Držet se standartů je nuda, tak proč je neporušit?

Amira byla v tom podzemí zavřená s Masonem už tři dny. Jídlo začínalo mizet. A když Am myslela mizet, znamenalo to vypařovat se. Už nezbýval jediný krajíc chleba a tak se začaly rozdělovat mrkve. Amiry i Masonovi zásoby byly vyžrané do posledního drobečku a tak hlodali do brambor.

Amira se naučila Masona ignorovat, neslyšela na to, když ji volal jako Bouři a i nadále upevňovala svou alfa pozici. Jedli, když chtěla ona, spali, když byla unavená a mluvili jen když měla náladu na vybavování - nikdy.

A pak bylo najednou po všem. Zvuky zuření přírodních živlů utichly. Vzduch prosytila vůně umyté krajiny a zeleně, která se dostala až do sklepa. Ten den Amira nedočkavě seděla u žebříku na převrácené bedně od mrkví a sledovala kapky, jak s tichým kap kap dopadají na zem a tříští se. Občas nějakou zachytila na jazyk - vody byly poslední doušky a Amira byla dehydratovaná.

Mason si sednu vedle ní, spokojeně zjistila, že na zem. Nevšímala si ho. Momentálně si snažila vybavit, jestli měl Tiny drak - Wrai - šavlozubé tesáky jen nahoře, nebo i dole. V jejím mozku bylo čím dál víc trhlin. Zapomínala, v kolik kdy měla tréninky, jestli drakům leštila šupiny jednou týdně nebo měsíčně, ztrácela pojem o zeměpisné rozloze, místech, hradech a ostrovech.

,,Přemýšlíš často?"

,,Ne asi!" Odsekla Masonovi podrážděně. Už si zvykla, že se nikdy nenechá odbít snadno a napálí do ní hned pět otázek, než jeho nadšení povadne. Takže jedna. Další kulka přišla o dvě vteřiny později. ,,O čem přemýšlíš, touhle rychlostí se ti bude kouřit z hlavy?"

,,O světě." Tři...

,,Proč o něm přemýšlíš?"

,,Zajímá mě to?" Odpověděla na otázku otázkou, kousavě. Čtyři...

,,Chceš se dostat ze sirotčince?"

,,Kdo ne?"

,,Já." Překvapeně se na něho podívala. Nečekala, že něco takového v životě uslyší. Kdo by chtěl zůstávat tady? Bez jídla, s nožem u krku?

Mason se na ni podíval a přikryl její dlaň tou svou. Jeho kůže byla hrubá a hřejivá, a i když se v ní zmítalo nutkání cuknout, setrvala tak. ,,Nedívej se na mě jak tele na vrata. Svět tam venku není dobrej. Není zakrytej růžovym závěsem a na konci duhy nenajdeš hrnec zlata." Postavil se, ruku sundal. Amira tu svou sevřela mezi stehny aby obnovila zaniklé teplo. Mason uchopil její bradu a donutil ji, aby se na něho podívala.

,,Svět je zlej, Bouře. A žádnej z nás to nezmění..."

***

Byl konec. Konec bouře. Sestry je donutily vše uklidit a vyvedly je na povrch. Amira se cítila jako červ. Zavrtaná v doupěti a citlivá na každý sluneční paprsek. Zorničky se jí dramaticky rychle stáhly, aby propustily co nejmíň světla. Poprvé to hrozně zabolelo a tak musela oči zavřít.

Když se odvracela od zářícího a oslňujícího zdroje, vrazila do Masona. Nepoznala by, že to je on, nebýt dvou faktorů.

Zaprvé: Vždy se za ní vlekl jako ocásek.

A zadruhé: V šeru přízemí ji obklopoval jeho pach a byl tak palčivý, že by ho poznala všude - karamel a sůl.

Jakmile si zvykla, odvážila se rozhlédnout. Spadla jí čelist. Stromy byly vyvrácené, všude se válely střešní tašky a větve. Obří kaluže byly všude a malými pramínky tekly do prohlubní. Hotový armagedon. Dveře se rozlétly a u hlavní budovy se probořila část zdi. Jako by celý svět truchlil spolu s ní.

Jedna sestra zatleskala. ,,Dobře, máte za sebou pár dní flákání a tak doufám, že budete pracovat ještě líp než kdy před tím. Doneste si věci do pokojů a padejte makat!

První skupina odklidí větve a nahromadí je za branou. Další vyklidí pokoje. Třetí připraví svačiny. Čtvrtá a poslední skupina odveze suť."

Začali se roztřiďovat. Amira se dostala do první skupiny. A její srdce začalo plesat - Mason byl v druhé. Konečně mohla přemýšlet. Pročistit si hlavu. Bez zbytečného proč, jak a co.

Docupitala do pokojíku a úlekem si zakryla ústa. Okno se vysypalo a střepy se válely všude kolem. Oblékla si mikinu a vestu, batoh hodila z dveřního rámu na postel. Ostatní se o to postarají. Ona tím minovým polem chodit nebude.

Vylítla ven jako neřízená střela. Ze schodů v podstatě spadla. Z odemčené kůlny, okolo které se už rojili ostatní z týmu jako mravenci, vzala provaz a vyrazila. Práce ji udržovala čilou a soustředěnou.

Pracovala sama. Vybrala si roh nejblíže brány, svazovala největší větve a tahala je ven z hlíny. Bořila se až po kotníky do bahna. Při každém kroku se ozýval čvachtavý zvuk. Nechutí se jí křivil obličej. Malé kapky bahna jí ulpívaly na oblečení.

Po nějaké chvíli nepraktické lano vrátila a začala pracovat ,,ručně". Tahala dřevo po dvoře. Jehličí se jí zarývalo do dlaní, ale ona přesto makala dál. Potůčky krve si to řinuly vinou gravitace dolů. Ignorovala to. Soustředila se na tahání. A čas se konečně přestal vléct.

Po hodině a čtvrt ji odchytila jedna ze sester. Surově ji popadla za loket a smýkla s ní. Amira div neuklouzla po kluzkém povrchu a nezmazala si čenich. Jasně, byla už tak dost umazaná, ale víc špíny už nemohla potřebovat.

,,Svolej ostatní do jídelny," sykla. První co si Am pomyslela bylo: Snad do zbytků jídelny, ne? Přesto se ale vymanila a kulhavě odběhla. Těsně před nějakou holkou, co neznala jménem, se smekla a spadla přímo do jedné obrovské kaluže - po zadku. Voda vystříkla všude kolem. Dívka nadskočila úlekem.

Měla neposlušné, kudrnaté, špinavé blond vlasy učesané do dvou copánků, jiskřivě zelené oči, dlouhé řasy, na tvářích a čele šmouhy bláta.

Vzala Amiru za paži a pomohla jí vstát. I přes svou drobnou postavu měla sílu. ,,Jsi v pořádku?" Její hlas byl plný starostí, přesto ale zněl jako zvonkohra. Amira se zmohla jen na přikývnutí. ,,Máme se schromáždit v jídelně. Vyřiď to ostatním," odříkala učeně a udělala další krok. Dívka za ní zavrtěla hlavou. ,,Vždyť žádná jídelna nezbyla."

Amira obešla nejmíň dvacet dětí a s pocitem zadostiučinění se k budově vydala sama. Jedna část dvoukřídlých dveří chyběla, druhá se houpala na pantu. Okenní tabulky byly stejně jako v jejím pokoji vyražené náporem větru. Půlka zdi ztratila stabilitu a zřítila se. Někteří sirotci obraceli židle a stoly a sedaly si na ně. Amira dokonce zahlédla někoho, jak ji vleče až z druhého konce zahrady. Asi vítr.

Mohla si krk vykroutit, hledala židli stejně tak opuštěnou jako ona sama. Bohužel byly volné jen picknikové stoly. A většina z nich byla obklíčena hejny nepříjemných lidských sršňů. Amira se rozhodla. Prostě si sedla na zem do tureckého sedu. Temenem se opřela o zeď a čekala. Sledovala proud těl a přísahala by, že zaslechla zvuk motoru. To ale nebylo možné. Kromě přívozu mouky ve středu. A středa nebyla. Tedy... Co bylo vůbec za den?

Amira si přehodila vlasy přes rameno a zaváhala. Napravo od sebe zaznamenala pohyb. Otočila hlavu a uviděla tu holku ze zahrady. Taky na ni nezbylo jediné místečko. Pokynula směrem k Amiře. ,,Můžu si, prosím, sednout?" Amira přikývla a kousek se odsunula. Dívka sjela po stěně dolů a těžce dopadla. Amira si všimla, že si objímá pravou paži a funí.

,,Je ti něco?" Zeptala se ze zdvořilosti. ,,Ne, jen jsem si skřípla ruku. Není to nic vážnýho," usmála se, ale její oči říkaly něco jiného. Byla v nich taková bolest, až z toho bylo Amiře smutno. ,,Ehm... Můžu se na to podívat?" Dítě se po ní kouklo a se skřípáním zubů se k ní natočilo čelem. Amira končetinu opatrně uchopila a následně natáhla. ,,Řekni, až to bude bolet."

Přikývla. Amira pomalu prohmatávala každý centimetr kůže. Vše bylo vpořádku. Zarazila se až u předloktí a to tehdy, když děvče možná až přehnaně vykřiklo. Amira si promnula kořen nosu. ,,Bude to zlomený. Prasklej sval to být nemůže, to bys měla obrovskou modrou prohlubeň. Ukaž," sundala si mikinu a předloktí obmotala. Konce rukávů svázala v požadované délce a přetáhla oko sirotě přes hlavu.

,,Nezatěžuj to. A dojdi si za sestrou, aby ti to ošetřila." Dívka přikývla a napřáhla zdravou ruku. ,,Mimochodem, jsem Viky, těší mě." Amira se představila taky. ,,Amira."

,,Poslyš, kde ses naučila tohle?" Ukázala na svou pravou stranu. Amira pokrčila rameny. ,,Okoukala." Což byla pravda. Vídala nemocné sirotky skoro denně. Na další řeči jim nezbyl čas. Do jídelny vtrhla sestra.

A v patách měla postaršího tlustšího pána v černém obleku s karmínovým motýlkem. Jeho uhlíkové vlasy vypadaly jako olíznuté od krávy. Ruce držel ležérně založené před tělem. Rozhostilo se hrobové ticho.

,,Vážení, tohle je pan Karles. Přišel se na vás podívat a podpořit náš sirotčinec. Mojí poviností je seznámit vás se ztrátami a dením rozvrhem: Během bouře zemřeli tam venku dva sirotci - jedno tělo se našlo zavalené sutinami, druhé je někde pohřbené zaživa. V případě nálezu oznamte." Sestra otočila stránku ve svém zápisníku a pohledem nervózně střelila po pánovi.

,,Až dokončíte úklid, nahlásíte se a dostanete svačinu. Několik vybraných pak půjde prodávat na trh věci - peněz bude třeba dost - na opravy. Pro ty se zničeným pokojem je připraven dočasný příbytek v hlavní budově." Amira věděla, že to je jen zástěrka. Sestra to hraje na toho chlapa. Aby to vypadalo, že se o ně starají. Že jim na nich záleží.

S těmi slovy se rozeběhli do všech stran. Amiře tepalo v temeni. ,,Tohle není dobrý..." Špitla. Viky se na ni podívala. ,,To teda není," přitakala tiše. Obě měly v žaludku kamení.

***

Pan Karles celé hodiny chodil od jednoho k druhému a koukal jim pod ruce. Amiru to znervózňovalo. Ten jeho kritický pohled, vysoké krabaté čelo a surové oči... Děsil ji. Úplně slyšela ta kolečka pracující v jeho hlavě. Po téhle zkušenosti skladovala u brány dřevo dvakrát tak rychle.

Pak se Karles nemotorně dovlekl k vrchní sestře (břicho mu znesnadňovalo pohyb), z náprsní kapsičky saka vytáhl na dvakrát složené papíry a začali si je se ženou vyměňovat.

Viky, která doteď pracovala po boku Amiry, se zahleděla ke dvojici také. ,,Na co brejlíš?"

,,Počkej!" Zavrčela Am a položila jí ruku na prsa. Zaostřila. Dívala se na tu sněhově bílou barvu, do které se vpíjela černá písmena. ,,Adoptivní dokument, kopie, stvrzení o adopci..." Četla nahlas. Viky se na ni polekaně otočila. ,,Ty umíš číst?!"

Amira se zmateně ošila. ,,Ne... Neumím." Zahleděla se na své ruce skropené krví, jako by v nich třímala moc. ,,Můj bože..." Zamžourala na otevřený les. Pak na sestru a staršího muže. ,,Bože JO! Umím číst!" Myšlenky se vracely, bili ji do očí a svářely staré spoje. Pojily díly skládačky. Nebyl to sen! Ve snu se nemůže učit! Mělo jí to dojít hned, jak ošetřila Viky.

Viky.

Objala dívku kolem ramen. ,,Promiň. Musím jít." Zašeptala. Na tváře se jí rozlil úsměv větší než nebe. S těmi odvážnými slovy se rozeběhla. Přeskočila hromadu větví a oddala se lesu. Vběhla do něho jako laň. Přeskakovala potůčky a poslouchala listí. Poprvé od probuzení se cítila naživu. Krví jí pulzovala magie. Nebyl to sen, nebyl to sen, nebyl to sen! Musela najít řeku. Řeka, řeka, řeka!

Byla plná naděje. Dokáže to. Za zády jí ještě dozníval Vikyin křik.

,,Amirooo!"

***

Mason se černou chodbou ploužil jako zombie. Necítil nohy. Vymetání pokojů bylo náročnější, než čekal. Naživu ho utužovala jen vzpomínka na Amiru. Na hebkost jejích vlasů, kterých se měl tu čest dotknout. Zavřel oči. Na tváři se mu objevil úsměv velký jako širé moře, když si vzpomněl, jak svou společnici tajně pozoroval při spánku.

Moc se těšil, až se podívá do jejího pokoje a zase nakoukne zvláštní dívce pod pokličku. Doufal v rozřešení záhady Amira. Už to jméno ho rozechvělo. Měl pocit, že zavrní blahem. Slýchával rodiče mluvit o nějaké Amiře. Královně dalekých zemí. Ženě se zvláštními schopnostmi a smysly. A ta se zdála stejně tak tajemná jako ta jeho.

Konečně to bylo tady. Mohl vejít. Vzal za kliku a žďuchl do dřeva bokem - v druhé ruce svíral pytel se střepy a uvolněnými kameny a koště.

Bodl ho osten zklamání. Byl to úplně stejný pokoj jako ten jeho; holá matrace, vyprázdněná skříň. Nic moc. Žádné malůvky vyškrábané do omítky, nic. Jak se má něco dozvědět, když není z čeho?

V touze po vědění obešel pokoj, poté si s povzdechem klekl na kolena a začal sbírat střepy. Začal většími, poté vybíral menší. U těch byla mnohem větší šance, že si je vrazí do dlaní.

Slunce vrhalo přes mříže šest pruhů světla. Putovaly pokojem a vytvářely tak ještě hrůznější atmosféru. Masona při ukládání střípku do pytle cosi praštilo do oka. Světlo se muselo od něčeho odrazit. Otočil se aby zjistil, co je zdrojem. Pod postelí se leskl malý bod.

Mason se položil na břicho a zašmátral. Na kůži ucítil chladivý kov a sevřel dlaň v pěst. Když ji opět otevřel, hrdlo se mu stáhlo úžasem.

Byl to prsten.

Ústředí byl broušený duhový kamínek tvaru srdce zasazený na stříbrném kroužku. Kolem se táhla ještě řádka stříbrných slziček, vypadajících, jako by je tam vpravily víly. Mason se přinutil zavřít pusu.

Kde mohla holka ze sirotčince vzít takový vzácný šperk?

Už jsem tady zas :D ! A.... Snad není co dodávat, ne? Všichni chápete.... ne? Všem je vše jasné... ne?

No, každopádně, jak se Vám TO líbí? Co se bude dít dál? Najde Amira řeku? Dostane se zpět? Držíte jí palce? Co Masonův oběv? Myslíte, že se něco semele? Neměla Amira svůj útěk promyslet?