Amira pevně stiskla víčka. Krev jí smáčela oblečení a pomalu stékala dolů. Vřelá, odporně páchnoucí. Tepavá zkáza. Odporná jatka.

Ohlédla se.

Nikdo tam nebyl.

Jen mezi stromy vedl dlouhý natažený drát, co se ztrácel v hloubce, jako by ho snědly samy stromy.

Amira odhadovala, že je napojený na konec harpuny. Nejspíš.

Za ní se ozvalo elektronické pípnutí. V hrudi pocítila narůstající tlak. Kov zavibroval. Její nářek přerušilo cvaknutí. Nejdřív jí připadalo bezvýznamné, pak pochopila, co znamená.

Drát se napnul a harpuna se začala navíjet. Amira vykřikla jako by do ní vstoupil sám ďábel. Začala se mrskat jako ryba na udičce. Svíjela se a odporovala, zarývala paty do země. Nevěděla, co ten útok znamená, ale dobré to být rozhodně nemohlo. Její ryk se rozléhal všude možně, mísil se s třením kovu o kov. Splýval v jeden celek.

Do hrudi se jí zapích ostrý hrot na konci šipky. Neměla šanci utéct. Zmítala sebou v dalším záchvatu agonie a pomalu se smiřovala s tím, že si ji někdo vystaví jako relikvii. Nejspíš nad krbem. Ano, její droboučká hlava na dřevěné desce by se dokonala vyjímala mezi jelením parožím...

Bylo irelevantní, jak moc sebou bude házet. Stejně ji nakonec chytí. Možná hodí do škarpy.

Chtěla vyskočit, sprintem se vydat pryč.

Chtěla uhranout pohledem vyníka.

Možná to byla jen záminka její slabosti, ale přestala se vzpouzet ve falešné naději, že to ukončí. Někdo ji flákne po temeni, prožene jí hlavou kulku. A bude po všem.

Hlavně rychle.

Prosím.

Bolest.

Žár.

Žízeň.

Křeč.

Bolest.

Zima.

Bolest.

Únava.

Bolest.

Spánek...

Otřásla se. Za sebou uslyšela dunivé kroky, těžkopádné, jako by majitel dopadal na jednu nohu. Pokusila se přimět svaly na krku k otočení, ale byla opravdu unavená. Přemýšlela, kolik orgánů bude mít teď nadosmrti vyřazených z provozu. Pokud to přežije. Což je jen malinká jiskřička naděje, ze které pomalu doutná zápal.

Cizinec byl blízko. Cítila ho. Naklonil se, na krku se jí vytvořila vlhká vrstvička vyvolaná jeho teplým dechem. Naprosto klidným dechem, bez viditelného zrychlení.

,,Už mi neutečeš, princezno," šeptal. Byl to hrubý mužský hlas. Určitě ho neznala. Bylo v něm tolik pohrdání. Amiře se to ani za mák nelíbilo. Arogance. Čest jí velela ohnat se. Byl teď blízko, mohla ho lehce zasáhnout pěstí. Harpuna jako by z ní ale odsávala sílu. Už teď měla pocit, že je na pokraji omdlení. Nebo jednou nohou v hrobě. Vycuclo ji to jako mokrou houbu pobyt v poušti.

,,Užij si těch pár bolestnejch výkřiků. Tohle je totiž naposled, kdy jsi skutečně naživu."

Hlava se jí zatočila ve víru myšlenek, obrazů ze života.

Upadla do bezvědomí.

***

Asana bez zaváhání zaujala bojový postoj a ohrnula pysky. Nikdy se necítila tak...přepadeně. Svaly měla napjaté a připravené k akci. Pod pokožkou jí tepavě cukaly. Uši stáhla k hlavě a ocasem mrskala ze strany na stranu jako naštvaná kočka. Křídla přitáhla k tělu co nejtěsněji to šlo. Bez nich by byla k ničemu, takže na jejich obranu vynaloží největší snahu.

A samozřejmě i na záchranu svého života, pochopitelně.

Ten drak tam dál stál. Nehnul ani brvou. Asana tak měla šanci si jej prohlédnou podrobněji.

Poznat nepřítele je první krok k jeho poražení, vzpomněla si na Tininu poučku, první krok k výhře. Zkus najít slabá místa a drž se jich.

Šupiny byly matné a uhlově černé, jako by je někdo vystřihl z kabátu obloze. Velikostně byl o trochu větší než ona, vypadal i starší. Ne o moc, pořád to byl přibližně její vrstevník. O to víc se ho bála. Rychlost, síla, mládí, zdravý způsob uvažování. Tudy cesta nevede.

Hřbet měl pokrytý místo blány nebo trnů peřím, které se lehce pohupovalo ve vánku. Asana odhadovala, že jím nejspíš může samovolně pohybovat. Jeho tlama byla na konci spíše zobákem, tvrdá a poměrňe ostrá, jako to mívají ptáci. Křídla s lemováním z chmíří a ocas mohl mít na délku víc než dva metry. Jeho konec byl téže pokryt peřím, tentokrát tvořilo malý závoj. Měl dva dlouhé úzké rohy, okolo každého zvlášť se stáčelo něco jako chapadlo, na konci zakončené brkem.

A tihle ptačí draci mají pochopitelně i pařáty ostré jako břitvy. Měla by si tedy dávat pozor, aby jí nerozdrápal břicho. Stačila by jediná rána.

V očích jako by se přelévalo moře. Duhovka byla optickým klamem a působila jako vlny útočící na loď. Měnila se, chvílemi modrala, poté zelenala, v dalším okamžiku se na ní rozprskl poprašek stříbrné tříště - pěny?

O tomhle ještě v životě neslyšela.

Asana se nahrbila a zavrčela. Byla připravená s tímhle divochem bojovat. Že by konečně mohla vypustit páru? Nechat vyplout tak dlouho skrývanou agresi? Vzrušení jí při těch myšlenkách projelo páteří jako elektrický výboj.

V hrdle ucítila brnění. Na patro jí z postranní žlázy vystříkla mléčná tekutina. Zahnala pokušení a spolkla ji. Začínat ohněm by nebylo čestné. Přece nějakou tu důstojnost ještě měla. Malou, ale měla.

Hleděla na černého draka se smíšenými pocity. Až na to, že mu cukaly pysky jako vzteklému psovi a oči se měnily, by se mohl jevit jako socha. Trochu ji tím děsil.

Má promluvit? Co když ji nebude poslouchat? 

Než stačila mrknout, drak se dal do pohybu. Odrazil se od země s mrštností kočky a během pár vteřin překonal tu malou vzdálenost, která je dělila. Asana něco podobného čekala. Vytrvale zůstala stát a snažila se předpovídat příští krok.

Všechny její instinkty křičely, ať uskočí. Přes ten hukot krve v hlavě je téměř neslyšela.

Sok se k ní valil jako mor. Rychle. Připravený zabíjet. Vydával zvláštní skřeky, které nebyla schopná kamkoliv zařadit. Něco mezi křičícím dravcem a syčícím hadem.

Asana vyčkávala.

Několik vteřin.

Tři.

Dva.

Jedna...

Ten okamžik jí připadal jako věčnost. Vidění se zpomalovalo a čas se táhl jako roztavený sýr.

Pak uskočila.

Padla na záda jako prosící fena. Čelisti sklaply jen pár centimetrů od ní, přesně v místě, kde předtím stála. Překulila se. Přenesla váhu na zadní nohy a odrazila se. Prosvištěla vzduchem a přistála drakovi mezi lopatkami.

Zahryzla se mu do šíje, ale vyrvala jen pár per. Přilepila se jí na jazyk a měla co dělat, aby je nespolykala. Udusila by se. A tenhle typ smrti ji dvakrát nevábil.

Vyplázla hadí jazyk a přejela si jím po ploškách zubů. Chmíří se ale nedalo a drželo se jí jako klíště.

Uskočila stranou, na noze ucítila první náznak vřelé krve a zanedlouho ji v nose pošimrala i její vůně. Vzrušením se jí zúžily zorničky.

Vrhla se vpřed a splynula s černým drakem v jedno tělo - váleli se v propletenci zubů a drápů, výřili prach a navzájem si rvali šupiny. Jejich převaha byla střídavá, nejdřív Asana a pak ten druhý. Dali by se přirovnat ke klubku zmijí peroucích se o myš, ale tady šlo opravdu o souboj na život a na smrt. Poražený neodejde.

Bolel ji kořen ocasu, jak do něho dostala ránu. Přes čumák se jí táhl krvavý šrám a protivníkovi zuby jí nejspíš procvakly skrz na skrz ušní blánu.

Konečně budu moct nosit náušnice, napadlo ji. Kdyby nebyla na pokraji smrti, možná by se tomu zasmála.

Nutno dodat, že ani ona nezůstávala pozadu: Vyrvala mu snad všechno peří a parádně mu pochroumala nohu, čímž ho značně zpomalila. Vyčerpání si vybíralo svou daň.

Zjistila, jak moc tenhle život miluje. Tancovat na tenkém ledu, balancovat na hraně smrti a nevědět, jestli spadnete. Ráda riskovala. V Amiřině světě by možná hrála nějakou tu hru, poker, nebo něco takového.

Adrenalin proudil každou buňkou v jejím zatraceném těle, jako by vypila blesk.

Energicky se převalila a stoupla černému na hrdlo. Chtěla si vychutnat jeho beznaděj. Vzpouzení. A pak zlatý hřeb: Smrtelné zachrčení. jen ta představa dráždila její smysly.

Ale nic nepřišlo...

,,Velmi dobře." Asana se odtáhla a z reflexu soka pustila. Vzápětí si uvědomila svou chybu a chystala se na další kolo, ale drak jen bublavě, pobaveně zamručel. ,,Klid, dračice. Nechci ti ublížit."

Asana ze sebe vyrazila pohrdavé zavrčení a natočila si ocas tak, aby viděla dokonalý zubní oblouk vtištěný do její kůže. Potůčky krve tekly mezi jejími šupinami a vytvářely tak rudé žilkování.

,,Vidím," odfrkla si. Drak trochu sklopil oči, které se přelily do tyrkysového odstínu, jako by se styděl. ,,Omlouvám se. Jsem Stín. A rád bych ti to napadení vysvětlil, pokud smím. Je...byla to součást..." Zarazil se a posadil. Byl to znak důvěry, znamení, že se k dalšímu boji nechystá. Asana byla stále nabroušená jako ostří dýky a tak raději zůstala stát. Narovnala se a lehce odtáhla křídla, aby vypadala větší.

,,Čeho součást? Povídej, jinak ti vyříznu jazyk!"

Další frknutí. ,,Páni, takových draků je potřeba víc. Na domestikovaného mazlíčka máš pěkný zápal." Asana se načepířila. ,,Za prvé; neodpověděl jsi a Za druhé; nejsem domestikant."

To slovo se jí příčilo na jazyku. Vyvolalo v ní matnou vzpomínku, útržek z minulosti, na který zrovna dvakrát pyšná nebyla...

---

Stojí před velkou dřevěnou branou a čeká. Amira s Tinou jsou hned za ní, když June zvedne malou pěstičku a zaklepe. Dutý zvuk Asanu rozechvěje jako lísteček ve větru. Ale snaží se být silná. I když ví, že za tou barikádou čeká zlo.

Amira jí jemně nasadí zašlý náhubek a s Colem připevní ke koženému popruhu řetězy. Má je i na nohou - upnutý čtverec, který jí dovoluje pohnout tlapami jen na pár centimetrů od sebe. Jen tolik, aby mohla cupitat. Křídla jsou řemínky přivázaná k sobě a vytažená vzhůru, jako když se rovnají německým ovčákům uši. Do lopatek ji tlačí tenký kůl, zaručující jejich rovnost. Připadá si jako svíčka.

,,Půjdeme rychle. Asano, snaž se působit vyděšeně. Klidně se oháněj, ale nebuď... Sebevědomá." Řekne jí June v hlavě. Jenže Asana má svou hrdost. Dělat ubitou fenu jí přijde nudné. I v této křehké pozici.

Bude odvážná. Pouta nejsou pevná. Stačí jediné škubnutí a má je dole. Nebo tak jí to alespoň tvrdili.

,,Pán vás očekává. Zbraně zanechte venku!" Z vysokých hradeb vykoukne slizká hlava plná hnisajících boláků a modřin. Vlasy má mastné a připomínají tak helmu. June si i přes všechnu svou důstojnost odplivne a škubne Asanou. Ta se podle smluvené role zvedne na zadní a zachrčí. Ohrnuje pysky a trhá sebou. Cole s Amirou napnou z každé strany udidlo, aby ji udrželi na místě, Tina škubá dozadu.

,,Jdeme prodat draka. Zbraně jsou na nejvyšším pořádku." Hrbáč se zamračí a dá povel někomu, koho nevidí. Jednoduše mávne rukou od shora dolů a mechanismus ožije.

Vrzání.

Táhnutí.

Cinkání sklenic.

Hluk.

Vše ji obklopí jako hustá mlha. Věděla, že vchází na černý trh, ale tohle jí vyrazilo dech. Do chřípí se jí vlil odporný smrad: Smrt. Pálenka a mystické předměty. Opilci i střízliví se potáceli sem a tam, zkoušeli si brnění z dračích šupin a prohlíželi amulety, nebo chlastali korbely po stovkách.

Asana držela zrak nízko u země a hypnotizovala jednotlivé stohy sena poházené všude kolem. Odpadávalo z vozů převážejících ohrožená exotická zvířata.

Najednou uslyšela posměšné odfrknutí. Přicházelo z míst na její pravé straně. Znovu potlačila příval paniky, když se za ním nemohla otočit - další kožené pruhy držely košík upnutý těsně k jejímu krku. Proto alespoň naklonila hlavu k jedné straně.

Byl to drak obrovský jako tři sloni na sobě. Jeho šupiny byly jiskrně zelené, jasné jako samo slunce. Oči se leskly nazlátlou září, ale byly podlité krví. Vystouplá žebra prozrazovala, že tato troska je jen pouhou připomínkou bývalého majestátního zvířete, jímž kdysi býval.

Upřeně si ji měřil a ona si oproti němu připadala jako mravenec, mrňavá čudla plavající vedle sumce. Bezcenná, kapka rosy v moři slané vody.

,,Domestikante," zamručel.

,,Cože?" Trochu zpomalila. Cole si to vyložil jako další hraný odpor a tak ji se slovy ,,Nezastavuj, bestie!" flákl přes hřbet. Trochu zaúpěla a pohledem mu to vyčetla, než zase pohlédla na spoutaného tvora. Tohle jednání nebylo správné, zaúpěla sama k sobě.

Sledovala ten tlustý upnutý obvaz z prostěradel kolem jeho tlamy, propálila laserovým pohledem ocelové pruhy kolem jeho gigantických tlap. Vzpříčilo se v ní hned několik dračích smyslů. Nejhorší ze všeho ale byla opatření u křídel...

Lidé propíchli skrze klouby železnou tyč, kterou na koncích ohnuli do dokonalého kruhu a zatavili. Secvakli perutě k sobě. Jako sešívačkou. Z ran se linul hnis, krev byla zaschlá a černá. Bolest musela být nesnesitelná, protože tihle zrůdní prodejci by narkózou neplýtvali.

,,Domestikante. Jsi mazlíček," neznělo to nepřátelsky. Spíš konstatoval skutečnost. Skutečnost, co se jí příčila každým nervem v těle.

,,Nejsem!" Na čumáku ucítilá pálivý šlépěj od proutku. ,,Svině jedna mizerná, hni se!" Asana se zahleděla zelenému hluboko do očí, které byly jako dvě studánky bolesti.

,,Měli by jste utéct. Ty, i tví pánové." Asana si až nyní všimla, že ten drak nemá ocas. Na jeho místě byl jen rudý pahýl, přetavený ohněm, aby se zabránilo vykrvácení. Prožívala to mučení, jako by v té situaci byla ona.

,,Ale my máme misi. Pak to tady zničíme. Zachráníme tě." Slíbila a pokusila se o co nejpovzbudivější tón. Drak se na ni potměšile koukl. ,,Uteč. Pro mě už je příliš pozdě..."

Chtěla se zeptat, co to znamená, ale to už ji June táhla do hlavního stanu, dvojbarevného kusu látky, místy protrhanému. Kolem se válel dusivý pach, z něhož se jí chtělo dávit. Cáry zašlé žluté a karmínově červené v ní dráždily bojovnost.

A nejspíš to byl právě tento okamžik, kdy se začala brát jako vraždící stroj. Kdy ji tak začali brát všichni.

Za pár minut už Junini vojáci obraceli trh vzhůru nohama. Zajali ilegální obchodníky. Zabili hlavního provozovatele, šejdíře a podvodníka.

Asana zabila hlavního provozovatele.

Neuzděně se mu vrhla na krk. Zadávila jej.

To bylo poprvé, kdy někomu vzala život. A tehdy si ten pocit oblíbila.

Zahryzla se.

Nechala krev tepat v rytmu srdce.

Pomalu mu ukousala všechny prsty. Jeden po druhém. Začala u malíčků, přesouvala se a uždibovala článek po článku.

Zakázala si ochutnat.

I přes všechny ty věci, co jí lidské plémě udělalo, si přesně toto zakázala.

Maso ale nebylo krev.

Vytrhla muži tkáň z tváře a prostrčila vzniklou dírou jazyk. Přejížděla mu po zubech jako nájemná děvka na jednu noc. Užívala si strach a ryk.

Chutnal po tabáku a alkoholu.

Když vykřikl strachem a bolestí, zakousla se mu do hrdla.

Dračí řev a cinkot mečů k Měsíci nikdy nedoletí, je to jiné místo, stejně tak nářek a chrapot smrti.

Asana ani nezavřela oči, když to udělala. Nepocítila špetku slitování. Drobeček. Viděla v sobě toho lovce. To monstrum, kterým se stala. Maniaka lačnícího po krvi.

To, co z ní udělalo Asanu.

Po šarvátce se pokusila najít zeleného draka, tak jak slíbila.

Ale tam, kde byl, nyní ležela jen utnutá ještěří hlava dívající se na ni skelnýma očima...

Dobře, tohle trvalo trochu déle, než jsem čekala, ale musela jsem si počkat na vraždící náladu  :D 
Nová kapitola je zde, později, ale je. Snad jste mě ještě neopustili   :(
Asi nemusím říkat, jak vás miluju - hlavně ty dokonalý komentáře -, takže přejdu rovnou k otázkám: Názor na kapitolu? Typ na útočníka, střelce mrzačícího Amču? Chystá se Amiru zabít? Měla by Asana Stína vyslechnout? Jak na vás působí ten flashback - okno do minulosti, vzpomínka, říkejte tomu jak uznáte za vhodné? Máte nějakou hezkou rozvitou teorii o tom, kdo je Stín vlastně zač? Mám otevřenou palici na názory   :D

Ještě jedna připomínka, nechci se nikoho dotknout... Ale hrozně se mi tu rozlezly komentáře toho otravného typu SUPER PŘÍBĚH, DALŠÍ PROSÍM! adt... Řekla jsem to jednou a řeknu to znova: Jestli chcete abych pokračovala, neváhejte něco pořádného napsat. Je mi jedno, jak šílené to bude, protože - mezi námi - já taky nejsem nikdo normální, ale tohle mě spíše odrazuje. Děkuji za pochopení, človíčci.

                                           Těším se na příští kapitolu s Vámi!  :)