Po návratu do postele Amira nemohla usnout. Civěla bezcílně na strop, po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. Přísahala by, že už vybrečela kaluž. Holá matrace pod ní byla na několika místech vlhká.

Amira se převalila na bok a vydechla. Ruce se jí třásly. Spánkem jí tepala tupá bolest, jako by ji kdosi bil kladivem. Přemýšlela. O tom, jestli by se neměla říznout, aby zjistila, jestli nesní. Na to ale neměla odvahu. Bála se bolesti. Stačilo představit si otevřenou ránu a to, jak z ní v pravidelných intervalech vystřikuje krev a všechno odhodlání ji přešlo.

Posadila se, vyhrnula si nohavice. Moc dobře si vzpomínala na dlouhou jizvu na lýtku, která jí tam zbyla po prvním pokusu o střemhlavý let. Vlastně to neměla být jizva. Spíš kousnutí. Tenkrát vyklouzla ze sedla. Pustila otěže. A Asana ji jen taktak zachytila. Kousla ji do nohy.
Amira jí to ale neměla za zlé, i když musela podstoupit šití. Udělala to z instinktu. A zachránila jí tím život...

Blondýnka si vyhrnula nohavice tmavých tepláků a bříšky prstů přejela po holé kůži. Různě se štelovala, kroutila, ale nic nezahlédla. Doufala o opaku. Tohle bylo totiž dalším důkazem toho, že se nic nestalo.

Žádné vejce, žádných šestnáct, žádná jizva.

Kéž by si jen vybavovala, kam ji to June autem tenkrát odvezla! Kdyby neusnula,....
Vzápětí jí na paměti ale vyvstala matná vzpomínka na to, že June bránu otevřela pomocí medailonu. Z nějakého důvodu si ale nemohla vzpomenou, jak vypadal. Byla si na sto procent jistá, že jej vládkyně vždy nosila a nikdy ho nesundávala. Jeho vzhled ale zůstával záhadou. Viděla pouze rozmazaný obrys, neurčitý tvar. Jako by jí někdo sundal dioptrické brýle. Připadala si jako slepýš.

Bezbranná.

Přitáhla si vestu blíž k tělu, vtáhla zatuchlý vzduch sirotčince a po dlouhých mukách způsobených traumatem z probuzení konečně usnula...

***

Chodbami se nesl ostrý zvuk píšťalky, vysoký a deprimující. Skákal z místnosti do místnost. Provrtával se kostmi jako otravný červ a válel se v uších jako pouštní kapradí. Amira vyskočila, div hlavou nenarazila o strop, a zmateně se rozhlédla, jako by doufala, že se zase ocitne v dračím světě. Promnula si pěstmi oči, na čele jí vyrašila vráska.

Nepřítomně a se zastřeným pohledem na sebe spěšně natáhla mikinu s dírou na loktu a vestu a obula si zašlé hnědé boty, co měla včera. Se znepokojením zjistila, že na jedné z nich se odlepuje podrážka a vytváří tak žraloka. Vyjela z místnosti jako neřízená střela. Na tresty za pozdní příchody měla nechvalné vzpomínky. Venku byla mezi prvními. Odhodlaná dostat se do výběru jedinců na pláž.

Co když se její sen bude pomalu vyplňovat? Třeba je ráno, kdy teprve najde Safino vejce. Zařadila se mezi ostatní svěřence a jen doufala, že stojí správně. Velikostně zapadala. Rozhlížela se kolem sebe a měla pocit, že si krk vykroutí. Obloha byla pod příkrovem šedých mračen. Stromy se pomalu pohupovaly ve vlahém větru a šuměly. Krčila se, nakláněla, aby byť jen koutkem oka mohla zahlédnout bránu vedoucí lesem k pláži. Zavřená. Zamčená. Ostatně jako vždy. Když už podruhé vrazila bokem do Masona, zlostně se na ni otočil a zasyčel.

,,Co tak vejráš, Am? To se dneska nemůžeš dočkat toho nevolnictví?" Zamrkala, jako by jí právě uštědřil ránu do břicha. Nechápala, co to Mason říká. Byl z nějaké rodiny zabývající se historií - název toho povolání si nikdy nebyla schopná zapamatovat. Už mnohokrát zaslechla, jak si stěžuje ostatním klukům, že ho odkopli jen kvůli nemožnosti cestovat po světě s dítětem na krku.

Mason používal pořád nějaká podivná slova, kterým nikdo jiný nerozuměl. I když by to nikdy nepřiznal, musel to pochytit od rodičů. Třeba to nevolnictví. Am se to slovo ani za mák nelíbilo. Už od toho zjevu vyjadřovalo cosi, co omezuje volnost, svobodu. Podívala se po něm.

,,Promiň." Připadala si podivně sebevědomá. Nebylo to pouhé kníknutí, ale jisté zdravé promiň. Normálně by se už krčila a doufala, že ji neudeří. Její sen měl ale kladné morální účinky. Přestala se tolik bát. Jako by jejími žilami doposud pulzovala podivná nadřazenost. Její orgány nějakým způsobem říkaly, že je něco víc...
Mason se na ni usmál. Opravdu usmál. Zaskočilo ji to. Trochu ucouvla. Viděla, že se lidé smáli jí, ale ne s ní. Odvrátila pohled. Do tváří se jí nahrnula krev.

Placem se rozlehlo klapání podpatků. Amira se podívala za tím zvukem a spatřila, jak si to k nim kráčí vrchní sestra s organizačními deskami v rukou. První se spočítali. A začali se rozdělovat. Celkem bylo šest možných prací: Zahrada, úklid pokojů, praní špinavého oblečení, kuchyně, čištění sklizené zeleniny a v poslední řadě vytoužený sběr mušlí. Amira si nahlas oddechla. Jenže záhy si zase uvědomila, že šest prací je celkem omezený limit osob na jednu skupinu. Sestra ukázala jejím směrem.

,,Pláž." Amira už teď věděla, že to má v suchu. A byla spokojená. ,,Dneska jsou sběrači Amira, Mason, Aneta, Danila, James a Katrin. Běžte si pro kýble." Děti se v úzkém štrůdlu ploužily k lesní bráně. Celkem se šouraly. Nikomu, až na Amiru, práce ve vlhkém písku nezaváněla a snažili se ji oddálit. Sestra se zamračila. ,,Dělejte! Nemáme na to celý den!" Všichni sebou trhli. Danila vrazil loktem Amiře do nosu. Nečekala prudký útok. Nečekala žádný útok. Malátně ucouvla. Patou narazila do kořenu, převážila se a spadla.

Čekala, až těžce dopadne. Třeba si vyrazí dech. V poslední chvíli, těsně před kontaktem se zemí, ji zachytili něčí ruce. Zvrátila hlavu dozadu. Mason se na ni křenil, jako by právě vypil duhu. ,,Ty mě asi vážně chceš zabít, ženská!" Amira posunula nohu dozadu aby získala oporu a pevně se postavila. Za účelem odvrátit trapné ticho předstírala, že si čistí mikinu od prachu.

,,Díky." Masona úsměv přešel. ,,Umíš odpovídat více slovy?"

,,Jo." Odsekla drze. Snažila se ho ignorovat. Popadla za ucho ten největší kýbl jaký tam byl a zařadila se jako poslušný pejsek na konec řady. Věděla, že ten největší si nikdo nechce brát. Lastury a jantary v něm zanikají a vypadá pak prázdnější. Amiry vzpomínky ale zase prořídly. Ať se snažila usilovně přemýšlet jak chtěla, nemohla si vybavit, jak velké (Nebo snad malé?) to vejce bylo, ba dokonce i ztrácela pojem o tom, jakou mělo-má barvu. Zvažovala lehce modrou, ale její žaludek se uchyloval k odstínu žluté.

Zvláštní...

Se znepokojením zjistila, že si Mason stoupl vedle ní. Další podivná věc - Mason nikdy v řadě nestál po jejím boku. Vždy byl o pět lidí dál. Nikdy s ním nepracovala. A doufala, že už ani nebude. Jeho dotěrnost ji doháněla k šílenství. Celou cestu zírala na svého žraloka a hrála si, že polyká malé kamenné rybičky. Když už ji kamínky tlačily, popoběhla a vytřepala je. Něco podobného dělají psi s mokrým kožichem.

Do hlavy jí stoupl okamžik, kdy poprvé zahlédla Hlasy lesa. Zelené vlky. Ochránce země. Doufala, že na ni nyní dávají pozor a bezpečně ji dovedou domů.

Lesní pěšina se pomalu rozestoupila a ukázala jim výhled na pláž. Vzduch byl prosycený solí, vodou a řasami. Hučení zesilovalo. Jakmile dostali rozchod, Amira se vytratila všem z dohledu. Zamířila rovnou ke stromu. Věděla, že pod některým z těch obrovských kořenů musí ležet skryto světu dračí vejce. Jenže pod kterým?  Paměť jí vybledla do takové míry, že si nemohla vybavit, kde přesně.

Strávila u kopání celé minuty. Ruce používala místo lopat. Připadala si jako krtek. Aby se neřeklo, když narazila na něco cenného - mušli, lasturu, jantar, lesklý plíšek, náhrdelník, prsten - hodila to bez povšimnutí do kyblíku. A že jí hromádka slušně narůstala. Ryla v mokrém písku už asi devátou jámu, když konečně na něco narazila. Hladké. Zaoblené.

Oči jí zazářily. Přidala na tempu a její znavení bylo to tam. Zrovna byla v půlce, když se pokusila předmět vytáhnout. Písková barva. Oblý tvar.

Zabrala. Nohama se zapřela o kořen, který pod její silou zaskřípal a ohnul se. Všechny svaly měla napjaté.

Konečně se ona věc vynořila jako neřízená střela z temnot. Amira zajásala. Přivinula si jej k hrudi. Ale pak ji polil stud. Její srdce stiskla ledová ruka. Hlavu složila do dlaní.

Byl to kámen...

Obyčejný šutr....

Táááák, já mám pro dnešek hotovo. Co myslíte? Povedlo se mi to? Potrápila jsem Vás? Nesedí Vám na kapitole něco? Myslíte si, že je něco s Masonem, nebo to je jen jedna miniaturní postava mezi sirotky? Co by podle Vás měla Amira ještě zkusit, respektive co by jste dělali vy (Tady se můžete vyřádit a trochu mi pomoct s dějem   :D   )?