Tma obklopovala krajinu jako hustá kaše. Lepila se na podrážky a nešlo se jí zbavit. Ani to největší světlo jí nedokázalo proniknout tak daleko, jak si přálo. Byla jako černočerný závěs. Zdi sirotčince a jeho pozemky byly pusté a bez života. Nikde se neozvala ani hláska.

Amira byla stočená do klubka v rohu místnosti, oči měla nateklé a zarudlé. Bývala by ještě brečela, kdyby jí nedošly slzy. Řasy měla vlhké a slepené, vlasy plné prachu a nečistot. Prohlížela si svůj starý - Nebo snad nový? - pokoj a pořád odmítala uvěřit, že se jí to vše jenom mohlo zdát. Byla dezorientovaná. Nevěděla, kolikátého je ani kolik je hodit. Podle husté tmy odhadovala, že bude něco kolem půlnoci. Teoreticky ale mohly být dvě hodiny ráno.

Přitiskla se víc ke stěně, na záda jí spadla jemná sprška drolivé omítky. K prsům si přivinula svou starou, vybledle červenou vestu a popotáhla. Nejraději by tak zůstala do konce života. Mohla by ho lehce ukončit - vyhladovět, utopit se, ...

Utopit se...

Ta slova se jí vznášela hlavou jako bublinky. Jenže pak si z nich někdo udělal terč a pomocí šipek je prasknul. Protřela si oči. Něco na tom přece jen bylo. Pomalu se posadila. Svět se s ní točil. Hlava ji bolela, jako by jí někdo provrtal lebku a dovnitř nasypal štěrk. Dokonce byla i tak těžká. Každá myšlenka ji táhla ke dnu.

Musela zjistit, co se děje. Sjela po kolenou z postele, péra znovu zavrzala a nohy se zhouply jako loď na řece. Potřebovala zjistit, jestli už nastalo to ráno, kdy vyrazila k moři. Položila se na podlahu a zašmátrala pod postelí. Musela si srovnat, jaká časová osa byla snová a jaká reálná. Beznadějně odhrnovala prachové chuchvalce a přestala až tehdy, když prsty přejela po nějaké látce. Na chvíli jí prostoupila vlna naděje. Po těle se jí rozlilo vibrující teplo.

Jenže když k sobě batoh pomalu táhla, se zklamáním zjistila, že je až moc lehký. Vysoukala jej do šera pokoje a rozepnula zip. Rukou prohmátla volný prostor, jako by doufala, že narazí na skořápku Safina vejce. Uvnitř ale nic nebylo. Jen vzduch. Plácla sebou na podlahu a hekavě se nadechla, jako by se zase nutila k pláči.

Nevěřila, že by se to nemohla stát. Ten sen byl tak živý, byla by přísahala, že má ještě stehna otlačená od dračích šupin.

Smiř se s tím Amiro, žádný drak nebyl.

Ve své pomyslné tabulce si odškrtla jedno tvrzení. Ještě - nebo vůbec - nenašla Saf. Když už u toho byla, napadlo ji, jestli jí je vůbec stále šestnáct.

Nikdy ti nebylo šestnáct.

Našeptával dotěrný hlas v jejím nitru. Složila hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla. Nikdy by nečekala, že můžou být sny tak matoucí. Přistihla se, že už začala používat označení sen, místo zážitek. Znamenalo to snad něco?

Než si pořádně uvědomila co dělá, vyskočila na nohy a obula si boty povalující se u prahu proděravěných dveří. V jedné škvíře zahlédla larvu červotoče a znechuceně se ušklíbla. Jak ráda by se vrátila do postele a ještě si nechala nějakých padesát let zdát o jejím kouzelném světě!

Pomalu se zavrzáním otevřela dveře a tiše vklouzla do chodby, kde se nehnul ani živáček. Jen z některých pokojů se občas ozvalo chrápání. Připadala si až nemožně nápadná, jako by se všechno její myší umění vytratilo. Sešoupané podrážky postrádající jakýkoliv vzor pleskaly o kamennou podlahu. Zvuk se odrážel od stěn a zdál se ještě mnohem hlasitější.

Amira vyklouzla z hlavní budovy a svižným tempem se vydala k umývárnám. Dveře byly pootevřené a ona si až nyní vybavila, že zámek je už od jejího příchodu rozbitý.
Její příchod... Nepamatovala si, že by ji sem někdo za ručičku dovedl, jako tomu bylo u ostatních. Prostě najednou byla. Bez přátel a bez jediné vzpomínky na matku nebo otce. Jakpak asi vypadali? Měla oči po otci? Matčiny vlasy? Opravdu ji tak nesnášeli? To už se asi nedozví...

Položila dlaň na stěnu a jela podél ní aby našla vypínač. V místnosti nebyla žádná okna a tak stačilo uklízečským vozíkem - který mimochodem Amira neviděla nikoho nikdy používat - zatarasit dveře. Do klíčové dírky nacpala kousek toaletního papíru a do škvírky pod dveřmi nacpala hadry na podlahu. Zmáčkla vypínač. Z pěti podlouhlých zářivek svítila jen jedna a občas blikla.

Amira se postavila před rozpraskané zrcadlo pokryté pavučinami, jež bylo už šedé stářím, a podívala se na svůj jemně zkreslený odraz. Zděsila se. Posmutněla. Nejen, že byla na šestnáct let moc malá a měla stále dětský obličej, ale vypadala jako čarodějnice z hororu. Prázdné oči bez výrazu, kruhy pod očima, vystouplé lícní kosti, propadlé tváře a povadlá pleť. Dokonale zapadala do zdejšího chmurného prostředí. Kůži měla napnutou na kostech a oblečení na ní doslova viselo, jako by ho zdědila po starším sourozenci. Vzhledem k její pohublosti měla až nepřirozeně velkou hlavu. Ohrnula horní ret. Zuby měla žluté. Chyběly jí vitamíny z nedostatku světla, zeleniny a ovoce.

Zatoužila po svém snu. Po plných stolech potravin. Kuchařkám, které věděly, že chodí pozdě a věrně na ni čekaly. V ústech cítila sliny, když si vzpomněla na obložené housky s křehkým salátem, růžovou šunkou a čerstvým smetanovým sýrem. I když věděla, že nic takového v životě neochutnala a ani neochutná, propadla náruči smutku. Hleděla do kaštanových očí, ve kterých se dokonale zrcadlila její duše. Topila se sama v sobě. A po ne tak dlouhé době opět propukla v pláč...

První kapitola třetího dílu (Fuj to bylo namáhavý počítání  :D  ) je tady. Jako osud z mých tří čísel jste vybrali 2, se slovy, že bude určitě nejlepší (Já mám pocit, že nejlepší bylo 3, potom 1 a nakonec 2. Upřímně, dvojka se mi zdá jako od srdce nejhorší volba pro obě strany.).

Všichni jste byli pro ich formu, ale pravdou je, že pro dvojku bude lepší er. Mimochodem, nevím, jestli jste si ze mě dělali legraci, ale všichni jste psali ,,V ich formě, neboli 1. osobě čísla jednotného". Lidi, já vím co je ich forma, jen jsem si nebyla jistá tou er formou, tak jsem to tam pro jistotu napsala. Zas tak blbá nejsem  :D

(Tfuj tfuj, to jsem se do toho zamotala...!)    :D

Tahle kapitola je rozjezdová, takže není nic moc, ale děj se nějak rozjet musí. Je to jako s vlakem. Jinak, jak se vám líbila? Budu ráda za všechny komentáře.

(Mimochodem, u posledních dvou kapitol jich bylo tolik, že jsem měla dojem, že začnu brečet. Hodně z Vás se vyjádřilo úplně na všechno, co jsem potřebovala a hodně mi tím pádem pomohlo.)

(PS: První místo o nejoblíbenější postavu si vybojoval Cole - kterého jsem tam naschvál nezmínila, takže jsem byla mile překvapená, kolik z Vás si na něho vzpomnělo -, druhé náleželo Demonovi, Amiře a Asaně.)