Amiře se zdály sny - hodně zvláštních snů. V jednu chvíli pochodovala přes poušť, v druhou se topila. Za ní se táhl pásek dýmu a země pod jejíma nohama černala, jakmile došlápla. Rostliny hnily a zvířata umírala. Poznávala jejich ryk. Pronikavý, jako by jí rval kosti z těla. A v dálce slyšela smrtelný chrapot draka.

Dívka se proto často probouzela, na čele měla krůpěje potu. Záda ji bolela od kovového dna a ona si tu přepadala jako zvíře. Vystavené, čekající na porážku. Čas už jí stékal do jedné sourodé řeky a ona nevěděla, jak dlouho tady je.

Tentokrát se ale probrala z jiného důvodu. Zaslechla hlasy. Nenápadné špitání. Rozhovor to tedy musel být důvěrný. Nic pro její uši.

Amiru zmáhala únava. Spánek ji lákal do své náruče, ale s velkým úsilým se jí podařilo přimět mozek ke spolupráci. Oči udržovala zavřené a dýchala jen útržkově. Dlouhý nádech. Zadržení kyslíků v plicích. Táhlý výdech.

Našpicovala uši a uklidnila hukot narůstajícího neklidu. Snad už byla dost bdělá na to, aby se udržela při smyslech. A ten podivný zápach ji stejně udrží naživu ještě hodinu. Plus bolest. Ostrá a tepavá.

Zatnula ruce v pěst a poslouchala. První hlásek byl pištivý, rozrušený. Nepochybně patřil ženě. Nějaké mladé a nezkušené. Druhý byl mužský chraplák, jí neznámý. Hrubý jako šmirglpapír.

,,Ztratila moc krve. Nebýt Hildegarovi záliby v harpunách, mohla být při vědomí. Co budeme dělat s polomrtvou holkou?" Vztekala se žena. ,,Vůbec, proč nepoužívá síť jako ostatní?"

,,Nemůžeš po něm chtít něco tak milosrdného," zamručel muž a nejspíš si něco přehodil z ruky do ruky, podle rychlého plesknutí. ,,Je čas dokončit úkol, Rito. Od toho jsi tady."

,,Já vím. Jsem připravená," pípla žena nejistě a udělala pár kroků k Amiře. Něco zacvakalo, jako by se vysouvala vrata. Amira už jen stěží přemáhala své tělo. Zůstaň v realitě... Soustřeď se na čas...

Jednou nohou už byla ve snové říši a kráčela pryč od bolesti, vstříc nočním můrám. Druhá část mozku ale zůstala a pilně přemýšlela. Co má dělat? Má se ,vzbudit'? Nebo dál hrát spící? A co je ten úkol? Jak jako dokončit?

,,Tak dělej!" Zavrčel nevrle muž a kopl do své parťačky nohou. Musela být drobná, možná v podřepu, jelikož dopadla na nohy jako přezrálá švestka na zem. Prostrčila ruku mříží, otřela se při tom rukávem o kovové válce. Amira ale zůstala nehybná. Jen proto, že měla strach.

A pak v jejím rameni explodovala prudká bolest. Vykřikla. Zkroutila se v agonii a stočila se do klubíčka. Bylo to, jako by se do její kůže provrtaly stovky jehel se zubatými okraji a postupně přeřezávaly každou žilku a cévku. Vybouchl v ní ohňostroj bolesti. Dostala svalovou křeč, nekontrolovatelně se otřásala. Do očí jí vhrkly horké slzy. Pálily ji na tvářích jako rozpálené uhlí. Rita a muž se dali do diskuze. Jejich řeč jako by přicházela z dálky, přestože byli jen necelé dva metry od kvílící Am.

,,Co to je?! Rito, co jsi s tím implantátem provedla?!"

,,Já nic! Něco se muselo pokazit!"

,,Naprav to než nám tady chcípne!"

Ještě předtím, než Amira omdlela, zaslechla nářek. Zhoubný, pronikávý. A najednou prostě věděla. Cítila to nic na zátylku.

Není sama.

Jsou tu uvězněni i další.

***

,,Vlnka je naše léčitelka. Ona tě chce vidět jako první." Asana slova Stína vůbec nevnímala. Jen okrajově. Ta myšlenka s matkou se prostě nedala setřást - doteď považovala za svou matku ( a zároveň sestru ) Amiru. A Stín a Vichřice jí nechtěli říct ani to pitomé jméno! Pár písmen... Ať se pídila jak chtěla a chytala se stébel, totožnost zůstávala skrytá.

I když teď kráčeli všichni tři relativně klidným lesem, z dálky k nim doléhalo dračí řvaní. ,,Pak tady je Les a jeho beta. Obranáři jsou Hranice, Propast,..." Před nimi to zašumělo a z keře vylítla bílá šmouha. Prohnala se nesmírnou rychlostí kolem Asany a vrazila do Stína, jako by ho chtěla porazit.

,,Už jste se vrátili!" Zahvízdla a smykem zastavila. Asana až teď rozeznala linie těla a určila tvary. Byla to malinká dračice, mládě velikosti většího psa. Asanu ale nejvíce zaujaly její křídla. Byla to mlha, jakoby kus oblaku, který se neustále přeléval a měnil pozici. As neviděla žádné klouby ani kosti, byl to prostě shluk bílého mraku, který občas pročísl modrý blesk.

Dráče se opřelo o Stína, v hadích šupinách se odráželo světlo. Pak se vrhlo k Vichřici a přitisklo se k jejímu krku. Stín se podíval na Asanu. ,,Tohle je Malá, Asano."

,,Ale jednou se budu jmenovat Bouře! Nebo Přeháňka? Ne, Luna. Nebo snad Hvězda? Ne... Ale chci mít něco tak úderného jako Stín a Vichřice!" Asana se na to hyperaktivní klubko koukala skrze nedůvěřivé brýle. Jako by se z toho dráčátka mohla stát naštvaná veverka, co jí vydrápe oči.

,,Dobře..." Zavrčela odměřeně a přenesla váhu na zadní tlapy. Stín do Malé šťouchl, až se trochu zakymácela. ,,Půjdeme." A postrčil ji kupředu jako vlastní dítě.

Jejich skupinka se opět dala na pochod. Asana se neustále rozhlížela a záměrně se držela vzadu. Očekávala útok. Všechnu váhu soustředila do stehen zadních nohou, aby její kroky na pružné lesní půdě zanikaly. Nebyla tak sebevědomá jako Stín a Vichřice, zdaleka ne, tedy v tomto ohledu určitě. A tak jen poslouchala zvuky lesa, zatímco Malá na starší draky neustále s něčím dotírala. Trochu tak připomínala otravnou mouchu. Chybělo jen bzučení a Asana by ji nejraději zašlápla. Naštěstí se útok Malé nesoustředil na ni.

Šlapali tak patnáct minut, když se před nimi najednou usekl kus země. Asana nikdy nic podobného nespatřila. Bylo to, jako by nějaký obr vzal sekeru, osekal část krajiny do neurčitého geometrického útvaru a ten pak násilím zatlačil blíž k zemskému jádru. Les prostě končil. Kolmo dolů. Stín slezl na jeden mohutný kořen, který se ze skály vodorovně natahoval do propasti, a zahleděl se do hlubin.

,,Není to tak hluboký." Asana natáhla krk, ale přes hustou mlhu spatřila jen špičky jehličnatých stromů. Pohled zabodla do Stína. ,,Jsem drak, umím lítat," odfrkla si s náznakem sarkasmu. Vichřice se připravila na okraji strže, tělo upravila do loveckého postoje. Asana ji bedlivě sledovala.

Fialovomodrá dračice se odrazila zadníma nohama a pak se přímo za nosem vydala dolů. Klouzala po liniích stěny s ladností, křídla jen lehce roztažená. Za ní se zvedal nepatrný svist. Malá se nemotorně odrazila, což zdaleka nebylo tak úchvatné jako sestup Vichřice, a pomalu ve spirálách klesala. Stín Asaně naposledy věnoval krátký pohled a pak se vrhl po hlavě - a to doslova - do strže.

Asana zaryla drápy do země a sledovala, jak hado-ptačí tělo mizí v mlze. Připadala si vtahována tou nesmírnou hloubkou, těmi kilometry, co skrývaly údajně obrovské hejno draků. Zkontrolovala nebe. Slunce stálo vysoko, na základně teď určitě obědvají. Asi by se měla vrátit...

Ze dna příkopu ji ovál studený vzduch, který jako by šeptal záludné tajemství. Zavrtěla se.

A skočila.

Jo, jen do mě, vyčtěte mi, jak dlouho jsem nepsala, zasloužím si to! 😁

Každopádně, otázky si můžete vymyslet sami. Nebo ne 😂

Takže, Amira je ZASE v pytli, že? Názor na Malou (prozativní)? A co se děje na dně strže?

Jo, vím, kapitola o ničem, ale pokusím se to do příště napravit.