. V modrých očích toho zvířete se zračil jen bezedný hlad, roztáhlo pysky a odhalilo zuby. Hřbet mělo naježený a vzadu už se rýsovaly i siluety ostatních společníků.

Pomalu sklonila meč, ale jedním rychlým pohybem by ho mohla zase vymrštit vzhůru a zasadit úder. Posunula nohu vzad a loudavě se blížila ke svislé skalní stěně za sebou - její naději na útěk. Věděla, že stačí jeden rychlý pohyb a kvastři vystřelí ze svých skrýší jako šípy z kuše. Bůhví, kolik jich číhá v záloze.

S jedním už se setkala dřív. Bylo to před pár lety u honosného zámku královny Erelesů. Ještě teď si pamatovala vábnou vůni kvetoucích růží a jemné zurčení potůčku, jako by to bylo včera kdy se to stvoření náhle vyřítilo z královských stájí. Tehdy se skryla v koruně stromu a jen kočku sledovala. Počínala si vskutku mistrně, pohybovala se po větvích bez jediného zarachocení, takže si jí kvastr ani nevšiml - a to se říká, že mají ze všech magických stvoření nejlepší sluch! Jenže tato kočka nebyla obyčejná, už jen to, že vyběhla ze sídla bylo divné. Dostala se dost blízko na to, aby zahlédla krvavé oděrky a šrámy na jejím těle a malé otisky zubů. Nevěděla, proč je šelma sama. Proč vypadá, jako by ji lehce zranil jiný dravec, a proč vyběhla z paláce, přestože Erelesové si tyto bestie drží daleko od těla. Kdo by byl ale tak pošetilý, aby se kvastrovi postavil?

Ubožák, co usiluje o přežití, nebo naprostý blázen. Těžko říct, co z toho byla ona.

Utěšovala se větou, že už přežila horší věci. Věc. Možná ne tak příšernou jako roztrhání zaživa, ale přesto dost bolestivou a strašnou, aby ji stále znovu a znovu prožívala v nočních můrách.

Nenavazovala s vůdcem lovu oční kontakt, aby ji nevnímal jako hrozbu, přesto však sledovala každý zatracený detail.

U okrajů tlamy se jim dělala zažloutlá pěna. Usoudila, že nejspíš trpí nějakou chorobou, asi vzteklinou. A jelikož se v chování zvířat dokonale vyznala, věděla, že tento fakt hraje zároveň pro i proti ní. Byli možná šílení hlady a nemuselo jim to tolik myslet, ale stále to byli druhotní predátoři, navíc nepochybně trojnásobně agresivní.

Zatnula zuby. Co by dala za to, aby jí královna neuzmula její dar! Moc by jí v tuto chvíli pomohl.

Levou patou vrazila do tvrdého masivu. Konec cesty.

Položila dlaň na studený povrch a vnímala každým pórem kůže, jak je vlhký a kluzký. Konečky prstů hledala prohlubně a výklenky, které by mohla použít jako oporu pro nohy. Klouzala očima po okolí a neustále kontrolovala smečku kvastrů.

Šest. Jednoho malého mrzáčka s natrženým uchem si předtím nevšimla.

Bříškem chodidla si stoupla na hranu středně velkého kamene a připravila se, zatímco pár koček zaprskalo a povytáhlo drápy. Znamení k blížícímu se útoku. Nesměla otálet. Docházel jí čas.

Ještě než ji našli, všimla si pár podstatných věcí pro šplh, třeba přečnívajících kořenů. Věděla, že jakmile se dostane za polovinu výšky skály, bude v pořádku. To ale znamenalo vyběhnout po svislé přírodní zdi několik stop nahoru, aniž by se mohla chytit a zpozdit.

Svaly v celém těle ji zabrněly. Nebe protnul klikatící se fialový blesk a proměnil vysokou borovici v pochodeň. Hromová rána otřásla celou krajinou a půda se jí zachvěla pod nohama.

Kvastři, popuzení tím silným zvukem, vyrazili. Od mohutných tlap jim odlétly útržky trávy a hlíny a celý svět se na pár vteřin změnil jen ve změť tvarů a světla, když se jejich vlastní výboje energie střetly v mohutných explozích.

Odrazila se jak jen dokázala, ve vzduchu se otočila s takovou silou a razancí, že se copem švihla přes tvář. Její nohy našly oporu v prohlubni vymleté větrem a vodou. S nevídanou mrštností, které je schopna jen kořist zahnaná do kouta, se odkopla od skalní stěny a přehmátla. Zlomil se jí přitom nehet a s cvaknutím odletěl.

Kvastři byli vmžiku u ní. Téměř zapomněla, jak nebezpečně vysoko skáčou, dokud jen kousek od jejího boku nedopadla tlapa. Střelila do těch míst pohledem jen na okamžik, ale přesto v těch ostrých drápech černých jako útržek tmy na setinu vteřiny zahlédla svůj odraz. Kvastr se naštěstí neudržel, pařáty se svezly v roji jisker dolů a zanechaly po sobě dlouhé rýhy.

Zatnula zuby a vložila všechnu sílu do paží. Teď nesměla polevit.

Nahoru to byl ještě kus cesty, ale čím výš lezla, čím víc hnala své tělo do extrémů, tím větší množstí kořenů a prasklin ve skále bylo. Klouzala z jednoho starého kořenu na druhý, kvůli meči trochu neohrabaně. Vzápětí se ale ukázalo, že mít ho v ruce byl dobrý tah.

Když už se jedna kočka přiblížila natolik, že cítila její nasupené odfrknutí a na kotnících jí přistály sliny, přenesla všechnu váhu na levou ruku a levou nohu a s velkým rozmáchnutím ji sekla přes čumák. Do okolí vystříkla jasně rudá krev a potřísnila jí kalhoty, kde se smísila s dešťovou vodou. Kvastr se s řevem pustil a k jejímu uspokojení jeho zmítající se tělo smetlo dalšího kumpána.

Dosáhla bodu, kde na ni nedosáhli. Dopřála si krátký odpočinek - jeden hluboký nádech, při kterém si zastrčila meč do pochvy u pasu.

Ryk pod ní utichl. Nemusela se tam ani podívat, aby poznala, že šelmy konečně přišly na to, že můžou vyběhnout po méně příkrých svazích, co se klikatí vedle skály. Chystaly se ji nadehnat.

Tepalo jí ve spáncích. Déšť už zcela ignorovala. Drápala se ke světlu, k šedé obloze. Prsty ji jednou zradily, jak se zachytila příliš slabého kořínku a vyrvala ho. Srdce jí splašeně tlouklo do žeber, stihla se však zaháknout druhou rukou a zůstala za ni viset.

Nádech, výdech, nádech, výdech. Nesměla nechat paniku vyhrát.

Rozhoupala se sem a tam, ztratila drahocenné vteřiny, než opět nasadila tempo. Elektrické prskání se na chvíli ztratilo v dálce, ale ona věděla, že tam jsou. A čekají.

Klouby prstů, lokty, kolena a vlastně úplně všechno měla sedřené skoro do masa, když se konečně zachytila hrany a mocným pohybem se přes ni přetáhla. Sevřela v pěstech trsy trávy a s kopáním se dostala co nejdál od propasti.

Rozhlédla se. Zatím byla nahoře sama. Odkulila se stranou a nabalila tak na sebe bahno ve snaze skrýt svůj pach. Třeba se jí to nakonec povede.

Posbírala se. Zmizela v zákrutech lesa. Okolní krajina ji pohltila a stíny zahalily svým pláštěm. Vyřítila se na mýtinu a doufala, že ji překoná co nejrychleji. Nekrytá stromovím si připadala hrozně nesvá.

Za zády jí zahřmělo a ona uklouzla na vlhké bahnité cestě, kterou tam vyšlapala menší zvířata. Nabrala si bláto do nosu, do pusy. Zaprskala a zakuckala se.

Krucinál! Teď se nemůže rochnit, musí...

Před hlavou jí prokmitl další blesk, tenký jako pavoučí vlákno, a vytvořil v hlíně malý kráter. Otočila se. Hnali se za ní a jejich svaly se pod srstí napínaly. Ječeli, objevovali se a zase mizeli v klubkách paprsků. Takhle ve skupině vypadali jen jako změť ocasů, drápů, chlupů a zubů.

Tasila, ačkoliv teď už věděla, že svůj boj prohrála. Že její život je u konce, protože proti tlupě kvastrů nemá sebemenší šanci. Kéž by tak stihla všechno napravit...

Narovnala se v zádech a hlavu si kryla předloktím. Tady, v otevřené krajině, se sotva zmůže na souboj.

Kočky se rozptýlily kolem ní a začaly kroužit. A ona se točila s nimi. Když se nejmenší z nich opovážila příliš přiblížit, zahnala ji zpět předstíraným výpadem. Připadalo jí ironické, že po tom všem se stane jen hromádkou ohlodaných kostí. Dostala se tak daleko do vnitrozemí, jak jen bylo možné. Překonala nájezd banditů a utekla z vesnice, kterou se někdo pokusil vypálit. Jen aby ji sežrali nemocní kvastři.

Byla na útěku už pár let. Od té doby, co se její bratr nevrátil. Vzala jednorožce a odjela ještě dřív, než slunce vystoupalo na obzor a prohřálo svými paprsky půdu.

To vše přišlo vniveč. Zemře jako prašivý pes.

Z jednoho kvastra vylétl výboj a praštil do meče. Železo sebou škublo a proud ji tvrdě nakopl. Zápěstím jí projela taková bolest, až hlasitě vykřikla. Upustila meč na zem, ostří se zalesklo v mdlém světle a zařinčelo při dopadu. Nemohla pohnout s rukou. Nemohla se nadechnout, nemohla,...

Byl to pocit, jako by spadla z výšky na záda a vyrazila si dech. Hrudník se jí prudce zvedal, jak otevírala ústa v marné snaze obnovit chod plic. Paži měla v jednom ohni a v křeči, klepala se jí způsobem, jako by jí pod kůží putovali brouci. Klesla na kolena, zatímco se ochramující bolest šířila jejími žilami dál a dál. Neuvědomila si, že stále ještě řve, dokud neochraptěla.

Dost silný elektrický proud zastaví srdce.

Kvastři lehce našlapovali, přibližovali se ve stále menších kruzích a jen čekali, až zcela ochabne. Zahlédla mezi nimi i toho, co jí málem snědl boty, přes čumák se mu táhl dlouhý škrábanec, který končil prázdným očním důlkem. Tam, kde se před pár vteřinami nacházelo jasné žhnoucí oko, zel jen chuchvalec krvavé lepkavé kaše.

Sklonila bradu a na už tak zmáčenou zem skanula její slza. Byl konec. Konec, konec, konec!

Jenže výpad, který by utnul její trápení, stále nepřicházel. Pomalu zvedla hnědé lesklé oči. Co je špatně? Proč ji ještě nezardousili?

Šelmy hleděly na oblohu a stříhaly ušima, některé zmateně přecházely sem a tam a mrskaly ocasy. Co je přimělo přestat lovit? Podívala se tam taky.

Nebe protnul ostrý svist, čepele křídel prořízly šedé mraky. Obloha jako by se zakalila a déšť ještě víc zhoustl. I přes řasy jí stejně padal na sítnice, a tak musela mhouřit, aby vůbec viděla, co se děje. Zaštítila si tvář rukou. A téměr znovu přestala dýchat. Ani ostrá tepavá bolest v rameni ji nemohla přinutit, aby od výjevu před sebou odvrátila zrak.

V životě neviděla, aby se drak bezdůvodně pustil do jiného magického stvoření, pokud nešlo o akt z naprostého zoufalství. Ale tenhle drak vypadal zdravě a živeně, jeho šupiny byly pevné a blesky po nich jen neškodně sklouzávaly.

Sledovala, jak se krutí predátoři rvou, jak jejich pařáty a zuby cvakají o sebe. Nedokázala ani zpracovávat pohyb. V jednu chvíli se vše odehrávalo pár metrů nad zemí, v další se všichni bořili do hlíny a vyhazovali ji vzhůru. A zanedlouho vytryskla první krev.

Svět explodoval v proudu prudkého modrého světla a oranžového ohně, vzduch zaplnil puch spálených chlupů a v uších jí zaduněl bolestný řev. Nějak ale nemohla určit, kdo je jeho původcem.

Už ani nemohla pořádně zaostřit. Tkáň jí tepala horkostí. Kůži měla tenkou jako voskový papír a stejně tak i zbarvenou. Odporně žlutou, s vystouplými černými a fialovými žilami, které doteď pulzovaly a pumpovaly krev. Její dříve světlé chloupky byly černé a pokroucené a stoupaly z nich proužky kouře. Tohle jen tak obnovit nepůjde. Možná paží už nikdy nepohne. Možná už má spálené nervy a cévy a je pro ni příliš pozdě.

Před očima se jí míhaly zamlžené výjevy: Krůpěje deště na její zuhelnatělé pokožce. Třepotající se křídla. Kvastři zahalení v plamenech a dýmu. Oheň olizující stébla trávy. Dračí zuby trhající měkká hrdla. Čas jako by se zpomalil.

Najednou jí kotníkem škubla bolest. Chňapla po meči. S posledním vypětím sil se překulila na záda a sekla. Zasáhla cíl. Kvastr odskočil stranou. Rozřízla mu čelo těsně nad lebkou, skrz kost se však nedostala. Vlastně nepoškodila nic důležitého. Donutila kočku k úskoku.

Chtěla se postavit, ale nešlo to. Kotník. Měla něco s kotníkem.

Nemohla došlápnout. Nemohla se pohnout.

Při pohledu na zranění se jí zvedl žaludek. Kdyby ho neměla prázdný, možná by zvracela. Měla úplně zpřetrhané šlachy, roztřepené maso štípalo jako polité octem. Z rány se řinulo tolik krve, že by jí mohla naplnit vědro. A pod tím vším vyčníval úlomek kosti. Bělobné, naštípnuté kosti...

Kvastr se jí rozmazával. Nemohla ani odhadnout, kde přesně je - mezi čtyřmi pohyblivými stíny se těžko rozhodovala. Vrhla meč po jednom z nich, po tom vlevo uprostřed, protože jí připadal nejméně průhledný, ale zbraň jen neškodně projela halucinací a zabodla se do stromu. Pokusila se po ní hrábnout, ale kvastr jí chňapl po prstech. Na kůži cítila jeho horký páchnoucí dech.
Znehybnil ji, aby neměla šanci utéct. Aby byla nucena počkat, až to ukončí.

Vzadu na lopatkách ji zamrazil poryv větru a nad hlavou jí přeletěl onen drak. Jako střela, která našla cíl. Ještěr drsně přimáčkl kvastra k zemi, sklonil se k němu a bez jediného mrknutí nebo zaváhání mu rozsápal odhalený krk.

Roztřeseně se nadechla. Čekala, že bude další. Nikdo další nezbýval. Bílá těla s červenými a černými skvrnami ležela všude kolem, jako kdyby se stala obětí nějakého šíleného rituálu. Nebyl to pěkný pohled. Vyvrhnuté vnitřnosti, tlamy otevřené v němém bojovém výkřiku, strhaná srst, něco, co nedokázala ani rozeznat. V hlavě se jí rozezněla slova staré písně, kterou zpívali při pohřbech. Slyšela ji až příliš mnohokrát.

Obloha modře plane,
když porostem se plížím,
studený vítr vane,
k mrtvém tělu shlížím.

Jsem bolest, jsem strach,
tvé kosti změním v prach,
hrdlo ti rozsápu ostrým drápem,
pak poznám, co je tvým strachem.

Znám tajemství i touhy,
kreslím z krve šmouhy,
a přestože máš ze mě strach,
i z tebe jednou zbude prach.

Když se vrátila pohledem před sebe, setkala se očima s velice zvláštní bytostí. Chvíli si myslela, že je to harpie, dokud neuviděla ta krásná bílá křídla lesklá od vody. Harpie jsou navíc tuze dravé bytosti, být to jedna z nich, ona by už byla mrtvá.

Položila si hlavu na nadloktí a zhluboka vydechla. Bojovnost z ní vyprchala. Jediné, na co se mohla soustředit, bylo to podivné stvoření s vlasy jako sněhová závěj, kůží pokrytou místy šupinami a očima modrýma jako dno oceánu.

A najednou jí už tolik nevadilo zemřít, jakožto trpět.

,,Jmenuji se Asana. Když ještě chvíli vydržíš, můžu ti pomoct. Řekneš mi svoje jméno?" Hlas toho zjevení byl klidný, nemístný. A ačkoliv se snažilo působit vyrovnaně, hrudník se tomu namáhavě zvedal. A ona najednou věděla, že je to ten drak, který vyřídil všechny ty kvastry. Který ji zachránil. Který pro ni zabíjel.

Naznačila si nad rty křížek a doufala, že to dračice pochopí. Protože ona už nikdy nepromluví. I kdyby chtěla sebevíc, magicky i normálně. Protože jí vyřízli jazyk.

,,Jsi němá?" Zeptala se Asana a poklekla na jedno koleno. Šaty se jí lepily k tělu. Její porcelánová kůže vypadala čistě jako okvětní plátky lilie.

Namáhavě dýchala, ale přikývla. Zuby jí cvakaly o sebe. Měla pocit, jako by po ní lezla námraza. Její rty ztratily barvu. Byla vždycky taková zima, nebo to odstartovalo až teď?

,,Vydrž, odnesu tě za léčitelkou. Dá tě zase do kupy." Asana vzala její zdravou ruku opatrně do svých, jako by se každou chvilku mohla rozpadnout. Jako v té písničce...

Ona ale zavrtěla hlavou. Jí už nikdo nepomůže. Jen chtěla, aby ji někdo držel, až bude umírat. Aby na to nebyla sama. Aby s někým mohla sdílet část svého utrpení.

Necítila prsty na nohou. Necítila kapky deště, co se o ni tříštily. Jediné, co vnímala, byl ledový klid.

Odkdy slunce svítí tak jasně?

Znaveně zvedla zčernalou paži a namočila špičky prstů do svých slz. Nemohla zastavit třas. Nemohla zastavit nehynoucí smutek z toho, že se s nikým nestihla rozloučit.

Když už se začínalo stmívat, možná spíš v jejích představách, nežli doopravdy, kreslila Asaně na čelo symboly. Zničeným prstem obkreslovala znaky ze své mysli a představovala si jejich linie na Asanině bělostné kůži, která jí byla plátnem.

Slyšela vlastní srdce. Bilo stále pomaleji...

Brnění v končetinách odeznělo. Už ani necítila chlad, ani bolest, ani strach. Jen nehynoucí únavu. Světlo, co ji lákalo k sobě.

Dokončila symbol jara. Symbol života. A pak symbol smrti. Chtěla, aby někdo věděl, co zjistila. Aby si ji někdo pamatoval, protože upadnout v zapomnění ji děsilo.

Symbol vzpomínky.

Symbol vůle.

Symbol naděje.

Záře zesílila a přetavila se v oslňující jas. Přes pootevřené rty se jí přeléval studený vzduch. Dešťová voda ji dusila. Nebyla schopna ji polknout ani vyplivnout.

Symbol cti.

Symbol odvahy.

Symbol harmonie.

Opřela si čelo o to Asany a zavřela oči, aby si ke konci vybavila tváře všech svých nejbližších. Vdechla vůni luk a lesů. Uslyšela volání své matky a vábení bohů. Stala se fénixem. Mocnou bytostí, která se neštítí temnoty. Roztáhla svá křídla z ohně svobody. Dlaní se dotkla brány nekonečna. Cítila, že za ní čeká něco lepšího, něco čistého a nezkaženého. Chtěla se tam podívat. Zbavit se okovů...

Opustila smrtelnou schránku a vzlétla na svých planoucích perutích.

Zemřela.

***

Asaně se se smrtí té dívky do žil vlila jakási energie, kterou nedokázala přesně pojmenovat. Byl to cizí a vtíravý pocit, jako by jí někdo neustále poklepával na rameno, ale ona se nemohla otočit, protože nevěděla jak. Jako by jí nějaký druh lepkavé hmoty přilnul k mozku.

Seděla s dívkou, dokud její tělo zcela nevychladlo a krev nezaschla. Dokud nepřestalo pršet. A dokud po nebi nezačali kroužit první mrchožrouti.

Zabila už nespočet lidí. Viděla zemřít nespočet lidí. Ale tohle bylo jiné. Nemohla pro záchranu děvčete nic udělat. A stejně tak nemohla nic udělat, aby zachránila Amiru. Dosud měla v paměti vštípený ten pocit beznaděje. Tu bezmoc, když se za ní snažila doletět k Bráně, ale mohutné poryvy větru s ní mrštily zpět na led. To, že věděla, že poprvé v životě na něco není dost silná.

Ale ta dívka ji požádala, aby se o její uzdravení ani nepokoušela. Chtěla jen, aby s ní Asana zůstala, než odejde. Nikdy nikoho nedržela za ruku, když umíral. Nikdy na to nezapomene, tím si byla jistá.

Odhrnula dívce pramen hnědých vlasů z čela, uchopila ji pod koleny a zády a opatrně zvedla do náruče. Byla lehká, jako by měla duté kosti jako ptáci. Nemohla ji tu nechat jen tak ležet, aby ji ohlodali bazilišci a mrchožraví draci, kteří nemají ani tolik slušnosti, aby si ulovili potravu sami.

Poprvé v životě vyzkoušela svá křídla v lidské podobě. Po odrazu málem spadla a rozbila si úplně všechno, než zjistila, že má jinak položené těžiště. Změnila držení těla a přešla do předklonu. Její křídla naštěstí zůstala stejně mocná a silná a unesla je obě.

Asana nevěděla, kdo ta dívka je. Nevěděla, kdo byla. Cítila z ní jen pach dřeva a jehličí, nic, co by o ní vypovídalo, co by ji mohlo blíže zařadit. Přesto si byla svým konáním jistá.

Možná za to mohly ty znaky, co jí neznámá tak horlivě načrtávala na čelo. Ta naléhavost v jejím lanním pohledu. Možná pocit, že má vůči ní nesplacený dluh. Žádnou podobnou emoci ještě nezažila.

Vyhledala místo tři kilometry od centra destrukce - klidný kout lesa s kobercem ze žlutých prvosenek a se závěsem z vrbových větví. Bylo tam takové ticho, že slyšela i kapky vody sklouzávající po jednotlivých listech. V prostoru kolem ní poletovaly částečky pylu jako kouzelné třpytky a snad i květy prvosenek uctivě sklonily hlavy, když procházela. To místo mělo svůj vlastní tep.

Brouzdala se večerní rosou snad hodiny. Vybrala si ten nejstatnější a nejhezčí strom v okruhu sta metrů. A právě tam, mezi jeho spletitými kořeny, vykopala hrob. Dost hluboký na to, aby se do něho nevloupala žádná zvěř. Odhazovala černou vlhkou hlínu a její snažení přineslo první plody.

Když skončila, nebyla nejen umazaná od dívčiny krve, ale také od všemožné špíny. Čistota ale byla tím posledním, s čím si dělala starosti. Dno hrobu vyložila prvosenkami, pokryla jimi každý centimetr, jako gesto úcty. Ačkoliv jich ale nasbírala plnou náruč, louka nijak výrazně neprořídla.

Žluté květy jako slunce. Slunce jako symbol života a věrnosti. Nechť ti i ony svítí na cestu...

Nevěděla, kde se v ní to moudro vzalo. Nikdy nebyla spirituálně založená. Jako by vyšlo z její podstaty, ale zároveň nebylo její. Jako to ťukání na rameno.

Nechala to plynout.

Uložila děvče do hrobu a naposledy si ji prohlédla. Spálená paže, přeříznuté šlachy, předloktí sedřené do masa, potlučená kolena, vystouplá žebra rýsující se i přes tričko. Všímala si ale i těch hezčích detailů: úhledně spleteného copu připomínajícího rybí kost, plných rtů, oválného obličeje, malé pihy ve tvaru srdíčka na jejím krku, uvolněné svaly, jako by spala.

Bylo zvláštní, že dívčina krev v Asaně nevyvolávala záchvat, touhu zabít vše, co se pohne, nýbrž hluboký smutek. A to ji dráždilo téměř všechno.

Doufám, že jsi teď na lepším místě...

Nabrala plnou hrst bohaté zeminy, napřáhla ruku nad tělo a nechala hlínu, ať se jí drolí mezi prsty.

Život je stejně pomíjivý jako slunečné dny. Občas přijde déšť, začne sněžit. Je to světlo, nad kterým nemáme žádnou moc.

Chtěla si rvát vlasy a vyškrábat oči, když přihazovala další a další vrstvy. Nemohla nic dělat...nic... Mozkem jí projela ostrá bolest, jako by jí někdo do masa zabodl rozžhavenou železnou tyč a točil s ní. Chytila se za spánky a nelidsky vyjekla. V hlavě se jí roztančila slova, nikoliv její vlastní, vzdálená a přesto blízká. Přicházela a odcházela, rezonovala uvnitř její lebky a postupně se rovnala za sebe do smysluplných vět. A ačkoliv je slyšela jako svoje myšlenky, její rozhodně nebyly.

Jmenuji se Zaira, a jsem Erelesský uprchlík. Byla jsem vycvičena jako zvěd, to kvůli mému daru mluvit se zvířaty, který byl v tomto povolání obrovskou výhodou. Mým posledním úkolem bylo zjistit, co se děje na Planinách, v místech, kde se shromažďuje největší množství energie v celé zemi. Neuspěla jsem. Částečně.

Viděla jsem toho dost, abych se bála, ale vrátila jsem se bez důkazů. Za trest mi královna vyřízla jazyk, odebrala můj dar a schopnost ohýbat magii. Odešla jsem hledat svého bratra s nadějí, že mě přijme pod svou ochranu.

Musím někomu říct, co jsem na Planinách viděla. A jestli mě teď slyšíš, vybrala jsem si tebe. Předala jsem ti část svých vzpomínek, abys mohla vyřešit, co se děje v našem světě.

Jmenuji se Zaira, a právě teď jsem součástí tvé duše.
Jmenuji se Zaira, a jestli mě slyšíš, tak jsem zemřela.

Prudce se nadechla. Nátlak nově vstřebaných informací ji dusil. Jako by přes ni někdo přehodil těžkou deku, odřízl jí plíce. Nemohla se soustředit na jeden podmět, nestačila věci zpracovávat.

Je možné, aby v sobě měla mysl jiného člověka?

Když po nějaké době, kdy alespoň částečně setřídila zmatek v sobě samé, otevřela oči, svět se jí zdál jiný. Lepší, barevnější. Najednou si víc všímala rostlin a jejich květenství, viděla jasné cestičky od živočichů. Ohlodaná kůra stromu - jednorožec, pegas, nebo jiný čtyřnohý býložravec. Kousek srsti zachycený na nízké větvičce a jiné znaky, kterých si předtím nevšimla.

Zaira.
To jméno jí bylo povědomé.
Převalovala ho na jazyku a procházela postupně všechny lidi, které znala a o kterých slyšela.
Každou přezdívku i přízvisko.

Odešla jsem hledat svého bratra...

Roztřásla se po celém těle.

Zaira.

Colova sestra.

Asana klesla na všechny čtyři a bez zábran začala zvracet.

Dobře, opravdu se sebou nejsem moc spokojená, ale snad to alespoň trochu ujde. Není to moc záživný, jsem si toho vědoma, stejně ale doufám, že jste si kapitolu užili. Přece jen má víc než 3800 slov! 😀

Co na to říkáte? Vzhledem k tomu, že jdeme do finishe, dovolila jsem si rozepsat se a nespěchat to. Názor? ☺️ Cítíte alespoň chvilkové uspokojení? 😀